Kapitola první

Co se v mládí naučíš

Život nepochopených géniů není jednoduchý. Konkurence je strašlivá, zejména když si uvědomíme, že za nepochopeného génia se dnes považuje v podstatě každý blbec. To je však naprosto v pořádku, není v souladu s evolucí, aby pitomci chápali svůj skutečný úděl, daleko lepší je, když blaženě hibernují v iluzi vlastní výjimečnosti.

Mladý pan Věnceslav Kiliján se narodil do zcela běžné rodiny nepochopených géniů koncem truchlivého dvacátého století. I jeho otcem byl klasický nepochopený génius, což se poznalo podle toho, že v podstatě kromě siláckých řečí nikdy nic nedokázal a konzumací piva překračoval běžný průměr. Jeho matka naštěstí geniální nebyla, protože uměla vařit, prát a nakupovat, což géniové nezvládají a díky tomu jejich domácnost vcelku fungovala. Tak to už na tomto světě chodí, nepochopení géniové vždy potřebují někoho, kdo by se o ně staral. A když z nich nakonec skuteční géniové nevyrostou, nevadí, alespoň ve většině případů zplodí dalšího kandidáta.

Mladý Venca udiveně pozoroval nástěnku pracovních příležitostí na Úřadu práce a divil se, proč mají kopáči o tolik vyšší nástupní plat, než prostí maturanti. Střední třída vždycky ostrouhá, to byl jeho závěr. Jedině géniové a idioti, se mají dobře, průměráci to za ně vždycky schytají. On už ale dávno moc dobře věděl, do které skupiny se chce zařadit. Proto se hned na počátku své návštěvy pokusil vzít svůj Osud do vlastních rukou.

„Dobrý den, madam, nemáte pro mě náhodou nějakou práci?“ zeptal se Venca znuděné úřednice ihned po vstupu do její kanceláře. „Chtěl bych pracovat, akorát nevím kde,“ nasadil zoufalý výraz.

„A vy jste kdo?“

„Jmenuji se Kiliján, ale každý mi říká Venca,“ přiznal se Venca. „Měl jsem přijít v deset hodin.“

„Mě je úplně jedno, jak vám každý říká a mimo to je skoro jedenáct! No jo, už to vidím, pan Věnceslav Kiliján. Takže vy jste byl propuštěn na dohodu, co? Koukám, že jste v poslední práci vydržel necelý měsíc. Asi jste další těžký pracant, že? No dobrá, máme tady volné místo kuchaře - číšníka,“ opáčila ona madam a vzhlédla od papírů.

„Zkusil bych tedy toho kuchaře - číšníka. Kuchaři musejí být dobří lidé, vždyť nás krmí kvalitní, s láskou připravenou stravou.“

„Ale vy přece máte průmyslovku,“ podotkla náhle úřednice, aniž by plně pochopila Vencovu vtipnou poznámku. „Kdybyste měl alespoň hotelovku, potom bychom o tom mohli uvažovat, ale vás mám zařazeného do kategorie průmyslu.“

„Jsem kuchař samouk, strašně rád vařím. Umím uvařit klobásu a nakrájet chleba. Jestli mi nevěříte, klidně vám něco přinesu ochutnat.“

„Poslouchejte, nedělejte si srandu,“ odsekla úřednice. „Tak já vás tam tedy pošlu, ale stejně je to na vás moc obyčejné. Podle mě máte na víc. Tady vám vyplňuji představenku, kterou mi hned potom, co to místo odmítnete, přinesete zpátky.“

„Hotel Chemik, to zní dost divně,“ mumlal si mezitím Venca, když kráčel ze schodů místního Úřadu práce a četl si kartičku uchazeče o zaměstnání. „Kdo ví, z čeho tam vaří,“ zasmál se vlastnímu fórku. Ani sám nevěděl, jak blízko je pravdě.

„Vy jste ten nový kuchař, co nám ho poslali z Pracáku?“ zeptal se Vency šéf směny. „No nazdar, sem posílají jenom nefachčenka nebo asociály.“

„Taky nazdar,“ opáčil slušně Venca s náznakem ironie v hlase.

„A kde jste se učil, v Olomouci, nebo v Brně?“ dostalo se mu první otázky.

„Normálně, tady v Ostravě,“ odpověděl stále více překvapený Venca. „Tady jsou moje podklady.“

„Ty podklady si můžeš nechat, já nepotřebuji nic podkládat. Mě zajímá, jestli umíš krájet cibuli,“ namítnul jeho šéf. „A jen tak mimochodem, v Ostravě žádná hotelovka není.“

„Však já nemám hotelovku, mám strojní průmyslovku,“ přiznal se pitomec Venca, čímž si hned na počátku zkomplikoval kariéru. „Tady mám být jen na přechodnou dobu.“

„Tak už mazej krájet tu cibuli, bažante,“ ulevil si šéf. „Když nemáš hotelovku, tak jsi u mě jenom pouhá pomocná síla. K masu tě pustím, až se zaučíš.“

Venca mezitím krájel a přemýšlel o tom, že kuchařina je vlastně pěkné zaměstnání. Člověk je v teple, nepředře se a občas se i nají, když se nikdo nedívá. V tu chvíli se však rozlehl celou kuchyní strašný řev:

„Kam to hážeš, ty jelito?“ obořil se na Vencu šéfkuchař, který zahlédl Vencu, jak háže zbytky zeleniny do odpadkového koše. „Máš to v hlavě v pořádku?“

„Myslíte mě, šéfe?“ rozhlédl se zaraženě Venca. „No přece do koše.“

„A můžeš mi říct proč?“ rozkročil se před ním šéfkuchař s mastnýma rukama zapřenýma v bok.

„Protože je to zkažené,“ bránil se seč mohl chudák Venca. „Tady na straně je úplně nahnilé a rozbředlé.“

„A kdo kromě nás dvou to ví?“

„Celá kuchyně,“ začal pomalu Venca se svou improvizovanou obhajobou, jenomže byl briskně přerušen gastronomickou realitou.

„Takže nikdo z hostů, že?“ trumfoval šéfkuchař. „Proto to koukej vyndat z koše. Potřebuju maso do sekané!“

„Ale to je celer, šéfe.“

„Já vím, co to je!“ rozkřikl se šéfkuchař. „A vůbec, jsi normální? Celer s kořením přece chutná úplně jako maso. Co vás tam na té škole učí? V sekané nemusí být ani gram masa, to přece každý ví. Rozmočená houska s kořením a trochou zeleniny těm pacientům úplně postačí.“

„Mám odkrojit alespoň ten okraj, šéfe?“

„Sám jsi okraj! Běž raději umývat nádobí,“ ulevil si unaveně šéfkuchař. „Bude to náhodou skvělá sekaná. A u toho mytí budeš hlídat troubu, aby ses nenudil. Za dvacet minut mi přijdeš říct, abych zkontroloval ten bůček.“

Venca se tedy přesunul k dřezu a ponořil ruce do odporné tekutiny, skrz kterou nebylo vidět ani na milimetr. Po hmatu našel talíř a začal ho mýt. Vsadím se, že ten talíř byl čistější než ta voda, když ho tam dali, pomyslel si. V tomhle ho můžu jedině ještě víc zašpinit, ale už se neodvážil nic namítat. Mimochodem, je zvláštní jak rychle běží čas, když člověk dělá rutinní práci, u které nemusí přemýšlet. Není tedy divu, že zhruba za tři čtvrtě hodiny se kuchyní rozlil zápach spáleniny. Šéfkuchař vyběhl ze své kukaně a otevřel troubu. Po chvíli zbrunátněl a zařval:

„Ty pitomé ucho, neříkal jsem ti, ať mě za dvacet minut upozorníš na ten bůček?“

„Nemám hodinky,“ bránil se Venca. „Při mytí si je sundávám, aby se jim nic nestalo.“

„Ale tobě se něco stane, jestli okamžitě nevypadneš! Takového pitomce jsem ještě nikdy v životě neviděl.“

Tím Vencova kariéra ve veřejném stravování skončila a on se opět vrátil na Úřad Práce. Byl nejvyšší čas, jeho kariéra začínajícího génia by utrpěla v kuchyni řádné šrámy. Ani v gastronomii nejsou intelektuálně na výši, to byl jeho postřeh. Tak nějak ještě stále netušil, že žádná intelektuální výše neexistuje a život není žádná procházka idealistickým rájem. To proto se všechny zákony tlupy se opírají v podstatě o přání většiny. To je sice velmi divné, protože každá společnost je společenstvím jednotlivců, ne jednolitým organizmem a zájmy společnosti a jednotlivce se tedy liší, ale z nějakého záhadného důvodu to funguje.

 

Kapitola druhá

Z pod okapu zpět do deště

Hlavním problémem, kolem kterého se točí utrpení každého člověka, je přemíra chtění. Všichni lidé pořád něco chtějí a nedají si pokoj, dokud to nedostanou. A když to nakonec dostanou, tak hned zase chtějí něco jiného, protože si myslí, že to nutně potřebují. Jenomže naše skutečné potřeby nepramení z chtění, ale z nutnosti a to je ten problém, který nikdo nechce slyšet. Veškeré chtění je jen omyl, pokud není podložené nutností. Chtění je pouhá iluze, která nám lže tím, že štěstí si můžeme koupit, nebo ukrást. To však není pravda, štěstí si musíme především zasloužit.

Věnceslav Kiliján seděl opět na chodbě Úřadu Práce a opět žmoulal v ruce svůj občanský průkaz. Znovu pozoroval nástěnku a nepřestával se divit, že i pomocní dělníci mají o mnoho vyšší nástupní plat, nežli inženýři. Střední třída zkrátka vždycky ostrouhá, to bylo potvrzení jeho původního závěru.

„Tak koukám, že už jste zpátky, mládenče. Copak se stalo, chtěli po vás, abyste pracoval?“ zeptala se ho ironicky paní Veselá. „Vydržel jste v práci celý jeden den, no to je místní rekord.“

„Poslyšte, pokouším se žít v tomhle pokřiveném světě nejrovněji jak umím,“ spustil na ni Venca svou nejnovější připravenou hlášku, která měla za cíl ohromit zbytek světa jeho intelektuálním nadhledem. „Spálil jsem tam jeden jediný hloupý oběd a propustili mě,“ dodal s předstíraným zármutkem.

„Jeden spálený oběd a hned vám dali výpověď? Tak to bych se na to podívala,“ zvedla oči od papírů paní Veselá, jako vždy v přímém kontrastu se svým jménem značně nabručená. „To je v rozporu s novým Zákoníkem práce, nejdřív si dají požadavek na nového pracovníka a druhý den nám ho vrátí? My tady nejsme pro srandu!“ sáhla po telefonu.

„Prosím vás, nikam nevolejte,“ přerušil ji Venca. „Víte, ono s tím obědem se spálila i nová trouba. Nějaké kabely to prý nevydržely, nebo co. Dneska je všechno strašně nespolehlivé.“

„No dobře, já se s vámi nebudu rozčilovat. Máme tady ještě jeden požadavek, ale ten taky neodpovídá vaší kvalifikaci,“ oznámila Vencovi nepřítomně ta milá dáma, přičemž neustále něco vyplňovala v novinách před sebou. „Hledá se prodavač hudebních nástrojů. Požadují ukončené středoškolské vzdělání a kladný vztah k hudbě.“

„Mám ohromný vztah hudbě!“ chytil se Venca. „Celý život hraji na kytaru, na prstech mám mozoly od strun, jako havíři na dlaních od krumpáče. Mohla byste mě na to místo doporučit, madam? Doporučíte mě na to místo?“ zopakoval hlasitěji, když si povšiml, že se paní Veselá opět věnuje nějakým papírům.

„Na jaké místo?“ zeptala se roztržitě úřednice, jelikož při rozhovoru s těmi pitomými uchazeči o zaměstnání zásadně luštila křížovky a předchozí, deset sekund vzdálený rozhovor, si už nepamatovala.

„O to místo prodavače v hudebninách,“ připomněl jí Venca. „Jak jste to říkala před chvílí.“

„Ale vy přece máte strojní průmyslovku,“ vzpomněla si úřednice. „Kdybyste měl alespoň nějakou lidovku, potom bychom o tom mohli uvažovat, ale vás mám zařazeného do kategorie průmyslu,“ zopakovala jako stroj svůj oblíbený argument z Vencova prvního sezení.

„Vždyť vy sama jste mě poslala do kuchyně a to taky není zrovna průmysl. A jen tak mimochodem, jsem muzikant samouk, hraji na kytaru. Jestli mi nevěříte, klidně vám tady přijdu něco zahrát. Tedy, jestli vůbec máte ráda hudbu.“

„Poslouchejte, nedělejte si pořád ze všeho srandu,“ odsekla úřednice. „Tak já vás tam teda pošlu, ale stejně je to na vás moc obyčejné. Podle mě máte na víc. Tady vám vyplňuji žádost uchazeče o zaměstnání, kterou mi hned potom, co to místo odmítnete, přinesete zpátky. Další sezení máme opět patnáctého.“

„Určitě vás nezklamu,“ sliboval Venca. „Zklamal bych totiž především i sám sebe,“ dodal připravené klišé, které používal v krizových situacích.

„No dobře, jste prostě charakter,“ zamumlala unaveně úřednice, opět plně pohroužená do křížovky. „Na chodbě si vezměte potvrzení o návštěvě a můžete to zkusit. A tu žádost neztraťte, je tam jméno podniku a jeho adresa.“

„HNS s.r.o., to zní dost divně,“ mumlal si mezitím Venca, když kráčel ze schodů místního Úřadu Práce a četl si kartičku uchazeče o zaměstnání od své přidělené mučitelky. „Chybí už jenom U na třetím místě. A navíc mají ředitelství v Brně, hlavním městě šalin a škopků,“ zasmál se. „Tak to jsem zvědavý, čím mě ti kalósci překvapí.“

Venca se pochopitelně musel na zítřejší pohovor připravit, proto zamířil do své domovské restaurace U džbánu. Byla to taková klasická dělnická putyka nehorázně nízké cenové skupiny, což mu zatím vyhovovalo. Měl tam spoustu kamarádů, většinou absolutně bez peněz, což byl ostatně i jeho každodenní problém.

„Zítra jdu na konkurz,“ oznámil všem u třetího piva. „Jdu se ucházet o místo prodavače v hudebninách. Konečně se dostanu mezi umělce.“

„A kolik vás tam na tom konkurzu bude?“ zajímal se místní lidový vypravěč a štamgast Arnošt Materna. Mimochodem je velmi zajímavé, že s takovým jménem a pověstí velkého filozofa neměl ani tu maturitu, jelikož byl čistokrevný vyučený havíř.

„Tak dva, maximálně tři,“ tipl si Venca. „O práci v hudebninách není moc velký zájem.“

„Tak to skončíš druhý, v nejhorším případě třetí,“ utřel ho zkušeně Arnošt. Musel to udělat, byl to uznávaný mudrlant, který má vždy poslední slovo, takže moc dobře věděl, že se to od něj očekává.

„Třeba tam bude jenom on sám,“ přidal se další host, kterého Venca ani neznal jménem. „To by mohl skončit první.“

„Tak v tom případě budou mít plno!“ přisadil si ještě Arnošt a všichni se rozesmáli.

„To jako vážně?“ zeptal se neutrálně Venca, jako pokaždé, když si z něj ostatní dělali srandu. „Třeba mi to zítra vyjde.“

„Zítra uslyšíme tak jedině další výmluvu, proč ti to zase nevyšlo,“ opáčila znuděně servírka, která už Vencu znala. „Jestli ti to místo dají, tak máš u mě pivo zdarma!“

„Tak to se tady uvidíme,“ sebevědomě se pousmál Venca, jako vždy pevně přesvědčen o své pravdě. „Pivo zdarma nikdy neodmítnu.“

„Vy dáváte pivo zdarma?“ zeptal se zmateně místní opilec Tonda, který se právě probudit.

„Poslouchej, Tondo, my se tady bavíme, tak neotravuj!“ odbyl ho Arnošt. „Takže dělnická třída panu chytrákovi nevoní, co?“ vrátil se zpátky k Vencovi. „No však počkej, nebude trvat dlouho a zalituješ. Bratranec mé manželky je taky intelektuál a řeknu ti, že je to ten největší blbec na světě. Jediné co umí, je hádat se o nějakém pitomém jsoucnu, ale Bůh ho vidí a jednou ho i řádně potrestá!“

„Žádný Bůh neexistuje, takže ho ani nepotrestá,“ pousmál se Venca a přemýšlel nad tím, co je to jsoucno.

„A proč si myslíš, že Bůh neexistuje, Venco?“ zeptal se ho Arnošt. „Máš k tomu nějaký důvod?“

„Mám,“ opáčil suverénně Venca. „K jeho existenci není žádný důvod, to je ten důvod!“

„A k tvojí existenci je jaký důvod?“ nemilosrdně udeřil na hlavičku pan Materna.

Venca se na chvíli zamyslel a po chvíli uznal, že ho ten starý chytrák Materna opět doběhl a raději zmlknul.

„No tak vidíš,“ pousmál se Arnošt. „Šetři slovy a ušetříš si problémy.“

„Kdo šetří, má za tři!“ přispěl jim mezitím do hovoru dalším inteligentním postřehem podnapilý Tonda. „A kdo krade, ten má za pět.“

„Dej nám pokoj, Tondo!“ štěkl po něm Arnošt a pak se znovu obrátil k Vencovi: „Poslouchej, Venco, raději poctivě makej. Mezi intelektuály se nehodíš, protože jsi pitomec. Budou si z tebe dělat srandu a ty to ani nepoznáš. Schválně, je tahle sklenice poloplná, nebo poloprázdná?“

„To nevím,“ přiznal se Venca.

„No tak vidíš, přesně tohle jsou ty jejich chytrosti, které mají jediný cíl. Udělat z tebe před ostatními hlupáka.“

„Však já na to přijdu,“ začal se naparovat Venca. „Přesně podobné chytáky jsou jako dělané pro mě. Vždycky jsem na to přišel.“

„Nikdy jsi na nic nepřišel a na tenhle taky nepřijdeš,“ vysmál se mu Arnošt. „A víš proč? Protože tenhle chyták nemá řešení! A přesně takovými blbostmi se oni zabývají pořád.“

„Ale to je přesně můj svět,“ vhrkl nadšením Venca. „Přesně tohle mě baví. Mít nějaké vyšší cíle, než jenom každý den chodit do fabriky.“

„Já ti něco prozradím, Venco,“ začal najednou pomalu Arnošt. „Intelektuálové pořád jen chytračí a chytají každého za slovo, aby si z něho udělali blbce. A když se jim to nakonec podaří, tak se ti vysmějou. A ty nemáš na to, aby ses jim ubránil, protože jsi moc velký dobrák.“

„Jenomže na jednu věc jsi zapomněl,“ namítnul Venca. „Že v dnešní spravedlivé době platí více než kdy jindy, že poctivou prací se dopracuješ tak jedině k úděsné chudobě. To ale člověk bez vyšších cílů nemůže nikdy pochopit a každý den kmitá do fabriky, vydělávat na někoho jiného.“

„Že ti jednu vlepím, ty pitomče,“ rozesmál se Arnošt Materna, který to mimochodem vůbec nemyslel doopravdy, protože jako jeden z mála štamgastů chápal Vencův ujetý smysl pro humor. „Ty se možná vážně mezi ty intelektuály docela hodíš. Přesně takové provokativní kecy oni mezi sebou vedou pořád.“

„No tak vidíš,“ zasmál se Venca „A pak že kdo je tady blbec?“

„Ty sám jsi blbec, ale na to si teprve musíš přijít,“ zhodnotil celý jejich rozhovor pan Materna a dopil poslední pivo. „A já jsem mimochodem taky blbec, jinak bych se s tebou vůbec nebavil a šel raději na ryby. Dneska by určitě braly, když už jsem nepobral nic jiného,“ dodal a zaplatil útratu.

 

Kapitola třetí

Nemusí kapat, stačí když vlhne

V komickém životním údobí dospívání si téměř každý mládežník projde etapou ráchání svých citů ve hře na nějaký ten hudební nástroj, častokrát spojený s neméně komickou tvorbou poetických textů. Většinou to ihned po skončení puberty zabalí, ale najdou se i tací, kterým to zůstane po celý život a mezi podobné zoufalce patřil i Venca Kiliján. Byl pevně přesvědčen o tom, že je nadčasovým básníkem a kytaristou, což ho předurčuje k umělecké tvorbě. Sice to tak úplně neodpovídalo skutečnosti, ale to je běžný sebeklam. Důležité bylo získat ono vytoužené místo, ke kterému měl podle něj výsostné předpoklady a které by mělo sehrát roli odrazového můstku jeho kariéry.

„Tak tady vás máme, pane kolego. Máte nějaké hudební vzdělání? Třeba konzervatoř?“ zeptal se druhý den ráno vedoucí prodejny Gejza Pelikán, čerstvého uchazeče o zaměstnání, milého Vency Kilijána, který se právě dost nedůstojně potil na židli před svým potenciálním šéfem. Ne, že by byl nervózní, jen včera trošku slavil.

„Žádné hudební vzdělání nemám, ale hudbě rozumím,“ opáčil sebevědomě Venca a rozhlédl se po kanceláři. Na protější stěně byl veliký nápis: Zavírejte dveře, táhne mi na padesát!, což ho znechutilo. Pěkně kýčovité, pomyslel si. „Navíc mám hudební sluch. Hraju totiž na kytaru!“ dodal, když si povšiml, že jeho přiznání o absenci hudebního vzdělání žádné velké nadšení nevyvolalo.

„Nějaký ten hudební sluch má každý,“ opáčil pan vedoucí. „To není žádná kvalifikace.“

„Každý ne,“ začal si vymýšlet Venca. „Kupříkladu můj otec nerozezná komorní Á od jakéhokoli jiného Á,“ začal opět nemístně vtipkovat, přičemž zamlčel skutečnost, že jeho otec je již drahnou dobu po smrti, tudíž rozeznávání tónů v jeho případě nepřichází v úvahu.

„Ale pro práci v hudebninách potřebujete něco vědět i o ostatních hudebních nástrojích, nejen o kytaře,“ pokračoval mezitím vedoucí. „Jak se hudební nástroje dělí, z čeho se skládají a tak podobně. Tady chodí jen samí muzikanti a ti od prodavače očekávají, že jim poradí. Musíte o tom vědět ještě víc než oni, což je dost těžké, protože každý muzikant si o sobě myslí, že je nejchytřejší na světě. Máte s tím nějaké zkušenosti?“

„Celkem rozumím těm kytarám,“ zdůraznil svou jedinou odbornost Venca. „Vím z čeho se skládá a tak.“

„A z čeho se skládá taková klasická kytara?“ prozkoušel ho letmo vedoucí.“

„Taková klasická kytara se skládá z takového klasického kusu dřeva a několika strun,“ odpověděl po chvíli přemýšlení Venca.

„Tomu klasickému dřevu se říká korpus. Ten se dělí na luby, horní a spodní desku,“ pousmál se Pelikán. „Všechno je přesně specifikováno.“

„To jsem zrovna chtěl říct, šéfe, než jste mě přerušil,“ vyhrknul Venca.

„A jak rozdělujeme dechové nástroje?“

„Na nástroje foukací a troubící?“ zkoušel to dál Venca.

„Kdepak,“ bavil se pan vedoucí. „Na nástroje dřevěné a plechové. Mohl byste zkusit uvést příklad nějakého plechového dechového nástroje?“ zkusil svůj oblíbený chyták.

„Saxofon!“ chytil se Venca.

„To jsem si myslel,“ opáčil suše pan vedoucí. „Nevíte o tom vůbec nic! Ale řekněme, že tohle se můžete doučit. Jenomže plat není nic moc, co vy na to?“

„To mi vůbec nevadí,“ vyhrkl v záchvatu nadšení Venca, kterému nedošlo, že tato chvíle je nejméně vhodná k vtipkování. „Pracuji zásadně pro radost.“

„Vám doopravdy nevadí nízký plat?“ podivil se pan vedoucí, protože podobného člověka ještě nikdy nepotkal.

„Ani náhodou,“ zvedl dva zkřížené prsty Venca na znamení přísahy. „O peníze mi nikdy nešlo. Stejně jenom kazí charakter a já bych chtěl jednou zemřít jako morální vzor pro budoucí generace. Něco jako Mistr Jan Hus, ale pokud možno bez toho ohýnku.“

„No, to už se dá považovat za jakousi kvalifikaci,“ rozesmál se Pelikán, kterému konečně došlo, že si z něj Venca dělá legraci. „Podívejte, jelikož mi dneska pět zájemců odešlo, když se dozvěděli platové podmínky, tak já to s vámi zkusím. Hudební teorii a zbožíznalství si doplníte za provozu. Tady máte Nauku o hudbě, nějaké katalogy, přes víkend se to naučte a v pondělí ať jste za pultem. A mimochodem, umíte vůbec pracovat s lidmi?“

„Pane šéf, lidi jsou jako marmeláda. Je na to takové pěkné přirovnání. Když ji rozetřete na chleba, ne počkejte…é, to jsem řekl špatně. Když je moc zralá, tak se lépe roztírá a, ne, vlastně je to ještě jinak. Když je moc sladká, tak se sice pomaleji kazí, ale, sakra, já jsem to zapomněl.“

„To nevadí, jste přijat!“ oznámil mu své rozhodnutí jeho nový šéf. „V pondělí v devět hodin se otvírá, tak přijďte o něco dřív.“

„Vážně?“ zaradoval se Venca. „A kdy přesně mám přijít?“

„Otevíráme v devět, tak přijďte alespoň o půl deváté, ať si to spolu projdeme,“ přikázal mu Gejza. „Ukážu vám kde je šatna, kam se ukládá tržba a tak podobně. Do sortimentu vás zasvětí kolegové.“

„Přijdu raději už v osm, šéfe,“ nadšeně sliboval čerstvý zaměstnanec. „Alespoň se tady před otevřením rozkoukám a zjistím, kde co je.“

„Klidně, já jsem tady už od sedmi,“ pokýval hlavou pan vedoucí. „Dělám vyúčtování za předchozí den. Prodavači chodí tak půl hodiny před otevřením, kvůli pořádku, převzetí směny a tak podobně.“

„Můžete se mě spolehnout, přesně v osm ráno jsem tady. A pokud ne, tak můžete začít obvolávat nemocnice,“ začal opět nemístně vtipkovat Venca. „A jen tak mimochodem, co vlastně znamená to HNS. Není to tajné?“

„Není to tajné, znamená to družstevní podnik Hudební Nástroje Suchánek. Ta zkratka je výborná, že?

„Proč myslíte?“ zeptal se ho pomalu Venca, který už tušil, k čemu se schyluje. K takzvanému záchvatu lidového humoru, který jako vždy nebezpečně balancuje na tenké hranici mezi vtipností a trapností.

„Říkáme tady tomu HNUS,“ nedočkavě vyhrknul svůj geniální postřeh vedoucí Gejza a hlasitě se svému vlastnímu vtipu zasmál. „Chybí už jen U na třetím místě!“

„To by mě nikdy nenapadlo,“ uznale pokýval hlavou lhář Venca. „Máte skvělý smysl pro humor.“

„Takže se uvidíme zítra,“ vyprovodil ho polichocený vedoucí a zapadl zpět do své kanceláře.

A hned nato vyběhl Venca zkonzumovat slíbené pivo zdarma, na které se těšil už od věty: „Jste přijat.“ Pak jich zkonzumoval ještě několik, ale to už pochopitelně patří k věci. Nakonec se opájel představou, že konečně opustí tu dusivou atmosféru všední přízemnosti a on zamíří mezi uměleckou elitu.

 

Kapitola čtvrtá

Miluj bližního svého

A skutečně, jak Venca slíbil, tak i vykonal. V pondělí ráno, přesně dvě minuty po deváté, vběhl uřícený adept ušlechtilého cechu muzikantského do prodejny hudebnin a pokorně pozdravil vedoucího: „Zdravíčko šéfe, nějak mi ujela tramvaj!“

„Tramvaj ujíždí těm, kteří nejsou včas na zastávce,“ rýpnul si vedoucí. „Těm, kteří tam už stojí, většinou neujede. To není spekulace, to jsem vypozoroval ze života.“

„Možná jsem i zaspal,“ připustil Venca. „Jednou za čas se mi to stane. To mi ale nemůže nikdo vyčítat, je to ryze dědičná záležitost, způsobená dost narušeným genofondem. Můj otec chodil všude pozdě. Jeho krédem bylo, že ranní ptáče dřív zapláče.“

„Poslyšte, pane Kilijáne, to nemá s genofondem co dělat, je to otázka disciplíny, kterou má každý možnost ovlivnit! Kdo chce vstát, ten i vstane.“

„No teda, vy jste úplný psycholog,“ pochválil ho pro jistotu Venca, který tehdy ještě nevěděl, že podkuřováním si vážnost nikdo nezíská.

„Dobrý pokus,“ ocenil jeho snažení pan Pelikán. „Ale v podstatě máte pravdu, jsem tak trošku psycholog. Pomocí takového zvláštního psychologického triku, kterému se dneska říká prémie, umím dost kvalitně léčit zaspávání. Většinou to funguje.“

„Přísahám, že už se to nestane,“ prohlásil rozverně Venca a mezitím pozoroval přísnou paní, která stála vedle vedoucího.

„Takže nyní vás s někým seznámím. Tohle je paní Věrka,“ ukázal Pelikán ke své pravici. „Pracuje v oboru už přes dvacet let a bude vás zaučovat. Budete spolu obsluhovat za pultem a kromě toho budete mít na starosti vykládku zboží. Pak tady pracuje ještě jedna slečna, jmenuje se Adéla, ale s tou se seznámíte, až se vrátí z dovolené. Mimochodem, taky pořád zaspává, zřejmě taktéž nějaké problémy s genofondem. Jo, a já jsem Gejza, můžeme si klidně tykat,“ natáhl k němu ruku pan vedoucí.

„Nazdar, já jsem podle křestního listu Věnceslav, ale každý mi říká Venca!“ potřásli si rukou. „To jméno mi dali po nějakém strejdovi. Strejdové by se měli střílet.“

„Já jsem trojitý strejda,“ oznámil mu překvapený Gejza svůj aktuální rodinný stav. „Můj bratr se rozmnožuje pilně jako hlodavec.“

„Nemyslel jsem všechny strejdy,“ upřesnil to tedy raději Venca. „Jen ty, po kterých mi dali jméno!“

„To už je lepší,“ pochválil ho šéf. „Nemám rád, když mě chce někdo střílet.“

„A já jsem paní Věra a tykat si nebudeme,“ vmísila se do hovoru přísná paní s modrými vlasy a podala mu ruku. „Mohla bych být vaše matka, takže se to nehodí.“

„Taky vám přeji dobrý den,“ utrousil Venca. „Já jsem prostě Venca a vy mi klidně tykejte. Stejně mi tyká každý, i rodiče mi normálně tykali.“

„Vážně?“ podivila se paní Věra. „Tak to spolu budeme určitě skvěle vycházet. Budu vám říkat Věnceslave. Je to moc pěkné jméno.“

„Prosím vás, jen to ne. Z Věnceslava mám komplexy už od základní školy. Školník mi říkal Věnečku, ještě teď mě mrazí v zádech, když si vzpomenu, jak se na mě díval.“

„No dobře, tak tedy Venca, ale jen kvůli vám,“ pousmála se jeho budoucí kolegyně. „A jen tak mimochodem, co dělají vaši rodiče?“

„Tak to vím náhodou naprosto přesně,“ opáčil Venca, který neměl rád, když se ho někdo moc vyptával. „Jsou pořád mrtví! Už to budou dva roky a od té doby o sobě nedávají vůbec vědět.“

Nastala chvíle dlouhého ticha.

„Víte co, já vás tady nechám, stejně musím do banky a nevím, kdy se vrátím,“ skočil jim do jejich hodně divného seznamování Gejza a briskně se vytratil.

„Já vím kdy se vrátí,“ zamumlala paní Věra. „Až zítra ráno, jako pokaždé. A s těmi vašimi rodiči je mi to líto.“

„To je v pohodě,“ usmál se Venca, který si podobným cynizmem snažil zakrývat své city. „Kdybych byl vedoucím já, nebyl bych o nic lepší. A co se týče mých rodičů, s tím si nelámejte hlavu. Sám jsem ještě příliš mladý na to, abych plně ocenil jejich genetické nedostatky, natož aby to mohl chápat někdo jiný.“

Ty jsi vážně podivný mládenec, pomyslela si paní Věra. Potom otevřela prodejnu a uvelebila se za pultem. Venca to po ní zopakoval, jelikož bystře usoudil, že tím se jistojistě nedá nic pokazit.

„Dávejte pozor, Venco, hned první den projdete ohněm. Jde sem znalec,“ drcla do něj paní Věra ani ne po minutě zevlování.

„Jaký znalec?“ vyděšeně se rozhlédl Venca, který očekával návštěvu minimálně nějakého lidového Bethovena, s nehorázně rozcuchaným účesem a gigantickou znalostí problematiky.

„Ten starší pán, co si to k nám míří naproti přes cestu,“ upozornila ho paní Věra. „Takhle vypadají znalci! Poznám je na první pohled, všichni se tváří stejně. Mají takový ten urputně samolibý výraz v obličeji, výraz člověka, který všechno ví, všechno zná a od všeho má klíče. Ticho, už jsou tady.“

A do obchodu právě v tu chvíli za cinknutí zvonku vkročila rodinka jako vystřižená z žurnálu. Noblesní máma, bohatý táta, namyšlená dcerka a postarší otrapa, zřejmě nějaký jejich známý.

„Máte nějaké přání?“ chopila se okamžitě iniciativy paní Věra.

„Ano. Chtěli bychom pro dceru kytaru,“ zahájil nákup pan otec. „Bude chodit do lidovky,“ dodal významně a rozhlédl se kolem.

„A chtěli byste si nějakou vyzkoušet, nebo vám máme nějakou doporučit?“

„Pochopitelně vyzkoušet!“ poručil si pan otec. „Tady pan Kolbaba je odborník, on nám nějakou kvalitní kytaru vybere. Dělá údržbáře na konzervatoři,“ dodala hlava rodiny, evidentně pyšná na to, jaké má známosti.

