Čarovné boty

Starý brašnář Poluda miloval zimu. Bruslíval každý den na zamrzlé řece Olšince, která protékala jeho rodnou obcí Roháčovicemi. A to mu bylo už sedmdesát let .

Na sobě měl snad stokrát zašívané kalhoty, omšelé sako a šedou čapku.

Pokaždé, když dobruslil, vyšel si ještě na procházku parkem, který byl součástí Roháčovského zámku.

Všechno by bylo stejné jako každý zimní den, nebýt toho, že si brašnář všiml černé, plátěné tašky ve skulině polorozpadlé zámecké zdi. Zvědavý Poluda protáhl svou menší postavu mezi stromy a tašku ze skuliny vytáhl. Zjistil, že taška byla  plná prazvláštní kůže, kterou nikdy neviděl a nedokázal určit, co za tvora ji nosilo.

„Sakra, aby to tak bylo Františkovo,“ uvažoval a myslel při tom na ševce Drtinka.

Brašnař vzal kůži domů a uložil ji ve své dílně, kterou osvětlovalo jenom mdlé světlo jedné žárovky.

Dílna nebyla veliká a tak osvětlení stačilo. V rohu dílny stál brašnářský šicí stroj. U něho byla židle, stojící na sešlapaném koberci s třásněmi. Na stěnách dílny byly přimontované police, teď zrovna plné kůží a výrobků z nich. Ze stropu se loupala omítka a v koutech se usadila plíseň.

Brašnář uložil černou tašku do police a začal pracovat na zakázkách, které musely být do týdne hotovy. Nedokázal se, ale na práci soustředit, tak jak by si přál. Pohled neustále stáčel k tajemné tašce.

Nakonec vstal, tašku popadl a vyrazil ven.

V prostřed chodníku, po kterém si to Poluda šinul, se zrovna dohadovali dva chovatelé králíků a také nerozluční přátelé Klouček a Lebeda. Už padesát let se dohadovali o tom kdo z nich má lepší králíky, jestli to jsou Kloučkovi Kalifornští nebo Havana dědka Lebedy.

„Kam tak na kvap Honzíku,“ zajímal se Lebeda, mžouraje přes tlusté brýle.

„Pospíchám k Františkovi. Potřebuju se ho na něco zeptat,“ odpověděl udýchaně Poluda a bez zastavení pokračoval v chůzi.

Švec Drtinek bydlel až na druhém konci obce. Trénovaný brašnář tam byl za pár minut. A už klepal na dveře ševcova domu.

„Zdravím tě Jene. Copak ode mne potřebuješ,“ pozdravil přítele švec a pokynutím ruky ho pozval dál.

Brašnář bez dlouhého váhání vytáhl z tašky kousek té podivné kůže a ukázal ji Drtinkovi.

„Pěkná kůže, ještě jsem podobnou neviděl,“ pochválil švec a Poluda pochopil, že kůže jeho není.

„Rád bych si zní udělal boty,“ zalhal trošku brašnář, „ale nevím jak na to.“

„Ale, ale, snad mi nechceš fušovat do řemesla brašnáři,“ zamračil se švec.

„Kdepak.,“ ujišťoval Poluda, „jen jsem si to chtěl vyzkoušet. Nemám v úmyslu šít boty. Já tak řemeny na bejky, obojky pro psa a tak. Vždyť mě znáš.“

Švec mu pak vysvětlil, jak to udělat, aby vyrobil boty tak jak se patří. A dokonce mu půjčil i kopyto, nezbytné pro výrobu.

Poluda celou cestu domů přemýšlel a rozhodl, že ty boty skutečně vyrobí i když to nikdy nedělal. A tak, hned jak přišel domů, zasedl k šicímu stroji a pracoval skoro až do rána, dokud před ním nestály boty jaké svět neviděl.

Když si je potom obul, vlila se mu do těla podivná síla. Vůbec necítil únavu i když pracoval celou noc. Cítil se jako mladík. A ze všeho nejvíce měl chuť něco rozbít, zničit. Někomu ublížit.

Vyšel ven, do všeho kopal. Dokonce i do slepic, které na dvorku hledaly tučné červíky k snědku.

Poluda jednou rukou popadl obrovský kámen a chystal se jím vší silou mrštit proti domu, když v tu chvilku brankou do dvora vešel elegantně oblečený mladík.

„Dobrý den přeji,“ pozdravil, „byl jsem u pana Drtinky a ten mi řekl, že je máte vy,“ spustil mladý muž.

