Zahradní párty

„Ať tě ani nenapadne něco odvolávat!“ doporučila mi manželka poté, co jsem jí minulou středu radostně oznámil, že rodinnou zahradní párty bude nutno zrušit, neboť soused Korbelec právě hnojí své rozsáhlé latifundie řádně odleželou chlévskou mrvou.
„Koukej radši něco vymyslet,“ vedla si dále svou moje pártychtivá a banketulačná polovička, „máš na to ještě dva dny!“

„Co mám podle tebe vymyslet? Přesvědčovat souseda o výhodách fosfátů asi nemá cenu teď, když už vyvezl na pozemek celou NHRH (národní hmotnou rezervu hnoje). Já nevím, tak třeba utěsníme okna montážní pěnou a já přenesu gril do kuchyně, ne?“

„No, když mi při tom nepoškrábeš parkety…“

Bylo mi jasné, že se nedočkám pomoci od člověka, kterého napadne, že bych sám unesl dvoutunový betonový zahradní gril. Vlivem neradostných vyhlídek propadl jsem trudnomyslnosti, pročež jsem si otevřel pivo a noviny.

Noviny jsou užitečná věc. Tuhle jsem jimi zabil dvě mouchy jednou ranou, vyčistil boty a rozdělal oheň v krbu. Kupodivu, mohou často posloužit i jako zdroj inspirace, jsme-li nadáni obrazotvorností. Pokud mám něčeho dostatek, je to fantazie. Asi tak v půli druhého piva jsem na to kápl. Zaujal mě článek tohoto znění:
Americké Monell Chemical Senses Center na zakázku ministerstva obrany vyvíjí „smradovou bombu“, jejíž zápach by působil na všechny lidi bez rozdílu. Našla by uplatnění při ochraně vojenských objektů, rozhánění demonstrací nebo při vypuzování ukrytých nepřátel. Nejúčinnější se zatím zdají být biologické zápachy.
Zápach je však podmíněn kulturně. Třeba asijské ovoce durian Evropanům páchne jako otevřený kanál, ale domorodcům se při jeho vůni sbíhají sliny. Naopak aroma uleželých sýrů ...

„Heuréka!“ zařval jsem, až to přilákalo ženu z kuchyně. „Přemůžeme neurvalý zápach sousedova hnojiště odérem delikátním a kultivovaným! Uspořádáme hostinu hodnou pravých gurmánů a labužníků. Schystáme příbuzným hodokvas ze zrajících sýrů!“

Možná vás překvapilo, že s tímhle plánem manželka souhlasila, přestože není duševně labilní. Jevil se však očividně praktičtějším, než její návrhy - ověsit plot voňavými jolkami značky Wunderbaum, nebo grilovat kotlety na purpuře a větvičkách levandule.

Do večera jsem pak vášnivě listoval kuchařskými knihami s cílem sestavit menu na patřičné úrovni. Ani postní kuchařka, neuváženě zakoupená od reprezentanta hnutí Hare Krišna, nezůstala tentokrát nepovšimnuta. Původní idea klidného podzimního grilování přerostla ve strategii mohutného chemického protiútoku o těchto bodech:
-  Olomoucký mls (kořeněné tvarůžky s česnekem a cibulí, naložené v pivu)
-  Grilované Loštické dukátky (tvarůžky obložené kolečky salámu a cibule v alobalu)
-  Extáze svaté Madety (raclette z Romaduru s pečenými brambůrky)