„Vystavené zboží nám ani nenabízejte,“ vmísil se do hovoru pan Kolbaba, s vědomím toho, že je momentálně v okolí několika desítek kilometrů tou nejdůležitější persónou. „Doneste něco ze skladu, tam bývají nejlepší kousky, co? Moc dobře vím, jak to chodí.“

„Venco, skočte do skladu pro jednu španělku z těch nových, pán si ji vyzkouší.“

Venca odběhl za plentu a po chvíli hledání přinesl zbrusu novou kytaru z Kraslické továrny. Znalec na ni zaťukal a několikrát brnkl. Pak pravil: „Má nějaké slabší basy, mládenče. Slyšíte to?“

V tu chvíli se pan otec významně podíval na zbytek rodiny.

„Já nevím,“ opáčil Venca. „Mě přijde normální.“

„Nemáte tam nějakou jinou?“ pokračoval znalec Kolbaba. „Tahle nestojí za nic.“

Venca se tedy vrátil do skladu, položil první kytaru zpátky do regálu, přičemž si povšiml, že kromě té vyzkoušené už tam je jenom jedna. Přinesl ji tedy k pultu a podal ji znalci.

„Ty výšky nic moc, mládenče,“ utrousil znalec po dalším poklepu na rezonanční desku a vrátil mu nástroj s výrazem vrcholného opovržení. „Doneste nám ještě nějakou jinou,“ poručil si.

„Náš zákazník, náš pán,“ pobídla Vencu paní Věrka a stále více nervózní Venca se odšoural zpátky do skladiště, přičemž přemýšlel, jak tento problém vyřešit. Nakonec vzal tu původní, kterou znalec testoval poprvé a s provinilým výrazem vyšel zpět do prodejny.

„No, to je o něčem jiném,“ rozzářil se znalec po prvním zaťukání na rezonanční deku. „Tu nám zabalte! Slyšíte ty basy, mládenče? To je zvuk!“

„Zní úplně stejně jako ta první,“ pokoušel se Venca částečně očistit špatné svědomí.

„Ti mladí dneska ničemu nerozumí,“ pousmál se znalec. „To za mých mladých let…, ale nebudeme to rozvádět. Tuhle nám zabalte!“

Obchodní transakce pak proběhla bez dalších průtahů a šťastná rodinka zmizela.

„No vidíte, už se chytáte,“ pochválila ho paní Věra. „Právě jste se naučil jednat se znalci. Hlavně jim nikdy neberte jejich názor, všechno jim jen odkývejte a oni budou šťastní.“

„Takové je to pokaždé?“ zeptal se překvapeně Venca. „Že si tak důkladně vybírají?“

„Bývá to i horší,“ zasmušila se paní Věra. „Většinou se musíte vrátit do skladu alespoň pětkrát. Oni pak mají ti znalci takový lepší pocit.“

„A znalci vždycky na kytaru ťukají?“ položil poslední otázku Venca. „Nechápu, jaký to má význam.“

„Vždycky ťukají,“ odtušila Věra. „Žádný význam to nemá, ale vypadá to odborně. Hrát umí každý blbec, ale oni více dají na vibrace a strukturu dřeva. Tím oblafneš i profesionála. Stejně tomu prd rozumí,“ zasnila se paní Věra s takovou tou intelektuální převahou, kterou se honosí například i uklízečky v Akademii věd. Ty si taky si po čase začínají myslet, že jsou chytřejší, než ti pitomí vědci, po kterých uklízí ten jejich bordel.

A právě v tu chvíli Venca pochopil, že tohle zaměstnání mu přihrálo samo Nebe. Po další chvíli si sice pokorně uvědomil, že Nebe nic přihrávat nemůže, jelikož není fotbalistou, ale dobře to znělo, tak co.

 

Kapitola pátá

Zrod velkého filozofa

Je dávno známo, že každý člověk vidí sám sebe optikou zvětšovací, zatímco jiné osoby spíše optikou zmenšovací. Není tedy divu, že svým vlastním názorům každý připisuje hodnotu o něco větší, než jakou doopravdy mají a názorům těch ostatním zase o něco menší, než jakou si zaslouží. Nejčastěji se to projevuje tím, že každý člověk považuje ty ostatní za blbce, přičemž ostatní mu to mnohokrát vrátí. A přesně to se stalo i Vencovi, když si večer zašel na chvíli do místního klubu Bastila.

„Ta basová linka byla dneska moc hlasitá!“ postěžoval si u stolu svým kamarádům vlasatý chlápek, čímž poukázal na kolegu, který si neprozřetelně odskočil na záchod ve chvíli, kdy se u stolu hodnotil právě skončený koncert. „Pojďme ho vyhodit z kapely, ale rychle, než se vrátí ze záchodu!“

„Správně,“ zasmál se jeho kolega, který měl vedle sebe kytarové pouzdro. „Ale na basu pak budeš muset hrát ty, nebo ne?“

„Odborníci mají na věc jiný názor!“ vmísil se jim do hovoru čerstvý zaměstnanec hudebnin Venca Kiliján, sedící náhodou u vedlejšího stolu. „Basa, housle, kytara, jaký je v tom rozdíl? V dnešní době stojí všechno na textech! Pokud nedokážeš napsat dobrý text, tak jsi vyřízený.“

Pracoval přece v oboru hudebnin už celý jeden den, to by byl div, aby neaspiroval na odborníka.

„A ty jsi kdo?“ zeptal se ho vlasatý mladík, známý mezi muzikanty jako Pišta, nebo taky někdy maestro Pišta, jak si sám říkal. Pišta se vlastním jménem jmenoval Tibor Lájoš, ale své jméno stejně jako Venca nepoužíval, dílem proto, že se považoval za význačného umělce a částečně i z toho důvodu, že své jméno nesnášel. A i přesto, že byl původem čistokrevný Maďar, rád se vydával za Cikána, protože si všiml, že takhle získá mnohem více kšeftů. Cikánskou kapelu si každý pořadatel čas od času objedná.

„Ahoj, já jsem Venca,“ podal mu ruku Venca, ale té si maestro Pišta ani nepovšimnul. Místo toho se Venca dočkal otázky:

„Co ty můžeš vědět o hudbě, gadžo?“ zeptal se ho zprudka. „Podle mě vůbec nic!“

„O hudbě vím všechno!“ rozohnil se Venca. „A nejsem žádný amatér, dělám v hudebních nástrojích. Pocity ani barevnost zvuku neexistují, to už vím dávno,“ konstatoval s převahou profesionála. „Správnou kytaru si musíš vybrat podle vibrací a to poznáš okem, nebo poklepem na rezonanční desku. Kytaru si musíš vybrat podle struktury dřeva. A když tomu nerozumíš, tak se poraď! Nikdo učený z nebe nespadl.“

„Ale ty jsi určitě odněkud spadl,“ vystihl ho ironicky Pišta, jinak uznávaný místní muzikant a autor několika bezvýznamných hitů. „Ty vážně rozeznáš kvalitní kytaru na první pohled? Tak to musíš mít absolutní zrak,“ pokusil se o další rýpnutí. „Já to kupříkladu poznávám raději uchem.“

„A proto pořád měníš kytary,“ oplatil mu to Venca těžkou pravdou nejvyššího kalibru. „Posloucháš barvu tónu a nakonec přeslechneš jeho podstatu.“

„Co to meleš, ty podstato?“ zamyslel se podnapilý Pišta, ale jelikož uznal, že Venca má možná pravdu, objednal oběma pivo. Ještě před týdnem by s nějakým hospodským troubou o kytarách vůbec nemluvil, ale když Venca pracoval v prodejně hudebnin, jeho názor ohledně hudebních nástrojů získával na váze.

„Takže ty mi dokážeš vybrat ten pravý nástroj?“ zeptal se ho záludně a přisunul před něj půllitr.

„No jasně!“ vycítil svou šanci znalec Venca. „Kresba na desce ti prozradí všechno. Když jsou léta blízko sebe, tak ten strom rostl ve vysoké nadmořské výšce. Proto i lépe rezonuje, což se pozná poklepnutím. Třeba kanadské stromy. Ty rostou ve vysoké výšce, proto jsou taky nejlepší, mají hustější léta.“

„O Kanadě víš hovno a o stromech taky,“ odhadl ho bystře maestro. „Ale poslouchej, potřeboval bych si sáhnout na nějakou starší Gibsonku. Nevíš o nějaké?“

„Já tady bydlím teprve chvíli,“ zapřemýšlel Venca nad Pištovým slangem. „A popravdě řečeno, ani nevím, jestli tady poblíž nějaký erotický podnik vůbec je. Možná by ses mohl zeptat číšníka.“

„Myslel jsem kytaru Gibsonku, ty pitomče,“ odtušil Pišta, který po chvíli ticha zapochyboval o Vencově odbornosti. „To si děláš srandu, že?“

„No jasně dělám si srandu,“ okamžitě vše pochopil Venca, který neměl ani ponětí, že existuje nějaká kytara Gibson. „To není vůbec žádný problém. Nějakou ti zítra odložím. Mimochodem, koupil jsem si tvou desku,“ zalichotil mu. Sice to nebyla pravda, ale na tom mezi muzikanty nezáleží.

„Tak to jsi byl ty?“ vyzkoušel si jeho smysl pro humor vtipálek Pišta tím nejstarším muzikantským vtipem. „To mi za odměnu můžeš odložit nějakou tu Gibsonku.“

„Jak říkám, žádný problém,“ dál se vytahoval Venca, který už se do své role znalce definitivně vžil. „Gibsonek už jsem odložil několik.“

Tím bylo jeho renomé svrchovaného vládce nad nástrojovým vybavením všech místních kapel potvrzeno a zájem o jeho osobu se v uměleckých kruzích začal považovat za součást cesty ke slávě. Je jasné, že od té doby začal mnohem častěji navštěvovat koncerty v místním klubu a zanedlouho požíval pověsti neomylného experta.

„Byly slyšet bicí?“ zeptal se Venci po chvíli přisednuvší bubeník, známý též pod přezdívkou Baron. Nemějte však mylné představy, že by snad byl šlechtického původu, tuto přezdívku si vysloužil každodenním nehorázným lhaním. A jelikož byl jako každý bubeník lehce zakomplexovaný ohledně svého uměleckého významu ve formaci, neustále se ujišťoval, že tam není jen do počtu.

„Bicí jsou slyšet vždycky,“ vysvětlil všem okolo těžkým jazykem Pišta, který už měl jako každý večer nakropeno. „Častokrát je to jediný nástroj, který je slyšet. Nevím proč ti bubeníci chtějí být pořád nejhlasitější, asi mají něco s ušima,“ rýpnul si do Barona, což byl jejich oblíbený dialog.

„Bicí jsou základ, ty blboune,“ chytil se hned první nabídky k hádce Baron. „Bicí, to je spodek, to je základ harmonie, pitomče! Zeptej se tady Vency! Schválně, Venco, kolik tak prodáš měsíčně bicích souprav?“

„Tak maximálně dvě sady,“ ledabyle zalhal Venca, čím dál víc si uvědomující vlastní důležitost. „I s kostelními varhany je to lepší. Jo a ještě občas prodám nějaké dechy, ale to je tak všechno. Bicí poslední dobou moc nejdou.“

„To proto, že bubeníci jsou šlechta, ty amatére,“ začal se naparovat Baron. „Nikdy jich nebude tolik, jako té kytarové verbeži, které je všude plno. Je vás jako krys!“

„Ty raději sklapni,“ pustil se do něj basák, jehož jméno Venca ani nepostřehl. „Bez basy jsi namydlený. Potřebujeme tě jen kvůli rytmu, jinak bys měl dávno padáka.“

„To Venca je na tom líp,“ ušklíbl se Pišta. „Je to básník a textař, jak se mi přiznal. Nikoho nepotřebuje, vystačí si sám.“

„A kde publikuješ?“ zeptal se ho basák.

„Nikde,“ opáčil hrdě Venca. „Píšu jen tak, do šuplíku, dělám na sbírce.“

„Protože jsi nula,“ utřel ho za smíchu všech ostatních muzikantů bubeník Baron. „Raději zkus bicí, možná se jednou chytíš.“

„Jenomže já jsem básník a textař, žádná nula, nebo dokonce nějaký pitomý bubeník!“ urazil se Venca.

„A kolik tvých textů už někdo použil?“ zeptal se ho Pišta. „Vsadím se, že žádný.“

„Máš pravdu, ještě žádný,“ přiznal se mu notně podnapilý Venca.

„Tak v tom případě nejsi textař, ale blbec, který si na textaře jenom hraje!“ utrousil za smíchu ostatních Pišta. „Každý pořádný textař píše pro publikum, jinak je úplně k ničemu.“

„Já žádné pitomé publikum nepotřebuju,“ začal se bránit těžkým jazykem Venca. „Veřejně nepublikuji z toho důvodu, že nemám ambice.“

„To máš pravdu, že k tomu, abys byl blbec, nepotřebuješ žádné publikum,“ vychytal ho bubeník Baron a všichni se začali znovu smát. „Každý, kdo nic neumí, se brání tím, že nemá ambice.“

„Sám nic neumíš!“ naježil se Venca, který se jako vždy nechal nachytat.

„Ale já jsem bubeník!“ povýšeně opáčil Baron. „Nemusím nic umět.“

„Tak proto jsou všichni bubeníci takové jelita,“ pokýval hlavou Venca. „Hele, když poletí v letadle kytarista, basák a bubeník, a pilot jim řekne, že jsou moc těžcí, že musí někoho vyhodit, koho myslíš, že vyhodí?“

„Pilota?“ zkusil si tipnout Baron.

„Bubeníka!“ zařvali všichni. Následující hádka se protáhla až do tří do rána, jelikož muzikanti dopoledne nepracují, což však již neplatilo pro Vencu, který musel na rozdíl od nich ráno vstávat. I tak ale nabyl přesvědčení, že obyčejní lidé jsou mu už málo a on se v budoucnu bude stýkat jedině s umělci. To ještě netušil, že žádní umělci neexistují, ale o tom později.

 

Kapitola šestá

Na vzestupu

Dopoledne je nejhezčí částí dne, stejně jako je mládí tím nejkrásnějším údobím v životě lidském. Rozbřesku si většinou nevšimneme, příliš překvapeni vlastním probuzením, ale dopoledne je již plné naděje, která pokračuje, dokud plynule nepřejde v poledne, ve večer a noc. Stejně tak v životě lidském si narození nevšimneme, avšak dětství už ano, aby i ono později plynule přešlo do dospělosti a nakonec až do stáří, včetně smrti. Dopoledne je ale stejně nejhezčí, neboť je nositelem naděje a do večera je ještě daleko.

„Dneska mi je tak zle, že kdyby se konalo nějaké mistrovství světa v kocovině, tak jsem na bedně,“ zafilozofoval si Venca po příchodu do práce. Paní Věra měla přijít až po obědě, takže měl kšeft sám pro sebe. Pustil si rádio, chvíli se coural za pultem a nakonec si uvařil kafe. Venku bylo krásně, slunce svítilo jako o život a venku začínal nádherný letní den.

Jenomže Vencovi bylo počasí ukradené. S kocovinou se totiž nepracuje nejlépe, jak jistě každý moc dobře ví. Člověk se v jednom kuse potí, má žízeň a kromě toho ho napadají jenom samé hovadiny, jak se odborně říká nekompetentním predikcím.

„Musím tomu kšeftu dodat nějaký šmrnc, napadlo Vencu po půlhodině zevlování za pultem. Nějaký ten vtípek nikomu neuškodí, řekl si a z rozvernosti umístil do regálu za sebou náhradní koňské žíně na smyčec, které našel v šuplíku. Před ně pak umístil cedulku s nápisem: Pramen vlasů Jimiho Hendrixe. Venca Jimiho Hendrixe nesmírně obdivoval a kvůli němu se dokonce snažil hrát na opačnou stranu, ale jako pravák si tím příliš nepolepšil. I to málo, co uměl, pak znělo ještě hůř, takže nakonec už ho tak rád neměl.

Náhle za ním vrzly dveře.

„Co to tady tropíš?“ zeptal se ho Pelikán, který právě opustil kancelář a chystal se do banky.

„To je jen takový fórek, šéfe,“ opáčil Venca. „Chtělo by to tady trošku občerstvit. Stejně tady chodí hlavně muzikanti a ti nemají rádi nudu. Zasmějí se a něco si koupí. Kupříkladu tady je originál pramen vlasů Jimiho Hendrixe. Právě jsem si ho odstřihl.“

„No dobře, můžeš to zkusit,“ mávl rezignovaně rukou vedoucí a odkvačil, aby ho ten den už nikdo neviděl. To byl jeho styl, ráno udělat papíry, v devět do banky a potom byl až do druhého dne ze zásady nezvěstný.

„Tohle jsou skutečně prameny vlasů Jimiho Hendrixe?“ zeptala se Vency pár minut nato jedna starší paní, která o nástroje zájem nejevila, spíš se stavila jen tak na prohlídku. „A kdo to vlastně je?“

„Byl to slavný americký kytarista,“ poučil ji Venca. „Ale to je jenom takový vtip, protože už je dávno mrtvý. Je to taková rocková fosílie,“ zasmál se. „Pamatujete si na šedesátá léta?“

„Vy si tady ze mě děláte srandu?“ chladně odtušila po několika sekundách urputného přemýšlení paní zákaznice, která se náhle cítila intelektuálně ponížená. „Zavolejte mi ihned pana vedoucího, prosím!“

„Nedělám si z vás srandu,“ překvapeně opáčil Venca a přemýšlel, co se to děje. „Měl to být jenom takový vtip pro zákazníky, hlavně pro kytaristy.“

„Takže já pro vás nejsem zákazník?“

„Samozřejmě, že jste zákazník,“ připustil jí její svaté právo Venca.

„Tak proč jsem ten vtip nepochopila?“

„To nevím,“ zamyslel se Venca. „Není mojí chybou, když někdo nepochopí vtip.“

„A co jste myslel tím termínem fosílie, co?“ namířila na něj svůj složený deštník. „To mělo jako znamenat, že každý, kdo pamatuje šedesátá léta, je pro vás fosílie?“

„To jste mě špatně pochopila, madam,“ začal se znovu omlouvat Venca. „Nic konkrétního tím nebylo myšleno, je to jenom taková fráze.“

„Okamžitě mi zavolejte pana vedoucího!“ trvala na svém hysterická paní a začala tlouct do pultu deštníkem.

„Pan vedoucí tady není,“ zaujal obranný postoj Venca. „Přijde asi až zítra.“

„Tak to máte jediné štěstí,“ odfrkla si uraženě ona dáma a důstojně odešla. Tehdy Venca pochopil, že mluvit pravdu se v obchodě nevyplácí.

„Ten pramen vlasů Jimiho Hendrixe není pravý, že? To je vtip, ne?“ zeptal se ho ani ne za deset minut další zákazník, mladý muž s dredy až na ramena.

„Ale kdepak, je pravý,“ ušlíbl se Venca. „Je to originální artefakt přímo z Woodstocku.“

„Děláte si ze mě srandu?“ podivil se mládenec. „Vždyť jsou ty vlasy rovné a světlé!“

„Vyrovnaly se gravitací, jak jsou pořád zavěšené na tom háčku,“ vymýšlel si Venca. „Vždyť jim je už třicet let, tak co byste chtěl! A vybledly na sluníčku!“

„No dobře, tak za kilo to beru,“ vytasil se s peněženkou nakupující. „A k tomu mi dejte nějaké paličky.“

A tak to šlo hodinu za hodinou, jak už to tak chodí od těch dob, kdy lidé vymysleli hodinky. Náhle se však stala ta nejpodivnější věc pod sluncem. Vedoucí Pelikán se vrátil z banky v pracovní době! To se běžně nestávalo, jelikož měl rozum a práci se zásadně vyhýbal.

„Šéfe, prodal jsem ten pramen vlasů Jimiho Hendrixe,“ přivítal ho nadšený Venca.

„Cože? Ty jsi prodal ten svůj culík, jako pramen vlasů Jimiho Hendrixe?“ podivil se Gejza, který se vrátil z banky jenom proto, že si zapomněl v kanceláři tržbu. „Už jsem zažil hodně, ale tohle je vrchol. Který blbec to koupil? A co když podá žalobu?“

„To si nemyslím, šéfe. Na paragon jsem napsal: Komisní prodej a na ten se nevztahuje záruka,“ chvástal se Venca.

„Ale to je skoro podvod,“ připomněl mu opatrně pan vedoucí současnou obchodní realitu. „Každý blbec přece ví, že pramen vlasů Jimiho Hendrixe si prostě jen tak koupit nemůže.“

„Tak to nebude žádný problém, protože ten pramen vlasů si koupil bubeník,“ vítězoslavně zahlásil Venca. „A bubeníci jsou, jak známo, ti největší blbci pod Sluncem! Zeptej se koho chceš, každý ti to potvrdí.“

„Vážně?“ okamžitě ochladl Gejza, kterému se celý rozhovor pomalu přestával líbit. „Já jsem totiž taky bubeník, jestli to náhodou nevíš!“

„Pardon šéfe, myslel jsem jiné bubeníky,“ zamumlal zaraženě Venca. „Ty, co chtějí být ze všech nejhlasitější. Pořád do toho mlátí a ostatní pak není slyšet. To určitě není tvůj problém.“

„No, to asi ne,“ zamyslel se nahlas Gejza a začal v úvahách spřádat rozličné konspirační teorie ohledně toho, kdo z jeho kapely s Vencou hovořil. Všichni muzikanti se od přírody pomlouvají, to je přece jasné.

„Mimochodem,“ navázal, „zítra přijede na kontrolu pan majitel Suchánek, aby se na tebe podíval a trošku tě přezkoušel ze znalostí o sortimentu, tak by ses na to mohl mrknout. Hlavně na saxofon. A ne že mi uděláš ostudu.“

„Žádný strach šéfe, mrknu na to,“ opáčil Venca. „A jen tak mimochodem, byl tady i nějaký Polák a řekl mi, že šuká mikrofony. Neměl bych to oznámit?“

„Dělej, jak myslíš,“ zasmál se při odchodu Gejza. „Určitě to bude někoho zajímat. Ale žádné skopičiny s nějakými vlasy Jimiho Hendrixe už tady dělat nebudeš, to mi slib. Ještě by z toho mohl být malér.“

„Slibuju,“ zvedl dva prsty Venca a vedoucí definitivně odešel.

Později večer, při odchodu z prodejny, Venca přistoupil k vitríně dechových nástrojů a ostentativně mrkl na vystavený saxofon, když už to slíbil šéfovi. Co se na tom mám učit, pomyslel si. Vždyť je to úplně jasné, pár plechů a nějaké klapky. Nejsem přece debil, řekl si. Proč bych se měl něco učit? Učebnice lidem kradou duši, jelikož přijímáním cizích myšlenek sice získává náš duch na váze, ale právě tolik tratí na pružnosti, rozlouskl to.

No, v tomto případě Venca měl i neměl pravdu současně. Vzdělávání nám sice dodává duševní potravu, ale pouze samostatné přemýšlení může přinést nějaký výsledek v podobě vlastního intelektuálního růstu. Ne tolik, kolik se naučíme, ale tolik, kolik pochopíme, to se projeví na růstu duševním, to byl jeho závěr. Ne že by to takhle dokázal podat, spíše to vnímal intuitivně.

Raději uklidil pult, zamkl prodejnu, samolibě se usmál a vyrazil poznávat krásy světa. Bez patřičného rozptýlení duch uvadne, to ví každý, škoda, že jen málokdo si uvědomuje, že nadbytkem rozptýlení se stane totéž.

 

Kapitola sedmá

Všichni blbci jsou si rovni

Druhého dne časně ráno, přibližně v jedenáct hodin středoevropského času, zastavil před prodejnou hudebnin nablýskaný Mercedes. Z něj vystoupil ukázkový porevoluční podnikatel, samotný majitel firmy pan Květoslav Suchánek. Neměl předražené oblečení, ani žádné šperky, ale výraz v jeho obličeji, ten mluvil za vše. Podle toho poznáte skutečné novodobé papaláše, moc a velké peníze mívají ve zvyku po určité době působení zanechat svou stopu i ve tváři jejich majitele. A stejně jako pilné studium dodá po čase tvářím inteligentů výraz, kterému se říká oduševnělost, tak moc a hodně peněz zase dodává tvářím zbohatlíků výraz, kterému se říká nadutost.

„Dobré jitro, pane Suchánku,“ pozdravil ho vedoucí Pelikán, ale majitel řídkého kníru prošel bez pozdravu kolem něj a zamířil přímo do prodejny. Tak to má i být, podřízení musejí být udržováni v poníženém přesvědčení, že jsou podřadné bytosti.

„Máte tady pořádný bordel,“ oslovil všechny pan Suchánek místo pozdravu, jak míval ve zvyku při inspekčních kontrolách. „A navíc tady máte úplně prázdno! Jak je možné, že tady nevidím žádné zákazníky, co? Přijel jsem až z Brna a zákazníci nikde. A jaké jsou tržby? Doufám, že je to lepší, než minulý měsíc?“

„Je to velmi slušné,“ zamumlal pan Pelikán, který se mu servilně šoural v patách. „Lidé nakupují jako diví. Jen tento měsíc máme prodány už tři piána.“

„Výborně! A kde jsou peníze?“ přejel jen tak mimochodem Suchánek prstem po zadní desce vystaveného piána. „A jak mi vysvětlíte tady ten prach?“ zeptal se pana vedoucího.

„Takovým způsobem najdete prach i na operačním sále,“ zkušeně odpověděl Gejza. „Nikdy se vám nepodaří, aby bylo všechno dokonale čisté.“

„No dobře,“ pokračoval v inspekci pan majitel. „A jak je to s těmi penězi?“

„Vždyť víte jak to chodí, při prodeji na fakturu školám to trvá i několik měsíců, než to přijde na účet,“ jal se vysvětlovat Gejza. „Podle mě můžete očekávat platbu koncem příštího měsíce.“

„To si samozřejmě pohlídám, tím si buďte jistý. A tohle je ten nový zaměstnanec?“ zaostřil Suchánek svůj kalný zrak na Vencu.

„Přesně tak, pane řediteli,“ opáčil Gejza. „Pan Kiliján se jeví jako velká posila kolektivu. Zapracoval se v podstatě okamžitě.“

„Tak mi něco povězte o hudebních nástrojích,“ oslovil Vencu přímo pan majitel. „Kupříkladu by mě zajímalo, jak se hudební nástroje dělí?“

„Hudební nástroje se dělí na klávesové, strunné, dechové a bicí,“ začal Venca u ponižujícího výslechu. „Klávesové jsou…“

„Dobře, zkrátíme to,“ přerušil ho Suchánek a opřel se s převahou majitele do opěradla předraženého křesla v Gejzově kanceláři. „Tak mi něco řekněte třeba o saxofonu. Něco o jeho historii, materiálu a ladění.“

„Saxofon je krásný nástroj, ale kytara je praktičtější,“ začal opatrně Venca. „Kytara se skládá s krku, desky, lubů,“ ale byl ihned přerušen.

„Mě ale zajímá saxofon, pane Kilijáne. Neutíkejte mi od otázky!“ poručil si Suchánek. „Na takové chytráky mám spadeno.“

„K tomu se dostanu později, jemnostpane,“ pokoušel se získat čas Venca, lehkým přirovnáním majitele k Trautnberkovi. „Kytara je malý orchestr, jak řekl klasik. Takže kytara se skládá…“

„Víte vůbec něco o saxofonu?“ skočil mu do řeči pan ředitel. „Podle mě jste se na to ani nepodíval.“

„Saxofon patří mezi nástroje dechové a to konkrétně plechové,“ tipl si Venca.

„Tak to se mýlíte, mládenče!“ zbrunátněl Suchánek. „Saxofon patří mezi nástroje dřevěné. A jenom pitomec to neví!“

„Vždyť je z plechu,“ bránil se Venca. „Je támhle ve vitríně, můžete se podívat.“

„Vy si myslíte, že nevím, jak vypadá saxofon?“ zbrunátněl Suchánek.

„Nemyslím,“ zašeptal Venca.

„No proto,“ povýšeně opáčil pan ředitel. „Není totiž vůbec důležité, z čeho je saxofon vyroben, ale jak se u něj tvoří tón.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Venca.

„Tak jak se u saxofonu tvoří tón?“ pokračoval ve výslechu Suchánek.

„Pusou,“ oznámil mu Venca výsledek své dedukce.

„Plátkem, vy ignorante!“ začal ječet Suchánek. „A ten je přece dřevěný, že? Tak co o saxofonu ještě víte.“

„No, teď zrovna nevím,“ znejistěl Venca.

„Cože? Vy nevíte, jestli něco víte? Tak co vlastně vůbec víte?“

„Já prostě jen nevím, jak mám správně odpovědět,“ začínal to Venca vzdávat.

„Víte co, jděte zatím do prodejny a já si o vás promluvím tady s panem vedoucím,“ propustil ho Suchánek s krajně opovržlivým výrazem v obličeji.

Venca se tedy vyšoural z kanceláře a dumal nad tím, proč ho ti arogantní papaláši vždycky tak vyvedou z míry. Můžou být blbí jak tágo, ale stejně mě vždycky rozhodí, přiznal si. Asi v tom budou hrát roli nějaké parapsychologické síly, uzavřel to. Po pěti minutách vylezl z kanceláře nervózní Gejza a kývl na něj.

„Poslouchej, Venco. Ukecal jsem ho, aby tě tady nechal, ale příště si musíš dávat bacha. Suchánek je saxofonista, vždyť jsem ti to říkal?“

„Nic jsi mi neříkal,“ vymlouval se Venca.

„Říkal jsem ti, ať se mrkneš na saxofon!“ připomenul mu jejich včerejší rozhovor Gejza. „Nebo si to snad nepamatuješ?“

„Mrkl jsem na ten saxofon ve vitríně, ale nic se nestalo,“ pokoušel se zahrát svou lenivost do autu Venca. „Myslel jsem, že si děláš srandu,“ dodal pokorně, aby si ho udobřil.

„Víš co, přestaň už konečně blbnout a jdi do skladu převzít nové zboží. Já to s tím troubou vyřeším,“ nařídil mu Gejza a vrátil se do kanclu. Věděl, co ho očekává, tak se moc netěšil.

„Nechápu, že si ho tady chcete nechat, pane Pelikáne. Ten člověk je totální idiot,“ hulákal v zavřeném kanclu ředitel Suchánek na vedoucího, jelikož to byl už od přírody hulvát. Myslel si, chudák, že být sprostý je totéž, jako bezprostřední. „Vy si ho tady vážně nechat prodávat? Vždyť nerozezná flétnu od harfy. A co myslel tím jemnostpanem, to ze mě dělal blbce?“

„Není zas až tak špatný, jak se zdá,“ začal s obhajobou vedoucí, kterému bylo jasné, že mu jiného prodavače nepřidělí. „Jenom jste ho možná znervóznil. Podle jeho osobní složky má skvělé předpoklady právě pro tuhle práci.“

„To je mi jedno! Podobné nesmysly má v životopise napsané každé vemeno!“

„Ale vy jste na něj byl moc přísný, pane řediteli, to musíte uznat,“ bránil Vencu Gejza. „Člověk, který právě nastoupil na nové místo, by měl dostat nějaký čas, než do toho pronikne.“

„Znervóznit se nechají jenom blbci,“ zabručel pan Suchánek, který za celý život nervozitu nezažil. Jeho vrozená nadřazenost mu to ostatně ani neumožňovala.

„No dobře, jak tedy chcete. Za měsíc přijedu na další kontrolu a ten mládenec bude ovládat sortiment, jako když bičem mrská, jinak letí!“

„To vám slibuji,“ otevřel dveře pan Pelikán, celý šťastný, že má audienci za sebou. „Osobně na to dohlédnu a určitě se to zlepší.“

Potom se vrátil do kanclu a zapálit si cigaretu, aby vydýchal dnešní nepříjemnou kontrolu. K tomuto účelu měl na stěně takovou pitomou krabičku s nápisem: V nouzi rozbij sklo. Uvnitř byla cigareta, zápalka a škrtátko. Milovník kýčů Gejza si ji kdysi jasnozřivě koupil v nějakém stánku, aniž by tušil, že ji jednoho dne použije. Byl sice zapřisáhlý nekuřák, ale jsou okamžiky, kdy je třeba s tím seknout a konečně si zapálit. Ostatně, nervy máme všichni jenom jedny a jsou chvíle, kdy pouhý vzduch k pořádnému nádechu a výdechu prostě nestačí. Měl totiž jisté problémy s odváděním tržby a celé týdny se třásl, kdy se na to přijde. Ale o tom více v dalších kapitolách.

 

Kapitola osmá

Čestmír Hustovlas

Jestli z nás bude sportovec, vědec, či kriminálník, k tomu bylo do značné míry zaděláno už při našem početí. Pokud byli naši biologičtí rodiče malého vzrůstu, s kariérou basketbalisty se můžeme nejspíš hned rozloučit. Pokud byli průměrného intelektu, Einstein z nás také nebude, s tím se nedá nic dělat. Cílevědomá pracovitost je sice hezká věc, ale hranice možností již byly narýsovány našimi chromozomy, zděděnými po předcích. Ale jestli z nás bude jen zmetek, či dobrý člověk, za to již odpovídá každý sám.

Místní podvodník a chronický lempl Čestmír Hustovlas byl zajímavá figurka a navíc trpěl zvláštní úchylkou. Chtěl být za každou cenu oblíbený. To je sice dost obvyklá činnost většiny lidí, ale Hustovlas ji dotáhl k dokonalosti, jelikož se mu ani za mák nechtělo pracovat. Přes rozličná údobí vyhýbání se práci a příležitostnému produkování neexistujících skupin, to dotáhl až na samozvaného samaritána, kterému leželo na srdci blaho jeho okolí, samozřejmě pouze na hubě.

„Jak se ti daří?“ ptával se svých rozličných známých s výrazem účasti ve tváři. „Můžu ti nějak pomoct?“

Byla to ale značně pokrytecká otázka, jelikož Hustovlas nikdy nikomu nepomohl, jen o tom mluvil, ale fungovalo to dokonale. Měl pověst toho nejochotnějšího člověka na světě. Bohužel, jakmile došlo k nějaké akci, zapáchající fyzickou činností, Čestmíra náhle nebylo. Jen jednou se objevil na jakémsi stěhování a to pouze proto, že si spletl v telefonu slovo stěhování a grilování. Jakmile uviděl náklaďák se skříněmi, ihned si vzpomněl na nemocnou babičku a odkvačil.