„A co jako bych měl mít!“ zařval vztekle Poluda.

„No přece baziliščí kůže,“ ukryl jsem je u zámecké zdi,“ vysvětlil mladík a všiml si brašnářových bot, „ a jé je, to je malér. Ty boty musíte hned sundat.“

„Nic sundávat nebudu! Boty jsou moje!“

„Bazilišek byl velice zlý tvor a jeho zloba nyní vstoupila do vaší duše. Zbavte se těch bot, nebo vás baziliščí síla zničí,“ varoval mladík.

Jenže Poluda se nechtěl bot za žádnou cenu vzdát. Rozběhl se z klackem v ruce proti mladíkovi s úmyslem ho praštit po hlavě, jenomže proti mladíkovi byl i s botami s čarovné kůže příliš pomalý. Mladík uskočil před jeho útokem, povalil ho na zem a obratně mu sundal obě boty.

„Co se to se mnou děje?“ divil se Poluda, „proč ležím na zemi?“

„Za všechno můžou boty. Vyrobil jste je z kůže baziliška,“vysvětloval mladík, „pojďte někam do klidu. Všechno vám vysvětlím,“navrhl mladík a pomohl Poludovi vstát.

Společně pak zašli do domu. Paní Poludová přinesla každému kakao, pro svého muže ve velkém bílém hrníčku s červenými puntíky, k tomu velké buchty s kynutého těsta na vysoko sypané moučkovým cukrem.

„Jmenuji se Tadeáš Drobný a býval jsem učedníkem u čaroděje Otmara. Utekl jsem, protože se mi přestaly líbit čarodějovy lumpárny, které prováděl. Používal svoji magii ke krádežím a ubližoval nevinným lidem a ta kůže to je to, co zbylo z jeho domácího mazlíčka. Ten jeho bazilišek byl hrozná nestvůra. Naštěstí pošel, ale i ta jeho kůže je plná zloby a jedu a navíc v ní má čaroděj ukrytou svoji magickou sílu. Tedy alespoň její temnou část, proto vás ty boty tolik změnily,“ Tadeáš povídal a cpal se přitom buchtami jakoby týden nejedl.

„To zní strašidelně,“ přikývl Poluda, „ale co máte v plánu udělat s tou kůží? Vlastně s botama,“ opravil se brašnář.

„To je právě to, proč jsem tady. Bazilišek se zrodil z  pekelného ohně a proto ho může zničit zase jen pořádná výheň. No a jediná dostupná výheň je ta kovářova, jenže kováře jsem tady nenašel,“ vysvětlit mladík.

„A to byste hledal dlouho,“ vložila se do hovoru paní Poludová.

„Anička má pravdu. Kováře tu nemáme. Nejbližší je v Krčekolech,“doplnil Poluda, „ale není to daleko. Rád vás tam dovedu a ty pekelné baziliškovy boty sežehneme.“

Krčekolský kovář Dvořák, byl statný chlap. Když mu řekli, co potřebují ihned souhlasil, ale smál se při tom na celé kolo, co to zas toho starého brašnáře popadlo. Jenomže když přikládal boty k plamenům, zjevil se před ním tuze podivný muž. To už se Dvořák přestal smát, protože ten divný muž vztahoval svou kostnatou ruku po jeho krku a dlouhé drápy užuž se mu zařezávaly do krku. Kovář stál jako přikovaný. Bůh ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby k němu nepřiskočil Poluda, který čaroděje odstrčil, popadl boty a rychle je hodil do ohně. Jenže nebyl dost rychlý, čaroděj stihl vytáhnou ze své hole ukrytý meč a jak jej tasil, usekl brašnáři levé ucho, jenže to bylo vše co udělal. Jak plamen sžíral baziliščí kůži, čarodějova moc slábla. Až tam stál jen starý bezmocný muž.

„Tak vidíš, přece se stalo to, co ti předvídala kniha,“ oslovil Tadeáš čaroděje.

„A snad je to tak dobře,“ přitakal Otmar, ze kterého vyprchala všechna temná moc.

„Poludo, jste v pořádku,“ staral se kovář.

„Jen se nebojte, nejsem z cukru.“

„Byl jste tak rychlý. Až k neuvěření ve vašem věku,“ řekl uznale mladík.

„To víš chlapče, jsem z jedenácti dětí. A když nás maminka volala k večeři, tak ten poslední mohl lézt akorát tak sousedovi na hrušky,“ pousmál se Poluda a přiložil si na zraněné ucho čistý kapesník.

                                                                                                                                                                                                                               Konec