Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Taaakže, úplně to stejné dílo, jen zformátované tak, aby tam kusy nechyběly.
Drak se překvapeně rozhlédl kolem sebe. Jeho úkryt mohl najít, podle proroctví, jedině jeden určitý člověk. Ale on si dal tak záležet, aby se žádný takový nenarodil, a, pokud už žil, postaral se o to, aby prostě jeho plenění nepřežil. Jak ale viděl, přeci jen mu nejspíš jeden človíček přežil. Podle proroctví mohl jeho úkryt a zároveň ho i zabít jen chlapec, který byl přímo v dění jeho plenění, ale přežil ho. A to proběhlo už před osmnácti lety. Sice asi před rokem vyplenil jednu menší vesnici, ale viděl, že to přežila jen dívka. Ale taky tam po něm střílel z luku nějaký chlapec. Vypadal úplně stejně, jako tenhle. Drak se zadíval přesněji a viděl, že to opravdu byl on. Sice se snažil, aby všechny lidi ve vesnicích, které plenil, zabil, ale asi se mu to nepovedlo. A to se do všech vesnic vracel nejmíň třikrát, aby se ujistil, že opravdu nikdo nepřežil. Teď byl ve svém úkrytu obklíčen asi stovkou mužů. Rozhlédl se po nich a okamžitě poznal Vyvoleného. Bylo mu asi sedmnáct, možná osmnáct. Měl na sobě, na rozdíl od ostatních, zbroj, která vypadala trochu k světu. Zbroj ostatních byla značně zrezlá. Vyvolený měl u pasu dýku a blyštivý meč držel v ruce. V očích měl odhodlaný výraz a drakovi bylo jasné, že to bude, i přes věk a nezkušenost soupeře, hodně těžký souboj.
Max opravdu byl Vyvolený. Už od malička tušil, že je nějak výjimečný. A pak, když teprve v jednom roce viděl, jak mu veliký drak zabíjí rodiče spolu s celou vesnicí, došlo mu to úplně. Hned, jak drak spokojeně odlétl, dorazili vojáci. Prohlíželi mrtvoly a mluvili mezi sebou. Jeden voják projížděl kolem sedla. Jeho kůň ucítil, že pod sedlem je něco zajímavého, zastavil a začal to tam očichávat. Voják svému koni věřil, slezl a podíval se pod sedlo. Našel tam schouleného a plačícího Maxe. Opatrně ho vytáhl zpod sedla a posadil ho na svého koně. Dojel klusem k ostatním vojákům a vzrušeně hovořil o tom, že nejspíš našel Vyvoleného. Max v sedle usínal a vůbec netušil, jak se dostal do měkké postele v domě vojáka, který ho zachránil. Voják byl na celkem vysokém místě a díky tomu měl velice pohodlný dům. Max to ve svém roku věku ještě nějak moc nechápal a pomalu zapomněl na to, co jako malý, prožil. Když mu to ale přibližně v jedenácti letech řekli, okamžitě si na to všechno vzpomněl. Vždycky dumal nad tím, že když mají oba jeho rodiče řídké blonďaté vlasy, jakto, že on má dlouhé, husté a hnědé vlasy. Bylo ale mnoho dalších znaků, ve kterých se svým rodičům nepodobal. Tímhle se to vysvětlilo. Všechno se mu vybavilo. Pochopil, co bude muset udělat. Hned, jak mu to připomněli, přihlásili ho do Královské školy pro budoucí rytíře. Jeho adoptivní otec ho, jako voják, učil jezdit na koni, bojovat a střílet z luku a kuše. Ve škole ho ale čekal pořádný trénink. Hned od začátku se s ním snažili zacházet, jako v bavlnce, což ho ale během dvou týdnů začalo štvát. Šel tehdy za ředitelem a doslova si vydupal, aby se k němu chovali jako ke každému jinému žákovi. Měl jeden jasný cíl a toho se hodlal držet. Nechtěl se na nic jiného ohlížet.
V sedmnácti skončil školu, sbalil si věci, sbalil věci i pro svého koně, rozloučil se s adoptivními rodiči a vydal se podle vnitřního hlasu směrem pryč. Projížděl spoustami vesnic, většinou projel nějakou tou vyhořelou, zničenou.
Po několika měsících dojel do nějakých ruin a koně zastavil. Ani nevěděl, proč zastavil, ale prostě najednou ucítil potřebu zastavit na tom místě. Rozhlédl se kolem sebe. Nevěděl, co to je za místo. Rozhlédl se, a najednou se najisto vydal k jednomu domu. Celá ves byla prorostlá vysokou trávou a popínavými růžemi. Pocítil, jako by na tom místě ž někdy byl, jako by ho znal. Viděl rozpadlou kůži, nejspíš kdysi sedlo. Sesedl z koně a opatrně na kůži sáhl. V ten okamžik se mu v hlavě vyrojily vzpomínky. Pochopil, že stojí u svého rodného domu. A to staré sedlo ho zachránilo před smrtí. Patřilo jeho oblíbenému poníkovi, který shořel taky. A on se pod tím sedlem tehdy schoval. Vstoupil doprostřed ruin, které kdysi bývaly jeho domovem, a rozhlédl se po zemi. Bylo tam spoustu trosek a bylo vidět, že tam už nejspíš byli zloději. Ale přeci jen mu to nedalo a odklízel trosky. Pomalu se začínalo šeřit a tak rovnou začal z ohořelých trosek, které ještě přežily, dělat provizorní přístřešek. Natáhl přes trámy plachtu, kterou si vzal s sebou a rozdělal oheň. Koni přinesl vodu a sundal z něj výstroj. O jídlo se mu starat nemusel. Trávy bylo kolem dostatek. Nemusel ho ani uvazovat, znal ho od malička, a věděl, že mu neuteče. Seděl v záři ohně a přemýšlel. Zatím se řídil vnitřním hlasem, ale co udělá, až nebude vědět kam? Seděl, lámal chleba a přemýšlel.
Písmák