Lidská přirozenost

Toho dne Trin poslal na tisíc mužů na smrt, věděl to moc dobře. Dalo se zvyknout na to, že lidi kolem něj žili stejně snadno jako umírali. Na to, že znal víc mrtvých lidí než těch živých. Nebylo mu ještě ani osmnáct a viděl věci, které si někdo nepřál vidět, dělal věci, kterých by se nikdo neměl dopustit.

Bitvy samotné nebyly těžké – usekávali jste ruce, rozbíjeli hlavy a pokud jste přežili, pokračovali jste dál. Válka ovšem těžká byla, trvala celé roky a jeho otec v ní zemřel.

Král Tadeas z Aquily mu otevřel brány hradu až třetího dne obléhání, kdy Trinova armáda žila ze zásob hlavního města. Čekal na něj sedící na trůnu, obraz důstojnosti s chladnou maskou, kterou se pokoušel nosit i Trin Torngast sám.

„Výsosti,“ kývl mu na pozdrav Tadeas.

„Výsosti,“ opáčil Trin.

Vedle trůnu stála drobná dívka s kaštanovými vlasy a velkýma hnědýma očima, která jemně sklonila hlavu, aniž by promluvila. Nikdo jiný než princezna Alyssa, jediné přeživší dítě svého otce. Rád by věděl, co teď to děvče vidí. Krále, nebo dobyvatele? Nebo ještě hůř – chlapce?

„Ukončíme tuhle válku, souhlasíš?“ Trin sám slyšel, jak unaveně to zní.

„A je opravdu tak jasné, kdo vyhrál?“ zvedl jeden koutek úst Tadeas a Trin chtě nechtě sklopil zrak. Jeho protivník mu předem poslal vzkaz, že tímhle způsobem umřou desítky jeho lidí, ale tisíce Trinových. Kéž by teď mohl říct, že to byla lež.

„Přišel jsem mluvit o živých,“ zadíval se na Alyssu, dědičku svého otce, cenu, kterou přišel vyhrát. Dívku, která stála život tisíce mužů. Ruce složila na břiše a propletla prsty. Trinovi uniklo povzdechnutí.

Dobyvatel byl na hradě jenom několik dní a Alyssa z něj byla beztak zoufalá. Její otec mu stále opakoval, že jeho dcera je zasnoubená s Lotharem, knížetem sousední země, ale Trin se zdál hluchý k tomu, že to bude znamenat jenom další válku. K Alysse se choval zdvořile, když se potkali, usmíval se na ni, ale většinou ji ignoroval. Slyšela jeho muže, jak o něm mluví jako o moudrém. Je jenom dost moudrý na svůj věk, pomyslela si a modlila se, aby to znamenalo, že je dostatečně moudrý.

Našla ho v komnatě, kde přespával, když se zdržoval na hradě, aby se zeptala, jestli něco nepotřebuje. Věnoval jí pohled, který nedokázala přečíst. Ó, nic nepotřebuje, ale mohla by zůstat? Jeho muži jsou schopní válečníci, ale mizerná společnost.

Nalila jim oběma víno a čekala na vhodnou chvíli, aby mu vysvětlila, že jejich svatba by byla šílenství. Jenže on se rozpovídal o svém malém bratříčkovi a sestrách, o své zemi u chladného moře a během usrkávání vína mu spadla maska. Poprvé doopravdy viděla, že Trin Torngast není o moc starší než ona sama.

„Já jsem měla dva bratry, ale oba umřeli během jediného roku v boji s tvým otcem – jenom aby mu tak dali důvod bojovat dál kvůli mně. Jako by náš rod nenáviděli sami bohové.“ Zastyděla se, když ve svých slovech nezaslechla ani stopu smutku. Nejspíš si už ale zvykla na myšlenku, že každý má své duchy a že dokud bude žít ona sama, nikdo z nich tak úplně nezmizí z světa.

„Mluvil jsi o své zemi a o tom, jak ji máš rád. Přesto jsi tady.“

„Pokud ty jsi cena…“

„Víš dobře, že to se nestane. Můj otec bude radši bojovat s tebou než s mým snoubencem.“ Nedodala už, že důvod je ten, že Lothar je dvakrát starší muž s dvakrát větší armádou. Nebyla ještě vdaná jenom díky jazyku svého otce, který čekal, jestli Lothara nezavraždí některý z jeho vazalů, jak se v tom jeho knížectví stávalo často.

