Divoká hranice - 4. část (western)

Čtvrtá část westernového příběhu

4) OSUDOVÁ VOLBA
Jack postupoval rychle. Dopřával si jen tolik odpočinku, kolik bylo nezbytně nutné. Ku prospěchu mu bylo i to, že se nedostavila horečka ze zranění. Přičítal to rychlému ošetření v lesíku.
Bez problémů se dostal přes Gilu, ale věděl, že to nejhorší ho ještě čeká – pokud to nejhorší nebyla postava v dlouhém plášti s věčným úsměvem na rtech. Druhé město, Ajo, bylo nejsevernější baštou Mexika v tomhle koutě Ameriky. To ještě netušil, že se tam ani nedostane.
Několik mil za Gilou narazil na stopy vozu a několika koní. Za několik hodin dostal vůz na dohled.
Přemýšlel, jestli si může dovolit jen tak projet kolem. Byl přeci psancem a kdokoli, kdo viděl zatykač s jeho podobiznou, by po něm mohl vystřelit. Nemohl ovšem nebezpečný koráb prérie objet vzhledem k členitosti terénu a hlavně kvůli ztrátě drahocenného času.
Mátl ho i směr jízdy vozu. Kdo to může být? Přistěhovalci? Ale co by dělali tady, kde není skoro žádná úrodná půda? Ti přece míří téměř vždy do Texasu nebo Louisiany. Nebo vojsko? Kde je potom zbytek oddílu?
Nakonec se rozhodl riskovat a projet.
Vůz zastavil. V jeho blízkosti Jack zpozoroval trojlístek jezdců, kteří živě gestikulovali a často ukazovali jeho směrem. V rukou měli pušky, což nebylo zrovna dobré znamení.
Bez protestů poslechl příkaz k zastavení, zvláště když byl podpořen namířenou zbraní.
„Kdo jste?“ zněla otázka položená s velitelským přízvukem.
„Poutník, co by uvítal přátelský slovo.“
„Zmizte!“
Jack si prohlédl mluvčího. Byl to Mexičan oděný do prostého bílého šatu vesničana, nepříliš vysoký, zato podle všeho dost nebezpečný. Pod nosem měl sporý knír a na levém spánku jizvu.
Psanec zaměřil pozornost na zbývající dva muže. První byl mohutný, s hustou hřívou silně prošedivělých vlasů. Měl na sobě kostkovanou košili a vestu z hrubého plátna, světlé kalhoty a jezdecké boty bez ostruh. Druhý byl mladší, Pierce mu hádal tak třicet let. Vypadal jako lovec, už kvůli svému jelenicovému oděvu. Oči mu kryl klobouk s rovnou krempou a ostře řezaný obličej přikrašloval knír a mušketýrská bradka.
Jack pokrčil rameny.
„Když mě tu nechcete, pojedu dál.“
„Ale ne tudy!“ ozval se prošedivělý muž. „Objeďte nás!“
Tady nebylo něco v pořádku. Nechápavě zavrtěl hlavou.
„Morane, je to jistě jeden z nich,“ prohlásil Mexičan.
„Tak ať táhne!“ řekl Moran rozhořčeně.
„Jestli je to bandita,“ namítl lovec, „bylo by lepší, kdyby tu zůstal. Byl by pod dozorem.“
Jack zpozorněl.
„Je to jistě bandita,“ tvrdil Mexičan
„Jo, a ty jseš ruskej car, že jo?“ zabručel Pierce.
Mohutný muž, kterému druzí dva říkali Moran, si ho pozorně prohlédl.
„Slezte,“ přikázal posléze, „a odevzdejte zbraně!“
„Hele, příteli, já nemám zrovna času nazbyt…“
„Bude to?!“
Tváří v tvář třem namířeným ručnicím se Jack nedobrovolně podrobil.
„Hej, Petere, slyšíš?“ volal Moran směrem k vozu.
„Ano, tati?“ ozvalo se a s kozlíku seskočil mladý muž, na první pohled podobný svému otci.
„Přines nám nějaké provazy!“
Spoutali Pierce na rukou, vysadili ho opět na koně a jeho nohy svázali pod břichem zvířete. Konec provazu vlastnil vždy jeden ze samozvaných drábů, takže útěk byl vyloučen.
Jack Pierce záhy pochopil Moranovu starost o vůz. Moran byl Evropan, který přišel s celou rodinou na Západ za vidinou pohodlného života. O iluze přišel ještě pod Skalistými horami, když ho okradli podvodníci s pozemky. Nezlomilo ho to a pokračoval dál na západ. Dostal se přes hory, ale jeho žena cestou zemřela. Moran koupil přes prostředníka půdu kdesi v Novém Mexiku, kam je měl zavést Mexičan Juan Simon. Sehnali vozy pro zásoby a početný doprovod. Simon je vedl oklikou přes Arizonu, což zdůvodňoval obavou z Indiánů. Po několika dnech je ovšem napadla skupina trampů, kteří ukořistili většinu zásob a pobili část obránců. Zbyl jen Mexičan, lovec Parker, Moranové otec a syn. Ten největší Moranův poklad ale nezískali. Tím pokladem byla jeho dcera Ruth
Když ji Jack poprvé spatřil, myslel, že sní. Byla krásná. Její tvář zářila laskavostí a plné rty měly barvu jahod. Dlouhé tmavé vlasy jí spadaly na záda jako ušlechtilý závoj. A on cítil, že by byl šťastný, kdyby na něj její hnědé oči hleděly s trochou náklonnosti. Najednou mu bylo úplně jedno, že ztrácí spoustu času a že ho marshall může snadno dopadnout.
* * *

