Babičce

„Babi, babičko, pojď mi číst pohádku“

Zapomenuto. Jako poslední včela, hledající marně úkryt.. Marně vyvolávající bohyni z tlejícího listí. Našla-li by pro ni místo. Zbytečně.

„ Je mi špatně Terezko, jdu si lehnout, nezlob se..“

Tak časté. Den ode dne. Každá slza byla jako hustým deštěm. Neutuchajícím deštěm, kropícím horská sedla. Ale hory nerostou.

Babička bojovnice. Tak dlouho.

„ Najez se pořádně, uvařila jsem vám oběd..“

Bolest pro ni byla rutinou a ničím. Zahalena do černého pláště. Ostré, jako větrem řezané rysy tváře.Je to ona. Ta ženština. Krade lidem životy. Předčasně. Milovaným lidem. Jsou pro ni jako jablka na stromě v ráji. Stejně zapovězená, ale stejně lákavá. A jednoduše dosažitelná.

Potom odešla. Spokojeně, ve spánku. Smířená, odevzdaná. Bojovala. Tohle bylo odměnou.

„Máš holá záda“

Život plyne. Padá listí, prší. Bude sněžit. Potom zase všechno pokvete. Chybíš mi. Chybíš nám Všem. Pereme se s životem co to jen jde. Však ty to vidíš.

Když nejde o život..

„Jde o smrt.“