Ambice

   Slovo samo o sobě nevyvolává bolest. S tímto se váže spíše budoucnost, naděje nebo splněné cíle. Mě se ale pod tím pojmem zjevuje jedovatě zelená zákeřnost pralesničky, která jde s bolestí ruku v ruce. Vždyť ta malá žabka usmrtila již tolik lidí, tolik ambicí…
    Utrpení, které způsobují extrémně ctižádostivému člověku nesplněné ambice, přirovnám k tomu, když člověk strčí úd do včelího hnízda. Popíchá se a včely se ještě vydají za ním. A utéct jim? To je ledaskdy velký oříšek a hodně bolí.
   Člověk se sice naoko smířil s vlastním osudem, že stárne, ale něco stále připomíná dobu mládí. Dobu, kdy udělal tolik chyb, za které v pozdějším věku pyká.

   Mohla jsem plavat. Ach, já jsem mohla být tak dobrá. Prásk! Už ani nevzlyknu nad vzpomínkou. Ruka, o kterou jsem přišla při autonehodě, se ztratila. V jedné minutě byla pryč a už se nenašla. Ani to nebolelo. Čekala jsem něco horšího.
   To nezměnilo nic na tom, co následovalo. Už ji nic nevrátí. Ale ten pahýl, co mi zůstal a kterým několikrát denně v záchvatu zuřivosti, když si vzpomenu, mlátím o stůl, mi to připomíná.
   Kdykoliv vidím vodu, zastesknu si po mládí. Kdykoliv se koupu, kroutí se mi střeva vztekem, který mám sama na sebe, že jsem tu noc řídila opilá. A dost! Přece po mě na tom světě něco zůstalo. Mé dítě, můj otisk, stín, hmatatelný důkaz toho, že jsem existovala. Ano, to malé splní to, co jsem nedotáhla do konce.

   Deset hodin večer. To malé sotva školou povinné dítko stále ještě plave. Obluda, jeho matka, posilovaná bolestí, která pramení z každého pohledu na vodu, křičí: „Přece teď neskončíš! Je ještě brzo. Dělej, ty líná kůže!“
  Déšť tluče na sklo tak silně, že jej to malé slyší pokaždé, když se vynoří. Obvykle při podobném počasí sedí u okna a napodobuje déšť vodou, kterou spouští ze svých očí.
   Vzpomene si aspoň na chvíli, že to malé není jen její nástroj, ale její dítě? Maličké stvoření, které je na ní závislé. Co může být silnější než mateřská láska? Bolest. Bolest z toho, že se nevyplnilo to, co tak strašně chtěla celou svou existencí. Vyhrávat.
   Maličký už nemůže. Nemůže již několik měsíců. I když cítí, že nemůže, že nestačí, stále dře. Copak by s ním maminka dělala něco špatného?
   Nikdy si nestěžuje. Maminka taky nemá ruku a nestěžuje si. Před ním ne. A on je navíc zdravý, jen unavený. K smrti unavený.
   Zpomaluje. Ví, že maminka křičí, ale vnímá jen jakési vibrace. Maminko, já už nechci. Nekřič! Nechci! Já už nemám sílu ani mluvit!
   „Dělej, plav!“ zařvala.
   Maličký se zastavil úplně. Tělíčkem mu projel impuls, který jej paralyzoval. Jako kdyby do vody maminka pustila dvě sta voltů. Zůstal obličejem ve vodě.
   „Jak myslíš. Jdu pro tyč. Víš, co jsem s ní dělala posledně.“
   Tělíčko se ale nepohnulo ani po výhružce. Jak by taky mohlo. Nepatrně jej unášela rozvířená vodní hladina směrem ke břehu.
   Vrátila se. I s tyčí. Tělíčko řádně přetáhla a čekala, co se stane. Ozvaly se zvuky lámání kostí, al stále žádná změna. Minule to zabralo, tak co se děje?
   Rozzuřila se ještě víc. Její nástroj neposlouchá. Jak si to mohl dovolit? Bije a mlátí do vyčerpání. Vidí, jak drobeček vítězí. Nevnímá, co se jí odehrává před očima. Podlitiny, krvavé šrámy, rozbitá hlavička, fialový obličejík a zčervenalá voda. Ale něco chybí…
   Procitla. Prázdné oči sklopila k zemi. Vypadla jí tyč z ruky. Složila se na mokrou podlahu. Poprvé za dlouhé roky jí nevadilo, že je mokrá. Bolest z toho, že přišla o ruku, se nemůže rovnat tomu, když si zabila dítě a navíc takovým způsobem. Jaký pro sebe zvolit trest? Zabít se? Oběsit se?
   Kdepak. Moc jednoduché a málo utrpení.  Když půjde do vězení, bude trpět daleko více.
  
   Zmučené, podvyživené, znetvořené tělíčko vytahují z vody. Co jsem ti to udělala, miláčku? Jeden z policistů skočil ve speciálním skafandru do vody, aby vylovil to, co chybí – ruku. Na lavičce sedím já – matka - s poutem na jedné ruce, které je přicvaknuté ke sloupku. Ani ne, pro případ, že bych utekla, ale abych se nezabila. Mateřská láska nakonec zvítězila. Víc lituji své děťátko než svůj zpackaný život. Ale pro mého maličkého, rozkošného je už pozdě. Prosím, neodpusť mi. Ať se jen smažím v pekle, ať mě tam spálí na popel, ať mě mučí, ale ať nemusím jít do nebe a trpět ještě více než v pekle pohledem na človíčka, kterému jsem svou sobeckou ambiciózností vzala život.