Každý už ho znal a bral to jako folklór. Čestmír Hustovlas však netušil, že si z něj všichni dělají legraci, jak už to tak u podobných figurek bývá a svou pomoc ostatním nabízel dál, zejména když nikde kolem nehrozilo nebezpečí konkrétního využití. Nakonec však narazil.

„Nazdar Tondo! Jak se máš?“ pozdravil na chodbě svého souseda z bytovky. Znal ho sice jen od vidění, ale to mu nijak nepřekáželo v jeho úlisném pokrytectví. „Můžu ti s něčím pomoct, kamaráde?“

„Víš, po pravdě řečeno můžeš,“ překvapil ho Tonda. „Mám ve sklepě starou vanu, litinovou a potřeboval bych ji přenést do kontejneru. Je to tady kousek za rohem, maximálně dvě stě metrů, neboj, za půl hodiny jsme zpátky.“

Hustovlas zalapal po dechu.

„Víš, ale já teď zrovna nemám čas, právě musím se psem na veterinu a ještě, ééé…“

„Nespěchej,“ vychutnával si ho Tonda. „Nejdřív si kup toho psa a potom s ním skoč na tu veterinu. Budu tady na tebe čekat. Nabízet nezištnou pomoc kamarádům je ta nejušlechtilejší věc pod sluncem a já nedovolím, aby ti to někdo vyfouknul.“

Čestmír rychle mizel z dohledu a zanechal Tondu čekat navěky. To víš, ty trotle, nosit nějaké rezavé vany, to by mi ještě chybělo, pomyslel si. Poté vyrazil směrem k prodejně hudebnin, kde měl sraz s vedoucím Gejzou Pelikánem ohledně menšího manka, které vzniklo po jedné jejich společné nevydařené koncertní akci.

Na tak zodpovědný úkol je však třeba se řádně posilnit, a proto Čestmír nejprve zaskočil na kus řeči s kýmkoliv, kdo byl zrovna po ruce, do místního baru, nedaleko prodejny. V posilňování byl dobrý, škoda jen, že po určitém čase se ono posilňování tak nějak přirozeně změnilo v oslabování, ale to už je osudem všech, kteří mají problémy s odhadem tréninkových dávek.

„Myslíš si o mně, že jsem alkoholik, když piju kořalku už dopoledne?“ zeptal se podnapilý Čestmír zhruba po dvou hodinách od začátku posilňování znuzeného barmana.

„To nevím, pane. Do dnešního dne jsem žádného alkoholika neviděl,“ zavtipkoval oslovený.

„Tak schválně, tipni si?“ provokoval ho Česťa.

„Podle mě nejste alkoholik, ale normální chlápek, který má nějaké trable,“ utrousil zkušeně barman. „Prostě si jen dáváte skleničku na povzbuzení,“ dodal a chopil se utěrky na pulírování skla.

„Chyba, kamaráde! Jsem alkoholik na druhou,“ opravil ho Čestmír. „Každý, kdo se ostatních ptá, jestli náhodou není alkoholik, ten už jím dávno je.“

„No tak dobře, jste alkoholik na druhou, už vás poznávám,“ odsouhlasil mu to barman a dál leštit sklenice. „Ale musím říct, že tak blbého alkoholika jsem ještě fakt neviděl,“ mumlal si pro sebe.

„Správně!“ pokýval hlavou Hustovlas. „Na konci minulého roku jsem si dal dvě předsevzetí, že přestanu pít a že přestanu kouřit. A víš, co se stalo? Hned prvního ledna jsem je obě porušil,“ dodal a zasmál se sám sobě. Ale jelikož se barman nezasmál, tak pokračoval. „A víš, proč jsem znovu začal? Abych neměl ten, no jak se tomu říká?“

„Absťák?“ napověděl mu otázkou barman.

„Jo,“ škytl Čestmír, „já mám totiž občas malou slovní tu…, no, jak se tomu nadává?“

„Zásobu?“ zeptal se čím dál víc překvapený barman.

„Přesně tak!“ poručil si rozverně pan Hustovlas. „Dej mi ještě jeden rum a zaplatím.“

„To už jste mi říkal nejméně šestkrát,“ pokračoval číšník v leštění sklenic. „Nechcete zaplatit, až když doopravdy půjdete?“

„Nechci platit vůbec! Peníze jsou totiž dílem Ďábla, jak říkal Konfucius!“ oznámil mu s těžkým jazykem Čestmír. „A schválně, kolik je hodin? Máš vůbec hodinky?“

„Nemám,“ nakvašeně opáčil barman. „Podle mě jsou hodinky taktéž dílem Ďábla.“

„Hele, my si budeme rozumět,“ zasmál se Čestmír. „Můžeš mi tykat a tolerovat sekyry. Jenom nesmíš být vtipnější než já. To bys mě nasral, jelikož mám pověst největšího vtipálka na severní polokouli.“

„Máš pověst největšího ožralce na severní polokouli,“ zamumlal si pro sebe onen číšník a nahlas řekl: „Tak brzo byste měl pít raději jen nealkoholické nápoje.“

„Nealkoholické nápoje piju jedině v případě, když nejezdím autem,“ rozverně zahlásil Hustovlas, ale opět nebyl se svým geniálním vtipem pochopen.

„Jste velký filozof,“ ironicky opáčil číšník.

„Přesně tak,“ pochválil sám sebe Čestmír. „Čtu Konfucia, kamaráde, to abys věděl s kým mluvíš. A jen tak mimochodem, kolik je vlastně hodin?“

„Už jste se mě několikrát ptal, je čtvrt na jednu,“ odpověděl mu barman a věnoval se dál čištění sklenic. Už měl těch jeho intelektuálských vtípků po krk. Česťa se tedy zvedl a odkvačil. Ale ať už to bylo jak chtělo, Čestmír Hustovlas byl v podstatě naprosto neuvěřitelný týpek, lempl a flákač v jedné osobě, které nový demokratický režim ihned po revoluci začal plodit po stovkách.

 

Kapitola devátá

Tak tohle je ten velký svět

Že se lidé dělí na význačné a obyčejné, to ví asi každý, ale málokdo už tuší, podle jakých kritérií k tomuto rozdělení dochází. Kupříkladu běžný obyvatel Prahy se zcela samozřejmě považuje za člověka významnějšího, nežli libovolný občan z Dolní Lhoty. Úplně stejně přemýšlí milionář, který se setká s člověkem nemajetným. Považuje ho za hlupáka, byť by to byl geniální matematik. Kdyby nebyl hlupák, byl by přece taky bohatý jako já, myslí si. Nedokáže totiž pochopit, že existují i lidé, kterým nejde o peníze.

Ale úplně nejlépe je to vidět u našich milých umělců, kteří žijí v těžkém osobním bludu. Říká se jim umělci, aniž by však většinou cokoliv uměli. Ti považují všechny takzvané neumělce za bídné červy, aniž by jim docházelo, že málokdo z nich by dokázal přežít jeden jediný měsíc takového typického neumělce, kdyby v naší zemi neexistoval štědrý systém grantové podpory podobných „umělců“. Z dobrovolného vstupného by si totiž většinou nevydělali ani na slanou vodu.

„Nazdar mládenče, tak ty jsi ten nový prodavač?“ zeptal se pár minut nato Čestmír Hustovlas prodavače Vency a jen tak mimochodem předvedl v alkoholickém opojení několik baletních kroků, aniž by to měl právě v úmyslu.

„Jsem doopravdy prodavač,“ přiznal se Venca a překvapeně si ho měřil. „To už je takový úděl, když si člověk nemůže vybírat. Moment, kam se to šinete?“ zeptal se, když onen mladík vlezl za pult.

„Klídek, jdu za Gejzou,“ začal vtipkovat podnapilý Čestmír. „Určitě je vzadu a připravuje se na odchod do banky. Banka je prostě banka, tam se musí chodit denně!“

„Pan vedoucí už do banky odešel,“ opověděl mu zdvořile Venca, který jeho geniální vtip nepochopil, protože svého šéfa ještě neznal. „Určitě se ale brzy vrátí, takže si zatím můžete prohlédnout nějaké hudební nástroje,“ dodal, aniž by věděl, že cesta do banky je jen záminka k vyřizování soukromých záležitostí.

„Hudební nástroje jsou dílem Ďábla!“ zaskočil ho Čestmír svým dalším oblíbeným postřehem, který v podobných situacích používal. „Chápeš to?“

„Chápu,“ raději s ním souhlasil Venca, i když to nechápal. „Akorát nevím proč.“

„A to zase vím já,“ opáčil povýšeně Hustovlas. „Ty to nevíš, protože nečteš Konfucia!“

„Nečtu a vy taky ne,“ odtušil odměřeně Venca, kterému bylo hned divné, že by Konfucius řekl takovouhle blbost.

Chvíli bylo ticho.

„No dobře,“ zamumlal překvapený Čestmír nad tak rozhodnou odpovědí. „Tak já si to tady raději prohlídnu a pak se uvidí. Mimochodem, co to je?“ ukázal na kousek papíru na pultě.

„Ale nic, jenom taková báseň. Trošku píšu a chci publikovat v Literárních novinách,“ přiznal se Venca.

„Ale ty tvoje básně jsou nějaké divné,“ odfrkl si Čestmír. „Vždyť se ti to ani nerýmuje.“

„Píšu volným veršem, to je dneska moderní. Říká se tomu báseň v próze,“ vysvětlil mu svou básnickou techniku Venca. „Jde o takzvaný versus libre, čili volný verš. Nejde o rým, síla poezie je v obraznosti!“

„No jo, tím se to vysvětluje,“ zamyslel se pan Hustovlas. „A co když žádný volný verš neexistuje?“ pokračoval se vyptávání.

„Je to uznávaná básnická technika,“ poučil ho Venca. „Klasický rým strašně omezuje v tvorbě,“ dodal, aniž by si přiznal skutečnost, že volným veršem píšou jedině ti, kteří ten skutečný rým neumí najít. „Dneska píšou básně s rýmem jenom diletanti, nebo podobní zoufalci.“

„Podle mě jsi klasický nepochopený génius,“ ironicky ohodnotil Vencovu snahu Hustovlas. „Jenomže nepochopení géniové to nemají snadné, konkurence je totiž strašlivá!“ dodal a začal se svému vtípku pochechtávat.

„Možná,“ opáčil uraženě Venca. „Ale každý musí nějak začít.“

Po hodně dlouhých pěti minutách znovu cinkl zvonek a do prodejny vešel vedoucí Gejza. To bylo v krátké době podruhé, co se musel obtěžovat do prodejny v době osobního volna, jak sám nazýval pracovní dobu. A ještě takhle pozdě odpoledne, čert aby to spral.

„Venco, chybí mi v tržbě šest stovek a já nevím, kde jsou,“ rozkročil se před pultem a zaťukal si na aktovku. „Mohl bys mi to nějak vysvětlit?“

„Šéfe, dal jsem několika kamarádům pár strun na dluh. Žádný strach odpoledne to zaplatí.“

„Jestli ho propustíš kvůli šesti stovkám Gejzo, tak si u mě klesnul na úroveň ubohého punťičkáře,“ vmísil se jim do rozhovoru Čestmír, který byl velmi rád, že už není v obchodě s tím divným Vencou sám.

„Nazdar Česťo, co tady pohledáváš?“ podivil se pan vedoucí.

„Čekám tady na tebe.“

„Tak to čekáš zbytečně, protože tady nejsem a nebudu,“ oznámil mu Gejza a vydal se ke své kanceláři, aby dokončil včerejší vyúčtování. „Mám moc práce,“ houkl na něj, než se za ním zavřely dveře kanceláře.

„Hele Venco, potřebuji si s někým skočit na pivo,“ oznámil Čestmír Vencovi. „Co máš v plánu, až to tady zavřeš?“

„My si tykáme?“ zeptal se ho povýšeně Venca.

„Už si tykáme skoro hodinu,“ odvětil udiveně Hustovlas. „Já tykám každému, to je můj styl!“

„Vy mi sice tykáte, ale já vám vykám!“ opravil ho Venca.

„Tak mi taky tykej a pojď se mnou na pivo,“ vyzval ho Česťa. „Stejně je za chvíli polední pauza.“

„To nejde,“ začal se vymlouvat Venca. „Ještě jsem dneska nic nejedl.“

„Pivo je podle nejnovějších výzkumů druh jídla,“ opáčil zkušeně Česťa. „Takže klidně můžeš jít se mnou na pivo. Už jsi viděl, aby někdo jedl před jídlem?“

„No, možná bych mohl poprvé v životě to záhadné pivo ochutnat,“ pokračoval v konverzaci Venca.

„Výborně, lepšího učitele nikde nenajdeš!“ oznámil mu Hustovlas, který právě pochopil, že nalezl ideálního dobromyslného troubu, který mu zaplatí útratu. Podobných troubů je totiž plný celý svět. Zanedlouho Venca předal směnu paní Věrce a vyrazil společně s novým kamarádem Hustovlasem na slíbené pivo.

„Skočíme nejdřív do Bastily za Adélou, alespoň se s ní seznámíš, když teď budete spolu dělat,“ určil směr zkušený Hustovlas.

„Vždyť je nemocná,“ zamyslel se Venca. „Měla by být doma.“

„Jenomže Adéla, když je nemocná, tak vždycky sedí v Bastile, to si zapamatuj,“ oznámil mu chladnokrevně Čestmír. Pak šli.

„Nazdar vy dva,“ pozdravila je slečna Adéla, sedící u baru, když konečně vstoupili do Bastily. „Kdopak to je Česťo? Nějaký muzikant? Vítej mezi námi, já jsem Adéla, harfenistka.“

„Já jsem Venca,“ představil se jí Venca. „Venca Kiliján.“

„A dál?“ zeptala se ho odměřeně Adéla.

„Tomu nerozumím,“ podivil se upřímně Venca. Ono je ještě něco dál?“

„Přesně tak,“ povýšeně si ho změřila slečna Adéla. „Kupříkladu já hraju na harfu a ty?“

„Já jsem prostě Venca,“ přiznal se Venca.

„Tak ty jsi neumělec?“ zeptala se ho Adéla s opovržením, jako by se jí právě Venca přiznal k nějaké obzvlášť odporné sexuální úchylce. „Tady se ale scházejí jenom umělci!“

„Je to básník,“ pokoušel se zachránit situaci Čestmír. „A dokáže psát i písně, že? Proto jsem ho přivedl, budete totiž spolu pracovat. Venca je ten nový prodavač.“

„Aha, tak to jsi ty,“ zasmušila se Adéla, která zřejmě očekávala někoho oduševnělejšího. „Tak ahoj.“

„Ahoj,“ zdvořile opáčil Venca. „Ale s tím psaním písní to není tak slavné, neumím totiž noty. Jsem takový muzikant samouk. Píšu zatím jenom do šuplíku.“

„Žádný pořádný muzikant neumí noty,“ prozradil Čestmír všem vespolek současnou brutální skutečnost. „Já jako producent to musím vědět.“

„Já taky neumím noty,“ opáčila radostně Adéla, která nepochopila srandu. „Raději hraju pocitově, prostě improvizuju. A kromě toho píšu haiku.“

„Co je to haiku?“ zajímal se Venca.

Adéla na něj znovu pohlédla s výrazem naprostého opovržení a po chvíli povýšeného ticha mu to začala vysvětlovat: „Haiku, to je východní básnická forma, ohraničená počtem slabik, jak každý ví! V první větě je pět slabik, ve druhé sedm a ve třetí zase pět.“

V tu chvíli se Venca na okamžik zamyslel. A protože v matematice byl vždycky slabší, použil pod stolem prsty. „Copak jsem nějaký akademik?“ prohlásil po chvíli počítání slabik. „Systém 5-7-5 není nic pro mě, já se potřebuji vyjadřovat pocitově! Já jsem umělec, ne nějaká kalkulačka. Matematika a umění nejdou dohromady. Já mám raději esoterické vědy.“

„To máš pravdu, matematika nestojí za nic,“ povzbuzovala ho Adéla k dalším pitomým postřehům. „Co svět světem stojí, tak ještě žádný matematik nenapsal kloudnou písničku.“

„To asi proto, že matematika je odříznutá od skutečného života,“ snažil se mudrovat Venca, ale jediný, kdo si z toho vzal poučení, byl číšník, který Vencovi briskně po jeho provolání nenápadně připsal další dvě čárky. To tě naučí, srabe, řekl si a dál čepoval.

Konverzace nadále plynula v podobném duchu, aniž by si prosťáček Venca povšiml, že si z něj ti dva rádoby intelektuálové dělají legraci, to až později, když podobné chytráky prokoukl, na ně začal být alergický.

„Bylo to fajn, ale už musím jít,“ prohlásil po nějaké chvíli Venca a zaplatil. Nebylo mu divné, že tam seděl jen deset minut a platil místo jednoho piva tři.

„Zítra se uvidíme v práci!“ zavolala na něj Adéla a Venca jí ve dveřích zamával.

„No to je blbec,“ naklonila se hned nato Adéla k Čestmírovi. „Kdes ho sehnal?“

„Byl jsem za tebou v práci a on tam trůnil za pultem. Ale je to tvůj nový kolega, tak s ním musíš vycházet,“ připomněl jí tu radostnou novinu Hustovlas. Potom se zasmál takovým tím povýšeným způsobem, který má každý rád.

„No to bude radost,“ zasmušila se Adéla.

A přesně v tu chvíli dostal Česťa výborný nápad, se kterým však musel počkat až na příští týden, aby si nejprve něco ověřil na místní Radnici. Tam měl za svou dosavadní kariéru podnikavého podvodníka spousty vypečených kamarádů, povětšinou stejného ražení, jako byl on sám. Ono totiž vůbec není náhoda, že ti největší lumpové mají známosti právě v politických kruzích.

 

Kapitola desátá

Ach ty ženy

Jsou prý věci mezi Nebem a Zemí, alespoň takhle se to říká. Na Zemi žijeme, ale termín Nebe je dost nejasný. Osobně se domnívám, že Nebe začíná tam, kde končí atmosféra a začíná Vesmír. No a v tomto relativně úzkém koridoru se podle výše uvedeného lidového rčení mají nacházet jakési věci, čili ony věci mezi Nebem a Zemí. Jaké jsou to věci a proč by tam něco dělaly je ovšem opět nejasné. Víte co, raději se v tom už nebudeme šťourat a přejdeme k dalšímu příběhu.

„Paní Věro, to byste nevěřila, co se mi na dovolené stalo!“ vyhrkla slečna Adéla hned druhý den ráno, když se konečně po prodloužené dovolené dostavila do práce v hudebninách. „Tebe to bude taky zajímat, Venco, vím, že se zajímáš o esoterické vědy. Byla jsem na hypnóze!“

„Na hypnóze?“ opakovala to po ní paní Věra, jako v nějakém pitomém seriálu, kde se scénárista snaží nahonit minuty. „A kde to proboha je?“

„Až ve Studénce. Ordinuje tam nějaký pan Jiří Vyčichlo,“ naparovala se Adéla a pomalu si sundávala svůj nový kožich. „Každou neděli hypnotizuje pacienty a zjišťuje jejich minulé životy. Je to expert!“

„A jak se jmenuje?“ zeptala se paní Věra.

„Vždyť to říkám, Jiří Vyčichlo,“ podivila se Adéla nad neschopností paní Věrky podržet v paměti cizí jméno déle než pět sekund.

„To je strašně nelibozvučné jméno,“ podotkla paní Věra. „Navíc je takové obyčejné,“ podotkla. Měla na to právo, sama se jmenovala Šupáková a proto byla na nelibozvučná jména dost alergická.

„To máte pravdu, paní Věrko,“ přitakala jí Adéla. „Proto taky používá umělecký pseudonym Hugo Vyčichlo. To zní mnohem tajemněji. Ale v telefonním seznamu ho nenajdete, tu psychotronickou laboratoř má tak říkajíc na volné noze.“

„A jak to probíhalo?“ nadšeně vyzvídala paní Věrka. „Vyprávěj, přeháněj! Ale po pravdě, jinak uvidíš.“

„To bylo tak,“ odvětila Adéla, a kdybychom byli ve filmu, tak by se obrazovka zamlžila a došlo by k sekvenci, které se říká retrospektivní skok. I my se tedy vrátíme v čase o několik dní zpět a celé setkání si popíšeme ve třetí osobě, protože tak je to lepší a basta fidly.

„Chtěla bych vědět, čím jsem byla v minulém životě,“ začala nervózně slečna Adéla, sedící před Mistrem Hugo Vyčichlem. „Přijela jsem až z Ostravy, tak doufám, že to bude stát za to.“

„V minulém životě jste byla nejspíš uklízečka,“ oznámil jí znuděně pan Vyčichlo a šťoural se dál v nose. „Nic zajímavého nevidím.“

„Uklízečka?“ zeptala se znechuceně Adéla. „Sousedka byla u nějakého vašeho kolegy v Praze a ten jí řekl, že byla Kleopatra. To není spravedlivé, ta čůza byla Kleopatra a já uklízečka?“

„Klídek, ještě jste nezaplatila,“ zasmál se pan Vyčichlo. „Pak se to většinou zlepší. Nejdřív vás budu muset zhypnotizovat a potom se uvidí, co bude dál. Ale nebude to zadarmo, nejsem žádná charita. Když není peníz, tak není láska, jak se říká.“

„Aha! A kolik chcete?“ zajímala se Adéla.

„Tisícovka úplně postačí,“ usmál se Mistr. „To je na nutné výdaje, jistě chápete. Spojení s temnými silami si vyžaduje patřičnou přípravu.“

„Dobře, tak tady máte,“ sáhla Adéla do kabelky a ledabyle vyndala požadovanou částku. Mohla si to dovolit, počet jejích pravidelných milenců byl dvouciferný, takže o peníze neměla nouzi. „Můžu si u toho lehnout tady na ten váš postarší divan?“

„Klidně, pokud se nebojíte roztočů,“ dodal ironicky mistr a zapálil svíčku. „Takže nyní pozorujte tuhle kouzelnou svíčku. Vaše víčka jsou těžší a těžší…“

„Moment, moje víčka nemůžou být těžší,“ obořila se na něj rozhořčeně slečna Adéle. „Váží určitě úplně stejně tolik, jako před chvílí. Jím jenom jogurty s cereáliemi, víčka mi nemůžu tak rychle přibrat!“

„No dobře, tak vaše víčka se vám pouze zdají být pořád těžší a těžší. Chápete? Je to jen takové přirovnání.“

„To by šlo,“ uvolnila se Adéla.

„Za chvíli nebudete moct pohnout ani rukou, ale budete slyšet můj hlas,“ pokračoval dramatickým hlasem Mistr Vyčichlo. „Rozumíte tomu?“

„Ano,“ potvrdila mu s očekáváním slečna Adéla.

„Tak mi řekněte, co právě vidíte?“ zeptal se jí Mistr, mimochodem sám velice zvědavý.

„Svíčku,“ připustila Adéla.

„Nemyslel jsem okem, ale pocitem,“ domlouval jí pan Vyčichlo. „Zavřete oči a řekněte mi, co teď cítíte.“

„Cítím kouř z té svíčky,“ nasála zodpovědně Adéla do svého čichového orgánu valnou část vzduchu z místnosti. „A navíc jsem nervózní.“

„Nemyslel jsem nosem,“ opáčil znechuceně Mistr. „Myslel jsem mimosmyslově! Ale i tak vás chápu, cítíte kouř? Tak to je jasné! Je to kouř z bojiště! V minulém životě jste byla nepochybně Alexandrem Velikým. Vidíte nějaké válečné vozy?“

„Možná!“ vykřikla hystericky Adéla, od přírody snadno podléhající podobným atmosférám. „Ten kouř, co cítím, mi skutečně připomíná bojiště. Vidím i nějaké válečné vozy, alespoň myslím.“

„Výborně,“ povzbuzoval ji Mistr. „Nyní se vracíte se do svého minulého života. Za chvíli se vám vybaví i zážitky z tažení.“

„Jo, úplně slyším ten ryk a klaksony,“ potvrdila mu to se zavřenýma očima Adéla.

„To je z ulice, tím se nenechejte rozptylovat,“ přivřel Mistr okno. „Nám jde o minulost. A co ještě vidíte? Nějaké mrtvoly? Ponořte se do své duše!“

„Jo, vidím mrtvoly chlapů,“ pousmála se slečna. „Chlapi jsou totiž častokrát pěkné svině, patří jim to. Patří jim to!“

„Správně, nechejte emoce plynout,“ dostával se do extáze pan Vyčichlo a jako zkušený slizoun ji v tom ještě podporoval. „Poddejte se svým pocitům, to je ta správná cesta. A co ještě vidíte?“

„Vidím se, jak velím řadovým důstojníkům,“ skoro se nadzvedla Adéla. „To je pocit! Sekýruju velitele jednotlivých pluků a ti se neodváží ani ceknout.“

„Hotová věc, můžete se probudit,“ oznámil Adéle mistr Vyčichlo, sám překvapen, jak to šlo dnes hladce. „V minulém životě jste byla jedním z největších vojevůdců světa. Alexandrem Velikým! Je jenom na vás, jak toho nyní využijete ve svém současném životě.“

„Tak to si pište, že toho využiji!“ opáčila sebevědomě Adéla. „To se ještě budou všichni divit.“

„Taky si myslím,“ Pousmál se Mistr esoterických umění pan Hugo Vyčichlo a schoval právě vydělanou tisícovku do peněženky. „Takže to je asi tak všechno.“

Tímto retrospektivní skok končí a nyní již čtenáři jen zbývá, představit si další zamlžení, které nás vrátí do současnosti.

„Takže to je asi tak všechno,“ zakončila své vyprávění slečna Adéla, shodou okolností úplně stejnými sovy, jako pan Mistr. „V minulém životě jsem byla Alexandrem Velikým a právě se s tím snažím vyrovnat.“

„Teda Adélo, to muselo být úplně skvělé,“ rozplývala se Věrka, zatímco Venca odfrkával.

„Máš s tím nějaký problém?“ zeptala se ho Adéla, které jeho odfrkávání neušlo.

„Je to všechno takové nějaké divné,“ začal ironicky brblat Venca, jelikož nesnášel emancipaci. Podle něj emancipace nebyla nic jiného, než že si ženské hrají na chlapy, což je stejně odporné, jako když si chlapi hrají na ženské. „Asi si z tebe někdo vystřelil.“

V tu chvíli se otevřely dveře kanceláře vedoucího Pelikána.

„Adélo, mohla byste skočit ke kopírce a přinést ty katalogy, které jsem nechal namnožit? Už tam leží hodinu,“ houkl na ni vedoucí Pelikán.

„Mě už nebudete komandovat, pane vedoucí, s tím je konec. Už ne! Nejsem jen tak někdo!“

„Co jste to řekla?“ naježil se Pelikán, zvyklý na poníženou subordinaci.

„Jste ubožák, pane vedoucí. V minulém životě bych se s vámi vůbec nebavila.“

„To nemusíte ani teď. Máte padáka!“ začal ječet šéf. „To je nejhrubší porušení kancelářské disciplíny, které jsem kdy viděl! A to jsem pracoval i na Finančáku!“

„Tak se tam běž s těmi financemi vyfotit, ty narcisto,“ odvětila hrdě Adéla a práskla dveřmi. „Tady už nebudu ani minutu!“ bylo slyšet až z ulice.

Od té doby je Adéla ženou v domácnosti, ale nevede se jí špatně. Pár dní po svém vyhazovu si nabrnkla nějakého majora Ticháčka, velitele pluku místní posádky, kterého doma řádně sekýruje. Občas za ním zajde i do práce a při té příležitosti zpéruje celý pluk. Možná na těch řečech o Alexandru Velikém může být něco pravdy.

 

Kapitola jedenáctá

Blbec k večeři

Prací by se měl naplnit smysl lidské existence a vůbec tak nějak celkově by to naše pozemské lopotění mělo mít nějaký hmatatelný výsledek. To tvrdí ve vzácné shodě jak staří filozofové, tak moderní psychologové. Malou vadu na kráse této silné myšlenky vidím ve skutečnosti, že příslušníci ani jedné z výše zmiňovaných skupin sami nikdy nepracovali, alespoň ne fyzicky. Zřejmě z toho důvodu, že by jim potom ten čas chyběl při filozofování, či jiném mudrování. Druhým to však ordinují bez uzardění, každý z nás přece nejlépe ví, co by měli dělat ti druzí.

Jenomže tak snadné to není, protože chodit do práce a pracovat, to je veliký rozdíl. To ovšem filozofové ani psychologové nikdy nezažili, proto s podobnými výroky problém nemají. Ani Venca naštěstí neměl o podobných myšlenkových intencích ani páru, proto mu stačilo do práce pouze docházet, jelikož si myslel, že už svou přítomností na pracovišti pracuje. To z něj do budoucna dělalo dokonalého adepta na pracovníka měsíce, což sebou nese i riziko, že si vás brzy někdo všimne.

„Včera jsem objevil toho největšího blbce pod Sluncem!“ prohlásil hned druhého dne ráno, ještě před otevřením prodejny, Čestmír Hustovlas vedoucímu Gejzovi. A aniž by čekal na odpověď, hned mu to prozradil: „A víš kde? Právě tady! Je to ten tvůj nový zaměstnanec, Venca, nebo jak se jmenuje. Pozval jsem ho po práci na pivo a ty půjdeš taky. Mám totiž skvělý plán.“

„Venca přijde každou chvíli, ale není to pitomec,“ bránil svého zaměstnance Gejza. „Možná to není žádný génius, ale to nejsi ani ty, ani já!“

„Podle mě je praštěný pytlem,“ opáčil Čestmír, zlehka uražený skutečností, že on za génia považován není. „Píše trapné básně bez rýmu. No řekni sám, znáš někoho tak pitomého?“

„Podle papírů je to úplně normální středoškolák. Má dokonce i maturitu, takže nemůže být úplně blbý.“

„Je blbý jako tágo,“ trval na svém Česťa. „Je dokonce tak blbý, že by ti mohl pomoct s tím mankem.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se ho opatrně Gejza. „Ty o tom víš?“

„No jasně, že vím! S tím mankem, o kterém nemá nikdo vědět. Hele, kamaráde, nech mě domluvit,“ zvýšil hlas Čestmír, když viděl Gejzovy protesty. „Myslím ty chybějící piána, za které jsi shrábl od škol prachy, ale zatím jsi je nedodal. Pěkně ždímeš to naše společné kapitalistické hospodářství.“

„Hele, Česťo, já to všechno vrátím, potřeboval jsem jen peníze na jednu malou rekonstrukci, takže to není podvod, ale spíše půjčka. Půjčka o které nikdo neví,“ bránil tentokrát sám sebe Gejza.

„No jasně,“ zasmál se Hustovlas. „Ale já bych věděl o něčem lepším.“

„O čem?“ zeptal se po chvíli mlčení Gejza, který začínal tušit nějakou levárnu.

„Mám takový nápad,“ dal mu ruku kolem ramen Čestmír, přesně po vzoru všech podvodníků světa. „Budeme prodávat na fakturu Základním i Hudebním školám. Školy platí dopředu a my jim to zboží jim pak prostě nedodáme. Obchodníci si tohle hlídají, ale školy ještě ne. Těm je to úplně jedno, kdy to zboží dostanou, nejsou to jejich peníze.“

„Vždyť to je podvod,“ vyděsil se Gejza. „Jak to myslíš, že jim nedodáme zboží?“

„Žádný strach, nakonec to dostanou,“ zasmál se Čestmír, který uměl být jako každý podvodník velmi přesvědčivý. „Školy si objednají zboží jako vždy, pak ho zaplatí a než ho dostanou, tak ty prachy dvakrát otočíme. Jenom musíme zajistit, aby více objednávaly a v tomhle směru jsem už učinil patřičné kroky. A vyfakturujeme je na toho blbce Vencu, kdyby se něco podělalo.“

„Ale to je pořád podvod, Česťo!“ upozornil ho Gejza. „Vystavit fakturu a současně nedodat zboží je nebezpečné. Co když někdo podá oznámení.“

„Žádný podvod to není,“ uklidňoval ho Čestmír. „Obchod je boj, ne podvod! Však to zboží nakonec dodáme, žádný strach. Počkáme si na dvě upomínky a peníze zatím budou dělat další peníze. O ten zisk se nakonec rozdělíme a nikdo se nic nedozví,“ zakončil svou vizi Hustovlas.

„Jak to myslíš, že se to nikdo nedozví?“ zajímal se Gejza. „Ty peníze přece budou vždycky někde chybět?“

„Kde není žalobce, tam není soudce,“ poučil ho Čestmír. „Takhle to dneska dělá každý! Když dodáš zaplacené piáno až po půl roce, žaloba se stáhne. Mám už vymyšlený celý plán! Založíme si takový vlastní obchod v obchodě, to je geniální, nemyslíš? Ty budeš mít proplacené faktury a policajti nic nezjistí, protože všechno včas zrušíme. Jenom to nesmí být psané na nikoho z nás.“

V tu chvíli cinkly dveře a do prodejny vstoupil Venca společně s paní Věrkou.

„Zdravíčko vespolek,“ pozdravil je Venca, který neměl ani tušení, jaké se tady ještě před chvílí kuly pikle.

„Hele Venco, potřeboval bych s tebou něco probrat,“ otočil se na něj vedoucí Pelikán. „Paní Věra tady dopoledne vydrží sama, stejně do oběda nechodí moc lidí.“

„A o co jde, šéfe?“ zajímal se Venca.

„Ale nic zvláštního, chtěli bychom ti tady s Čestmírem něco navrhnout,“ začal pomalu Gejza. „A víš co? Nebudeme čekat až do večera, skočíme do Bastily a probereme to hned. Co říkáš?“

„To zní dobře,“ zaradoval se naivní Venca, který nikdy nevynechal žádnou příležitost, jak se ulít z práce. A jelikož byl od přírody lehce natvrdlý, zvesela je následoval.

Spiklenecká trojka vyrazila do blízkého baru, což je vůbec to nejlepší a současně i nejhorší místo na světě, k uzavírání obchodů. Záleží na tom, jestli chcete zbohatnout, nebo zchudnout. Jestli zbohatnout, tak nejhorší a jestli zchudnout, tak nejlepší.