„A jako zlatý hřeb večera zazáří švýcarský ztužovač rodinného štěstí - sýrové fondue!“ líčil jsem ženě s nadšením. „Fondue zahřeje, nasytí a ještě stmelí kolektiv ažaž. To není jídlo, to je obřad! Jen nepoužijeme žádný cizácký Appenzeler, Gruyere ani Vacherin, alebrž sýry domácí, totiž Olomoucké tvarůžky a Romadur!“

~~~

Následující den, krátce poté co jsem odvrhl jho nevolnické a vymanil se z vykořisťovatelova područí, nastal čas opatřit zásoby. I zavítal jsem do Loštic, které jsou pro nás Hanáky stejně posvátným místem, jako je pro Židy Jeruzalém či pro Muslimy Mekka. Když jsem odcházel se třemi plnými igelitkami z krámu, mohl pan vedoucí s klidným svědomím odjet na dovolenou, neboť za slabou půlhodinu utržil tolik, co jindy za týden. Pravda, kdybych nakoupil maso, přišlo by mě to levněji.

Jakmile mě a nákup manželka zvětřila ve dveřích, vyjádřila obavu, že pro nás všechny není dům dost velký a trvala na tom, aby příprava kulinářských skvostů proběhla v garáži.
Moje choť bývá velmi prozíravá. Kromě toho umí vyrobit saláty, po kterých se jen zapráší, přestože je servíruje v nádobách, původně určených ke koupání nemluvňat.

Pivo jsem tedy uložil do chladu a temna, sýry naopak vystavil teplu a slunci, abych akceleroval proces zrání. Zatímco se moje polovička pustila do krájení zeleniny, snažil jsem se do několika sklenic od dětské výživy narovnat střídavě tvarůžky, plátky cibule, stroužky česneku, prosypat vše směsí bílého a zeleného pepře a zalít černým pivem.

„Až je budeme zítra otvírat, tak to nejdřív pšoukne a pak samo od sebe ze sklenice vyskočí, jako gumový had z krabičky,“ těšil jsem se. „Opravdu ďábelské!“

„No nevím, jestli to byl dobrý nápad,“ oddávala se žena pochybnostem, plačíc nad hromadou cibule. „Aby to nevzali nějak osobně. Znáš je.“

„Abych neznal. Přijedou si zadarmo nacpat břicha stejky a salátem, aby nás pak pomluvili, že to bylo tučné, spálené a zvadlé. Tentokrát budou překvapeni. Co překvapeni, šokováni!“

„No právě.“

„Ale ne, myslím tím nadšeni až uchváceni! Například teta Apolena, na které dres hokejového brankáře vypadá jako přiléhavý trikot, navzdory svým takřka zeměpisným rozměrům může hodovat, co hrdlo ráčí. Olomoucké syrečky jsou zcela netučné a dietní.“

„Neotírej se laskavě o moji tetu! A co tvůj bratranec Václav, přezdívaný Věstonický Véna? Ten jezdí dodávkou, do které musí nastupovat bočními posuvnými dveřmi, používá výhradně nákladní výtah a práci mechanika v letištním hangáru si jistě také nevybral náhodou! Nebo tvůj strýc Rudolf, co chlastá jako soudružská návštěva?! Tak mě napadá, ne, abys všechny hned zkraje naléval slivovicí! Pěkně až po jídle.“

„No dobrá, dobrá,“ předstíral jsem morální porážku, „nemůžeme ale začít večeřet jen tak na lačno, že. Důmyslným Hors d'Oeuvre v podobě malých jednohubek a půllitrem piva vybičujeme chuťové buňky všech přítomných do maxima. Na další chody se pak jistě vrhnou s nepředstíranou vášní. Vsadím se, že sousedova hnojiště si nikdo ani nepovšimne.“

Poslední sluneční paprsky mizely za obzorem, když jsme opouštěli garáž, jejíž ovzduší dosahovalo kvalit půl roku nevětraného pavilonu cibetkovitých šelem. Venku to však nebylo o mnoho lepší. Sousedova parcela nejen že významně překročila standardní emisní hodnoty, navíc se ukázala neodolatelně přitažlivou pro nevídané roje much. Obrovských much. Dokonce jsem přistihl i naše pavouky, jak mlsně pokukují do sousedství, poté balí pavučiny a kvapem přelézají plot. Bože, co nás čeká zítra.

~~~

Přesto, že naše čichové buňky již splynuly v jakousi čichovou buničinu, přišlo nám, že sousedova role páchne daleko zuřivěji než včera. Navíc, že smrdí jaksi vyzývavě, vzdorně a anarchisticky. A vábí další a další hmyz. Přetéká hmyzem. Co horšího, přetéká hmyzem k nám! Nastal čas na ofenzívu. Víka zavařovaček byla sejmuta, vakuové obaly otevřeny, tabule byla prostřena. Krb se rozčadil. Schválně jsem přiložil čerstvé dřevo, abych zacelil poslední slabá místa v boji - na život a na smrad.

Arciť syrečky ještě zdaleka nedosáhly tetelivé hemživosti proslulého Casu marzu ze Sardinie (který, přesto že je prožraný živými larvami, patří mezi labužníky k vyhledávaným delikatesám), puch který vydávaly by dokázal odklonit z dráhy meteorit. Nelze vylíčit, nutno procítit.