„Pak mi tedy odpusť, ale aspoň jednou tohle udělat musím.“ Naklonil se k ní přes stůl a lehce ji políbil, jenom tak aby zkusil, jestli bude mít chuť ochutnat víc. A to rozhodně měl. Další polibek nebyl tak jemný, ale ústa měl teplá a chtěl ji a nikdo jiný tu s nimi nebyl. Nebránila se, proč by taky měla.

„A kterého z nás bys měla radši ve své posteli, Alysso?“ zašeptal Trin. Usmál se, protože předem znal odpověď

Když ji bez dalšího slova opustil, přitiskla si ruce na zrudlé tváře a pak prsty přesunula ke rtům. Možná… možná to přece jenom nebylo takové šílenství.

Válečný tábor žil i v noci, plný ohňů, odporných pachů, mužů, kteří se dokázali stejně snad pomodlit se jako zabít a žen, které jim ve dne zašívali šaty a v noci zahřívaly postele. Čekali na královo rozhodnutí, protože kníže Lothar se blížil s vojskem a byl tedy čas buď odsud odejít, nebo se připravit na boj.

Trinovi přeběhla přes čelo vráska, když mu jeho velitelé sdělili nejnovější zprávy. Nemohl jim přece říct, že neví co dělat. Jeho otec zemřel ve válce, kterou mohl získat tohle království, a Trin to teď měl na dosah. Zdálo se ale, že v sázce je příliš. Poslal všechny pryč a promnul si oči. Říkali mu „výsosti“ a „veličenstvo“, ale byl opravdu král, nebo jenom chlapec plný hněvu v drahých šatech?

„Slyšela jsem to taky,“ ozval se tichý hlas za jeho zády. Když se otočil, viděl na plátně stanu měkkým světlem ohně vykreslenou ženskou postavu. Natáhla ruku proti plátnu, které se prohnulo, a on přiložil dlaň k té její.

„Přál bych si, aby tu byl můj otec, Alysso. Přál bych si být dost moudrý na to, abych věděl, kdy je čas bojovat a kdy ustoupit a rozeznal je od sebe.“

Jedním rychlým pohybem se protáhla dovnitř úzkou mezerou mezi plátnem a podpěrou stanu a neobratně ho políbila.

„Umím dobře líbat?“ stiskla rty do úzké čárky.

„Ne, drahá.“

„Neříkej mi drahá, tak mi říká jenom otec a ty to neříkáš stejně jako on.“

„To tedy doufám!“

Alyssa vzala jeho tvář do dlaní. „On k tomu nikdy nedá svolení. A i kdybych já ti řekla ano, bez jeho svolení bych pro všechny byla jenom tvoje děvka a naše děti bastardi. Ale nedovolí, aby jeho dcera žila v hanbě.“

Spustila ruce k jeho opasku, ale on je zadržel. Rozum mu říkal, aby odsud utekl, dokud může, že se chystá proklít nejen je dva. Jenže se na něj dívala skoro zoufale a po měsících bojů byla jedinou jemnou věcí, kterou poznal. „Ano,“ zašeptala stěží slyšitelně, jako by mu tím dávala jakékoliv svolení, které potřeboval.

Kdysi v dětství skočila ze skály do ledové vody a ta jí tehdy vyrazila všechen vzduch z těla. Bolest ji tehdy ochromila tak, že na okamžik zapomněla dýchat. Tohle se tomu podobalo, ale bylo to horší. Mezi nohama ji pálilo, jakkoliv se proti tomu předem obrnila, a tak schovala tvář do důlku mezi jeho krkem a ramenem. Rukama i nohama si ho ale přitáhla blíž, protože i když to bolelo, nějakým zvláštním způsobem chtěla víc.

Nevykřikl její jméno, když byl hotový, ale potom ho šeptal jako modlitbu, zatímco jí líbal tváře a krk a čelo. Když se natáhl vedle ní a zavřel oči, srdce jí pořád bolestivě poskakovalo v hrudi. I když ji ochromovala vlastní nevědomost, cítila, že tohle není všechno. Roztřesenými prsty se dotkla jeho paže.

„Trine, prosím…“ Co vlastně? Nevěděla, ale zalehla ho svým tělem a líbala, aby ho pobídla k tomu, aby si vzal všechno, co od ní chtěl, ať už to bylo cokoliv.