„Tak o co jde, šéfe?“ zeptal se zvědavý Venca, když si sedli ke stolu.

„Jde o ten tvůj koníček, zdá se mi, že máš talent,“ převzal iniciativu Čestmír. „Jsi básník, nebo ne? A mladí umělci musejí dostat šanci, jinak ustrnou.“

„No jo, ale já píšu jen tak pro radost,“ opáčil skromně Venca. „Proč tě to zajímá?“

„A kolik knížek už jsi vydal?“ zeptal se pro změnu Gejza. „Vsadím se, že ještě ani jednu.“

„Začátečníci nemají šanci, proto píšu jen tak do šuplíku,“ dodal možná až zbytečně upřímně Venca, což byla chyba, protože podobným zoufalcům se každý jen vysmívá. „Možná kdybych se podílel na vydání, potom možná.“

„Přesně tak Venco, uhodil jsi hřebíček na hlavičku!“ skočil mu do řeči Čestmír. „K vydání vlastní knížky potřebuješ peníze a já bych ti s tím chtěl pomoct. Můžeš si vydělat peníze velkoobchodem a potom si tu svou knížku vydat vlastním nákladem.“

„Jak to myslíš?“ zamyslel se Venca.

„Chceme ti tady s Gejzou něco navrhnout,“ pokračoval Čestmír. „Co kdybys začal prodávat hudební nástroje školám a různým institucím. Mám tam své kontakty, tak to bude snadné. Maloobchod je pro blbce, velké peníze se točí ve velkoobchodě.“

„A není to riskantní?“ zeptal se ho opatrně Venca. „Já na podnikání ve velkém nemám peníze.“

„Žádný strach, všechno je naprosto bez rizika,“ rozptýlil jeho obavy zavčasu Čestmír. „Založíme si firmu a budeme prodávat piána na faktury různým školám. Přes inzeráty a přes oficiální velkoobchod.“

„To by možná šlo!“ chytil se Venca. „Školy mají přece na podobné nákupy peníze.“

„To víš že jo, určitě to vyjde,“ povzbuzoval ho Čestmír a mrkl na Gejzu. „My si tady s panem vedoucím ještě něco dojednáme a ty se vrátíš do obchodu. Na zbytek dne si pak vezmi volno a jdi domů. Zkus třeba hledat nějaké zákazníky a zítra ráno v práci si řekneme víc.“

Venca se tedy nejprve vrátil do kšeftu a hned za tepla pověděl paní Věrce o nové nabídce, kterou právě dostal.

„Gejza není špatný člověk, spíše je to takový naivní dobrák, ale od toho Hustovlase se držte dál, Venco,“ začala svůj opatrný proslov paní Věra. „Je pěkně vypečený. Ještě vám udělá nějaké problémy.“

„Vypečený možná je, ale věří mi,“ začal rozverně Venca. „A dneska už prý nemusím sít za pultem. Mám jít domů a věnovat se velkoobchodnímu prodeji. Je třeba pořídit seznam všech škol v kraji.“

„Vy o velkoobchodním prodeji něco víte, Venco? Třeba jak se prodávají piána?“

„To není nic složitého,“ mávl rukou Venca. „Česťa všechno zařídí, já budu jen vyřizovat faktury. Něco jako nákupčí. Mám si zařídit živnost a on se o všechno ostatní postará.“

„Stejně buďte raději opatrný. Abyste ještě neměl nějaké problémy,“ prohlásila paní Věrka a raději šla leštit vitríny.

Varování však bylo zbytečné. Venca se již opájel svým budoucím podnikatelským úspěchem, aniž by mu docházelo, že podnikání může být pro nezkušeného troubu značně nebezpečné. Ale Venca se už rozhodl a nikdo na světě mu v tom nemohl zabránit.

 

Kapitola dvanáctá

Pitomcům nic neuteče

Každý mladý muž touží dostat šanci, kdy může svému okolí dokázat, že se umí postavit na vlastní nohy. Většinou to sice dopadne značně komicky, ale nějak se začít musí. I z toho důvodu je to voda na mlýn rozličných výlupků, kteří na podobné dychtivé snaživce trpělivě čekají, asi tak, tak jako čekají říční krokodýli na stádo pakoňů. Je jim jasné, že ti naivní býložravci přijdou, jelikož na druhém břehu je spousta zelené trávy, jen do ní zabořit tlamu. Někteří ovšem nedoplavou, ale takový už je život.

„Konečně jsi tady, už máš vyřízený ten Živnostenský list?“ zeptal se Čestmír Hustovlas pár dní nato Vency v Bastile, kde pravidelně vysedával. „Byl jsi na těch úřadech?“

„Byl jsem tam včera a všechno proběhlo hladce.“

„No tak vidíš, Venco, všechno nám to vychází. Promluvím o tom s Gejzou a on ti vystaví firemní certifikát ohledně výhradního zastoupení. Člověk dneska musí být chytrý, jinak si nic nevydělá. Budeš nabízet ty nové piána přímo školám, to je hotová věc. Hned tady na stole mám tři objednávky.“

„Jsou půl roku staré,“ podivil se Venca, když si je prohlédl.

„To je normální, nebyl čas,“ skočil mu rychle do řeči Česťa. „Pošli tam dopis s tímhle číslem účtu. Napíšeš, že přebíráš veškeré vyúčtování. O zbytek se nemusíš starat, piáno doručí stěhováci přímo z velkoskladu. Finanční vyúčtování pak zvládnu taky já.“

„No jasně, to zní dobře, ale co z toho budu mít já?“

„O peníze se teď nestarej, Venco,“ poplácal ho po zádech Čestmír. „Na své peníze si nakonec přijdeš! S někým tě dneska seznámím a ten pan někdo nám s tím naším podnikáním pomůže. Je to místostarosta, známe se už dlouho. Není to sice žádný velký myslitel, ale jako bývalý komanč zná všechny zastupitele, chápeš co tím myslím? Znám ho z odborářských schůzí. Támhle sedí,“ ukázal na postaršího chlápka v obleku, se strašlivě zarudlým obličejem z každodenní nehorázné konzumace lihovin.

Pan Eduard Tydlačka byl za minulého režimu  stranický tajemník a hned po revoluci zuřivý pravičák. Takové zásadní názorové piruety však byly v oněch dobách poměrně obvyklé a nikdo se jim nedivil. V současné době zastával funkci místostarosty statutárního města Ostravy, jak se tomu vznešeně říká a právě popíjel šestou becherovku. Říkalo se o něm, že má dvě lobotomie, následkem čehož mu zůstala funkční asi jen čtvrtina mozku. To se ale s prací na Radnici nevylučovalo. Většina jeho kolegů mu naopak to domnělou lobotomii záviděla, protože ho to u případného soudního líčení zbavovalo viny.

Náš milý pan místostarosta byl kromě namáhavé práce na Radnici ještě členem několika dozorčích rad a vlastnil poradenskou firmu. Vždycky takhle někomu poradil a náhle onen šťastlivec získal lukrativní zakázku, po které léta toužil. Pomáhat druhým, to bylo jeho krédo. Samozřejmě za to nikdy nic nechtěl, to by byla korupce, jen nějakou tu malou pozornost, ve formě Mercedesu, nikdy neodmítnul, aby snad probůh neurazil.

„Nazdar kumpáne, jak to vypadá s tou mojí zakázkou?“ oslovil ho rozverně Čestmír.

„Neoslovuj mě na veřejnosti kumpáne, Čestmíre,“ zaprosil místostarosta a rozhlédl se. „Je to trapné. Jmenuji se Eduard, už jsem ti to několikrát říkal. Zní to, jako bychom byli nějací spiklenci, nebo co.“

„Čeho se bojíš, kumpáne,“ opáčil rozverně Čestmír. „My dva jsme přece kamarádi až za hrob. Samozřejmě za ten tvůj,“ dodal a šťouchnul do něj.

„No jo, ale nikdo to nemusí vědět,“ opatrně zašeptal pan Tydlačka. „Nejsi zrovna člověk, se kterým bych se chtěl ukazovat na veřejnosti.“

„Stejně ti budu říkat kumpáne,“ zasmál se hlasitě Čestmír. „Přijde mi to takové zemitější, než Eduard. Máš s tím problém? No tak vidíš, nemáš! Potřebuji jen zařídit, aby si školský úřad objednal několik pián.“

„Čestmíre, nemůžeš alespoň mluvit tišeji?“ zašeptal opět pan Tydlačka, když se znovu několikrát rozhlédl. „Nikdy nevíš, kdo nás právě poslouchá. Lidé jsou závistiví a kolikrát stačí, aby se dozvěděli, že politik si za měsíc vydělá víc, než oni za celý život a už prskají! A co tenhle mládenec, dá se před ním mluvit?“

„Ten je v pohodě,“ oznámil mu Čestmír.

„A jak to asi uděláme? Není to tak jednoduché, jak si myslíš. Do školství nejde tolik peněz.“

„Je to jednoduché jako facka, kumpáne. Prostě navrhneš novou vyhlášku, že všechny piána, starší deseti let, musejí být vyřazeny, což jsou mimochodem všechny. Sedni na to a napiš nějaký pořádný návrh, něco jako Kultura do škol, zní to velmi angažovaně, tohle ti nikdo nezamítne.“

„No dovol, já pracovat nemusím, mám vysokou školu!“ ohradil se rozhořčeně pan Tydlačka. „To bych plivl na své ego. Od čeho mám diplom?“

„No dobře, tak zaúkoluj nějakého poskoka, ať napíše pozměňovací návrh na vybavení hudebních škol.“

„Dobře, ale nejprve by takový návrh musel projít při schvalování ve výboru. Tam se rozhoduje o nových místních vyhláškách.“

„To mám pod kontrolou, kumpáne. Už jsem si udělal menší průzkum a všichni se o to strašně zajímali.“

„To má svou logiku,“ usmál se místostarosta Tydlačka. „Sami přece budou také chtít něco prodat. Školství, to je zatím neorané pole. To zase vznikne nových možností. No dobře, Čestmíre, já teda hned zítra zatlačím na starýho a on dá pokyn školskému úřadu. Když na to jsou ty státní dotace, tak proč ne.“

„Tak vidíš,“ dodal s uspokojením Hustovlas. „Nebudeš litovat. A kdyby se v tom začal ten pitomec nějak vrtat, tak mi zavolej. Já už ho zmáknu, stejně to bude určitě nějaký bývalý komanč a na toho už se něco najde.“

„Jaký komanč?“ zeptal se překvapeně pan Tydlačka, neznalý terminologie ulice.

„Ale nic, s tím si nelámej hlavu. Už spolu přece máme nějaké ty kšefty za sebou. Všechno to bude organizovat tady pan Kiliján, už je to domluvené, že?“

„Jistě,“ zatvářil se suverénně Venca, pevně přesvědčený o tom, že konečně vstoupil mezi místní elitu.

„Takže si nejprve kup auto, Venco. Budeš muset i trošku jezdit, aby tě na školách osobně poznali. Rozjíždí se to dobře, nebo snad ne? A hlavně se vykašli na morálku, to je pro slabochy.“

„Jasná věc,“ potvrdil mu svou loajalitu Venca. „Co se týče morálky, v tom mám jasno.“

Jenomže neměl. V podstatě ani nevěděl, co je to ta morálka vlastně zač. Morálka je duševní boj mezi tím, co si doopravdy přejeme a tím, co doopravdy můžeme. Jelikož si však většinou přejeme to, co nemůžeme, a naopak můžeme častokrát jen to, co si nepřejeme, vytváříme si umělá pravidla, která nám to zdůvodňují. Tato pravidla však v dobách divokého kapitalizmu dostávaly těžké zásahy, není tedy divu, že spousty podobných Venců sedli na lep chytrákům, kteří je ovládali jako rybář pstruha a ještě byli pyšní na to, jak dobře si vedou. Existuje zřejmě jakási morální slepota, která může čas od času postihnout i slušného člověka a její kořeny tkví především v kamarádství, což je mimochodem velice nebezpečná vlastnost.

 

Kapitola třináctá

Jo když se daří, každý se klaní

Jakožto čerstvě vylíhlý živnostník Venca auto nutně potřeboval, alespoň si to myslel. Včera pod Čestmírovým vedením vystavil fakturu na první tři piána z objednávek od hudebních škol, které měl Čestmír od Pelikána. Jeho marže měla činit celých 10 procent, tedy více než dvacet tisíc korun. Stačilo jenom napsat dopisy několika místním školám. Všechny odpověděly téměř obratem, že mají zájem a vybraly si z katalogu. Venca potvrdil přijetí a vystavil fakturu. Bylo to tak snadné.

„Takhle to budeme dělat,“ oznámil Vencovi Čestmír Hustovlas po odeslání faktury. „Já seženu objednávky, ty pošleš katalog, vystavíš fakturu a já dodám piáno přímo ze skladu. O nic jiného se nemusíš starat, comprende?“

„Komprende!“ potvrdil mu to s vážnou tváří Venca, který neměl ani ponětí, co je to comprende.

„Takže teď si běž sehnat auto, Venco, nebudu ty školy objíždět sám. Kup si něco staršího, na splátky. Takhle se to dělá vždycky. No, na co čekáš, mazej,“ pobídl ho Česťa, který si moc rád hrál na šéfa a objednal si další pivo.

„Ale Česťo, přece si nemůžu jen tak koupit auto,“ namítal Venca. „Ani nevím, jak se to dělá. Nikdy jsem auto neměl.“

„Nic o tom vědět nemusíš,“ odtušil Česťa. „Naproti je Autobazar. Co kdyby ses tam skočil mrknout, jen tak nezávazně. Já si tady zatím dám ještě pár panáků.“

Venca tedy vyrazil. Už na přechodu ho však popadl menší záchvat smíchu, když uviděl reklamní ceduli s nápisem: Autobazar Šilhavý-zaostřeno na motoristy. Tak přesně tohle jsem hledal, pousmál se. To je přesně ten pitomec, u kterého nakoupím lacino.

„Dobrý den, pane kolego,“ oslovil Venca zevlujícího prodavače. „Měl bych zájem o nějaké starší auto, asi tak za dvacet tisíc. Prodáváte i na splátky?“

„Jistě, to není problém,“ opáčil prodavač a současně i majitel v jedné osobě, pan Šilhavý. „Potřebuji jen potvrzení o zaměstnání.“

„Jsem na volné noze, tak to bude složitější,“ přiznal se opatrně Venca.

„Vy jste tedy umělec?“ zeptal se ho opatrně pan Šilhavý, aby ho snad neurazil. „To mi nevadí, přineste mi daňové přiznání.“

„Já nejsem umělec,“ přiznal se mu Venca. „Já mám jednu takovou malou živnost a pracuji teprve od včerejška. Něco jako velkoobchod.“

„Ach tak,“ zavětřil zkušený obchodník. „Vy jste tedy ten pan Kiliján, který se měl dneska stavit, že? V tom případě bych vám doporučil raději nějaký dovoz, ale potřebujete alespoň sto tisíc. Za dvacet tisíc si dneska koupíte tak maximálně lepší kolo. Shodou okolností tady dnes mám ojetý Ford Fiesta, nejkrásnější automobil všech dob, za pouhých padesát tisíc.“

„Tolik nemám,“ zamyslel se Venca, trošku překvapený faktem, odkud ho zná ten opravář jménem. Jedině, že by se Česťa zmínil. No jasně, to musel být on, došlo mu po chvíli přemýšlení.

„To nevadí,“ vysvětloval mu mezitím úlisný majitel své představy o prodeji ojeté kraksny. „Česťa mi všechno vysvětlil. Můžete ručit nějakým svým majetkem. Slevím vám nějakou tu tisícovku.“

„Jak víte, že mám nějaký majetek?“ zeptal se ho překvapeně Venca, který však žádný majetek, který by alespoň stál za řeč, v žádném případě neměl.

„Protože jsem už o vás slyšel,“ začal se mu prodejce vnucovat tím nejodpudivějším obchodnickým úskokem. „Vy jste ten mladý Kiliján, že mám pravdu? Znal jsem vaše rodiče a proto vám chci pomoct.“

„Chcete mi pomoct?“ podivil se Venca. „A proč?“

„Protože jsem si jich vážil,“ lhal pan Šilhavý a už ho vlekl do své kanceláře. „Půjdeme to hned sepsat, Česťa by mi nikdy nedoporučil nějakého podvodníka. Když teď děláte s ním, tak nemám žádné obavy.“

Mimochodem, prodavači lidem nikdy neřeknou plnou pravdu. Když ten výlupek oznámil Vencovi, že mu chce pomoct, myslel tím pochopitelně od peněz.

Sepsání smlouvy netrvalo dlouho a Venca se uvázal splácet čtyři tisíce měsíčně. To není tak moc, hlavně když se kšefty tak nadějně hýbaly. Venca totiž očekával objednávku na dalších devět pianin, jak mu ústně slíbil Hustovlas. Zdálo se, že pan Hustovlas měl místostarostu Tydlačku skutečně dobře podchyceného, protože školy posílaly objednávky jedna za druhou. Šlo to až podezřele rychle. Jediné, co bylo trošku divné, byla skutečnost, že Česťa mu tak nějak nedovolil přístup k účtu, ale takovou maličkost Venca rychle pustil z hlavy.

Hned po zakoupení auta tedy zajel na základnu, čili do prodejny hudebnin, ale s paní Věrou se již nebavil. Byl teď přece velký pan obchodník a ona pouhá pracovní síla. Zamířil přímo do kanceláře za Gejzou, vyzvednout si ty nové objednávky od hudebních škol. Ty se začaly až zázračně množit, jelikož pan Tydlačka, za slíbenou odměnu, mezitím prosadil na zastupitelstvu návrh na obnovu nástrojového vybavení všech škol na prvním a druhém stupni. Návrh prošel a ředitelé pochopitelně začali ihned objednávat, když už to bylo zadarmo. Následující dny tam pak jezdil pravidelně.

„Poslouchej, Gejzo,“ zeptal se Venca vedoucího, při jedné z mnoha návštěv. „Od té doby, co prodáváme piána školám, jsem neviděl ani korunu. Kdyby mi Česťa dal alespoň zálohu, tak bych se možná cítil líp. Nevíš, co s ním je? Ještě mi neposlal ani chlup z provize. A není to divné, že k účtu má přístup jenom on?“

„To je v obchodě normální,“ vysvětlil mu tuto drobnou nesrovnalost Gejza. „Někdo se stará o odbyt, někdo zase o reklamu. A ty se staráš o prodej! Musíš počkat do uzávěrky a pak budou i prašule. Splatnost je dva měsíce. Jo a kontroluj si poštu, šek dostaneš co nevidět.“

„Hele, Gejzo, už dvakrát jsem tě viděl s Hustovlasem, jak si to společně mašírujete do Bastily. Nemáte vy spolu náhodou nějaké tajnosti?“

„Ty jsi mi nějak paranoidní, Venco,“ odtušil Gejza. „Probíráme obchody, to je normální.“

„Paranoidní nejsem,“ nedal se odradit Venca. „Tak proč jste mě nepozvali, když to celé podnikáme společně? Něco nemám vědět?“

„Ty jsi dobrý, Venco. Ze dvou případů hned usuzuješ na konspiraci? To jako kdybych zabil dva lidi, tak jsem hned vrah?“ pokusil se odlehčit téma Gejza vtipkováním.

Venca ho pozoroval a mlčel.

„No dobře, to bylo blbé přirovnání, uznávám,“ pokusil se to zamluvit Gejza, překvapený tím, že Venca je dneska nějaký vážný. „Nic se neděje, Venco, buď v klidu.“

„No dobře, ale začíná to být nějaké divné. Faktury vystavuji já, ale k účtu nemám přístup.“

„Měj trpělivost,“ chlácholil ho Gejza. „Začátky jsou vždycky těžké. Hlavně si nikde nesmíš pouštět pusu na špacír. Za pár měsíců si ani nevzpomeneš, jaký jsi byl jeliman.“

Ani nevěděl, jakou měl pravdu, jenom lehce nedomyslel, že začátky nebývají zdaleka tak těžké, jako konce. Milé zlého počátky, leč konce bývají žalostné, to věděli už naši předkové.

 

Kapitola čtrnáctá

Tak pravil Hustovlas

Do vývoje každého mladého člověka patří především zamlčování jistých skutečností, které ho mají chránit před předčasným pochopením podstaty života. Předčasně prozrazená pravda totiž vždy uškodí. Ta pravda vězí v tom, že každý člověk se dříve nebo později musí začít chovat prospěchářsky, jinak toho ostatní využijí. To ale mladí lidé většinou neumí, jelikož mají neustále jakési ideály. Hlavně z toho důvodu mají všichni podvodníci tak rádi mladou generaci, protože se dá snadněji přemluvit k rozličným nepravostem, sloužícím pak výhradně k cizímu blahu.

A jak pravil Hustovlas, tak se i stalo. V průběhu dalších dvou měsíců postupně přišly objednávky na oněch devět avizovaných pianin. Venca korespondoval jako šílený a dokonce každou z těch škol osobně navštívil a předal řediteli katalogy a fakturu. Nebyl v tom žádný problém, všichni se k němu chovali velmi hezky, jak už to tak chodí, když jde o cizí peníze. Gejza dodával seznamy škol, které poslaly objednávky, Venca je obesílal a korespondence narůstala. Pan Tydlačka skutečně zapracoval, pomyslel si Venca. Pak zamířil přímo do Bastily, kde už se mezitím sešla celá místní společnost, tedy především maestro Pišta osobně a jeho kapela.

„To neuvěříte, co se mi dneska stalo,“ vyprávěl tam právě u stolu bubeník Baron, svůj dnešní zážitek. „Jdu vám takhle po ulici, kamarádi, a najednou vidím před řezníkem ceduli: Vetřelec, padesát korun za kilo! To je zadarmo,“ zdůraznil, a posunul si naučeným pohybem prstu tlusté brýle.

„Cože?“ začali se bavit jeho kumpáni, v očekávání, co zase ze starého huliče Barona vypadne.

„Tak nás nenapínej, Barone?“ hulákali jeden přes druhého. „Koupil sis plátek?“

„Nejdřív jsem chtěl,“ pokračoval Baron. „Ale jak jsem šel blíž a blíž,“ napínal ostatní, „tak jsem pořád lépe viděl a když se pak pořádně dívám na tu tabuli, bylo tam křídou napsáno: Vepř.plec.“

„A co je na tom divného?“

„Z té dálky to vypadalo jako Vetřelec!“ bránil se Baron. „Prostě špatně vidím, co mám dělat? Ale stejně by mi to asi nechutnalo, má prý v žilách místo krve kyselinu.“

Všichni se znovu zasmáli.

„Nazdar páni mistři, můžu vás pozvat na pár panáků?“ skočil jim do řeči Venca, který se právě v tom okamžiku objevil v Bastile. Byl teď přece pan živnostník v socialistickém rouchu, tak si mohl dovolit své kamarády muzikanty hostit. „No tak, čas jsou peníze!“ luskl prsty na číšníka.

„Neluskejte prsty,“ zasyčel mu za zády číšník. „Pokud něco chcete, zvedněte ruku a já přijdu.“

„Vážně?“ zkoušel to zachránit Venca. „Myslel jsem to dobře.“

„Je mi jedno, jak jste to myslel. Já jsem číšník a vy host. A neluskejte prsty, když něco chcete, zvedněte ruku a já přijdu.“

„No dobře, nemusíte se hned rozčilovat,“ omlouval se Venca, částečně překvapen faktem, že suverénním chováním si úctu nevydobyl.

„Já se nerozčiluju, to bych se zbláznil,“ opáčil číšník. „Tedy, jestli už se tak nestalo,“ dodal a odešel čepovat.

„Venco, ty prý teď objíždíš školy a prodáváš jim nějaké klavíry, nebo co?“ zeptal se ho mezitím Pišta.

„Piána,“ opáčil hrdě Venca. „Jsou to piána, ne klavíry. To je rozdíl!“

„To je asi takový rozdíl, jako mezi houskou a rohlíkem,“ vysmál se mu Pišta. „Důležitější je, že ještě nedávno jsi byl nula a dneska si jezdíš ve Fordu. Není ti to divné?“

„Vůbec ne,“ odtušil povýšeně Venca. „Když se člověk snaží, tak se jednou musí prosadit. A možná vám jednou zařídím i vystoupení na nějakém tom fesťáku. Znám se s Česťou, to je přece mimo jiné producent, určitě někoho z organizátorů zná.“

„S jakým Česťou?“ zeptal se ho Pišta. „O kom to mluvíš?“

„Mluvím o Čestmírovi, vždyť ho znáš,“ připomněl mu Venca. „To je ten producent, jak jsem ti říkal. Občas tady zajde na pivo.“

„Jo s Hustovlasem,“ zasmušil se Pišta. „To ale není žádný producent, Venco. Podle mě je to buď zloděj, nebo fízl, tak na mě působí. Vy gádžové jste všichni divní. Pořád se staráte jenom o peníze a žádné hlubší city nemáte.“

„Ty sám jsi divný, Pišto,“ opáčil Venca. „Ani nejsi skutečný cigán. Podle mě jsi mimozemšťan! Že mám pravdu, Barone?“ zeptal se bubeníka, který byl už delší dobu podezřele zamyšlený.

„Všichni mimozemšťané jsou blbci,“ odpověděl mu po chvíli přemýšlení bubeník Baron.

Všichni se po sobě podívali.

„Ty už zase hulíš před hraním?“ zeptal se ho opatrně Pišta. „Říkal sem ti, že až po koncertě. Ještě tam začneš žvanit něco mimozemšťanech, tak bude ostuda.“

„Mimozemšťané jsou blbci!“ trval si na svém Baron a pokoušel se schovat šlukovku. „O tom nemůže být sporu,“ škytnul.

„A proč si to myslíš?“ zeptal se ho už klidněji Pišta, který ostatně nezkazil žádnou zábavu.

„To je přece jasné!“ zakoulel očima Baron. „Pořád nás unášejí a přitom jediné, co dělají, je to, že nám při únosech zavádějí anální sondy do zadku.“

„Kde jsi slyšel takovouhle blbost?“ zeptal se ho pro změnu Venca.

„Ve všech filmech z poslední doby se to naznačuje,“ pokračoval v mudrování pomatený Baron, který Vencu zcela ignoroval. „Co si myslí, že tam uvidí? Leda tak hovno tam uvidí!“

Všichni kolem se začali smát.

„Představte si,“ pokračoval Baron, „až poletí první pozemská posádka na Mars. Nastoupí pět kosmonautů před raketu, velitel jim rozdá takové tenké válečky a řekne: Tak mládenci, až tam přiletíte, tohle zasunete marťanům do zadku. No je tohle normální? To má být nějaká meziplanetární komunikace?“

„Nechte těch blbých keců, vy pitomí intouši a rozeberte si ty piva,“ oznámil právě v tu chvíli všem číšník a postavil na stůl plný tác. „Kdo to má poslouchat!“

„Šéfe, dám si tatarák s topinkou,“ rozverně si objednal Venca, když už se u nich číšník zastavil. „Ať nežeru!“ pokusil se o vtip.

„A kolik ho chcete?“ zeptal se ho číšník, aniž by se Vencovu pokusu o vtip zasmál.

„Deset deka mi stačí, šéfe,“ opáčil po chvíli přemýšlení Venca. „Prostě normální porci, jak to máte napsáno venku na tabuli.“

„Takže chcete sto gramů?“ zeptal se ho pro jistotu číšník, když v jeho hlase vytušil nejistotu.

„Ne, sto je moc!“ vyhrknul Venca, v matematice odjakživa kapánek slabší. „To bych určitě nesnědl! Doneste mi jenom těch deset deka, jak je to na té tabuli venku,“ dodal, čímž si vykoledoval další výsměch kamarádů a připsané čárky od číšníka.

Číšník tedy vyložil zbývající piva a chytal se odejít.

„A nos na stůl,“ dodal za všeobecného veselí Venca, přičemž přitiskl svůj čichový orgán na ubrus. „No tak, nos na stůl, pane číšníku!“ ukazoval na svůj čichový orgán, položený na stole.

„Jste trapný,“ ohodnotil ho číšník a odkvačil.

„Ty jsi tak pitomý, Venco, že to snad ani není možné,“ začali se všichni znovu smát. „Ani se nedivím, že si tě Hustovlas vybral do party.“

„Co myslíš tím slovem pitomý?“ zapřemýšlel Venca. „Copak s Hustovalasem není něco v pořádku?“

„S Hustovlasem možná jo, ale s tebou ne,“ vysmál se mu maestro. „Na kšefty nejsi stavěný, věř mi a raději toho zavčasu nechej. Tak se mi zdá, že bys ještě mohl poznat kriminál zevnitř.“

„Tomu ty nemůžeš rozumět, jelikož jsi pouhý šichťák a lopata,“ odvětil Venca a začal se s chutí ládovat šizeným tatarákem. „Každou levárnu poznám na první pohled.“

„Jenomže já nejsem žádná pitomá lopata,“ opáčil hrdě Pišta. „Já jsem svobodný umělec! Na Pracáku jsem jenom proto, že to tak chci! Proč si nevzít peníze zadarmo?“

„Třeba protože si vyděláš dost?“

„Hovno tomu rozumíš!“ seřval ho Pišta. „Hudebníci jsou chudáci, to si zapamatuj. Každý hudebník si zaslouží podporu.“

„To sotva! Však ono se ještě ukáže, kdo měl nakonec pravdu,“ mudroval s plnými ústy Venca. „Jestli je lepší obchod, nebo kumšt. Česťa mi slíbil, že všechno bude naprosto legální. A když to řekl on, tak to bude v pohodě, na to dám krk. Přece by neriskoval svou profesionální pověst za pár šupů!“

To ještě nevěděl, čeho jsou lidi za pár šupů schopni. A taky to dokazuje, že ani nepochopení géniové nebývají moc chytří, k tomu je donutí až jejich ušlechtilí současníci.

 

 

Kapitola patnáctá

Nic než pravda

Pravda bývá drsná, s tím nic nenaděláme. Dám vám příklad: Pokud jste přesvědčený Budhista, nesmíte zabíjet zvířata, je to tak? No vidíte! A nijak se z toho nezkoušejte vykroutit tvrzením, že vlastně jen pracujete jako účetní v masokombinátu, že osobně nikoho nezabíjíte a podobně. To všechno je sprostý alibizmus. Provinili jste se proti vlastnímu přesvědčení už jen tím, že jste se zúčastnili. Skutečnost, že nás k takovým kompromisům donutila společnost, je podružná a nelze se na ni vymlouvat. Pokud máme nějaké zásady, měli bychom se jich držet.

Pravdou ovšem taky je, že na podobných kompromisech je současná společnost postavena. Pokud se nechceš zúčastnit, přijde trest. Co je nám platné, že jednou za čas uděláme dobrý skutek, ty naše lumpárny tím nezmizí, to si jen namlouváme. V dnešní době totiž už dávno neexistuje vina jednotlivce, ale jen vina kolektivní, viníci jsme tedy my všichni. My všichni tak máme ruce od krve a to i v případě, že jsme nikdy nikoho osobně nezabili. Skutečná pravda se totiž neptá na kompromisy, ta jen poměřuje důsledky vykonaný činů.

Jednoho krásného dne našel Venca ve své poštovní schránce, místo slibovaného šeku s penězi, obálku s červeným pruhem. Šlo o předvolání k podání vysvětlení na Policii. Tento úřední dokument, s pouhými dvěma pravopisnými chybami, ho pochopitelně rozladil.

„Co je to za blbost. Podnikám sotva tři měsíce a už mám něco vysvětlovat?“ obořil se na paní na poště. „Vždyť to je obyčejná šikana!“ rozčiloval se bezdůvodně Venca, protože už pomalu začal chytat podnikatelské manýry. „To je přece buzerace toho nejhrubšího zrna!“

„A proč to říkáte mně?“ zeptala se ho slečna za přepážkou. „Já vám jen předávám doporučenou zásilku. Buď si je převezmete, nebo ne. To je váš problém.“

„No dobře,“ zabrblal Venca, podepsal předložený formulář a zkontroloval letmo obálku. „Vždyť vám osobně nic nevyčítám. Za to může ta pitomá Policie! Klidně tam zajdu a všechno jim vysvětlím. Co se mi může stát, co? Co mi asi tak můžou udělat?“

„Jste úplně normální?“ zeptala se ho místo odpovědi slečna za přepážkou.

„Jsem!“ prohlásil rozhodně Venca, když se předtím rozhlédl, aby se ujistil, že otázka patřila jemu. „A proč si myslíte, že bych neměl být úplně normální?“

„Protože se ptáte úřednice na poště, co všechno vám může udělat Policie!“ opáčila úřednice. „Přitom já vás vůbec neznám, takže to nemůžu vědět. Navíc je mi úplně jedno, jakou zásilku jste dostal, já vám ji jenom předávám oproti podpisu!“

„To byla řečnická otázka, dámo!“ upozornil ji uražený Venca. „Na tu jste nemusela odpovídat.“

„Další prosím!“ zahlásila úřednice zvýšeným hlasem a věnovala se dalším zákazníkům.

To je hezké, dopracoval jsem to až na subjekta, mumlal si sám pro sebe Venca, když si venku před Poštou četl předvolání. Subjekt Věnceslav Kiliján! Já jim ukážu, obtěžovat slušné občany. Cestou na Policii pak schválně porušoval všechny předpisy, aby jim ukázal, kdo je tady pánem.

„Tak se posaďte, mládenče,“ vyzval ho vyšetřovatel, když se Venca dostavil k projednání. „Máme tady na stole nějaké podklady ze Školského úřadu. Píšou, že prodáváte pianina hudebním školám. Oni vám zaplatili, ale pianina jim nikdo nedodal. Tak co s tím uděláme, mládenče? To je přece podvod jako vyšitý!“

Ticho by se dalo krájet. Už celková atmosféra nevěstila nic dobrého, co dobrého taky čekat v místnosti, kde je veškerý nábytek z dřevotřísky.