Mouchy se zprvu radostně slétaly a mlsně si brousily sosáčky, řkouce sobě: „Vánoce! Jsou tady Vánoce!“ Ledva však některá překročila pomyslnou hranici mezi relativní vůní chlévské mrvy a těžkým odérem chystané hostiny, její složené očko zaslzelo. Muška pak postupně ztratila iluze, orientaci a vědomí, načež podlehla gravitaci. Kdyby zavládlo úplné ticho, zněl by nastalý muchopad jako lehký deštík.
Kupodivu i naše šelmy (velká hlavní kočka Hermína a malý záložní kocour Předátor), které jindy nelze odehnat od stolu s laskominami, vstoupily do ilegality.
Aura syrného zápachu, která obklopovala náš dům, způsobila zvláštní lom světla, pročež se stavení z venčí jevilo o mnoho větší. Vozy příbuzných několikrát projely kolem. Nakonec dům poznal krátkozraký Bedříšek, který si náhodu sundal brýle.

Přijeli všichni. Nejhojněji zastoupeni byli příbuzní, se kterými se nevídáme, ani je neznáme. Připadlo mi, že některé z nich dokonce neznají ani ti, které neznáme my.
Poté, co opustili automobily, kráčeli ještě notný kus cesty v hlubokém předklonu, jako by vystupovali z vrtulníku.

„Nikdy bych si nepomyslel, že je na vesnici tak silný vzduch,“ povídá kdosi.

„To jsou kanály. Asi bude pršet,“ na to jiný.

„Nechci šířit paniku, ale ani já, ani nikdo, koho znám, jsme něco takového ještě…“

„Tak vás všechny vítáme!“ rozhodil jsem před brankou ruce a koutky. „Jaká byla cesta?“

„Bože! Co to Je?“ znělo nejčastěji namísto pozdravu.

„Nenalézá se tady v sousedství nějaký masový hrob?“

„Nezakopali jste zhruba před měsícem někde poblíž mršinu velryby?“

A tak podobně. Otázky na toto téma nebraly konce. Bylo to dokonce ještě otravnější než skazky jehovistů nebo sousedů, kteří se každému na potkání vychloubají, za kolik si koupili domy v roce 1973 a jaká je jejich hodnota dnes. Pouze strýček Ignác nechápal tu hysterii. Odložil doutník velikosti čabajské klobásy, vyfoukl oblak zplodin a nasál povětří, načež pravil, že cítí pouze slabou vůni hořkých mandlí.

„To dříví, kterým topíš, není trochu mokré?“ přisadil si bratranec Véna.

„Jistě že je mokré. Sehnal jsem je lacino od hrobníka.“

„A to maso, co griluješ, není náhodou taky od něj?“

„Dosti nejapných narážek! Přátelé,“ oslovil jsem tajuplně celý zájezd, „už stará pověst zmiňuje, že poslové našli Přemysla oráče takříkajíc po čuchu, neboť tento pojídal chléb a sýr. Zralý sýr, který jest vydatným pramenem zdraví, jakož i gurmánských slastí. Jestliže člověk nezakusil této rozkoše, zemře pologramotný a v zapomnění, neboť darmo utrácel svůj mrzký život. Proto vítejte na sýrových lukulských hodech!“

Návštěvníci stáli v uctivé vzdálenosti od prostřeného stolu, smutně se přitom usmívajíce, jako na pohřbu zámožného příbuzného. Ticho prolomila až patnáctiletá neteř Jarmilka. Prohlásila, že takový humus jíst nebude; jediné, co by snad mohla pozřít, je Raffaello, neboť pistáciové ještě neokusila. A hned si také nacpala dva kousky do úst. V okamžiku kdy zjistila, že jde o tvarůžkové kuličky obalené ve strouhané Nivě a plátcích česneku, rozplakala se, jako kdyby znovu umřel Michael Jackson.

„Změna plánu. Slivovici! Přines slivovici!“ šťouchla do mě manželka tloukem z máselnice a už rozdávala dvoudecové sklenky.

Aperitiv zapůsobil mocně. Po sérii bohatýrských přípitků se rozproudila obvyklá rodinná debata - co, kdo, s kým a za kolik - provázená neuměřenou konzumací předkládaných lahůdek. Voňavé pokrmy sklízely úspěch, a žena nádobí.
Naštěstí vládlo počasí takového druhu, že nedošlo na krizovou variantu - dislokace dýchánku do stavení. Určitě bychom až do konce života nevyvětrali. Patrně by nám kuposledku nezbývalo, než vypálit dům do základů.