Alysse stačil jediný pohled na otce a věděla, že on už to ví. Uhodil ji tak silně, až si prokousla ret a na jazyku ucítila krev. „Hloupá, pitomá holko! Všechno je zničené a proč? Protože moje vlastní dcera nedokázala udržet nohy u sebe,“ zasyčel na ni.

„Nechte ji být,“ odtušil Trin, vzal jejího otce za rameno a odtáhl ho o pár stop dál. Král Tadeas mu věnoval odměřený pohled, pak se znovu podíval na svou dceru. Z jeho tváře pořád četla hněv, ale tentokrát – jenom proto, že ho znala tak dlouho – z ní mohla vytušit i stopu jeho zoufalství a strachu a zastyděla se.

„Co sis myslel, že děláš?“ pronesl její otec k Trinovi. „Jestli jsi chtěl moji zemi, teď z ní společně s ní zdědíš jenom trosky.“

Bolestně si uvědomovala, jak velká je to pravda. Většina jejich vojska vykrvácela v bojích proti Trinovi a nebyl čas ho obnovit. Její snoubenec nenarazí na odpor, kdyby teď Trin odešel, a ani jazyk jejího otce je tentokrát nezachrání.

„Chci tohle království, chci Alyssu, chci to všechno. Já ho porazím.“ Řekl Trin s takovou jistotou, že o tom ani na chvíli nezapochybovala.

Nebude to vyrovnaný boj. Trin měl patnáct tisíc unavených muž, Lothar přinejmenším o deset tisíc víc. Mezi nimi se kroutila řeka, Trinova jediná šance na vítězství.

„Vědí to taky,“ přejel prstem po modré klikatící se čáře na mapě. „Kdokoliv se začne brodit, bude v nevýhodě. Počkáme na noc a část našich mužů se přesune dál proti proudu a přejde tam na druhou stranu. Pokud jim šípy zapálí stany, vypukne zmatek a nebude těžké je zatlačit směrem k řece. Buď skončí na našich kopích, vezme je proud nebo je dorazí muži, kteří nám zbudou na téhle straně řeky.“

Zadíval se na své velitele, i když ve skutečnosti nepotřeboval jejich svolení. „Mohlo by to vyjít.“

Jeden vedle druhého muži přikývli a Trin jedním mávnutím ruky poslal pryč… když v tom mu hrudníkem projela ostrá bolest. Na jeden úder srdce nevěřícně zíral na ostří meče, které mu projelo mezi žebry a jasnou krev, která mu stékala po břiše a hřála. Pokoušel se nadechnout, ale vyšlo z něj jenom cosi jako zasýpání a zhroutil se na kolena.

Ochromovala ho bodavá bolest v pravé plíci, ale ještě pořád dokázal myslet souvisle. Můj bratříček, pomyslel si. Zabíjí ho taky a o jeho malé sestřičky se poperou. Trin chtěl všechno, ale oni taky. Chtěli moc a taky – a to pomyšlení ho bolelo ze všeho nejvíc – chtěli konečně mír.

            „Už… už to nebude trvat dlouho, chlapče,“ řekl kdosi skoro omluvně, ale Trin ten hlas už nedokázal zařadit k majiteli. Dýku, která mu otevřela krk, skoro necítil.

Takže konečně je mír, pomyslela si Alyssa s hořkostí. Trinovi muži jeho tělo rozsekali a předhodili hladovým psům, než se vůbec s Lotharem setkali. Ten je nechal všechny setnout nebo rozčtvrtit, i když celou dobu vykřikovali, že jim sliboval příměří a volné ruce ke všemu, co si přáli udělat. Kdo by ale věřil těm, kdo vztáhli ruku na svého lenního pána? Ti, kdo přežili, přísahali Lotharovi věrnost, a tak teď velel ještě většímu vojsku. Konečně je mír, i když poněkud divně.

            Když její otec mluvil s Lotharem, stála opodál a stěží všímala, co se děje kolem. Jejímu nastávajícímu bylo skoro čtyřicet, muž s ostrými rysy, orlím nosem a úzkými rty, které v ní vzbuzovali pocit zoufalství. Prý má několik dětí a všechny je teď musela litovat. Trin by byl dobrý otec, poznala to ze způsobu, jakým mluvil o svém bratrovi a sestrách. Odehnala tu myšlenku, protože ta budoucnost byla pryč.