„O žádném podvodu nic nevím,“ začal jim to pomalu vysvětlovat Venca. „Dodávku zboží má na starosti kolega Hustovlas. Já jenom vystavuji faktury.“

„To vás ctí, že nic nevíte, pane Kilijáne,“ dodal ironicky poručík. „Pan Eichman také jen vystavoval faktury za transporty židů a nic víc prý nevěděl. Ale právě v těch fakturách je jistá nesrovnalost. Ráno jsem se na ně osobně díval a jedna věc je dost divná. Číslo účtu je soukromé a ne firemní. Kde jste na to číslo přišel?“

„Tak to je asi moje chyba,“ žoviálně spustil Venca, aby udělal na vyšetřovatele dobrý dojem. „Podklady mi dodal pan Čestmír Hustovlas a možná jsem si je jenom špatně opsal. Všechny nesrovnalosti se jistě brzy vysvětlí. Nejsem v tomto oboru ještě moc zběhlý.“

„Výborně,“ zasmál se poručík. „Tak tím jsme v podstatě skončili, jelikož jste se právě přiznal.“

„Počkejte, to byl jen takový filozofický obrat,“ skočil mu do řeči Venca. „Ve skutečnosti jsem nevinný! Snažím se žít v tomhle pokřiveném světě nejrovněji jak umím!“

„Co to jsou za blbé kecy?“ opáčil po chvíli přemýšlení poručík.

„Já nevím,“ připustil Venca.

„No dobře. Takže se vraťme k tomu, že jste před chvílí uvedl, že je to vaše vina,“ upřeně na něj hleděl poručík. Potom si pomalu ubalil cigaretu a neustále Vencu pozoroval.

„Řekl jsem chyba, ne vina,“ zkoušel se bránit Venca. „A to je velký rozdíl!“

„Chyba je prvním předpokladem viny,“ dostalo se mu prostého vysvětlení. „A odkud znáte toho pana Hustovlase, nebo jak se jmenuje?“

„Z obchodu, kde jsem pracoval,“ přiznal se Venca. „Ale proč se ho nezeptáte sami? A vůbec, proč tady nesedí on místo mě, když to všechno řídí?“

„Protože nějaký pan Hustovlas odcestoval před dvěma dny do Brazílie, víme to od jeho matky?“ opáčil klidně vyšetřovatel. „A vás tady nechal s mankem přesahujícím dvě stě tisíc korun.“

Hned nato si právě ubalenou cigaretu zapálil a vyfouknul dým přímo na Vencu.

„Ale já jsem z toho neviděl ani korunu,“ bránil se zoufale Venca. „Výplatu jsem měl teprve obdržet. Tedy provizi, jak se tomu říká.“

„Vím, jak se tomu říká, ale faktury jsou psané na vás. Číslo účtu je sice jeho, ale rozhodující je, kdo vystavil fakturu,“ oznámil mu pan vyšetřovatel. „Takže trestní odpovědnost nesete vy!“

„Obchody ale řídí Česťa, tedy pan Hustovlas,“ vyhrknul nyní již dost vyděšený Venca. „Byl to všechno jeho nápad, s tím velkoobchodem.“

„S jakým velkoobchodem?“ zeptal se zaujatě poručík, protože to vnášelo do případu nové světlo.

„S normálním velkoobchodním prodejem školám,“ začal mu vysvětlovat celou tu spletitou taškařici Venca. „Prostě jsme piána ze skladu prodávali přímo školám, které si je objednaly.“

„Jste úplně normální?“ podivil se poručík. „Vy si myslíte, že si můžete jen tak založit velkoobchod s cizím zbožím?“

„Nic jsem nezaložil, vždyť vám to říkám,“ nerozuměl Venca poručíkově nechápavosti. „Já jsem přece nevinný, jenom jsem vystavoval faktury.“

„Tak to se ještě ukáže,“ zaklapl složku pan poručík. „Půjdete si sednout do vyšetřovací vazby, kamaráde, protože majiteli chybí v účetnictví dvě stě tisíc korun. Ve vazbě vám bude dobře, věřte mi. A taky proto, abyste nám náhodou nezmizel, jako ten záhadný pan Hustovlas. Mezitím si pěkně v chládku rozmyslete, kdepak se nám asi vypařily ty statisíce korun za neviditelné piána.“

„Ale já jsem přece nic špatného neudělal,“ zašeptal Venca a pomalu vstal ze židle. „Jenom jsem si chtěl něco přivydělat. Jestli Česťa ty piána nedodal, tak to je jeho problém, ne můj.“

„Jenomže to není pravda!“ namířil na něj ukazováček vyšetřovatel. „Je to především váš problém, protože faktury jste vystavoval vy! A ještě jste byl tak blbý, že jste je podepsal!“

„Ano, ale jak říkám, chtěl jsem si jen něco přivydělat,“ zoufale opakoval svou mantru Venca.

„Však jste si právě přivydělal,“ pousmál se poručík a zazvonil na službu. „Nebudete si muset kupovat večeři. Dostanete ji v šest a potom každý den, co tady budete ubytován. Dokonce ani za snídaně a obědy nemusíte utrácet, vše je v ceně. Jak dlouho, to záleží už jenom na vás.“

A než se Venca nadál, měl náramky a v doprovodu strážných zamířil do výdejny, kde mu zcela zdarma poskytli nejnutnější vybavení pro přežití v následujících dnech. Už mu nezbývalo, než se jen modlit.

 

Kapitola šestnáctá

Jsem ve vazbě, přijdu hned

Odnoží rozličných světových Náboženství je mnoho a všechny jsou si velmi podobné. To je snadno pochopitelné, jelikož lidské potřeby a touhy jsou si ve svých důsledcích také podobné. Vždy jde jen o to, získat kontrolu nad ostatními. Veškerá náboženství tedy usilují především o získání kontroly, důkazem je to, že jsou všechny v podstatě založené na příkazech. Opírají se o Boží přikázání, ale to je hloupost, jelikož Bůh, pokud existuje, již přece veškerou kontrolu má, nepotřebuje o ni tedy usilovat. Člověk však o nadvládu usilovat musí neustále, což je důkaz toho, že veškerá Náboženství vymyslel člověk a uměle je udržuje při životě, jak měl Venca zanedlouho zjistit.

Ale pěkně po pořádku. Víte, ve vazbě není žádná sranda. Tedy, pro tuctové kriminálníky, od hlavy k patě potetované rozličnými nápisy s pravopisnými chybami možná ano, tím ale Venca rozhodně nebyl. Spíš vypadal jako hromádka neštěstí. Nafasoval slušivé tepláky, tílko, tenisky a rozhlížel na šedivé chodbě, jako čerstvě vyoraná myš.

„Promiňte, pane,“ zeptal se procházejícího strážného. „Mohl byste mi říct, kam mám jít?“

„Pane veliteli,“ utrousil ledabyle strážník a zkoumavě se na něj podíval.

„Nemusíte mě oslovovat pane veliteli, já si na to nepotrpím,“ začal vtipkovat Venca. „Kromě toho ani nejsem váš nadřízený.“

V tu chvíli ho přerušil strážného řev.

„To vy mě vždy oslovujte Pane veliteli, jste snad blbý?“ rozlehlo se chodbou, jelikož příslušníci ozbrojených složek zcela postrádají smysl pro humor.

„Nevěděl jsem, že zrovna vy jste ten velitel,“ pokoušel se to zahrát do autu Venca, když mu došlo, že to se svým humorem trošku přehnal. „Myslel jsem, že vy oslovujete mě. Asi jsem se spletl.“

„Hej, pojďte se podívat, to je excelentní ucho!“ zavolal až příliš hlasitě strážný na chodbě. Z několika dveří se hned nato vynořili další bachaři. „Myslel si, že mu říkám veliteli,“ ukázal strážník na Vencu. „To je největší blbec, co jsme tady měli za poslední dva roky. Hned po tom debilovi, co se převlíkal za ženskou.“

„Co jsi zač, chlapče?“ zeptal se ho starší podpraporčík.

„Jmenuji se Kiliján a nevím, co tady dělám.“

„Tak to nevím ani já,“ opáčil vtipně pan podpraporčík, za současného smíchu ostatních bachařů. „Tak o co tady jde?“

„Jen jsem se chtěl zeptat, kam mám jít?“ spustil pokorně Venca.

„Nikam,“ podrbal se podpraporčík. „Právě ses dostal přesně tam, kam patříš. Dáme tě do nějaké cely a pak se uvidí.“

„Ale já jsem nic neudělal,“ dovolil si mu oznámit Venca, který z jeho smířlivého tónu usoudil, že je na jeho straně.

„Tady nikdo z nás nic neudělal, ani já, ani ty,“ vysvětlil mu staršina starou pravdu. „Všichni jsme tady nevinní, přesně jak se to říká ve filmech.“

„Tak proč tady jsme?“ zeptal se zmatený Venca.

„Bože, to je pitomec,“ otočil se staršina k ostatním strážníkům. „Podle mě to nemá v hlavě v pořádku.“

„Tak kam toho troubu dáme?“ zeptal se ho první strážník, ještě celý rozčílený z toho velitele. „Vypadá dost zdrceně, naši muklové ho sežerou.“

„Je neškodný,“ ocenil Vencu staršina. „Hoďte ho na celu k tomu ujetému faráři Nejedlému, se kterým nikdo nechce sedět. Alespoň se neporvou. Vypadá jako intouš, s tím nebudou problémy.“

„Tak se hni, mladej,“ strčil do Vency první strážník obuškem a odemkl dveře na konci chodby.

Farář Teofil Nejedlý se kolébavým krokem procházel tam a zpět v úzké cele. Byl přichycen při osahávání malého ministranta, za což mu hrozilo několik let nepodmíněně, z titulu narušování mravní výchovy mládeže. Není divu, že byl kapánek vykolejený. Při vstupu Vency do cely si sedl na postel a chvíli ho pozoroval. Venca si mezitím ukládal nafasované věci na postel a snažil se být nenápadný.

„Bůh neexistuje,“ oznámil náhle farář Vencovi svou nejnovější teorii.

Venca si tiše dál ukládal šaty.

„Vím to naprosto jistě,“ pokračoval neúprosně duchovní. „Bůh by nikdy nedopustil, aby šel sluha Boží do žaláře. Já jsem zaměstnanec farního úřadu a ty jsi zbloudilá ovečka.“

Zavládlo hluboké ticho.

„Já nejsem ovečka,“ spustil po chvíli Venca, kterému došlo, že se od něj očekává nějaký názor. „Jsem normální člověk, stejně jako vy.“

„Pojď si sednout blíž a já ti něco prozradím,“ spustil pan farář. „Žiješ v omylu, žádný milosrdný Bůh není. Alespoň ne takový, jak si ho všichni představují.“

„Já v omylu nežiju, protože v Boha nevěřím,“ oznámil mu klidně Venca, ale blíž si nesedl. „Kdyby nějaký Bůh existoval, tak by zase nikdy nepřipustil, aby seděli nevinní lidé v base a zloději chodili po svobodě. Věřím pouze v evoluci.“

„Tak to jsi taktéž na omylu,“ opravil ho duchovní. „Darwin tvrdí, že jsme se vyvinuli z opice, ale to se mýlí, protože my jsme ty opice.“

„Takže Bůh podle vás neexistuje a my jsme opice,“ ujasnil si to Venca. „Tak teď už v tom mám konečně jasno.“

„Ale ne, špatně jsi mě pochopil,“ pokračoval duchovní. „Bůh existuje, jen není milostivý. Nezabývá se jednotlivci, pouze společností.“

„Společností vyvinutou z opic?“

„Ale kdepak! Copak to nechápeš?“ začal se rozčilovat farář nad Vencovou tupostí. „My jsme se nevyvinuli z opic! My sami jsme přece ty Boží opice.“

„To je taky možné,“ skočil mu do řeči Venca, který ztratil z faráře jakýkoli respekt, jelikož ho odhadl na pošuka. „Existuje hodně druhů opic, třeba úzkonosé, ploskonosé,“ lovil poslední zbytky znalostí ze školy. „Šimpanzi, Paviáni, Kočkodani a tak podobně.“

„Chápeš to všechno špatně,“ zasmušil se duchovní.

„Vážně,“ podivil se Venca. „A které opice tedy jsme? Ty ploskonosé, nebo ty úzkonosé?“ zeptal se ironicky, při pohledu na farářův odulý čichový orgán.

„Ale synu, vždyť je to jedno,“ rozčílil se nechápavý duchovní, jelikož řeč se stočila na oblast, ve které nebyl příliš kovaný. „Prostě jsme opice a basta! K žádnému vývinu člověka nedošlo. Člověk z nás jednou možná bude, ale zatím jsme jen druh opic.“

„A z čeho se tedy vyvinuly ty opice, když my jsme ty opice?“ pokračoval v otázkách Venca.

Kněz chvíli přemýšlel.

„To je tak, synku,“ pokýval následně hlavou. „Bůh nechce, aby lidé kazili jeho dílo, proto vytváří jen polotovary a čeká, co se z nich vyvine.“

„Ale neřekl jste před chvílí, že lidé neexistují?“

„Lidé existují a Bůh taky,“ začal se v tom motat farář. „Jenom ne tak, jak si to představuješ.“

„Ale já si to nijak nepředstavuji,“ opáčil Venca. „Je mi to úplně ukradené. Pokud se Bůh jednotlivci nezabývá, tak já se o něj taky nezajímám, to je přece spravedlivé. Kromě toho jsem jen obyčejná opice, tak co bych se vzrušoval.“

„Pusťte mě ven!“ začal ječet pan farář a mlátit ešusem do mříží. „Tohle je strašlivý debil! S ním se nedá rozumě diskutovat. Mám přece jistý morální kredit, než abych se zahazoval s neznabohy.“

„Drž hubu, Nejedlý,“ ozvalo se z chodby od strážných. „Buď rád, že tě nepošleme k deviantům. Ti by ocenili svaté maso.“

„No dovolte,“ uraženě odvětil pan farář. „To si vyprošuji.“

„Sklapni, faráři,“ přidali se muklové z vedlejších cel, kteří to slyšeli. „Jestli ještě jednou kvákneš, tak ti zítra nakopu do prdele všech deset přikázání!“

„Nezdá se vám, že jste zbytečně hrubí?“ vykřikl do chodby pan farář.

„A ticho bude!“ přerušil všechny mohutným hlasem velitel stráže a současně zhasnul. „Jestli tady uslyším jenom prasečí prd, tak bude kontrola cel!“

„Říká se myší prd, gumo,“ ozvalo se do ticha.

„Pro ten to platí taky,“ dodal po chvíli velitel a odešel do kanceláře sledovat zabavené pornofilmy.

První noc ve vazbě tedy Venca moc nespal, příliš se obával faráře Nejedlého. Již při večeři několikrát zdůrazňoval, že není a nikdy nebyl ministrantem, ale stejně byl nervózní. Usnout se mu podařilo až po půlnoci, protože byl z toho pobožného výlupka dost vyplašený a taktéž o jeho morálních kvalitách měl silné pochybnosti. Kdo sahá na malé ministranty, nemůže mít zcela vyrovnanou hormonální hladinu.

Náboženství sice rádo apeluje na morálku jednotlivce, to je jeho největší zbraň, ale jelikož morálka je záležitostí ryze osobní, ne společenskou, právě zástupci církve bývají dost často přistiženi při různých morálních poklescích. Skoro se až zdá, jako by ti naši milí duchovní podobné aktivity zcela neduchovního charakterů přímo vyhledávali. Ale to je jejich problém.

 

Kapitola sedmnáctá

Brzy se vyjasní

Existuje vůbec nějaký Osud? To je složitá otázka, kterou si Lidstvo klade už tisíce let. Někteří mudrcové tvrdí, že náš Osud je z velké části diktován našimi genetickými předpoklady, jiní zase zdůrazňují vliv planet, ovšem pravda je taková, že náš Osud je určován především rozličnými blbostmi, které v průběhu života napácháme. Z toho také vyplývá, že náš Osud není jednou pro vždy daný, ale že se na něm z veliké části spolupodílíme. Většinou ku své vlastní smůle, ale tak už to asi má být. Nikdo by neměl být ochuzen o životní radosti, spojené s objevováním rozličných osudových nástrah, které poznáme jedině tak, že se do nich sami chytíme.

„Sedněte si!“ poručil Vencovi pár dní nato pan vyšetřovatel, když si ho pozval k dalšímu výslechu. Nejprve nechal Vencu zkušeně několik dní dozrát v cele a teprve pak si ho předvolal, to dá rozum. Oni jsou pak ti výkupci takoví lépe tvární.

„Tak copak tady máme,“ přemýšlel nahlas a významně koukal do protokolu. „Nějaký pan Věnceslav Kiliján vylákal ze dvanácti škol platbu za nabízené zboží, které však nikdy nedodal. Jedná se celkem o devět pianin Petrof a tři křídla. Zálohy v celkové výši přes dvě stě tisíc korun někam zmizely a nikdo už je neviděl. To je ovšem klasický podvod! Tak co nám k tomu povíte, pane Kiliáne?“

„Ale já jsem nevinný!“ vykřikl Venca a už mu začínalo být trapné, kolikrát to musí říkat. „O žádném podvodu nic nevím, jenom jsem prodával piána. Účet a tržby měli na starosti jiní.“

„Takže ani ne tak nevinný, jako spíše blbý, že?“ utrousil si pro sebe pan poručík. „Jenom jste prodával piána a peníze pak posílal bůhví komu.“

„Nejsem blbý,“ začal mu oponovat Venca, který ho slyšel. „Kdybych byl blbý, tak bych to přece musel vědět,“ v tu chvíli se zamyslel. „Ale i kdybych byl blbý, tak to přece není trestné!“ dodal triumfálně.

„Být blbým sice trestné není, ale potrestané je to skoro vždycky,“ pousmál se policista nad svým vlastním vtipným postřehem. „Víte mládenče, jste v tom až po uši. Založit si soukromou firmu a prodávat něco, co jste nikdy neviděl, a současně vystavovat faktury na cizí účet, to je velmi nemoudré. Takovým lidem se dnes říká bílý kůň.“

„Já nejsem kůň! Ani bílý, ani černý. A o žádných dalších koních taky nic nevím,“ pokoušel se alespoň nějak argumentovat Venca. „Já jsem jenom podnikal s hudebními nástroji a bylo mi řečeno, že takhle se to dělá.“

„A kdyby vám někdo řekl, abyste skočil ze střechy, skočil byste?“ ukázal na něho propiskou pan poručík.

„Neskočil,“ zamyslel se Venca nad tak pitomým přirovnáním. „Vždyť to je blbost!“

„No tak vidíte!“ položil pan poručík propisku zpátky na stůl. „A vydávat faktury státním institucím na soukromý účet, to není blbost?“ zeptal se ho. „To je přece klasický podvod a nedovolené obohacování k tomu!“

„Asi to vypadá podivně,“ připustil Venca, „ale není to podvod. Je to normální práce, jako každá jiná. Spousta lidí se přece živí obchodem.“

„To myslíte vážně?“ ušklíbl se vyšetřovatel.

„Samozřejmě, že to myslím vážně!“ urazil se Venca. „Přece mě nemůžete zavřít za to, že jsem prodával piána. Kdybych je kradl, tak bych je musel někde mít schované, nebo alespoň ty peníze.“

„Tak tak dobře,“ opáčil vyšetřovatel, překvapený jeho prostotou. „Já už se s vámi dále nebudu trápit, jelikož je jasné, že si z vás někdo udělal kavku.“

„Kavku?“ zeptal se Venca. „Tak už ne koně? Jdeme od savců k ptákům?“

„No tak to sám vidíte,“ pousmál se vyšetřovatel. „Ani zlodějskému slangu nerozumíte. Máte jediné štěstí, mládenče, že pan Pelikán potvrdil vaši výpověď, jinak by vám hrozil trest až sedm let za mřížemi. Takhle možná vyváznete s podmínkou, ale jen když s námi budete spolupracovat. Mimochodem, na pana Pelikána si taky posvítíme, i přesto, že mu zatím žádný trestný čin nemůžeme dokázat. A vás si tady ještě chvíli necháme, než se prověří další trestní oznámení.“

„Další oznámení?“ zmohl se na jedinou možnou odpověď Venca. „A jaké další oznámení máte na mysli? Od koho?“ překvapeně zakoktal.

„Z Autobazaru Šilhavý,“ lakonicky opáčil pan vyšetřovatel. „Možná už si na to vzpomínáte, že? Koupil jste si tam před časem ojeté auto na splátky?“

„Koupil,“ přiznal se Venca. „Ale to je přece všechno naprosto v pořádku! Doma mám podepsanou smlouvu, nic nelegálního se nedělo.“

„Je to osobní automobil značky Ford Fiesta, nejošklivější automobil v dějinách lidstva?“ rýpnul si do něj nemilosrdně vyšetřovatel.

„Ano,“ připustil Venca „Líbil se mi, tak jsem si ho koupil. To je taky trestné? Ten vedoucí mi chtěl jenom pomoct, sám mi ho vybral.“

„Samotná koupě trestná není, ale nedodržení kupní smlouvy už ano!“ udeřil na něj pan poručík. „Splácíte ho? A jestli ano, kolik už máte splaceno?“

„No, po pravdě řečeno, ještě jsem nezačal,“ zamyslel Venca „Jak ho mám splácet, když jsem z prodeje nedostal ani korunu?“ rozhodil rukama. „Ale všechno to doplatím, když mě pustíte.“

„Víte mládenče, vy jste buď ten největší trouba, se kterým jsem se kdy v životě setkal, nebo geniální lhář,“ zasmušil se policista. „Ten majitel, pan Šilhavý, už si to auto vzal zpět, ale jelikož jste neplnil splátkový kalendář, podal na vás stejně trestní oznámení. Za nedodržení kupní smlouvy mu dlužíte pěkných pár tisíc korun.“

„Vždyť má to auto zpátky, sám jste to právě řekl,“ podivil se ho stále více zmatený Venca. „Tak co mu ještě dlužím?“

„To není vůbec důležité, že má auto zpátky, pane Kilijána!“ upozornil ho vyšetřovatel. „Důležité je pouze to, že jste nedodržel smlouvu, jejíž podepsáním započala amortizace. To je běžná smluvní pokuta, bývá to na smlouvách napsáno většinou až úplně dole. Navíc nám oznámil, že jste na něm splátkový kalendář vymámil podvodem.“

„To on sám mi ho vnutil!“ okamžitě bonzoval Venca. „Tak se mi zdá, že je to pěkný výlupek.“

„Vážně?“ podivil se vyšetřovatel. „Shodou okolností je to můj bratranec, tak se kroťte! On navíc ještě tvrdí, že jste mu nedodal ani potvrzení o příjmu. Od převzetí auta už vás prý neviděl,“ namířil na něj svůj zažloutlý prst. „A to je jasné porušení smlouvy.“

„Potvrzení po mě nikdo nechtěl,“ mumlal Venca. „Ten vedoucí mi jen říkal, že když dělám pro Česťu, tedy pro pana Hustovlase, tak je všechno v pořádku. Oni určitě museli být domluvení!“

„No vida,“ pousmál se poručík. „Tak už navíc začínáte být i paranoidní, co?“

„Já nejsem paranoidní,“ vykřikl v záchvatu prozření Venca. „Ti dva mě pěkně doběhli. To oni jsou ti podvodníci!“

„No tak vidíte, navíc jste to všechno i sám vyřešil,“ zasmál se vyšetřovatel. „Vy jste úplný Sherlock Holmes. Jenomže mě se spíše zdá, že vás by převezl i podprůměrně inteligentní šimpanz, co pane Kilijáne?“ opět si do něj rýpnul typickou radostí státního zaměstnance. „A takoví si to většinou šeredně odskáčou.“

„Co tím myslíte?“ odsekl Venca.

„Tím myslím,“ odtušil chladně poručík, „že dostanete zřejmě trest odnětí svobody, což vám je snad jasné. Jestli vám prokážou úmysl, tak natvrdo, jestli ne, možná vyváznete s podmínečným odkladem.“

„Nic jsem neudělal,“ zatvrdil se Venca.

„To není důležité. Mimochodem, jak to, že v občanském průkaze máte na fotografii krátké vlasy a přitom je máte ve skutečnosti dlouhé?“ zvedl kalný zrak vyšetřovatel od úředního spisu. „Co mi k tomu můžete říct?“

„To vám jednoduše vysvětlím,“ opáčil Venca, těžce uražený tím, že ho vyšetřovatel před chvílí nazval šimpanzem. „Je to z toho důvodu, že na fotce mi vlasy nerostou!“

„Cože?“ podivil se pan poručík. „Nejste náhodou tak trošku drzý?“

„Prostě ne a ne mi vyrůst, pane poručíku. Sám si s tím nevím rady,“ pokračoval Venca. „Asi v tom fotoateliéru použili nějaký levnější film, nebo co.“

„Co si to vůbec dovolujete!“ rozeřval se poručík. „To se mě jako děláte blbce? Nějak rychle vám otrnulo, mládenče, nezdá se vám?“

„Já nevím,“ odtušil Venca. „Podprůměrně inteligentní šimpanz to možná ani tak plně nechápe.“

„A mazej zpátky do vazby, ty namachovaný dacane! Já už si najdu způsob, jak si tě tady ještě nějakou chvíli podržet!“ vykázal ho vyšetřovatel ze své kanceláře. „Na podobné hejsky mám totiž spadeno!“

Chudák Venca sice nemachrovaný dacan nikdy nebyl, ale jak se říká, lidé, kteří zbytečně provokují blbce, si zaslouží už jen z principu nakopat.

 

Kapitola osmnáctá

Stále ve výkonu

Budoucnost každého člověka není v podstatě ničím jiným, nežli důsledkem všech rozhodnutí, které do té doby stihl učinit, plus nějaké to kvantum náhody. Většina lidí to však nechápe. Při té příležitosti si nelze nevzpomenout na jistý africký kmen, který taktéž nechápal souvislost mezi souloží a narozením dítěte, protože mezi obojím prostě uplynula příliš dlouhá doba. Děti jsou od Boha a soulož je příjemná zábava, tak proč mezi tím hledat souvislost. Přitom je to snadné, dobro plodí dobro a zlo zase jenom zlo, tolik teorie.

V praxi to ovšem není zase až tak jednoduché. Na první pohled se zdá, že všechna vaše dobrá rozhodnutí musí vést k dobru, zatímco ta špatná ke zlu, ale je to jinak. Dobrá rozhodnutí jen udržují setrvalý stav, zatímco špatná vás potápí. A víte proč? Protože vaše budoucnost se bude odvíjet především od vašich špatných rozhodnutí a nikoliv podle těch dobrých. Když se totiž k ostatním lidem chováte dobře, považují to za normální, ale když se k nim chováte špatně, tak vám to nikdy nezapomenou.

Po drobném slovním incidentu s poručíkem přemístili vyšetřovatelé Vencu do cely k defraudantům a podvodníkům. Touto na první pohled nevýhodnou změnou Venca značně stoupl v muklovské hierarchii, jelikož již nebyl považován za pitomého trotla, ale za mazaného podvodníka, byť jeho životní situace zatím zůstávala neveselá. Novým nedobrovolným spolubydlícím se mu stal jistý Arnošt Kulihrach, taktéž zajímavá osobnost.

Arnošt Kulihrach pocházel ze staré havířské rodiny, ale na rozdíl od tatínka se mu do fáraček moc nechtělo. Arnošt byl naopak klasickým produktem dnešní společnosti a poctivé práce se štítil. A jako každý rozumný člověk předpokládal, že práce je tím nejméně vhodným způsobem, jak se dostat k penězům. V tom měl pravdu, a pracující lid proto považoval za méněcenný. Pracující lid je tady od toho, aby dopomohl k penězům těm, kteří ho řídí a ovládají, to je přece jasné.

Pozoruhodný exemplář druhu Homo Sapiens, pan Arnošt Kulihrach, totiž většinu svého života přemýšlel nad tím, jak se práci úspěšně vyhýbat a nakonec na to kápl. Jelikož nic neuměl, připadala v úvahu jedině kariéra politika, nebo podvodníka, což je v podstatě totéž. Vzdělání však neměl, bylo tedy rozhodnuto. Po přečtení knihy o lidovém léčitelství se rozhodl právě pro tuto profesi, přičemž nejvíc ho zaujala kapitola o operacích bez pomoci skalpelu. Ordinaci si otevřel v garáži a zanedlouho dosáhl značného věhlasu, zejména na Karvinsku. Nakonec však skončil v cele předběžného zadržení.

„Za co sedíš, kamaráde,“ zeptal se Vency Arnošt, jakmile mladý pán Kiliján vstoupil na celu. „Doufám, že nejsi nějaký úchyl.“

„Sám nevím,“ opověděl Venca. „Prý kvůli nějakému podvodu, ale to musí být omyl. Jsem úplně na mizině, nemám ani floka. Dlužím i za nájem.“

„S tím si nedělej hlavu, já jsem taky neměl lehký život,“ prozradil mu Kulihrach náznak svých životních trablů a nebyl daleko od pravdy. „Zavřeli mě za to, že jsem pomáhal lidem.“

„To přece není možné,“ divil se Venca. „To si děláte srandu, ne?“

„Nedělám!“ opáčil Arnošt. „Jenom jsem pomáhal lidem a najednou sedím v base.“

„Vy jste půjčoval lidem peníze na úrok?“

„Co si to o mě myslíš,“ nakrknul se jako každý mukl, když ho někdo podezřívá z nekalých úmyslů. „Jsem snad nějaký lichvář? Kdepak, já jsem lidový léčitel!“

„Lidový léčitel? A co to vlastně je?“ zeptal se Venca, aby řeč nestála.

„No, většinou ke mně chodili různí lidé, že je něco pobolívá na hrudi, nebo v zádech,“ zavzpomínal Arnošt. „Většinou havíři a podobní potřební. Jenomže nakonec to krachlo,“ v ten okamžik se Arnošt ošklivě zašklebil. „Možná jsem některým neměl prodávat ten ženšen, co mi rostl na zahradě a vypadal jako petržel. Ale vynášelo to, tak co jsem měl dělat?“

„A co jste jim normálně určoval diagnózu?“ zajímal se Venca. „Těm havířům a jiným potřebným?“

„No jasně,“ zasmál se Arnošt a napil se hnusného vězeňského čaje. „Většinou jsem jim říkal, že mají infarkt. A taky že dělám furt, a že to stojí jenom dvě stovky.“

„Vážně jste jim říkal, že mají infarkt?“ ocenil Venca jeho odvahu. „A co na to říkali ti havíři?“

„Nic, co by říkali,“ odtušil Arnošt. „Věřili všemu co jsem jim řekl, protože to byli strašní blbci. Trochu jsem je postrašil infarktem a už škemrali o operaci.“

„O jakou operaci?“ zeptal se ho už notně překvapený Venca. „Vy přece nejste lékař.“

„Chtěli tu operaci bez skalpelu, jak to dělají v Asii. Sám jsem jim to navrhoval, že to vůbec nebolí.“

„Na to ale potřebujete ordinaci, ne?“

„Možná,“ zapálil si ubalené cigáro Arnošt. „Ale já to dělal normálně v garáži a byla to pohoda. Nikdo si nestěžoval.“

„To jste je operoval v garáži?“ vyděsil se Venca. „A co vybavení?“

„Žádné vybavení jsem nepotřeboval, já jsem používal materializaci!“ pousmál se triumfálně Arnošt. „Vsadím se, že nemáš ani ponětí, co to je.“

„Tak to teda nemám,“ přiznal se Venca.

„Zmaterializoval jsem jim ten jejich infarkt a vytáhnul ho ven břichem,“ pokuřoval spokojeně Arnošt. „Je to východní technika. Vypadá to strašně dobře, hlavně za mizerného osvětlení.“

„A to jako funguje?“ zajímal se Venca.

„Úplně jednoduše,“ dal se do vysvětlování léčitel. „Zaboříš jim ruce do břicha a v dlani máš schovanou žížalu s trochou kečupu. Po chvíli vytáhneš ruku, celou červenou a v ruce držíš žížalu. Tak tohle je ten váš infarkt, prozradíš jim a oni jsou celí šťastní. Pak to hodíš do džberu s vodou a voláš dalšího.“

„A nebylo jim to divné?“

„Některým jo,“ připustil Arnošt. „Sakra, smrdí to jako kečup, divili se ti podezřívavější, ale na to jsem měl připravenou odpověď: Máte čichové halucinace, blbci, to je po operaci normální! Někdo cítí kečup, někdo sirup. Za chvíli budete v pořádku!“

„A nechtěli se někteří podívat na ten infarkt v tom džberu?“ zeptal se Venca.

„No jasně,“ zasmál se Arnošt. „Lidi jsou od přírody zvědaví. Ale já vždycky přikryl to vědro hadrem, tak měli utrum. Jenomže asi po půl roce mě nějaký závistivý parchant udal Lékařské komoře a skončil jsem tady. Doktoři nesnáší konkurenci, v tom to je.“

„Ale vždyť se v podstatě nic nestalo,“ zamyslel se Venca. „Vždyť jste jenom léčil lidi. To je přece jedno, jakým způsobem, nikoho jste přece nenutil, aby k vám chodil, takže se podle mě vůbec nic nestalo.“

„Prý nestalo!“ zasmál se kysela Arnošt. „Podle advokáta mám na krku podvod a obecné ohrožení. Hrozí mi až dva roky nepodmíněně.“

„Já mám na krku taky podvod,“ pochlubil se hned Venca. „Hrozí mi až sedm let nepodmíněně, za zpronevěru několika set tisíc korun.“

„Tak to je mi tě líto, protože jsi nevinný,“ oznámil mu zkušeně pan Kulihrach.

„Jak jste to poznal?“ podivil se Venca. „Nejste náhodou jeden z těch jasnovidců, kteří ihned po své vizionářské produkci chtějí krabičku cigaret jako odměnu?“

„Ale kdepak, poznal jsem to zcela zdarma. Kdybys ty peníze ukradl ty, tak bys měl hromadu peněz na špičkového právníka a nikdy by ses nemohl ocitnout ve vazbě. To, že tě zavřeli a ty tady furt tvrdneš, znamená, že ty peníze nemáš a navíc jsi obyčejné ucho. A s takovými se nikdo nemaže. Ale s tím si nelámej hlavu, prý má být už brzo konec světa.“

„Vážně?“ zeptal se Venca.

„Přesně tak!“ potvrdil mu to Kulihrach. „Prý hned nato, až budou potrestáni všichni skuteční darebáčci a slušní lidé se dočkají spravedlnosti,“ vysmál se mu.

