Pohledy II

Dnes je to takový všední, trošku mrzutý, pustý den… Ba ne. Není pustý, právě že až příliš vyčerpávající. Proudy a proudy nových myšlenek a požadavků ze všech stran; udělej tohle prosím, až se vrátíš běž se zeptat na tamto, a pak – člověk, malý človíček v širém světě zadoufá, že utrhne kratičkou chvíli k odpočinku jako svěže vonící květinu. Na chvíli se zastavit… Kéžby. Moc tě prosím, ještě potřebuju tamhleto a tetinka se mě ptala, kam se poděly její boty, chtěla by jít na procházku, zajdi prosím tě za ní… Prosím tě. Ne; pouhá formulace, aby nešlo odříct… Vonící květina zvadla. Sen… Utéct! Ale kam? Teď nemám čas, mami… Pohled hlubokého zklamání jako výčitka. Tak dobře, no… Hurá, už je po práci, po hlasech, po stížnostech! Vymodlená chvilička klidu – hodiny na kostelní věži odbíjejí půl jedenácté… Všude tma, samota, sametové ticho… Honem, honem, zalít květinu toho vytouženého snu! Maličká dřevěná chaloupka vprostřed hor, nikde nikdo, teplá rozsvícená světnička… Nejde to… najednou. Co se stalo? Ach jo. Jsem tak unavená… Záplava sebelítosti. Vlastně ani ne sebelítosti, spíš smutku, nad nimi, nad světem… Maličká chaloupka vprostřed lesů a hor… Sametová noc. Přikrýt se zas jednou tlustou dekou u ohně, zavřít oči a v bezpečí usínat… Bude dobře; pro dnešek věřit. …Miluju tě, sne…