            Odříkala slova před knězem, ale na hostině jenom tiše seděla vedle Lothara. Když byla hostina skoro u konce, její otec se s Lotharem objal a Alyssa si pomyslela, že aspoň někomu vyšly jeho plány.

            „Ó, ano, vždycky jsme byli oddaní přátelé,“ usmál se kníže a své nové ženě ne poprvé připadal jako dravec. Lusknul prsty a jeho stráže během jediného zabušení srdce tasili meče a začali vraždit stráže jejího otce, kterých tu bylo neporovnatelně míň. Většina hostů včetně ní se v hrůze natlačila ke stěnám. „Dokud jsi to nepokazil paktováním s mým nepřítelem.“

            Lothar strčil do jejího otce, kterého zachytilo několik mužů v knížecích barvách. Alyssa se k němu chtěla rozeběhnout, ale dvě služky ji chytily kolem pasu a ramen.

„Rouháš se lidským i božím zákonům,“ vyštěkl Tadeas směrem ke knížeti.

„Ne, jenom po tobě dědím.“

Pak už jen viděla, jak jejího otce obestoupili a bodly. Meče se zvedaly a klesaly a znova a znova. Alyssa bojovala proti rukám, které ji drželi, ale byla jenom drobná dívka a jich bylo tolik…

„Byl to zrádce,“ řekl Lothar.

Slyšela se dávivě vzlykat a někdo jí cosi šeptal do ucha. Jinak tu zavládlo dokonalé ticho. Bylo tu na dvě stě urozených hostů a nikdo neřekl ani slovo.

Zavřela oči, když Lothar vstoupil do ložnice. Na sobě měla jenom slabou košilku, a tak jí naskočila husí kůže, kdo se jí dotknul chladný vzduch. Zalehl ji a z jeho dechu cítila víno a kouř. V srdci jako by měla černou díru a v té chvíli ji ta temnota stáhla ještě o něco níž.

            „Alysso,“ řekl skoro něžně.

            Mlčela, ale měla chuť hystericky se rozesmát.

            „Alysso, podívej se na mě,“ rozkázal ostře, a tak otevřela oči.

            „Víš, proč jsem to udělal. Nežijeme v dokonalém světě, ale lidi konečně přestali umírat. Buď rozumná a budeš se mít dobře. Umím být laskavý,“ palcem jí přejel po tváři a znovu nasadil ten úsměv dravce.

V tu šílenou chvíli jí to připadalo jako to nejlepší řešení. Mohl být skutečně dobrý vládce, vychytralý a krutý. Ale to já umím být taky, pomyslela si, když z pod matrace vytáhla dýku a vrazila mu ji do oka.

            Trhla sebou, když vyrazil stěží lidský křik. Jenže žil ještě několik vteřin a když jí vrazil do břicha svůj meč, její křik následoval ten jeho. Když se na ni zhroutil, jenom tím čepel zatlačil hloub do jejího těla a matrace. Třásla se jako v zimnici a zuby jí jektaly bolestí, když ze sebe odvalila jeho tělo a několika trhnutími uvolnila meč.

            Zhroutila se na zem a začala se plazit ke dveřím. Pokoušela se volat o pomoc, ale její hlas nebyl silnější než šepot. Bohové prosím, vzali jste mi toho tolik…Jenže bohové byli jako vždycky hluší. Když se natáhla po klice, zjistila, že Lothar zamkl dveře, aby je nikdo nerušil. Posledním zdravím kouskem mysli si uvědomila, že ho dokonce slyšela otáčet klíčem, ale ten zvuk před chvíli ignorovala.

            Ohlédla se zpátky k posteli. Ten klíč musel mít pořád u sebe, ale bylo to tak daleko. Všimla si krvavé stopy, kterou za sebou nechala, zvrátila hlavu dozadu a začala se smát. Co to u všech bohů udělala? Pak ji vysvobodilo bezvědomí a zemřela o pár minut později.

Bratrovi Trina Torngasta bylo deset let, přesto měl dost rozumu, aby se vydal dobývat Aquilu, která živila armádu bez velitelů a brzy se tak ocitla v plamenech. Syn knížete Lothara mu vyhlásil válku o dva dny později…