To dává smysl, pochopil konečně Venca svoji truchlivou situaci v tomhle nekompromisním světě. Alespoň se už neměl na co vymlouvat.

 

Kapitola devatenáctá

Konečně na svobodě

Jedno moudré úsloví tvrdí, že svoboda každého člověka začíná tam, kde končí svoboda toho druhého. To je ovšem veliká blbost! Ve skutečnosti žádná svoboda neexistuje, což už by měl někdo konečně všem těm našim přechytralým intelektuálům vysvětlit. Je to jen prázdný pojem, všichni jsme pouzí otroci společenského systému a vlastních potřeb, o žádné svobodě tedy nemůže být ani řeči. A je úplně jedno, v jaké době žijeme a jakou pozici v ní zaujímáme, protože z tohoto hemžícího se soukolí uniknout nikdy nedokážeme, snad až smrtí. Proto jsou všechny ty rádoby vznešené řeči o lidské svobodě v podstatě nesmyslné.

„Tak jste konečně volný,“ oznámil druhého dne bez dalšího otálení vyšetřovatel Vencovi, protože déle už ho ve vazbě držet nemohl. „Zjistili jsme, že je to mnohem složitější, než to na první pohled vypadá a vy v tom jste jenom taková nastrčená figurka. Musíte mi ale podepsat prohlášení, že nebudete páchat další trestnou činnost, budete navštěvovat výslechy a hlásit se pravidelně na úřadech. A nepočítejte s tím, že jste z toho venku. Počítám, že tak do dvou měsíců budete mít soud.“

„A co mám do té doby dělat?“ vyděsil se Venca. „Přišel jsem o práci, včera jsem dostal výpověď z Hudebnin pro hrubé porušení pracovní kázně. Takzvaný paragraf padesát tři, vážený pane.“

„To je váš problém, Kilijáne. Mě tohle nezajímá, ale odsouzen jste ještě nebyl, takže žádný záznam nemáte. A ohledně té důvěryhodnosti, co jste si navařil, to si i snězte!“

„Víte, po pravdě mi úplně mi úplně stačilo, co jsem musel jíst tady,“ opáčil Venca.

„Nebuďte drzý!“ okřikl ho vyšetřovatel. „Jste u nás teprve týden a už máte řečí jako stará Blažková!“

„Volal jste mě?“ otevřel dveře ze sousední kanceláře nadpraporčík Blažek.

„Vlastně ne, ale když už jste tady, udělejte nám dvě kávy,“ zaraženě utrousil poručík. „Ať nás pan Kiliján venku nepomluví.“

„Kávu na lačný žaludek nepiju!“ uraženě prohlásil Venca, vědom si toho, že vyšetřování uvízlo ve slepé uličce. „Ještě bych mohl dostat žaludeční vředy.“

„Smůla, káva už se vaří,“ pokoušel se odlehčit dusnou atmosféru poručík.

„A co mi asi tak uděláte, zavřete mě za odmítnutí kávy?“ zeptal se ho Venca, který od muklů věděl, že dalších 24 hodin ho už tady držet nemůžou.

„Vypadněte odsaď, Kilijáne, jinak se neznám!“ zbrunátněl vyšetřovatel. „Já jsem s vámi mluvil slušně a vy máte pořád nějaké připomínky. Ještě jednou se tady uvidíme, tak budete litovat, že vás fotr raději nevystříknul na prostěradlo.“

Venca tedy raději odešel, protože neměl chuť na diskusi s takovým hulvátem. Pak dostal zpět svoje svršky a strážný ho vypustil takovým tím protivným bzučákem, který zní každému muklovi jako rajská hudba.

Jeho první kroky pochopitelně vedly do prodejny hudebnin. Stejně neměl kam jít a kromě toho si nutně potřeboval promluvit s Gejzou.

„Neříkala jsem vám to, Venco?“ zeptala se ho paní Věra, když vstoupil do prodejny. „Proč jste si na toho Hustovlase nedal pozor! I pan vedoucí byl na výslechu. To nemohlo dobře dopadnout.“

„Určitě tam nebyl tak dlouho, jako já,“ uraženě opáčil Venca. „Je tady? Potřebuji s ním mluvit!“

„Venco, už jsi venku? Pojď na kus řeči,“ vyklonil se mezitím z kanceláře vedoucí Gejza, který je slyšel. „Musíme si promluvit o tom průšvihu.“

Potom, už za zavřenými dveřmi, značně změnil tón. Z takového toho nadřízeně povýšeného na kamarádsky spiklenecký.

„Hele, Venco, co budeme dělat? Jsme v pěkné bryndě, vyšetřují nás policajti.“

„Tebe ještě nikdo nevyšetřuje, ale já jsem v pěkné bryndě,“ oznámil mu Venca, když si sedl do křesla. „Seděl jsem ve vazbě skoro týden a vlastně ani pořádně nevím za co! A jen tak mimochodem, ten blbec Suchánek mi poslal do vazby výpověď.“

„Přísahám ti, že jsem nevěděl, že Čestmír je takový hajzl,“ začal se obhajovat Gejza. „Mělo to být jen na čas, než ty peníze otočíme a ten levák se s nimi ztratil. Však počkej, až ho potkám.“

„Potkáš ho možná tak v Brazílii, kam prý odjel,“ prozradil mu Venca informaci z vyšetřování. „To je síla, co? On to musel plánovat dopředu!“

„Ty peníze mu moc dlouho nevydrží, Venco,“ zamyslel se Gejza. „Vsadím se, že za pár měsíců je zpátky, aby zjistil co se děje. Znám Čestmíra moc dobře.“

„Když ho znáš tak dobře, tak proč jsi mě nevaroval?“ podivil se Venca. „Máme společně na krku krádež a za to hrozí basa až na sedm let!“

„Neměla to být krádež, ale jen taková výpůjčka,“ bránil se Gejza. „Za ty peníze se měly koupit nějaké pozemky, které by pan Tydlačka na změnil v katastrálním plánu z orné půdy na stavební parcely. Nakonec bychom na tom vydělali všichni a školy by své piána se zpožděním dostaly.“

„To jste mi to nemohli říct?“

„Nemohli, vždyť bys do toho nešel,“ namítnul celkem rozumě Gejza. „Ale neboj se, jsem na tvé straně, u soudu budeme vypovídat spolu. Potvrdím jen to, že jsi o ničem nevěděl.“

„Tak potom půjdeš sedět i ty, jelikož jste to s Hustovlasem upekli bez mého vědomí!“

„Myslím, že ne. Manko v podstatě neexistuje, protože tady jsou ty faktury. Jediný problém je v tom, že Hustovlas nedodal piána. Na tom musíme stavět!“

„S tebou já už na ničem stavět nebudu, Gejzo,“ urazil se Venca. „U soudu řeknu všechno co vím a jak se s tím popasuješ ty, to je mi úplně jedno.“

„Poslouchej, Venco, nebuď ukvapený,“ snažil se ho uklidnit Gejza. „V podstatě ti nic nehrozí. Hlavně to musíme všechno hodit na Čestmíra. Jenom ať tě nenapadne mluvit o tom Tydlačkovi. On se z toho nakonec stejně vykroutí a ty uškodíš jedině sám sobě.“

„A proč mi to říkáš?“

„Protože už tady byl. Zajímal se, jestli nebude muset taky k soudu, když zajistil školám dotaci ze státního fondu. Jinak by neobjednávaly, to ti je snad jasné. Když z toho pana Tydlačku vynecháme, nemůžou nám prokázat úmysl.“

„To si ještě rozmyslím,“ nafoukl se Venca a přemýšlel nad tím, proč ho tento způsob obhajoby dosud nenapadl. Potom se vrátil na prodejnu.

„Paní Věrko, zdá se, že jsem úplný idiot. Nemám práci a navíc prý má být konec světa. Dozvěděl jsem se to ve vazbě!“

„Vážně?“ vyděsila se paní Věra, jelikož informacím z vězení přikládá každý jakousi posvátnou váhu.

„Ano, ale prý až za pár tisíc let,“ začal zase nemístně vtipkovat Venca.

„Aha, ale nemějte strach, Venco, pravda se ukáže. Určitě vás osvobodí. A mimochodem, moje sestra dělá zdravotní sestru v nemocnici a právě tam shánějí údržbáře. Tak já se vám poptám, jestli se náhodou nemůže přimluvit. Jsem si jistá, že mi ostudu neuděláte.“

„Vaše sestra je Sestra?“ podivil se Venca. „No to je paráda, mám rád zásadové lidi.“

„Venco, ty vaše fórky vás jednou zahubí,“ zasmála se paní Věra a dala mu telefonní číslo do Fakultní nemocnice s poliklinikou, čímž jeho životní Odyseu sice nezměnila, jen zkomplikovala.

 

Kapitola dvacátá

Život je pes

Odůvodnit svou existenci na téhle planetě by měl svým životem každý z nás. Ale jelikož je většina lidí naprosto neschopná obhájit svou existenci jakýmkoliv významnějším činem, kompenzuje si to pindáním. Všichni jenom pindají o tom, co všechno by mohli dokázat, kdyby neměli smůlu. Místo pochopení však naráží na výsměch svého okolí, které je mimochodem naprosto stejně neschopné něco pořádného vykonat, a jediné co umí, je vysmívat se druhým. A pak se má lidstvo někdy domluvit, když každého zajímá jen jeho vlastní pravda.

Proč tedy všichni žijeme a jaké je naše poslání? Tyto otázky často brouzdají hlavou všem přemýšlivým lidem, tedy zhruba jednomu procentu populace. Bohužel, nebo bohudík, Venca mezi tyto chudáky nepatřil. Patřil mezi těch devětadevadesát šťastných procent, které se v důsledcích svých činů nikterak hlouběji nebabrají. Jsou tedy sice ušetřeni komických neuróz, ale stejně nemají vyhráno. Víte, kdo se neptá, nepozná sice truchlivost odpovědi, ale připraví se o radost z jejího objevení, což se projevuje moudrostí přesně v tu chvíli, kdy už je beznadějně pozdě.

„Chlapče, vy jste lékař?“ zeptal se Vency pár dní nato na chodbě Porubské polikliniky jeden velmi starý pán v pruhovaném pyžamu na kolečkovém křesle. Byl to takzvaný Pacient obecný, jak jim vtipně říká personál. A jen tak mimochodem, mezi každým slovem zlehka pokašlával, to jsem vám zapomněl říct.

„Nejsem lékař,“ odpověděl zdvořile Venca, oblečený v zeleném tričku nemocničního personálu. „Jsem jenom obyčejný údržbář.“

„Tak to je dobře,“ opáčil stařík. „Já totiž doktorům moc nevěřím. Jednou jsem si v čekárně vyplnil takový ten test, abych se dozvěděl, kolika se dožiju roků. No a vyšlo mi, že už jsem už dva roky mrtvý.“

„Každý se přece může zmýlit,“ zasmál se Venca. „Doktoři jsou taky jenom lidi, třeba už jste vážně mrtvý, akorát na to ještě nepřišli.“

„Takže když to jsou jenom lidi, tak nemají co machrovat a raději by měli hned přiznat, že tomu prd rozumí,“ opáčil nakvašeně dědek. „Aha, tak ty si ze mě děláš srandu, co?“ došlo mu po chvíli.

„Přesně tak. A už jste někdy zkusil operaci bez použití skalpelu?“ zeptal se ho znovu Venca aby odvedl jeho pozornost. „Prý je to skvělá zábava.“

„Nezkusil,“ začal se zajímat stařík. „Co to je? Pomáhá to?“ a znovu se rozkašlal.

„Ne, je to jen takový fór,“ pousmál se Venca. „Ale vážně, co vlastně potřebujete?“

„Potřebuji odvézt do jídelny. Chtěl bych si koupit nějaké jogurty.“

„Došly vám cigarety, že?“ odhadl ho Venca na první pohled. „Jakmile vidím někoho chrchlat u výtahu, tak je mi jasné, že má chuť na cigáro.“

„Máš pravdu,“ připustil stařík. „Je zajímavé, že údržbáři mají většinou mnohem přesnější diagnózu než lékaři. Ti mi to vždycky věří a ještě něco pindají o nějakých bifidech, nebo co to je. Čert aby jim rozuměl.“

„Každý slyší jen to, čemu chce věřit,“ zafilozofoval si Venca, uchopil madla vozíku. „Nebo věřit tomu, co zrovna slyší? Ani sám nevím…“

„Ty budeš nějaký mudrlant, že, mládenče?“ zasmál se stařík, protože mudrlantů si nikdo neváží. „Tak na to si dávej pozor! Všichni mudrlanti skončí špatně. Mimochodem, kouříš?“

„Občas jo,“ připustil Venca. „Ale ne víc, než krabičku týdně.“

„Tak v šedesáti přestaň,“ oznámil mu děda získanou životní zkušenost. A aby dodal svým slovům váhu, spustil úplný koncert kašlání, zakončený úděsně odpudivým hlenem přímo do kapesníku.

„Sakra, to bylo názorné,“ pochválil ho Venca a dál tlačil. „Vy teda ještě nemáte šedesát, když stále kouříte?“

„Je mi sedmdesát dva,“ připustil senior.

„Tak proč jste v šedesáti nepřestal?“

„Mám slabou vůli,“ přiznal se děda. „Ale ty přestaň, jinak skončíš jako já! Všichni nevyhnutelně zemřeme na své slabosti. No, už jsme tady, tak dík,“ dodal stařík a chopil se řízení. Hned nato se zkušeně zařadil do fronty v kantýně a Vency už si ani nevšiml.

„Pane Kilijáne,“ uchopil Vencu náhle za loket primář Hnisala, který ho před několika dny osobně přijal. „To jsem rád, že vás vidím. Máme nějaké problémy s výtahem na onkologii. Mohl byste se na to podívat?“

„No problemo, jak říká Terminátor, šéfe!“ zasalutoval Venca.

„Kdo?“ zarazil se pan primář.

„Ehm, Terminátor, pane primáři. Z toho amerického filmu,“ znejistěl Venca, když se primář nezasmál. „Je to takový fór.“

„Fóry v pracovní době nemám rád,“ usadil ho primář Hnisala. „Nejsme tady pro srandu. Pacienty potřebujeme dostat na vyšetření včas!“

„Kvůli vám, nebo kvůli nim?“ zeptal se ho provokativně Venca.

„Nějak moc přemýšlíte,“ opáčil překvapený primář, který hned nenašel odpověď. „Samozřejmě, že kvůli nim, mládenče!“ zalhal a musel uznat, že byl pro jednou doběhnut. „Ve strojovně vás bude čekat sestřička, jděte po tom červeném pruhu a pak po schodišti do suterénu.“

Venca tedy zamířil do uvedeného prostoru v očekávání nehorázné nudy, ale mýlil se. V suterénu ho čekala velmi pěkná sestřička. Jmenovala se Jana, jak zanedlouho zjistil.

„To bude relé, je to jasná věc,“ začal odborně Venca, aniž by měl ponětí, co to vlastně ono relé je. „Vyměním ho a bude to v pořádku.“

„Jenom se zasekl knoflík od přízemí,“ oznámila mu překvapeně sestřička. „Stává se to každou chvíli, je asi od něčeho ulepený.“

„Nebo tak,“ odtušil Venca. „Povytáhnu ten knoflík šroubovákem a bude to v pořádku. A že jsem vás tady ještě neviděl, vy jste tady nová?“ zahrál si na seladona, kterým však nebyl.

„To vy jste tady nový, proto jste mě ještě neviděl,“ zasmála se slečna Jana. „Primář mi řekl, že jste ten nový údržbář, tak vám mám všechno ukázat.“

„A nebudeme si tykat?“ zeptal se opatrně Venca.

„Klidně,“ podala mu ruku Jana. „Já jsem Jana a ty?“

„Já jsem Venca,“ pochlubil se Venca. „Dělám tady jen na přechodnou dobu, než si najdu něco lepšího.“

„Takže míříš někam výš?“ zeptala se ho ironicky Jana.

„To se ještě uvidí,“ zkoušel to přes tajemno Venca. „Mimochodem, co děláš dneska nebo zítra? Nezašla bys někam na kafe, nebo na skleničku? Nechci se vnucovat, ale lidi, kteří spolu dělají, by se měli poznat.“

„No, snad by to šlo,“ usmála se slečna Jana, zvědavá, co se z toho vyklube. „Tak něco vymysli a já se nechám překvapit,“ mrkla na něj a vyběhla po schodech zpátky na příjem.

Venca tedy celé sobotní dopoledne místo práce urputně přemýšlel, jak by na slečnu Janu udělal dojem. Kino zavrhnul hned, to dělají jedině balíci bez fantazie. Dumal a dumal, až to nakonec vydumal. Jako každý správný ostravák ji tedy pozval na fotbal, aby na ni zapůsobil. To ještě nevěděl, že ženy fotbal nesnáší a chodí na něj jedině tehdy, když se chtějí nějakému mládenci zalíbit, aby mu to po svatbě zatrhly. Důkazem je skutečnost, že většinu ženáčů už v ochozech jejich bývalí kamarádi už nikdy neuvidí. Další zvláštností je, že většina mladých mužů má dojem, že při seznamování s dívkou musí působit drsně. Tato duševní porucha většinou mizí až po třicítce, to už však bývá žalostně pozdě, proto je všude tolik rozvodů, způsobených vystřízlivěním obou původně zamilovaných stran.

Sobota byla už za několik dní a Jana ze zvědavosti Vencovo pozvání přijala. Jenomže hned nastal problém. Jakožto klasický intelektuál byl Venca na fotbale poprvé a neměl ani ponětí, jak se má chovat. Baník bohužel pro něj hrál zrovna ten den se Spartou, což sebou většinou nese dost nervózní atmosféru. Stadion byl plný a fanoušci hlasitě sdělovali svému okolí, že: Tomáš Garik Masaryk, chodil s náma na Baník! Zpívali jako diví a to hned ve všech myslitelných tóninách najednou.

„Skoro každého tady znám,“ pokračoval v machrování Venca, když po zakoupení lístků vzal Janu do ochozů. „Nazdar!“ houkl na skupinku fandů, stojící opodál.

„Máš nějaký problém, vole?“ zeptal se ho jeden ze zlověstně vyhlížejících chacharů.

„Nemám,“ zaraženě opáčil Venca a dál poslouchal slabomyslný chorál fanoušků. „Nemám žádný problém. Jenom jsem tě pozdravil.“

„A chceš mít problém?“ pokračoval v roztomilé konverzaci fanoušek.

„Nechci,“ přiznal se Venca.

„Tak se zklidni, debile,“ dostalo se mu prosté odpovědi. „Nikdy jsem tě tu neviděl, tak na mě nemluv. Jinak bys mohl příští měsíc jíst brčkem.“

Venca chvíli nervózně vstřebával okolní atmosféru a pokoušel se splynout s davem. Jenomže nevěděl jak na to.

„Podle mě je to blbost,“ oslovil vedle stojícího fandu s šálou, což je mimochodem ta největší chyba na všech stadiónech světa. Nikdy nemluvte s těmi, co mají šály! „Pochybuji, že by pan prezident Masaryk chodil na Baník.“

„Co to meleš? Ty jsi sparťan?“ zeptal se ho po chvíli tupého přemýšlení oslovený pořízek.

„Nejsem,“ bránil se Venca. „Jenom mi přišlo divné, že by Masaryk jezdil takovou dálku…“

„Hej, je to Sparťan!“ začal řvát ten fanoušek a ukazovat na Vencu.

„Nejsem Sparťan,“ bránil se Venca, kterému také kapánek uškodilo, že se snažil nemít klasický ostravský přízvuk, který považoval za buranský. „Jsem Baníkovec, jako vy.“

To už ale dostal zezadu po hlavě tyčí od vlajky. A znova. Fanoušci se před zápasem nudili a jelimán Venca se jim zdál jako vhodný cíl k rozptýlení.

„Nechte ho být,“ pokoušela se ho bránit Jana, ale moc to nezabíralo. Když se chuligáni z Bazalů do něčeho dají, hned tak nepřestanou.

Ten den Venca fotbal neviděl, jelikož dostal ještě před začátkem utkání po držce. Pochopitelně se jako každý správný intelektuál nebránil. Zbytek utkání proseděl na lavičce před stadiónem a slečna Jana mu kapesníkem utírala poslední zbytky krve z čichového orgánu.

„Tak já už musím jít,“ oznámila mu, když vypotřebovala poslední zbytky papírových kapesníků. „Běž raději domů a lehni si, v pondělí se uvidíme v práci,“ pak se kysele usmála a odkvačila. Večer teprve začínal a ona nemínila být v sobotu večer ošetřovatelkou nesamostatného nýmanda.

Zhrzený Casanova Venca si tedy zašel do Bastily, aby si trošku zvedl sebevědomí z bodu mrazu, do snesitelných výšin sychravého večera, kterým ten den ostatně i byl. Prostě ještě nechápal, že veškeré problémy mezi mužem a ženou jsou způsobeny tím, že muž v konverzaci řekne vždy o jednu větu méně, zatímco žena vždy o jednu větu navíc. A v tom to všechno vězí.

 

Kapitola dvacátá první

Hlupáku, najdu tě

Je to zajímavé, ale jakmile utrpí mladý muž nějaké těžké zásahy do svého sebevědomí, ihned si je odchází léčit do hospody. To je však značně pomatená činnost, jelikož ráno mu bude ještě mnohem hůř. Ale stejně to všichni děláme, protože si myslíme, že je to lepší než nedělat nic. No, lepší to sice není, ale horší většinou taky ne.

„Nazdar básnickej,“ vysmál se Vencovi jeho starý kamarád maestro Pišta hned po vstupu Vency do Bastily. „Slyšel jsem, že sis zlehka brouknul v base. Jak se tam bručí, jde to? A bručíte tam sborově, nebo každý sám?“

„Sborově, jak jinak,“ opáčil Venca a přitáhl si židli. „Každý mukl je v podstatě muzikant. Já nic, já muzikant, to neznáš?“

„Tak to vážně neznám,“ bavil se Pišta. „A neobtěžoval tě tam náhodou nějaký stokilový muzikant?“

„To jsou pověry pro blbce,“ odfrknul uraženě Venca. „Nic takového se tam neděje, spíš tě okradou, nebo ti dají přes hubu. Ale když máš prachy, tak se ti nic nestane.“

„Vy gádžové jste fakt divní, pořád se jen ženete za prachama a nakonec vám uteče vlastní život,“ začal mudrovat Pišta, který už mimochodem taky jednou seděl. „No řekni sám, máš tohle zapotřebí, kvůli pár korunám?“

„Přesně to jsem potřeboval slyšet,“ pochválil ho Venca. „Že jsem blbý gádžo! To jednomu hned po ránu zvedne náladu.

„A co to máš s nosem?“ bavil se dál Pišta. „To ti udělal trpaslík, nebo ženská?“

„Jen taková nepříjemná lapálie,“ opáčil Venca. „Prostě mám smůlu na pitomce, třeba jako právě teď.“

„No tak se nerozčiluj, to byl jen fór,“ začal ho uklidňovat Pišta. „Prý teď děláš v nemocnici nějakého poskoka, je to pravda?“ změnil téma.

„Je to tak,“ připustil Venca. „Ale co mám dělat, nikde jinde mě nezaměstnali.“

„To sice nevím, ale je to skvělá náhoda,“ pokračoval Pišta. „Mám zrovna nějaké problémy s pětkou vlevo dole. Nemohl by ses mi zeptat, jestli na zubním přijímají nové pacienty?“

„No problemo, jak říká Terminátor,“ pokusil se taky vtipkovat Venca. „Viděl jsi poslední díl?“

„Samozřejmě, že jsem ho viděl! Ale ten Terminátor je debil!“ prozradil mu Pišta svůj názor na nejnovější americký film. „Kdyby byl co k čemu, tak by už dávno pochopil, že pokoušet se zamezit Soudnému dni je hovadina, jinak by přece sám nemohl neexistovat! Kdyby nedošlo k Soudnému dni, Terminátoři by vůbec nebyli stvořeni, tudíž by se ani nemohl vrátit. Mohl si s tou Conorovou ušetřit práci. To je snad jasné i těm největším blbcům!“

„A co kauzalita?“ namítnul Venca. „Tím by se to všechno vysvětlovalo.“

„O kauzalitě víš hovno,“ utřel ho maestro Pišta, přičemž měl jako vždy pravdu. „Ale na tom zubním oddělení se mi poptej. Už teď musím utrácet nehorázné prachy za fernet, abych vůbec mohl večer usnout!“

„Dobře, tak já ti to teda zítra domluvím. Ale vyčisti si zuby, aby byly vidět plomby,“ neodpustil si rýpnutí. „A hlavně dopoledne nechlastej.“

„Hele, víš jak je těžké pro alkoholika celý den nepít?“ zasmál se Pišta. „Asi jako pro abstinenta celý den chlastat! Jak to asi mám podle tebe vydržet?“ zeptal se, ale když se mu nedostalo odpovědi, vrátil se zpět ke svému klasickému mudrování o tom, jak natočil dvě desky.

Jenomže Osud na mudrování nedá a vždy postaví každého chytráka před tvrdou skutečnost. Netrvalo tedy dlouho a Pišta si mohl jít nechat opravit svůj zanedbaný chrup, který dostával každodenním vysedáváním v začouzené Bastile řádně zabrat. V čekárně odhodil svůj letitý mantl a uvelebil se v přitažlivém bílém křesle, které mají všichni tak rádi.

„Tak vy jste ten slavný místní jazzový muzikant?“ zeptala se zubařka čerstvého pacienta. Pišta mezitím tupě zíral do reflektoru a do svého obvyklého sebevědomí měl daleko. V koutku měl odsávačku a zlehka funěl.

„Jo,“ zamumlal, když trochu se uklidnil. Na nějaké větší rozhovory neměl náladu, ono se obecně dost špatně mluví, když máte v ústech hadičku.

„Cítíte teď nějakou bolest?“

„Jo, to teda cítím,“ mumlal strachy bez sebe Pišta s vibrující odsávačkou v ústech. „Neumrtvíte to? Nějak mi to trne. Musím mít v puse tu hadičku?“

„Ještě jsem se vás vrtačkou ani nedotkla,“ ušklíbla se doktorka. „Tak prosím nevyvádějte.“

„Ta odsávačka mě hrozně tlačí do dásně, musím ji tam mít?“ zeptal se jí Pišta, značně huhlajíc.

„Ano,“ vysvětlila mu to stručně lékařka. „Mimochodem ty vaše jazzové skladby jsou docela dobré,“ připravila si háček. „Já sice jazz moc neposlouchám, ale když jsem si koupila vaši poslední desku, tak mi nebyly jasné nějaké termíny na přebalu. Třeba to slovo „okarína“, co to vlastně je?“

„Okarína je historický hudební nástroj,“ začal ji poučovat Pišta, který nepochopil, že se jedná jen o zdvořilostní konverzaci. „Použili jsme ji proto, aby se všichni mohli ptát, co to je. Stačí? Poslyšte, s tou hadičkou se nedá mluvit.“

„Mně to nevadí, jsem zvyklá. A vy máte pocit, že lidé ví, že okarína je historický nástroj?“ v klidu pokračovala paní doktorka a současně sunula Pištovi s neskrývanou radostí do úst vrtačku. „Jste nějaký citlivý, ne?“ zeptala se ho, když sebou škubnul.

„Máte pravdu, jsem citlivý,“ zamumlal Pišta. „Hlavně když mi někdo vrtá do zubu a při tom se snaží odvést mou pozornost pitomými otázkami.“

Jelikož byl cikán, mohl si menší drzosti dovolit, aniž by se kdokoli rozčiloval, jak si už dávno povšiml.

„Uklidněte se,“ zaraženě řekla paní lékařka, značně překvapená tím, že její jednoduchá strategie byla odhalena. „Pokouším se jen udržovat konverzaci, to pacienty uklidňuje. Ale jestli vám to vadí, můžete klidně odejít. Nikoho tady nedržíme,“ zavtipkovala.

Potom bylo několik minut ticho, přerušované pouze líbezným zvukem vrtačky.

„Tak, vážený pane, bude to pět set korun,“ sundala si po výkonu roušku paní zubařka.

„Cože?“ podivil se Pišta. „Plomby už nejsou zadarmo? To je mi nějaká novina.“

„Amalgámové plomby jsou zadarmo, ale tady jste v soukromé ordinaci,“ dostalo se mu poučení. „Tady se platí za úkon.“

„A co kdybych odešel, co budete dělat?“ zeptal se jí Pišta. „Pak byste přece nedostala nic?“

„To by vám nepomohlo,“ opáčila povýšeně paní zubařka. „Přišel by vám totiž účet.“

„Tak naschle!“ opáčil ještě povýšeněji Pišta, seskočil z křesla a zanechal v ordinaci překvapenou doktorku. Nikdo ho nepronásledoval, tak rychle seběhl ze schodů a pelášil na zastávku. Moc si s tím hlavu nelámal, protože od přírody na účty nevěřil.

Zanedlouho byl zpátky v Bastile. Navíc byl řádně podrážděný, jelikož se považoval za místní celebritu a proto dost těžce nesl, když se k němu ostatní nechovali s úctou.

„Jsi normální? Kam jsi mě to poslal?“ seřval okamžitě po příchodu do Bastily Vencu. „A co to má vlastně znamenat, soukromá ordinace? Vždyť si lidé platí zdravotní pojištění a to je přece na ty zuby, ne?“

„A ty si platíš zdravotní pojištění?“ zeptal se ho Venca.

„Sklapni!“ urazil se Pišta. „Vy gadžové pořád chcete za všechno peníze, to je váš hlavní problém!“

„Poslouchej, Pišto, vždyť ty sám jsi gádžo a ještě k tomu Maďar,“ opáčil Venca, protože věděl, že tohle Pištu spolehlivě nadzvedne. „A kromě toho, dneska nemám na ty tvé pitomé fóry náladu Zítra mám stání u soudu a kdo ví, jak to dopadne.“

„Doufám, že tě zavřou alespoň na tisíc let,“ odsekl Pišta. „To bude jediný rozumný trest za to, cos mi dneska provedl!“

„No tak dobře, už nikdy ti nebudu shánět zubaře, jsi spokojený?“

„Domluveno! Ale to nic nemění na tom, že další fernet platíš ty!“ uzavřel to maestro jediným způsobem, který se přímo nabízel. „Jako bolestné, chápeš to?“

„No tak jo,“ rezignoval Venca a objednal kalíšek pro oba dva, což mimochodem činil k smrti nerad, jelikož se považoval za chudáka a oběť okolností, kterému by měli platit spíše ostatní.

 

Kapitola dvacátá druhá

Slepá je spravedlnost

Jakož i slunce, když je v nadhlavníku, osvěcuje naše dny nejjasněji, i člověk by měl být souzen v polovině života a ne až na jeho konci, kdy už je na nápravu pozdě. Proto chtějme být souzeni v dospělosti, abychom stihli napravit své chyby z minulosti a dokázali se ještě vyhnout chybám budoucím, které na nás teprve čekají. Teď jsem vás tím přívalem chytrosti trošku zmátl, co? To abyste viděli, že o životě chytračit dokáže každý blbec, v životě samotném to však tak jednoduché není.

„Povstaňte, soud přichází!“ tuto větu často slýcháváme v amerických filmech, které, většinou k naší smůle, formují pilíře chování západního světa. Pak následuje záběr na přeplněnou soudní síň, s barokními lavicemi, majestátní soudcovskou stolicí a místem pro výslechy svědků se saténovým křeslem. Soudce má paruku z období Ludvíka čtrnáctého a všichni mluví velmi vznešeně. V České republice to neplatí tak docela, u nás se na noblesu příliš nehraje.

„Vy jste ten obžalovaný pan Kiliján? Máte jít dovnitř,“ vystrčila hlavu ze dveří starší unuděná zapisovatelka a hned zapadla zpět. Venca tedy společně s obhájcem vstoupili do malé soudní síně, vybavené levným nábytkem z překližky. Ve třech řadách lavic neseděla ani noha, za pultem pak zevlovala postarší soudkyně, zcela bez paruky, a nějaký poskok, který seděl vedle ní, byl dokonce drze plešatý. Z něj se později vyklubal prokurátor.

„Sedněte si!“ pokynula všem přítomným soudkyně odpudivě pisklavým hlasem, který by snad dokázala vyloudit jedině krysa ve vířivce.

„Pane Kilijáne, jak jste se seznámil s panem Hustovlasem?“ zahájil líčení prokurátor.

„Já jsem se s ním neseznámil,“ odpověděl všem prostoduše Venca. „To on se seznámil se mnou. To bylo tak, jednou jsem postával za pultem v prodejně hudebnin...“

„Vy nevíte, že když mluvíte se soudem, tak musíte povstat?“ skočila mu do řeči soudkyně, značně nevrlá, jelikož jí v kanclu stydla káva.

„Prosím?“ zeptal se zdvořile Venca, značně zaskočen tak důrazným přerušením.

„Když mluvíte se soudem, tak musíte povstat!“ poučila ho soudkyně. „A taky ho správně oslovit!“

„Promiňte,“ povstal Venca a rozhlédl se. „To on se seznámil se mnou,“ dodal a znovu se posadil.

„Víte vy vůbec, kdo vlastně jsem, pane obžalovaný?“ zeptala se ho tiše paní soudkyně.

„Ano prosím, vím kdo jste,“ přisvědčil briskně Venca a znovu se postavil. „Vy jste asi ta soudkyně, nebo tak nějak.“

„A jinak jste úplně v pořádku, mládenče?“ zeptala se ho ta milá dáma.

„Ano,“ znovu se postavil Venca.

„Mám námitku,“ vyskočil pan obhájce, který začal tušit nepříjemnosti. „Soud nemá zkoumat duševní způsobilost obviněného.“

„Vy jste nepoučil svědka, jak se má chovat u přelíčení a oslovovat soud?“ zeptala se soudkyně pana obhájce.

„Poučil,“ bránil se obhájce. „Nemůžu za to, že můj mandant není sto si zapamatovat ani nejjednodušší pravidla,“ mrkl na Vencu a pošeptal mu: „Říkej té blbce Vaše Ctihodnosti, ona si na to potrpí.“

„Nikdo mě nepoučil, Vaše Ctihodnosti,“ okamžitě ho udal Venca, ale soudkyně je oba přerušila.