Matt Curly pozorně prohlížel stopy vozu. Mohl tudy projet tak před dvěma hodinami. Ale viděl i další stopy. Jeden kůň projel před hodinou a nedlouho po něm se zprava připojilo alespoň patnáct dalších zvířat. Tím prvním jezdcem mohl být Pierce, ale kdo potom byli ti ostatní?
* * *

Jack Pierce byl sice vězněm, ale mělo to i své výhody. Kupříkladu v noci se po dlouhé době pořádně vyspal, zatímco jeho věznitelé se střídali na hlídce.
Druhý den ráno se po probuzení prošel kolem tábořiště za téměř otcovského dohledu Parkerova. Pozorovala ho i Ruth Moranová, sama ukrytá ve voze. Tenhle černě oděný muž v ní vzbuzoval přinejmenším zvědavost.
Jack náhle upřel pohled k zemi.
„Hej, ty,“ zavolal na Parkera, „co je to?“
Lovec se beze spěchu přiblížil.
„Stopy, řek bych.“
„Hmm. A čí?“
„Copak vím? Někdo tudy prošel, asi Simon nebo šéf.“
Jack si odplivl.
„Jo, Mexičan tudy prošel, ale tvůj šéf nemá takovýhle boty. Kolik myslíš, že tu bylo lidí?“
Parker si nejdříve Jacka nedůvěřivě změřil, ale pak poklekl a prozkoumal půdu.
„Asi deset,“ řekl rozpačitě.
„Aha, takže Mexičan se tu neprocházel při měsíčku sám. Asi bys měl zavolat svýho šéfa.“
„Ani se nehni,“ přikázal Parker a odkvačil. Když se vracel, doprovázel ho Moran, ale také Simon.
„Tady, šéfe,“ ukazoval lovec.
Moran se obrátil na Jacka.
„Myslíte, že to byli bandité?“
„Ano,“ odpověděl za Pierce Mexičan. „Seňore, ten muž je za námi přivedl a teď nás přepadnou. Pouze pokud mě poslechnete…“
„Neujdete zkáze,“ doplnit Jack. „Jestli je sem někdo přived, tak to byl tenhle grízr.“
Simon vyrazil proti Jackovi pěstí. Ten jeho ránu srazil spoutanýma rukama a vší silou kopl Mexičana do břicha. Simon se poroučel k zemi. „Jestli nevěříte, prohlídněte si jeho boty. Shodujou se tady s těma otiskama.“
„Tati,“ ozval se hlas Petera Morana, „od severu se blíží jezdec.“
„To je federální marshall,“ odhadl Pierce. „Počítám, že ho bude zajímat, co se tu děje.“
Matt Curly zastavil koně několik kroků od čtveřice, v jejímž čele stál Jack. Ve tváři se mu nehnul ani sval.
„Ahoj, Jacku,“ řekl klidně, „dostals rozum, že tu čekáš?“
„Ne. Ztratil jsem kolt a doufal jsem, že mi jeden pučíš.“
Curly se usmál.
„Marshalle,“ oslovil ho Moran, „asi vás budem potřebovat. Tenhle muž tvrdí, že jsme byli vlákáni do pasti naším průvodcem a že nás chce přepadnout parta lotrů.“
„Jo, to sedí,“ zabručel Curly, „patnáct jezdců se za váma žene už od včerejšího odpoledne. V noci udělali tábor tam za tím kopcem a ještě před svítáním se vydali tímhle směrem. Tak kde je ten váš slavnej průvodce?“
„Utekl,“ ozval se rázný ženský hlas.
Ruth stála u vozu s Jackovou puškou v ruce.
Curly se na pozdrav dotkl svého klobouku.
„Tak jo. Když utekl, nemám tu co dělat. Kromě jedný věci: nasedej, Piercei!“
Psanec pokročil k marshallovu koni.
„Curly, ty lidi maj potíže!“
„To je fakt smutný, ale jak jim můžou pomoct dva chlapi proti takové přesile?“
„Ty přece vydáš za tři. My jim musíme pomoct. Moran není dost zkušenej a jestli dostanou jeho dceru …“
„Jo tak proto tu chceš zůstat,“ pokýval hlavou marshall a věnoval dívce zkoumavý pohled.
„Tobě se snad nelíbí?“
„K čemu je mrtvole ženská?“ opáčil Curly ledově.
Jack se bezradně rozhlédl, jako by hledal odpověď.
„Curly, pomoz jim! Slibuju, že se pak s tebou vrátím do Rena před soud.“
Marshall propaloval psance pohledem.
„Kvůli starejm časům,“ naléhal Jack.
Matt Curly si povzdechl a seskočil s koně.
„Moran, že jo?“ prohodil směrem k přistěhovalci. „Tak teda Morane, vraťte Pierceovi jeho zbraně, postavte vůz k nejbližší větší skále a vytáhněte veškerý sudy a pytle.
„My ale nemáme dostatečnou palebnou sílu,“ namítl Parker.
Curly se usmál. Sundal s koně objemný balík, rozvázal ho a hodil na zem. Objevil se arzenál úderné skupiny jezdectva: lehké karabiny, kulovnice i revolvery.
„Pořád s sebou vozíš tyhle hračky?“ zajímal se Jack.
„Jenom na Vánoce.“
„Dneska je Štědrej Den!“

KONEC 4. ČÁSTI

---