„A v tom velkém kotli budeš pálit další várku slivovice?“ tázal se rozšafně ujec Rudolf, jenž se považuje za komika, neboť dovede vyjmenovat všechny bratry Marxovy.

„Kdeže! Nic takového,“ přistoupil jsem pyšně k prádelnímu hrnci. „Jedná se o fondue, geniální vynález starých Helvétů. Obřad jídla, při kterém se rodina přimkne blíže k sobě, kdy staré křivdy a domnělé ústrky bývají zapomenuty, přičemž stolovníci v těsném kruhu, u paže rámě, máčejí kousky pečiva v této nebeské maně. Konečně nazdávám se že je čas zažehnout kahan.“

Mícháním fondue byl pověřen strýc Emil, který je rozhodčím vodního póla a umí z nás nejdéle zadržet dech. I tak zastával funkci ledabyle, neboť  ustavičně odbíhal a lahůdka se začala mírně přichytávat.

„Pravé švýcarské fondue se musí podlévat třešňovicí!“ mínil kořala Rudolf a velkoryse zastříkl bublající masu obsahem své vlastní placatice. Spontánní flambování obohatilo přípravu o nové, divácky atraktivní prvky. Byla to mnohem dobrodružnější podívaná, než když vloni na Vánočních trzích hořel vietnamský stánek s pyrotechnikou.

Moje žena, která měla za to, že jsem plánoval přesně tohle, povzdechla: „To bylo úžasné!“
A já jí odpověděl: „Frfňaf,“ nebo něco takového, protože můj mozek měl plno práce s tím, aby mi zase nahodil srdce. Modlil jsem se, aby nebylo nutné přivolat hasičstvo. Určitě by se ohradili, že přijedou později, mnohem později, protože my s chotí jsme také zavítali na hasičský ples až po půlnoci, abychom ušetřili za vstupné.

Když vařečka dohořela a z řeřavé nádoby přestaly odletovat kousky rozpáleného smaltu, byl pokrm prohlášen za hotový. Obrazně i prakticky došlo na lámání chleba. Každý dostal svoji vidličku, misku s chlebovými kostkami a už se první odvážlivci hrnuli ke kotlíku, oddat se rituálu máčení a ochutnávání. Skutečnost však značně předčila mé obavy. Namísto klokotající směsi tavených sýrů, vnitřní stěnu nádoby povlékala tenká vrstva šedavé hmoty, ne nepodobná plastu.

„To je prvně, co jsem viděl, jak se vyrábí teflon,“ pravil uznale mladý Klikeš, student chemické průmyslovky. „Mohl bys mi, strýče, poslat vzorek toho polymeru? Asi tak za týden, až vychladne zcela?“

„Nic ti nepošlu, šprte!“ vrazil jsem mu pohlavek, neboť jsem nesvůj z mladých lidí, kteří chodí do školy s nadšením a napoprvé svedou říct slovo polyethylenglykoltereftalát.

~~~

Den se naklonil. Talíře osiřely, demižón vyschl a uhlíky v krbu po našem „táboru lidu“ házely poslední žhavé pohledy. Vlivem nestřídmé konzumace třiapadesátiprocentního švestkového žaludečního ustalovače utichl hlahol a ryk; pouze nezmar Rudolf, zocelený letitým tréninkem, do omrzení vykřikoval, že největšími z komiků byli Chico, Harpo a Karel Marxové. Příznaky malátnosti bylo možno pozorovat i na kontrolní skupině řidičů a mladistvých, která se napájela placebem.
Náhle, přímo od sousedova mrvového pole, zavanul poryv větru. Nikdo nečekal tak mocný atak. Až se mi orosily kontaktní čočky. Patrně v obavách, že máme v záloze ještě další chod, příbuzní zpanikařili a počali se kvapem loučit. Uháněli pak ke svým vozům jako školní výlet bez pedagogického dozoru, nežádajíce ani tradiční výslužky.

 Navzdory rachotu opojně vonících dieselových motorů ještě hodnou chvíli dolétaly k brance útržky vět:

„Dělají honoraci a člověka by umořili smrady.“

„Mamííí, co je to rasův pytel?“

„Ne, že nepáchnem! Povídám - sem už nepáchnem!“

„Řeknu ti, mámo, zlatej náš panelák i s tím herpetologem Žouželkou ze čtvrtýho!“

„Já už se tak těším na tu zemlbábu od včerejška…“