„Dobrá, to mi stačí. Budete mě oslovovat tak, jak vás pan obhájce právě poučil,“ rozhodla, aniž by tušila, že ji pan obhájce soukromě otituloval blbkou.

„Pane prokurátore, mohl byste přednést důkazy?“ obrátila se soudkyně k lavici po své pravé straně.

„Jistě, Vaše Ctihodnosti,“ vzal si slovo pan prokurátor. „Obžalovaný Kiliján po dobu dvou měsíců vystavoval faktury za nabízené zboží školskému úřadu, které byly proplaceny, ale zboží nebylo nikdy dodáno. Tím vznikla našemu hospodářství škoda přes dvě stě tisíc korun. Obžaloba se domnívá, že jde o předem připravený podvod.“

„Co nám k tomu řeknete, pane obžalovaný?“

„Nic, paní Ctihodnosti,“ začal Venca. „O žádném podvodu nic nevím.“

„Oslovujte mě buď Vaše Ctihodnosti, nebo paní Soudkyně!“ přerušila ho opět ta milá dáma. „Nemůžete to kombinovat!“

„A proč ne, vaše Soudkyně, vždyť je to jedno?“ posadil se Venca, kterému začalo být jasné, že dneska to rozhodně nevyhraje. „Vy mi také říkáte jednou pane obžalovaný a jindy zase obžalovaný Kiliján.“

„Odpovězte na otázku a přestaňte švejkovat,“ okřikl ho prokurátor. „Vystavoval jste faktury na zboží tak, jak je uvedeno ve spisu?“

„Ano, vystavoval!“

„A to zboží jste pak dodal?“

„Nedodal! To měl na starost pan Hustovlas!“ bránil se rozčíleně Venca. „Už jsem to říkal na Policii asi tisíckrát. Jenom jsem vedl účetnictví.“

„Mě nezajímá, kdo měl na starosti účetnictví,“ opáčil slizce pan prokurátor. „Mě zajímá, jestli jste to zboží dodal. A jestli vy sám ne, zajímal jste se o to, jestli vyfakturované zboží dorazilo na místo určení vámi pověřenou osobou?“

„Nezajímal, ale pan Hustovlas říkal…“

„To mi stačí!“ prohlásil důrazně prokurátor a zaklapl složku. „Neodvolávejte se pořád na nějakého pana Hustovlase. Vždyť se ho nepodařilo ani vyslechnout.“

„Jenomže pan Hustovlas…,“ pokoušel se znovu začít argumentovat Venca.

„Mluvte, až budete tázán!“ přerušila ho soudkyně. „Pan Hustovlas podle vyšetřovatelů odcestoval do zahraničí, není tedy k zastižení a nemůže se obhajovat. Dnes jste souzen vy, pane Kilijáne. Trestní podklady na jiné osoby má na starosti Policie a ta dodala jen vaši složku.“

„Promiňte, ale na Policii mi řekli, že pan Pelikán potvrdil mou výpověď. Proč tady dnes není?“

„Výpověď pana Pelikána ve spisech je, ale z ní vyplývá pouze to, že jste nevěděl o tom, že jakýsi pan Hustovlas disponuje s účtem vaší firmy. To je sice polehčující okolnost, ale viny vás to nezbavuje. Pana Hustovlase se Policii nepodařilo vyslechnout, jelikož ho nedokázala najít. Můžete nám k tomu něco říct?“

„K tomu nemám co dodat,“ zamumlal Venca a podíval se po svém obhájci. „To je asi můj konec, že?“ zeptal se ho šeptem.

„Vedl jste si dobře,“ opáčil obhájce a zvedl palec. „A není to žádný konec, ještě se můžeme odvolat.“

„Povstaňte,“ vykřikla zapisovatelka, která se právě probudila a nějakým zázrakem zaslechla slovo „konec“, v tiché konverzaci mezi Vencou a jeho obhájcem.

„Ještě není konec,“ usadila ji soudkyně. „Ještě má závěrečné slovo pan obhájce.“

„Závěrečného slova se vzdávám,“ prohlásil obhájce a udělal na Vencu gesto, které mohlo znamenat jak: máme to v kapse, tak i: jsi vyřízený.

„Odsuzuji vás k trestu odnětí svobody na šest měsíců, s podmínečným odkladem na dva roky,“ vynesla paní soudkyně rozsudek. „Navíc máte povinnost uhradit školskému úřadu vzniklou škodu. Chcete využít své právo na odvolání?“

„Ano!“ rozhořčeně vykřikl Venca. „Já jsem z těch peněz neviděl ani korunu, tak nechápu, proč bych měl něco platit!“

„Raději se neodvolávejte,“ naklonil se k němu obhájce a dodal. „Lepší než podmínka to stejně nebude, mládenče. Když se odvoláte, tak jedině rozčílíte odvolací soud, který vám ještě naloží. Takové případy jsou běžné, protože soudcům je úplně jedno, jestli jste vinen, nebo ne. Pro ně je důležité, aby vás měli z krku. Podáte trestní oznámení na pana Hustovlase a bude další řízení, které vás určitě zbaví povinnosti úhrady.“

„Tak já to beru zpět,“ změnil svůj postoj Venca po chvíli přemýšlení. „Nechci se odvolávat.“

„A pan prokurátor?“

„Já jsem s výší trestu také spokojen,“ prohlásil plešatec, který byl pokaždé spokojen s jakýmkoli trestem, hlavně že to byl trest. „Podmínka podle mě jakožto nápravný prostředek úplně postačí.“

„Tímto líčení končím,“ pronesla soudkyně.

„Jaké líčení?“ zašeptal Venca obhájci, „Vždyť vůbec není nalíčená. A jestli je, tak to bych ji nechtěl vidět bez mejkapu.

Obhájce se na něj hned nato dlouze zadíval.

„S vaší povahou buďte rád za tu podmínku,“ opáčil suše a posbíral si materiály. „Máte hodně divný smysl pro humor, který vám v budoucnu přinese nejspíše ještě mnoho problémů.“

Touto poslední větou bylo Vencovo seznámení se světskou spravedlností jednou provždy u konce. Už nikdy se nehodlal zaplést s tou podivnou hydrou bez srdce i mozku, které se říká Spravedlnost.

 

Kapitola dvacátá třetí

Jsou dny, kdy svítá

Největší tma je před úsvitem, to ví každý, kdo se zajímá o lidová rčení. Sice to není tak úplně pravda, ale takhle se to prostě říká, i přesto, že je to z fyzikálního hlediska hovadina na druhou. Největší tma je podle mě ve chvíli, kdy slunce svítí kolmo na přesně 180 stupňů vzdálený poledník, ale takové úsloví by bylo moc dlouhé a navíc nepoetické. Takže největší tma je před úsvitem a basta fidly s vysvětlováním.

„Nezajdeme zase někdy na fotbal?“ zeptala se ironicky druhý den po soudním procesu sestřička Jana, když se potkali s Vencou na chodbě. „Alespoň si zopakuju zastavování krvácení mimo službu.“

„Na fotbal už nechodím, raději teď chodím na ryby,“ prozradil jí Venca, tentokrát pevně rozhodnut se nezesměšnit. „Prý to uklidňuje,“ předvedl ze srandy několik boxerských pohybů.

„Vážně? A kam chodíš?“ zeptala se ho zaujatě Jana.

„Tady kousek za město, na Skalku,“ začal ji okamžitě poučovat Venca. „Je to pěšky chvíli od města a skoro nikdo to místo nezná. Někdy tě tam vezmu, to budeš koukat, jaký revír může být jenom pár metrů od tramvaje.“

„Každý trouba ví, kde je Skalka,“ zasmála se Jana. „A žádný revír to není, vždyť tam nejsou žádné ryby. Z jézédé tam vyhazují pneumatiky.“

„Já vím, ale jednou jsem tam chytil na třpytku umělohmotný pytel na cement,“ použil svou nejnovější trapnou příhodu Venca. „Tahal jsem ho alespoň deset minut. Byl to kapitální kousek, víc jak metr velký!“

„Cože?“ podivila se Jana. „To si děláš srandu, ne?“

„Nedělám!“ okamžitě zalhal Venca. „Byl plný bahna, ale nakonec jsem ho dostal ven. Když jsem ho měřil, napadlo mě se s ním vyfotit a poslat to do časopisu Rybářství. Jenom pochybuji, že by mi to otiskli.“

„Ty jsi dobrý,“ zasmála se Jana. „A chytil jsi vůbec někdy alespoň nějakou rybu?“

„Ne, ale to je fuk. Já ryby stejně nejím, mají moc jódu, nebo co. Jenom tak nahodím pruty a píšu básně. U vody to jde samo.“

„Ty píšeš básně?“ zeptala se ho zaujatě Jana.

„Přesně tak,“ připustil skromně Venca. Konečně dostal konverzaci tam, kam chtěl, do oblasti o které si myslel, že je v ní silný. „Víš, umění, to je moje.“

„Já mám ráda Villona, co na něj říkáš?“

„Je to skvělý básník,“ odvětil rozpačitě Venca, který se o existenci onoho záhadného Villona právě dozvěděl. Proto se rozhodl, že bude s Janou raději ve všem souhlasit. Ve skutečnosti totiž ještě nikdy žádnou pořádnou báseň nenapsal a ani se neobtěžoval nějakou si přečíst.

„Mám ráda spondejský hexametr. Tím psal myslím Baudelaire, že?“ zeptala se Jana, považujíc Vencu okamžitě za znalce.

„Taky si myslím, že to byl ten hexametr,“ prohlásil Venca, aniž by vůbec tušil, o čem je řeč. „Určitě, to je jisté,“ dodal a horečně přemýšlel.

„Nebo Ferlinghetti a Bezruč, ti psali krásné věci. Ale nejlepší je stejně Havran,“ rozněžnila se Jana.

„Máš pravdu, Havran je vůbec ten nejlepší básník kterého znám. Je ještě lepší, než ten Villon,“ opět souhlasil stále nervóznější Venca, nyní už definitivně přesvědčen, že se mu konverzace opět zcela vymkla zpod kontroly.

„Havran je ale báseň. Není to žádný básník,“ vyhrkla překvapeně Jana. „Ty neznáš Poea?“

„Ale básník Havran je taky,“ začal se bránit Venca. „Samozřejmě, že znám Poea, ale málo se ví, že Havran je i básník,“ mlžil Venca jako o život.

„Jaký básník?“

„No, nějaký francouzský básník, určitě.“

„Venco, ty jsi nenapravitelný vtipálek,“ rozesmála se Jana, kterou ani ve snu nenapadlo, že se Venca zamotal do svých vlastních lží. „Přines mi nějakou svou vlastní báseň, ráda si od tebe něco přečtu.“

„No problémo, jak říká Terminátor,“ okamžitě chytil ztracené sebevědomí Venca.

„Terminátor přece říká: Já se vrátím,“ zamyslela se Jana.

„Ale no problémo říká taky,“ hájil svou pravdu Venca. „Když je na té policejní stanici, nebo ne? Určitě jo, jsem velký filmový fanda.“

„No dobře, tak říká i no problémo, vždyť já se s tebou nehádám. Ale stejně nemáš pravdu! Tak zítra jo?“

„Jasná páka,“ potvrdil jí to Venca v té době velmi oblíbeným rčením, které se jako všechny oblíbené rčení omrzely dřív, než někdo doopravdy pochopil jejich smysl.

A přesně tohle Venca potřeboval. Inspiraci, okouzlení, záminku, zkrátka takové ty věci, které z běžného trouby činí autora. Zaskočil tedy po práci do Bastily a začal zuřivě tvořit, když už to Janě prostoduše slíbil. Někdy kolem třetího piva pak měl na tácku napsány následující věty:

 

Je chladný podzim, divný čas,

Hrdliččí hlas…

 

„Sakra, to je mi nějaké povědomé,“ řekl si po chvíli koukání na druhý řádek. „To už jsem někde slyšel. Hej, Barone,“ zeptal se kamaráda bubeníka. „Nezdá se ti termín Hrdliččí hlas, nějaký povědomý? Nesměj se, potřebuji sbalit jednu holku.“

„Nezdá,“ odvětil klidně Baron. „Ale zkus se zeptat Máchy.“

„Kterého Máchy?“ zeptal se Venca a rozhlédl se po lokále. „Žádného Máchu tady neznám!“

„To je jedno, kamaráde,“ začal se smát Baron, když viděl jeho rozhlížení. „On tebe taky ne.“

„Ty už máš zase dost kvalitně naváto, co?“ utrousil na jeho adresu Venca a dál tvořil. U tvorby pochopitelně konzumoval, aby neztratil inspiraci. Druhý verš se rozhodl začít stejně, jako ten první, což je oblíbený básnický trik.

 

Je chladný podzim…

 

Pak se na to samolibě díval. Je to trapné, uznal po chvíli a přeškrtal třetí řádek. To už měl vypito asi šest piv, proto to šlo kapánek ztuha. Múzu však nehodlal jen tak lacino propustit.

 

Je chladno…

 

To je taky trapné, rozhodl po další chvíli přemýšlení a znovu to přeškrtl. Pak to roztrhal a zahodil. I přesto byl se sebou, jakožto s umělcem spokojen. Začátek básně se mu zdál dokonalý. Sice mu to stále něco připomínalo, ale to je fuk, autorský zákon je jen pro sraby. Doma to ještě dopracuju a zítra mám báseň jak víno, pousmál se. To ještě nevěděl, že pouze talent dělá umělce a nikdy se nemůže stát, aby někdo jen díky přesvědčení že je umělec, získal i onen talent. To by mohl být umělcem každý blbec.

Komická je na tom především skutečnost, opravdoví umělci nejsou o nic chytřejší, než ti řadoví blbci, kteří je jenom napodobují. I oni používají postupy vymyšlené někým jiným a jen to lakují a maskují o něco lépe, tak, aby to nikdo nepoznal. Takže je v podstatě úplně jedno, kdo co tvoří a komu se to bude líbit. I ta největší blbost na světě si vždy najde nějakého výstavního blbce, které ji řádně ocení.

 

Kapitola dvacátá čtvrtá

Simsalabim

Je velmi zajímavým fenoménem, že jakmile se člověku jen chvíli zdá, že mraky nad jeho hlavou se rozptýlily a on si konečně užije trošku toho sluníčka, ihned se zase zatáhne. Další obsílka s červeným pruhem, kterou našel Venca ráno ve schránce, mu rozezněla varovné signály v jeho přecitlivělém hypotalamu, o kterém ani nevěděl, že ho má. Tento malý kousek mozkové tkáně však ihned začal připravovat jeho orgány na psychickou zátěž, což bylo ostatně i jeho posláním. I z toho důvodu Venca znervózněl, vzpomínky z vazby byly ještě příliš čerstvé.

„Mám zaplatit smluvní pokutu deset tisíc korun za užívání vozu, který máte dávno zpátky? Není to nějak moc, pane Šilhavý? Vždyť je to pětina jeho ceny!“ položil v Autobazaru před majitele doporučený dopis. „Najezdil jsem za těch pár týdnů sotva patnáct kilometrů po městě, to by bylo levnější, kdybych jezdil taxíkem!“

„Tak to máte smůlu, kamaráde,“ vysmál se mu majitel Autobazaru, jelikož to byl typický porevoluční podnikatel bez srdce i slitování. „Podle smlouvy platíte při nedodržení smlouvy amortizaci vozidla, je to napsáno úplně dole tím malým písmem, takže se z toho nevykroutíte.“

„A kdo tu amortizaci stanovuje?“ zajímal se Venca.

„Já,“ pousmál se pan Šilhavý. „Posoudím stav vozidla před zapůjčením a potom ho posoudím po vrácení. Jsem totiž mimo jiné i soudní znalec.“

„Tomu nevěřím,“ blafoval Venca. „Ukažte mi nějaký průkaz.“

„Soudní znalci nemají průkazy,“ bránil se překvapeně pan Šilhavý, který tak rozhodnou obranu nečekal. „Mají jenom certifikát.“

„Tak mi ukažte ten certifikát,“ pokračoval neúprosně Venca.

„To není moje povinnost,“ zatvrdil se majitel autobazaru, kterému začalo docházet, že by mohl mít problém. „Kromě toho ho mám doma.“

„Tak v tom případě vám nezaplatím korunu!“ pousmál se pro změnu Venca. „To se raději znovu uvidíme u soudu. Určitě je bude ten váš neexistující certifikát zajímat. A ta naše smlouva taky!“

„Poslyšte, mládenče,“ zamyslel se pan Šilhavý. „Možná bychom se mohli nějak domluvit. Snad byste si to mohl odpracovat a já stáhnu to trestní oznámení.“

„Jak to myslíte, odpracovat?“ zajímal se Venca.

„Každou sobotu mám vystoupení a nutně potřebuji řidiče,“ opáčil vychytrale pan Šilhavý. „Dám vám za každou jízdu tisícovku a za pár měsíců to máte odpracované. Jenom mě odpoledne zavezete na vystoupení a večer mě zase odvezete domů. Není to nic hrozného. Samozřejmě mi pomůžete s bednami a tak.“

„Vy nemáte řidičák?“ podivil se Venca.

„Samozřejmě, že mám řidičák! Ale na těch akcích se vždycky pije a manželka už mě nechce vozit. Tak co říkáte, je to jenom jednou týdně.“

„No dobře, v sobotu by to snad šlo.“

„Tak se uvidíme ve tři a budeme si tykat, ne? Já jsem Václav.“

„Tak ahoj, já jsem Venca,“ oznámil mu Venca. „A o jaké vystoupení vlastně jde?“

„Ty jsi taky Václav?“ zeptal se místo odpovědi pan Šilhavý. „To je super.“

„Vlastně ne,“ přiznal se mu Venca. „Já jsem oficiálně Věnceslav, ale každý mi říká Venca.“

„Aha,“ odtušil pan Šihavý, kterému to však přišlo jako dost divné vysvětlení. „No, já jsem zase kouzelník amatér a docela slušně to sype. Dělám většinou besídky pro děti a tak, nikdo se o to nezajímá, ale prachy jsou to docela slušné. V sobotu mám skvělý kšeft v Opavě a potřebuji pomocníka. Je to optická iluze na náměstí, budeš řídit a pomůžeš mi s promítačkou.“

To by asi šlo, pomyslel si Venca a nakonec si plácli. V sobotu ve tři se tedy sešli před domem mistra řemesla kouzelnického a společně naložili několik krabic. Pan Šilhavý pak hodil Vencovi klíčky od své nové Audiny a jako správný šéf se vyvalil na sedadlo spolujezdce.

„V Opavě je krásně,“ začal mudrovat hned, jakmile se rozjeli. „Loni jsem tam měl vystoupení na plese místních podnikatelů. Na programu bylo přeříznutí mé půvabné asistentky. Samozřejmě pouze pilou, to dá rozum, stará by mě zabila. Používám takovou bednu, ve které jsou ty asistentky dvě. Mají stejné oblečení a přemísťují se podle potřeby. Je to fakt řehole, ale to ti tupci v publiku nikdy nepochopí. Strašně tleskali, asi si mysleli, že je vážně napolovic.“

„To musí být zábava, co?“ pokoušel se konverzovat Venca.

„Ani ne,“ zasmušil se mistr. „Představ si, že ti pitomí podnikatelé chtějí vždycky slevu. Musel jsem jim vysvětlit, že jsem amatérský umělec a peníze jdou na Dům Dětí a mládeže, proto jim slevu dát nemůžu. To ale byla chyba. Dokud si mysleli, že jsem opravdový kouzelník, bylo všechno v pořádku, ale jakmile zjistili, že je to na dobročinnost, nehnul jsem s nimi. Vystavená faktura je do dnešního dne neproplacená. No, dneska si to vynahradím.“

Zanedlouho byli na místě. Venca nechal auto v boční ulici a pomohl panu Šilhavému s nošením několika kufrů na náměstí. Zatím tam byl klid. Malé pódium před sochou zelo prázdnotou a polovina náměstí byla obehnaná žlutou páskou.

„Dík, Venco, tak to je zatím všechno,“ oznámil mu pan Šilhavý. „Zajdi si někam na večeři a pak mě počkej v autě. Přijdu tak kolem osmé, když skončím.“

„Rád bych to viděl,“ namítal Venca, zvědavý, co z toho bude. „Kouzelníky mám rád, vždycky se jim něco nepovede…“

„Víš co, raději mě počkej v autě,“ zamyslel se znovu pan Šilhavý. „Alespoň tě nebudu muset po skončení produkce hledat.“

Venca si tedy skočil do bufetu a pak si v autě četl. Byl podzim, smívalo se už v pět, proto si musel svítit.

„Startuj auto!“ zařval na něj náhle kolem půl osmé večer udýchaný pan Šilhavý, který z ničeho nic otevřel dveře spolujezdce.

„Co se děje?“ ptal se Venca.

„Nekecej a startuj, musíme okamžitě zmizet!“

Venca tedy nastartoval a společně vyrazili směr Ostrava.

„Tak co se stalo?“ zeptal se ho na výpadovce Venca. „Že jsme museli tak rychle odjet?“

„Tomu neuvěříš,“ zapálil si cigaretu pan Šilhavý. „Loni, při výročí oslavy založení města, jsem v opilosti slíbil někomu z Opavské Radnice, že nechám na náměstí zmizet sochu Komenského. Nějak se toho ti trotli chytli, asi se špatně učili, nebo co. Netrvalo ani měsíc a na stole jsem měl objednávku i s šekem na pokrytí výdajů. Mimochodem, je zajímavé, že na opravu vodovodu peníze nejsou. No co, šek jsem pochopitelně deponoval. Musel jsem pak alespoň předstírat, že dělám přípravy. Už od počátku jsem však měl menší obavy, způsobené nejasným pocitem, že nemám ani ponětí jak nechat zmizet třítunovou sochu.“

„Ty sis vzal peníze, aniž bys věděl za co?“ zeptal se ho Venca, který to mimochodem dělal taky. „To je přece nečestné a nesportovní,“ zasmál se.

„Ale ne, takhle to vůbec nebylo,“ bránil se Šilahavý. „Myslel jsem, že to vyjde, že když tu sochu překryju tmavou fólií a pak na ni promítnu pozadí domů, bude to v pohodě. Chtěl jsem hned po soumraku lidi trošku oslnit reflektory a pak použít tu černou fóĺii, než si zase zvyknou na tmu. Ale něco se podělalo a socha ne a ne zmizet, asi se někde ta fólie šprajcla. Nakonec jsem musel zmizet sám, chápeš? A když jsem se dekoval, tak na mě nějaký hlavoun řval, že podá trestní oznámení. Čert aby spral toho Komenského!“

„A co teď budeš dělat?“ zajímal se Venca.

„Zatím nic,“ opáčil Šilhavý. „Počkám, až se situace uklidní. Pak se uvidí. Jenom s tím musím na nějakou dobu seknout.

„A co když to ti blbci doopravdy oznámí na Policii?“ zajímal se Venca, sám nedávno poučen podobným zážitkem. „Třeba jako podvod.“

„Žádný strach, dělám všechna vystoupení pod pseudonymem,“ pousmál se Šilhavý. „Jo a ten zbytek peněz ti odpouštím, ale pod jedinou podmínkou!“

„Pod jakou?“

„Zapomeneš na všechno, co jsi dneska viděl! A kdyby za tebou byli policajti, tak mě neznáš, nikdy jsi v Opavě nebyl a o žádné soše nic nevíš!“

„Tak to je hotová věc, můžeš se na mě spolehnout,“ zkřížil dva prsty Venca na obou rukou a jen díky rychlému zásahu pana Šilhavého do řízení neskončili v příkopě.

 

Kapitola dvacátá pátá

Šedivá je teorie

Existuje mnoho slavných knih, které se věnují tématice mezilidských vztahů, kteréžto téma rozebírají ze všech světových stran. Jenomže z jakéhosi záhadného důvodu jsou to všechno strašlivé pindy, asi proto, že mezilidské vztahy prostě žádnou logiku nemají, proto se ani nedají relevantně zkoumat. A každý, kdo se o něco podobného pokouší, je směšný, i kdyby přicestoval přímo z Marsu, nebo dokonce z Venuše, což je mimochodem běžnější. To ale nebyl Vencův problém, jelikož Venca nikdy moc nečetl. Většinou se snažil řešit veškeré své životní situace spíše intuitivně.

„Ahoj Jano, viděla jsi poslední MASH?“ zeptal se Venca hned v pondělí ráno sestřičky Jany, když ji potkal v nemocničním bufetu.

„Neviděla,“ opáčila Jana. „Na podobné věci se nedívám, je to pěkně trapné.“

„Ale kdepak! Je to ten nejlepší humor na světě, akorát nevím, jestli to každý správně chápe.“

„Podle mě je to rasistické,“ namítla Jana. „Možná bychom někdy mohli zajít…“

„Pane Kilijáne!“ ozvalo se náhle hlasitě za jejich zády. „Copak to tady zase řešíte se sestrami za důležité drby? Vy máte hned v osm hodin ráno pauzu? To už jste za ty dvě hodiny práce unavený?“

Oba se otočili, aby zjistili, co je to za hulvátka. Byl to pan primář Hnisala, zřejmě ten nejprotivnější lékař na severní polokouli.

„Jenom pijeme kafe,“ bránila Vencu slečna Jana, které to taky přišlo hrubé.

„No dobře, ale teď s vámi potřebuji mluvit, Kilijáne. Všeho nechte a pojďte se mnou do kanceláře,“ ledabyle prohodilo jeho veličenstvo nadutý primář a aniž by čekalo, až Venca dopije své kafe, vyrazilo do své nory.

„Už běžím, pane primáři,“ dopil jedním douškem svou podezřelou břečku Venca a vyrazil za ním. Dohnal ho až u schodiště. Primář mu dokonce podržel dveře a usadil ho do svého křesla pro návštěvy.

„Myslíte, že byste dokázal namontovat menší schodolez pro vozíčkáře?“ spustil bez dalšího vysvětlování. „Odborná montáž je moc drahá a myslel jsem, že když teď máme údržbáře, nemusíme najímat externí firmu.“

„To není žádný problém, šéfe,“ opáčil sebevědomě Venca. „Jsou to konec konců jen základy mechaniky. To zvládnu.“

„Vážně?“ zeptal se ho pochybovačně primář. „A vy jste už někdy něco podobného dělal?“

„Nedělal,“ přiznal se Venca, „ale určitě to není žádný problém. Sám jste říkal, že je to menší schodolez,“ dodal, přičemž zdůraznil slovo menší. V záchvatu nadšení však opomněl zmínit, že ještě nikdy žádný schodolez neviděl. Ani menší, ani větší.

„Je sice menší, ale to zřejmě není důležité. Princip bude úplně stejný, jako u těch velkých,“ upozornil ho pan primář. „A jak vlastně víte, že to není žádný problém, když jste to nikdy nedělal?

„Protože nějaký jiný údržbář už to určitě dělal. A když to dokázal nějaký jiný údržbář, tak nevím, proč bych to neměl zvládnout i já,“ opáčil Venca. „Jsem přece taky údržbář.“

„No, to má logiku,“ zamyslel se primář. „Ono to určitě nebude žádné perpetum mobile. Odpoledne nám to přivezou, tak to převezmete a smontujete.“

„No problémo, šéfe, tedy chtěl jsem říct, že se můžete spolehnout. Určitě to nebude nic složitého,“ ujišťoval ho i sebe Venca.

„Věřím vám,“ poplácal primář Vencu po rameni a odešel lhát pacientům pro jejich vlastní dobro, za což byl ostatně i placený.

Zhruba hodinu po obědě zastavila před bočním vchodem nemocnice dodávka a deset minut zuřivě troubila. Když se Venca konečně dostavil, tak dva zaměstnanci vytáhli z dodávky plošinu, motor, spoustu podivných lišt, táhel, hřídelí a konzol.

„Tady je návod,“ strčil Vencovi do ruky jeden ze závozníků asi padesátistránkovou brožurku. „Je to možná trošku moc teoretické, ale ty si jistě nějak poradíš. Jestli umíš složit kuchyňskou linku, tak složíš i tohle, jen to musíš poskládat ve správném pořadí a připevnit ke schodům.“

Pak oba nasedl do vozu a zmizeli.

Venca zíral do návodu. Nic tak složitého v životě neviděl. Kdyby ti vozíčkáři věděli, v čem se vozí, považovali by se za kosmonauty, pomyslel si. V návodu to vypadá, že je to složitější, než raketoplán. Nakonec brožuru zavřel a rozhodl se spolehnout na svůj technický um a logiku, aniž by cokoliv z toho měl. Ostatně, nebylo to přece nic velkého, pár čtyřmetrových ocelových lišt, nějaké táhla, malý motor a plošinka metr krát metr.

Jedna věc je jistá, začal dumat, tohle je elektromotor a ten patří vedle převodovky. Tohle je ta plošina ten zbytek už nějak zvládnu. Pak si vzal příklepovou vrtačku a začal vrtat do stěny otvory k připevnění konzol na zábradlí. Vrtal a montoval jako zběsilý až do šesti a pak se spokojeně opřel. Bylo to skoro hotovo. Plošinka nasazená na ozubeném kole, pod ní motor, vodící lišty přikurtované ke schodům a zábradlí u stěny. Stiskl tlačítko a plošinka se poslušně začala šinout směrem vzhůru. Výborně, zítra to vyvážím a dodělám madla, pousmál se.

Jenomže druhý den ráno, hned po příchodu do práce, už na něj čekal vrátný.

„Máte jít k primáři,“ oznámil mu škodolibě.

„Co se děje?“

„Máte velký problém, mládenče,“ začal mu pan vrátný vysvětlovat důvod jeho zadržení. „Nějaký úraz pacienta! A vy v tom prý máte prsty.“

„V ničem prsty nemám,“ odsekl Venca a zamířil ke svému nadřízenému. Trvalo jen několik minut, než ho vpustili dovnitř, což nevěstilo nic dobrého.

„Pane Kilijáne, jak to, že jste nechal tu svou nevyzkoušenou plošinu bez zajištění?“ začal po něm ječet primář ihned po jeho vstupu do místnosti. „Jeden z pacientů si chtěl večer zajet do parku a použil vaši plošinu.“

„To je vaše plošina, ne moje!“ pokoušel se obhajovat Venca svou pozici nevinného.

„Nepokoušejte se z toho vykroutit, pane Kilijáne. Když na tu plošinu poškozený najel, tak se zhoupla a on zahučel i s vozíkem dolů!“

„Ještě to nebylo vyvážené,“ bránil se Venca.

„A vy nevíte, že nevyzkoušené zařízení má být opatřeno cedulkou NEPOUŽÍVAT?“

„Žádnou cedulku jsem nikde neviděl,“ namítnul Venca. „Tak jsem alespoň hodil přes ovládač montérky, aby to každý pochopil.“

„Hodil montérky přes ovladač,“ obrátil oči v sloup primář Hnisala. „Tomu vy říkáte bezpečnostní opatření? Ten vozíčkář si zlomil ruku, chlape! Jestli bude nemocnici žalovat, tak se vám ozve náš právní zástupce. A pochopitelně máte padáka!“

„To myslíte vážně?“ zeptal se ho Venca.

„Přesně tak!“ opáčil primář.

Venca si tedy odešel balit své věci, ostatně v tom měl už dost velikou praxi. Kde nastoupil, tam ho vyhodili. Ale stejně už mu práce v nemocnici přestávala vonět a to nebyl ani příliš vybíravý.

„Venco, někdy mi zavolej,“ přitočila se k němu na chodbě slečna Jana, když si to náš slavný údržbář mašíroval s papírovou krabicí k východu. „Zajdeme si někam sednout na skleničku.“

„Na skleničky si zásadně nesedám,“ ocitl se rázem ve svém živlu Venca. „Ještě by pode mnou nějaká praskla a šeredně bych se pořezal na zadku.“

„Nevtipkuj pořád,“ zasmála se Jana. „A určitě se mi někdy ozvi.“

„Tak jo,“ utrousil Venca a přemýšlel nad tím, jestli je takový smolař proto, že se tak snaží, nebo proto, že všechno flinká. A když po asi dvou sekundách odpověď nenalezl, nechal tento problém prostě být. Zajímavé je, že Bůh, nebo Osud, se o podobné tragédy vždycky nějak postará, jako by sám cítil vinu nad tím, že když už onoho troubu na ten náš Svět přivedl, tak se o něj musí nějak postarat. Nevím, proč to tak je, ale že to tak je vím určitě.

 

Kapitola dvacátá šestá

Návrat Čestmíra

Že jeden moudrý člověk vyváží stovky pitomců, to je dávno známo. Škoda jen, že to nefunguje opačně! Vyměnit stovky pitomců za jednoho moudrého člověka, to by byla ještě nízká cena, otázka zní, kdo by měnil. Hodnota pitomců totiž ze zvyšujícím se počtem nejenže nevzrůstá, ale naopak klesá. Je to z toho důvodu, že kumulovaní pitomci ke své vlastní tuposti přidávají ještě tupost i všech ostatních pitomců v okolí, protože debilita je bohužel nakažlivá.

Ale hlavním problémem pitomců je truchlivý fakt, že každý pitomec si o sobě myslí, že je velmi důležitou osobou. U ostatních pak pochopitelně uznává jen takové hodnoty, které má i on sám, protože jiné hodnoty nechápe. Proto si pitomci váží většinou jen jiných pitomců, zloději zase jiných zlodějů a obyčejní lidé zase jiných obyčejných lidí. Jde o to, kdo se s kým stýká a komu tím pádem rozumí. A pitomci se odjakživa stýkají jedině s dalšími pitomci.

„Nazdar Venco,“ zaslechl náhle náš hrdina povědomý hlas, když si to mašíroval po svém dalším vyhazovu do Bastily. „Hlavně se nerozčiluj,“ dodal onen mluvčí, když viděl, jak Venca brunátní.

„Jak se opovažuješ chodit mi na oči!“ sotva se zmohl na slovo Venca Kiliján a chytil Čestmíra Hustovlase, neboť to byl skutečně on, za klopy. „Víš, jak jsi mi zavařil?“ dodal přirazil ho na zeď.

„Klídek Venco, všechno je v pořádku, podnikl jsem zásadní kroky,“ zalapal po dechu Čestmír, přičemž v obličeji značně zrudnul vlivem nedostatku vzduchu. „No tak mě pusť, ty pitomče.“

„Tak to ani náhodou, zlodějíčku. Jdeme okamžitě na Policii,“ držel se ho jako klíště Venca a rozhlížel se, jestli náhodou kolem nejde nějaký příslušník. Pochopitelně, že nešel, to jsem snad ani nemusel psát.

Mimochodem, práce policejní doznala od revoluce značných změn. Ty změny jsou vidět na každém kroku a projevují se tím, že jak je den dlouhý, příslušníka nepotkáte. Tato brutální skutečnost ostře kontrastuje s faktem, že máme nejvíc policistů na počet obyvatel na světě. Je to způsobeno tím, že za minulého režimu tak dlouho tloukli policistům do hlavy, že jsou pracující inteligence, že se jim v současné době téměř nechce opouštět kancelář. No co se dá dělat, když už to jsou ti inteligenti.

„A co bychom tam na té Policii asi tak dělali?“ zeptal se ho podezřele klidný Hustovlas.

„Třeba bychom tě nechali pro změnu ve vazbě místo mě, ať si taky trošku užiješ vysvětlování, jak to bylo s těmi fakturami.“

„Říkám ti klídek, to je zařízené. Peníze jsem poslal Školskému úřadu dneska ráno, podívej, tady je výpis. Bratranec mi půjčil na to manko. Tedy na jeho část, trošku jsem utratil. Ale zaplacené je to všechno, jenom jsem musel zastavit barák na jeho jméno. Žalobu na náhradu škody stáhnou ještě tento týden.“

„Ukaž to,“ podíval se Venca na výpis z účtu. „No, vypadá to, že´s to nakonec uhradil. To ale nic nemění na tom, že jsem seděl týden ve vazbě!“

„Hele kamaráde, takhle jsem to neplánoval,“ začal se hájit Česťa. „Je mi to líto, ale trošku jsme to přehnali. Netušil jsem, že budou tak rychlí. Chtěl jsem ty peníze investovat, ale nějak se to zvrtlo.“

„Tys to přehnal, ne já!“ zvolal Venca. „A prý jsi odjel do Brazílie!“

„Tak to jsou kecy, volal jsem před měsícem matce, že jedu drogérie, jestli něco nechce. Asi mě špatně pochopila, na vesnicích je strašný signál a ona už dost nedoslýchá. Musela to nějak poplést. Co bych asi tak dělal v Brazílii? Brazilsky neumím ani slovo! Zašil jsem se u bratrance v Třebíči, než se to přežene.“

„A já byl mezitím týden ve vazbě!“ namítl znechuceně Venca. „Nemáš ani ponětí, co jsem tam zažil. A celou dobu ně nejvíce žralo to, že´s tam měl být místo mě ty!“

„Nepřeháněj, tak hrozné tu určitě být nemohlo,“ urovnal si pokrčený límec Čestmír. „Alespoň máš zajímavou zkušenost. To já jsem byl u svého blbého bratrance tři týdny a to bylo určitě ještě horší. Jsou to šílenci, chtěli po mně, abych jim pomáhal na baráku. Nakonec jsem musel makat u míchačky. A ty víš, jak nesnáším fyzickou práci! To já jsem tady ta oběť!“

„Česťo, za celý svůj život jsem ještě nepotkal většího hajzla,“ nezmohl se na nic jiného Venca. „Pošleš kamaráda do vazby a sebe označíš za oběť? Ty to musíš mít v hlavě úplně pomatené.“

„Všechno ti to vynahradím, Venco,“ začal opět slizce Česťa. „Ještě pořád mám nějaké známosti, to přece víš. Sehnal jsem ti místo v České televizi, kdybys měl zájem. Hledají tam nějaké mladé moderátory do oddělení dokumentárních pořadů z regionu, tak jsem se za tebe přimluvil, abych ti vynahradil tu lapálii. Znám se s jedním z režisérů, ani nemusíš chodit na konkurz. Tak co, zkusíš to?“ překvapil ho Čestmír nečekanou nabídkou.

„Ale já jsem moderátora nikdy nedělal,“ podivil se Venca. „Co to vlastně obnáší?“ zeptal se zaujatě, což byl ostatně i Čestmírův cíl, odvést řeč od nepříjemného tématu vazební věznice.

„Moderátor nic umět nemusí, stačí, když umí žvanit. Moderátory dělají vždycky ti největší blbci z celého štábu, protože…,“ v tu chvíli se Česťa na okamžik se zamyslel. „Nemyslel jsem přímo slovo blbec. Oni vlastně prezentují myšlenky jiných a jen na nich stojí úspěch redakce. Takže všechno dobré?“

„Česťo, ty jsi snad hluchý, nebo to nechápeš! Já jsem byl týden ve vazbě. Takže to rozhodně dobré není!“

„Hele, práci v České televizi normálně neseženeš,“ začal být Čestmír opět jistý v kramflících. „Když stáhneš to své obvinění, dostanu tě k filmu ty vole, ale musíš stáhnout tu svou výpověď u Policie.“

„Ale s žádným obchodováním už nechci mít nic společného, je ti jasné?“ začal váhat Venca.

„Jasné, žádné obchody, normální práce, takže bereš?“

„No, snad bych to mohl zkusit, ale svou výpověď stáhnu až ve chvíli, kdy dostanu dopis od Policie, že veškeré pohledávky, které mi napařil soud, jsou stornovány.“

„Neměj strach, to zařídím. Pan Tydlačka už volal vyšetřovateli, že se rozhodně jedná jen o nějaké nedorozumění. Na radnici by to vrhlo nepříznivé světlo.“

„To dává smysl,“ zamyslel se Venca. „Ale stejně mi dlužíš pozvání do Bastily, které pochopitelně platíš!“

„To je jasná věc, jdeme!“ poplácal ho Čestmír po rameni a jako staronoví kumpáni vyrazili vstříc zítřejší kocovině. Co bylo, bylo, Čestmír měl vůbec štěstí, že Venca byl takový dobrák, ostatně i z toho důvodu si ho přece vybral.

Venca se tedy konečně uklidnil a po dlouhé době zahlédl v dálce světýlko naděje na zlepšení svého truchlivého údělu. Jenomže to ještě netušil, s jakou sebrankou se zanedlouho dostane do přímého kontaktu. Víte, oni ti intelektuálové z mediální oblasti také nejsou žádní svatoušci, jak měl Venca brzy zjistit.

 

 

Kapitola dvacátá sedmá

Znovu na vzestupu

Lidé si často myslí, že nedostatek talentu lze dohnat pilnou prací. Hned na začátek vám však raději prozradím, že je to hrozná blbost, abyste později nebyli rozčarovaní. Do určité míry sice cílevědomá pracovitost část problému s nedostatkem talentu vyřeší, ale vždy se najde někdo, kdo bude stejně pracovitý jako vy a ještě navíc bude mít ten talent. A to je ten problém, jelikož právě talent je podmínkou úspěchu, ne ta pracovitost.

„Vy jste ten nový?“ zeptal se Vency režisér Arnošt Pazdera, kterému ovšem nikdo neřekl jinak, nežli Pazdrát. Režisér Pazdrát byl významná osobnost místního významu, alespoň si to o sobě myslel a považoval se za ředitele zeměkoule. Měl sice už skoro padesát, ale stále měl elán nadějného mladého režiséra, který jednou udělá kariéru v Praze. Tomuto bludu mimochodem podléhá spousta mimopražských režisérů. Další zajímavostí je, že regionální celebrity se vždy považují za mnohem významnější umělce, než jsou ti celostátně uznávaní, asi si myslí, že v regionech je těžší se prosadit. V tom druhém mají sice pravdu, v tom prvním však nikoliv.

„Ano, pane režisére, jsem tady nový,“ odtušil Venca, který zatím netušil, že v České televizi je vše jen o známostech a režisér s ním osobně mluví jenom proto, že mu byl doporučen kamarádem, jinak by si ho ani nevšiml. „Jenom nevím, koho přesně hledáte?“

„Vy jste ten nový moderátor, nebo se pletu?“ zeptal se ho Pazdrát. „Vás poslal pan Hustovlas, že?“

„Poslal mě jen na zkoušku, ale tady to vypadá jako na nějakém natáčení.“

„Dobře, postavte se tady. Vidíte na zemi ten křížek?“ ukázal na zem pan režisér. „Tak tady stůjte a ani se nehněte!“

Venca se tam postavil. Mezitím vzal pan režisér do ruky megafon a zařval: „Pozor všem, začíná zkouška!“ pak se naklonil k Vencovi a už bez megafonu mu řekl: „Nejdříve vám to odpočítám a až se rozsvítí tady to červené světlo, tak začnete.“

„S čím mám začít?“ divil se Venca, ale toho už nikdo neposlouchal.

„Tři, dva, jedna, teď!“ namířil ukazováček na Vencu pan režisér. Venca mlčel. Kameraman mu pohybem prstu naznačil aby začal mluvit a slušně vychovaný Venca udělal jedinou věc, která ho napadla. Řekl: „Dobrý den, vážení diváci.“

„Výborně!“ zařval režisér. „Konec zkoušky! Většina amatérů nezvládá ani to, takže vás beru.“

„To je všechno?“ podivil se Venca. „To je nějaký vtip?“

„Přesně tak,“ oznámil mu režisér. „Vyzkouším si vás v akci. Tady máte text, je to jenom pár jednoduchých otázek, to se musíte naučit za hodinu v šatně. V deset začínáme, tak ať jste na place. Sjedeme to hned na kameru, abych se na vás podíval, jak vypadáte v reálu. Vždyť už jste přece moderoval nějaké plesy a zábavy, je to pravda?“

„Ano, to je pravda,“ zalhal Venca, který už Hustovlase a jeho přehánění znal. „Plesy dělám často.“

„Takže to pro vás bude snadné. Hlavně se pořád nedívejte do kamery, to nemůžu ani cítit. A kdybyste to napoprvé podělal, tak to sjedeme ještě jednou, je to jenom záznam,“ opáčil režisér a odkvačil.

Venca se tedy letmo podíval do scénáře, který měl mimochodem jen dva listy a oddechl si. Nic těžkého v tom neviděl. Těch pár otázek mu připadalo až příliš samozřejmých. Pak ale dostal neblahý nápad je trošku vylepšit, aby to dostalo šťávu. Samostatné myšlení je sice báječná věc, ale jsou chvíle, kdy je třeba držet basu a vyčkat jak se situace vyvine.

„Klapka, kamera, začínáme!“ zařval přesně o půl jedenácté režisér Pazdrát do megafonu. Toho megafonu vůbec nebylo v malém studiu potřeba, ale Pazdrát to stejně dělal, protože si připadal takový důležitější. Nervózní Venca mezitím zasedl na horké křeslo ve studiu a v duchu si opakoval své vlastní otázky. Bohužel, rozhovor skončil dřív, než vůbec začal.

Venca: „Dnes mezi námi přivítáme vzácného hosta. Je jím známý ostravský horolezec, pan Kleofáš Padavka, který se nedávno vrátil z expedice do Himaláje. Dobrý den, pane.“

Padavka: „Také vás zdravím.“

Venca: „Poslyšte, kdy jste poprvé zatoužil stát se horolezcem?“

Padavka: „No to je složité. Já jsem horolezcem vlastně nikdy být nechtěl, ale přišlo mi to jako výborná relaxace od úřednické práce.“

Venca: „Tomu rozumím. Kdybyste pracoval třeba někde na šachtě, tak by vás ani nenapadlo se někam trmácet. To byste byl unavený už jenom z té práce, že?“ zařadil Venca své první vylepšení.

Padavka: „Jak to myslíte? Tohle přece nebylo domluveno!“ a pohlédl na režiséra. Ten mu naznačil, aby pokračoval.

Venca: „Nijak to nemyslím, je to jen taková úvaha. A jakou vlastnost považujete u horolezců za nejdůležitější?“

Padavka: „Skromnost a schopnost na sobě makat. A schopnost takové té adaptace, jak se tomu říká. Po té stránce jsem na sobě tvrdě pracoval.“

Venca: „Skromnost, hm, to je jasné. Ale k tomu jistě patří i řádná fyzička. Člověk prostě nesmí být žádná padavka, co?“ zařadil druhé vylepšení.

Padavka: „Děláte si ze mě srandu?“

Venca: „Né, to měl být jenom takový fór…“

Padavka: „Co si to dovolujete! Já jsem vylezl na šest osmitisícovek a vy ze mě budete dělat blbce? Mě nebude urážet nějaký redaktorský cucák!“ zvedl se uražený mistr a odkvačil.

„Děkuji vám za rozhovor,“ prohlásil zdrchaně Venca s nejasnou předtuchou, že dneska jakožto moderátor zrovna nezabodoval. Pak se odšoural do šatny v očekávání toho nejhoršího.

„Čestmíre, cos mi to poslal za kopyto? Nemá vůbec žádný talent a upravuje si scénář!“ řval do telefonu režisér Pazdrát, aby ho slyšela půlka studia a uvědomili si, jaký je tvrďák. „Navíc je to strašné jelito. Huhňá do mikrofonu a urazil mi hosta, musíme to natočit znovu!“

„Je dobrej, dej mu ještě šanci,“ bránil Vencu Hustovlas. „Poprvé přece nikdo nezáří.“

„Něco tak slabého jsme tady ale ještě neměli. Zaměstnám ho maximálně jako asistenta kamery a to jen kvůli tobě! Hlavně když bude stát co nejdál za ní a pokud možno nemluvit!“

Pak položil telefon.

„Zavolejte někdo toho Kilijána, nebo jak se jmenuje,“ otočil se ke štábu. „A pohyb, nemám na to celý den!“

Asistentka režie, nějaká Andrea Mokrá, odběhla do zákulisí a Venca se dostavil z šatny k ortelu.

„Pane Kilijáne, už vám někdo říkal, že když chcete dělat redaktora, tak je lepší nebýt ironický? Poslyšte, já vám tu smlouvu dám, ale musíte začít od píky.“

„Od jaké píky? Vy tady chystáte nějaký historický šerm?“ ušklíbl se Venca.

„Ée, od píky, té normální píky, to se tak říká… No jasně, vy rád lidi chytáte za slovo, že? Ale na to já jsem zvyklý, tak už to na mě nikdy nezkoušejte. Budete dělat asistenta kamery, je vám to jasné?“

„Jenom asistenta?“ zklamaně zopakoval Venca.

„No jo, ale pan Asistent, je pan Někdo,“ vysvětlil mu s úšklebkem pan režisér. „Bez něj by se to tady všechno zhroutilo.“

„Takže se budu starat o nasvícení a celkovou uměleckou atmosféru studia?“

„Ne, vy budete nosit tady ty bedny s technikou!“ oznámil mu Pazdrát běsivou skutečnost. „Před natáčením je všechny vynesete z auta a po skončení je zase všechny řádně uklidíte. Je vám to jasné? Jestli ne, tak pan kameraman už vám řekne, co máte dělat.“

„Aha, jenomže já jsem myslel, že budu moderovat televizní pořady,“ zamyslel se Venca.

„Buď to, nebo nic,“ opáčil chladně Pazdrát.

„Tak já to beru,“ rezignoval Venca. „Možná dostanu šanci později.“

„Myslel jsem si to,“ utrousil povýšeně pan režisér Pazdrát a odešel se intelektuálně zdecimovat do baru, jako každý pořádný umělec. Tímto rozhodnutím nabrala Vencova životní Odysea další zcela nové horizonty.

 

 

Kapitola dvacátá osmá

Nejlepší byznys je šoubyznys

Umělcem se člověk nestává, umělcem se člověk rodí, tak zní uznávané pořekadlo. Hnidopich by možná podotknul, že úplně všichni se někým rodíme, takže to neplatí jen pro umělce, ale i pro všechny ostatní profese, ale budiž. Zní to dobře, tak co. Klasik tím chtěl zřejmě vyjádřit, že některé dovednosti se zkrátka naučit nedají, v čemž se však zmýlil. Klasikové se vůbec dost často pletou, protože jim více záleží na originalitě podání, nežli na přesnosti a výstižnosti myšlenky. Člověk se totiž dokáže naučit úplně všemu. Akorát je mu to většinou málo platné, jelikož vždycky se najde někdo, kdo je o ten pověstný chlup lepší.

„Můžu si přisednout, šéfe?“ zeptal se Venca kameramana Mikuláše Nejedlého, když po sbalení všech beden zaskočil do televizního klubu. Ten už popíjel druhé pivo, bez ohledu na to, že bylo teprve jedenáct dopoledne.

„Klidně si sedni, Venco. Dáš si taky pivko?“ zeptal se ho pan kameraman, takový menší, zhruba čtyřicetiletý chlápek. „Na budování kapitalizmu dopoledne kašlu. A odpoledne taky, když už to chceš vědět!“

„Raději jenom kafe,“ opáčil Venca, aby na něj udělal dojem slušňáka. „Já v práci zásadně nepiju.“

„Neblbni!“ zavelel Mikuláš a objednal mu pivo. „To já zase v práci zásadně piju! Když jsem ještě sloužil v armádě, tak jsme v té takzvané práci popíjeli každý den. Služba pak rychleji ubíhá.“

„Vy jste byl v armádě?“ zeptal se ho Venca. „Myslel jsem, že jste profesí kameraman?“

„To jsem, ale mám vojenskou vysokou,“ pochlubil se Mikuláš. „Byl jsem poručík u protivzdušné obrany. Proto jsem začal kouřit, jako obrana proti tomu vzduchu,“ zasmál se. „Dáš si taky cigaretu?“

„Nedám, děkuji. Dopoledne nekouřím a odpoledne taky ne,“ pokusil se Venca napodobit jeho styl. „Ale i já jsem svého času uvažoval o armádě. Tam člověk alespoň ví, na čem je.“

„Tak to jsi na velkém omylu,“ poučil ho jeho nový šéf. „V armádě nevíš, co bude zítra. Každou chvíli tě nějaký magor převelí na druhý konec republiky, většinou jenom proto, že se nudí.“

„A proto jste odešel?“ zajímal se Venca. „Kvůli té nejistotě?“

„Hele, Venco, ty jsi srandovní,“ vysmál se mu Mikuláš a ledabyle urovnával tácky na stole. „Samozřejmě, že jsem neodešel kvůli nějaké pitomé nejistotě. Nejistota je všude! Měl jsem nějaké kázeňské přestupky, chápeš to?“

„Vy jste měl kázeňské přestupky?“ podivil se Venca. „To bych do vás nikdy neřekl.“

„Vážně?“ zeptal se ho zkoumavě pan Mikuláš. „A co o mně vlastně víš?“

„No, vlastně vůbec nic,“ připustil Venca, zahanben skutečností, že byl zase jednou nachytán na švestkách.

„No tak vidíš!“ napil se Mikuláš. „Armáda není pro každého. Stalo se to předloni na cvičení, to jsem byl ještě nadějný nadporučík. Jednou takhle po cestě do kasáren, ještě se dvěma kamarády, všichni řádně posilnění rumem, jsme potkali majora Hejla. To byl ten největší debil z posádky, takový zakomplexovaný ňouma, který si myslel, že mu svítí samotné slunce z pr…, no z prdele. Tak ho zvesela pozdravím: Nazdar majore, ty neumíš pozdravit? A on se rozčílil, představ si. Začal řvát, že jsem pouhý nadporučík a co si to dovoluju, prostě zelený mozek.“

„To je divné,“ pokoušel se souhlasit Venca, i když v tomhle případě majora chápal. „To musel být strašný debil.“

„Taky že jo,“ připustil Mikuláš. „Druhý den, když jsem vystřízlivěl, tak byl raport. Ten blbec Hejl mě udal, že jsem ho slovně napadl. Ale nejvíc ho žralo, že u toho byli dva prostí poddůstojníci, kteří se svíjeli smíchy.“

„A jak to dopadlo?“ zajímal se Venca, tentokrát doopravdy.

„No a v rozkaze další den vyšlo,“ pokračoval pan Nejedlý, „že desátníci Kulík a Vávra dostanou tři dny natvrdo za urážku důstojníka a já důtku za to, že jsem nezabránil desátníkům Kulíkovi a Vávrovi v nedůstojném chování vůči důstojníkovi. To byla poslední kapka, hned nato jsem požádal o uvolnění do civilu. Pak jsem si sehnal tohle.“

„Takže se vám to nakonec vyplatilo, že?“ přitakal chápavě Venca. „Být hlavní kameraman v České televizi, to přece není špatný džob.“

„Taky jednou budeš kameraman, žádný strach a možná to ani tak dlouho nepotrvá,“ dostal po čtvrtém pivu záchvat upřímnosti jeho nový šéf. „Stejně mě to tady nebaví.“

„Já a kameraman?“ divil se Venca. „Vždyť ani nevím, jak se to dělá.“

„Je to jednodušší, než si myslíš!“ utrousil jeho nový šéf. „Kameramana může dělat každý blbec. Umíš fotit?“

„Neumím,“ přiznal se Venca.

„Ty vážně neumíš fotit?“ podivil se Mikuláš.

„Ne,“ přiznal se Venca.

„Tak to je v podstatě totéž, akorát v pohybu,“ pomalu spustil Mikuláš, značně překvapený Vencovou prostotou. „Vždyť jenom mačkáš tlačítko, všechno ostatní zvládne technika. Jak to, že neumíš fotit?“

„Nikdy jsem neměl foťák,“ opáčil Venca.

„Aha,“ zamyslel se jeho šéf. „Tak v tom případě fotit umíš, akorát o tom nevíš. To, že jsi nikdy neměl foťák, nic neznamená. No a s kamerou je to stejné, taky jenom mačkáš tlačítko. V dnešní době může být kameramanem i opičák.“

„A co stereografie,“ dotázal se ho Venca, který shodou okolností viděl nějaký dokumentární film o filmu. „To je přece věda!“

„Jaká stereografie?“ zeptal se ho překvapeně Mikuláš.

„Viděl jsem dokument o televizním natáčení a tam mluvili o stereografii.“

„No tak ten dokument jsem asi neviděl,“ zasmušil se Mikuláš. „Ale i kdybych ho viděl, tak by mi to bylo jedno, protože dokumenty nesnáším. Mimochodem, už jsi mluvil se šéfem?“

„Já jsem myslel, že můj šéf jste vy?“

„To jo, ale vedoucí dramaturgie je taky tvůj šéf. A vedoucí produkce samozřejmě taky. Režisér je vlastně taky tvůj šéf, no a pak je tady ještě ředitel. A to je hlavní šéf nás všech dohromady.“

„Je tady někdo, kdo není můj šéf?“ zeptal se Venca.

„Hm, no, abych ti řekl pravdu, tak není,“ prohlásil po chvíli přemýšlení Mikuláš. „Jsi to poslední ucho.“

„A ke kterému šéfovi mám tedy jít?“

„Rovnou k tomu nejvyššímu, k řediteli,“ oznámil mu Mikuláš jeho ortel. „Má pro tebe novinu. Abys mohl dělat v televizi, potřebuješ alespoň základní rekvalifikační kurz! Když už ses tu dostal na tu tlačenku.“

„Jakou tlačenku?“ zeptal se ho roztržitě Venca a na okamžik pohlédl na hodinky, jestli už náhodou není svačina. Teprve pak mu došlo, je považován za protekčního mazánka, což ho zdrtilo.

„Nedělej, že to nevíš,“ ušklíbl se Mikuláš. „Prý se za tebe přimlouval nějaký režisérův kamarád.“

„To je možné, ale já jsem se nikoho neprosil,“ bránil se Venca. „Prostě to tak nějak vyplynulo ze situace.“

„No dobře, věřím ti,“ zasmál se jeho nový šéf. „Ale na ten kurz musíš.“

„Na nějaké studium jsem už moc starý,“ začal se vymlouvat líný Venca. „Starého psa novým kouskům nenaučíte. A mě je už jednadvacet!“

„Cože? Tobě je teprve jednadvacet?“ podivil se Mikuláš. „Tak to pomažeš na ten kurz ještě dnes. Ve tvých letech mi mozek fungoval jako mašina.“

„A dnes už vám mozek nefunguje?“ začal ho zkoušet Venca, když mu došlo, že kurzu se nevyhne. „Myslel jsem jako mašina, pochopitelně.“

„Dá se to vydržet,“ opáčil po chvíli přemýšlení Mikuláš. „A s tím učením to myslím vážně!“ pohrozil mu prstem.

„Ale co když ten kurz neudělám,“ zajímal se Venca. „To mě jako vyhodí z práce?“

„Neměj strach, zkoušet tě budu já,“ prozradil mu místní zvyklost Mikuláš. „Ti čtyři tví předchůdci to nedodělali jenom proto, poněvadž se nechtěli podřídit základnímu pravidlu. Chodit mi pro lahváče! Nebo chceš jako oni skončit jako obyčejný kulisák?“

„To raději ne,“ vyděsil se Venca, který už o kulisácích něco slyšel.

„No tak vidíš!“ pochválil ho šéf. „Proto se raději ničemu nediv a dělej všechno, co ti řeknu. Nebude trvat dlouho a budeš kameraman jak víno. Jinak tě Pazdrát přeřadí do scenáristiky a tam vyhoří každý.“

Škoda, že si Venca tu poslední větu lépe nezapamatoval, mohl si tak v budoucnu ušetřit další lapálii. Ale když je jeden nepochopeným géniem, na podobné osudové nápovědy z vysoka kašle.

 

Kapitola dvacátá devátá

Z bláta do louže

Jedno staré úsloví tvrdí, že život se s nikým moc nemazlí. To je ovšem kolosální blbost, konstatoval by ihned po vyslechnuté této životní moudrosti každý konzument současného bulvárního tisku. Život se zcela prokazatelně mazlí s členy rozličných královských rodin, se špičkovými modelkami, nebo s dědici majetkových impérií, zkrátka s těmi lidmi, kteří přišli ke svému majestátu čistě náhodně a bez vlastního přičinění. Běžný řadový trouba však je, byl, a bude, odsouzen k ponížené subordinaci. Celé to pozemské putování vlastně není nic jiného, než nepřetržitá řada rozličných příkazů a zákazů, které musejí obyčejní lidé dodržovat, pokud se jim ovšem nějakým zázrakem nepodaří svému Osudu uniknout. Co jim také zbývá, chudákům, když ovladač kvality jejich životů většinou třímá v ruce nějaký nevyzpytatelný nadřízený.

„Vy jste ten mladý Kiliján? Tak jakpak jde život?“ zeptal se ho familiárně sám velký ředitel ostravské pobočky České televize, když novopečený asistent kamery, Věnceslav Kiliján, vstoupil do jámy lvové.

„Víte, sám nevím,“ spustil upřímně Venca, který už si zvykl na to, že v umělecké branži je neformální chování základem úspěchu. „Vždycky, když si myslím, že se mám pod psa, tak potkám nějakou kočku, které to nevadí.“

„To je super hláška!“ pochválil ho ředitel, „To bychom mohli použít. Je to váš vlastní nápad?“

„Ano,“ skromně připustil Venca, překvapen tím, že se někdo zajímá o jeho postřehy. „Takových hlášek mám spoustu.“

„No dobře, tak mi je řeknete někdy jindy,“ utrousil pan ředitel, který to zase až tak vážně nemyslel. „Pan Nejedlý mi říkal, že jste si včera domluvili kurz elektrotechniky, protože potřebuje zástupce. Podívejte, režisér Pazdera vás tady chce, proto musíte začít studovat kameru. Na nošení beden bych si mohl vzít brigádníka za poloviční plat. Práce v televizi je lukrativní zaměstnání, tak jistě chápete, že vyžadujeme i nějakou tu odbornost. Doufám, že to není problém.“

„Není,“ nadhodil sebevědomě Venca. „Jsem připravený na všechno.“

„A bude vás to bavit?“ zeptal se ho pobaveně ředitel, kterého zaujalo Vencovo nadšení.

„Nejspíš ano,“ zamyslel se Venca, který neměl na vybranou. „Jak nad tím tak přemýšlím, tak skoro určitě. Vždycky jsem chtěl pracovat v Televizi.“

„To rád slyším,“ vysmál se ředitel jeho prostotě. „A víte vůbec, co to obnáší?“

„To nevím,“ připustil Venca. „Ale rád to zjistím.“

„Tak to bohužel pro vás zjistíte velmi brzy,“ oznámil mu pan ředitel jeho budoucí úděl. „Ve skutečnosti to znamená, že budete prvních pár let objíždět akce, které nikdo jiný nechce dělat. To znamená akce regionální. Třeba nějaké výstavy, průmysl, no a tak podobně.“

„To mi vůbec nevadí,“ ihned reagoval Venca. „S průmyslem mám své zkušenosti,“ čímž lehce přibarvil poněkud neveselou skutečnost, že právě z průmyslu musel odejít z důvodu totálního pracovního debaklu.

„Výborně! Tak vám přeji, ať se vám u nás daří a uděláte kariéru,“ popřál mu pokrytecky pan ředitel a zahloubal se do své pošty. Hned nato zapomněl, že nějaký nicotný Věnceslav Kilián existuje a od čtení pošty poměrně plynule přešel k hledání láhve slivovice v šuplíku.

„Hm, takže už můžu jít?“ zeptal se po několika minutách trapného ticha Venca, který nevěděl, jestli audience už skončila.

„Cože? Vy jste ještě tady?“ vyděsil se ředitel, už zcela zabraný do myšlenek o vlastní dokonalosti a láhev briskně vrátil zpět do šuplete.

„Promiňte, ale nevím, jestli už můžu odejít,“ opovážil se namítnout Venca.

„Zmizte! Tedy chtěl jsem říct, běžte si po své práci,“ pokynul mu pan ředitel, nervózní z toho, že se nechal nachytat takovým nýmandem. A hned nato ho definitivně pustil z hlavy.

Venca se tedy vrátil na své pracoviště. Nikdo tam nebyl, tak chvíli zkoušel dělat pořádek v kabeláži, ale po nějaké době toho nechal. Všechny síťové kabely jsou totiž už od přírody strašně špinavé od podrážek buranů a ty pultové zase nehorázně zašmodrchané, takže je nechal ležet na hromadě. S tím nikdo s tím nic nedělá, protože každému technikovi to tak vyhovuje, je tedy úplně nesmyslné je třídit, stejně jako ponožky. Po svačině si Venca odskočil k telefonu a zavolal na své předchozí působiště.

„Ahoj Jano,“ začal zvesela. „Dělám teď v televizi, to koukáš, co? Nezajdeš se mnou někdy do televizního klubu? Jsou tady prý výborné geopatogenní zóny,“ pokoušel se vtipkovat.

„Promiň, Venco, ale dneska už něco mám,“ oznámila mu po chvíli ticha Jana. „A kromě toho, žádné geopatogenní zóny neexistují.“

„To nevadí,“ spustil rozverně Venca. „Tak třeba půjdeme někdy jindy. A jen tak mimochodem, geopatogenní zóny existují! Jeden osvětlovač se tady každý večer pravidelně opíjí, pak předvádí Bolka Polívku a svádí to právě na geopatogenní zónu, které mu prý probíhá přesně pod jeho židlí. Akorát nedokáže nikdy vysvětlit, proč si nesedne vedle, třeba…“

„Víš, Venco, já nemůžu ani jindy,“ vstoupila mu do předvádění Jana. „Je s tebou sranda, ale nám by to stejně neklapalo. Ty jsi takový, promiň, nezralý. Ještě nevíš co vlastně chceš.“

„Ale já vím, co chci!“ bránil se překvapený Venca. „Chci s tebou jít do toho televizního klubu.“

„Ale co vlastně chceš od života?“ položila mu Jana typickou otázku, kterou ženské pravidelně už tisíce let drtí všechny chlapy a na kterou pochopitelně neexistuje odpověď.

„No, právě teď nevím,“ nechal se nachytat nezkušený Venca, místo toho, aby tu otázku ignoroval. „Překvapila jsi mě. Možná bych měl pár nápadů, dodělám si školu a jednou, až se chytím, tak to bude o něčem jiném.“

„A o čem?“ zeptala se ho Jana a hned si odpověděla. „Tak vidíš, sám nevíš! Možný bys mohl pro začátek dospět, Venco, vždyť ty ani doopravdy nevíš, co vlastně chceš. Promiň, ale je tady někdo jiný.“

„Někdo jiný?“ zeptal se přihlouple Venca, jako by nevěděl, že je tady vždycky někdo jiný.

„Je to prostě tak. Mohli bychom zůstat kamarádi?“ neopomněla Jana zmínit tu nejhorší možnou větu v podobné situaci, která ale z nějakého záhadného důvodu vždy zazní. „Ráda tě ještě někdy uvidím, ale nic vážnějšího, Venco.“

„No jasně, budeme ti největší kamarádi všech dob,“ ironicky opáčil Venca, kterému mezitím došlo, že je konec. „Takoví kamarádi, že se Váleček s Gábinou budou stydět.“

„Tak se měj,“ dodala Jana a zavěsila telefon.

Je to těžké. Víte, ono to často zmiňované přátelství mezi mužem a ženou doopravdy neexistuje, jelikož obě strany po té druhé vždycky něco chtějí. Přátelství ale může vzniknout jedině v případě, kdy ani jedna ze stran po té druhé nic nechce, což je mezi mužem a ženou nemožné. A chcete rozuzlení? Tady je: Rozuzlení neexistuje! Každý, kdo mluví o nezištném přátelství mezi mužem a ženou, nerozumí historické podstatě jejich vztahu. Ten je založen na oboustranném prospěchu, ne na nějaké nezištnosti. Popírání této skutečnosti je proto trapné a zbytečné současně. Úloha nemá řešení.

Není tedy divu, že Venca opět zamířil do Bastily, lehce se přiopít, aby zapomněl na to, co se stalo a současně zamlžil to, co ho ještě čeká. A čekalo ho toho ještě dost, protože lidé s Vencovou povahou průšvihy doslova přitahují. Navíc si musel přiznat, že skutečně neví, co vlastně doopravdy chce, to ale není žádný průšvih, jelikož to neví nikdo, a ani nemůže, protože nelze předpovědět, co nám život přinese.

 

Kapitola třicátá

Orel much nelapá

Někteří lidé jsou tak vypečení, že to snad ani není možné. Přitom se tento ušlechtilý předmět nikde na světě nevyučuje (snad jen na Borneu) a všichni vypečenci tedy nutně musejí být samouci. Ale asi má tento způsob přemýšlení jakýsi zvláštní půvab, když mu holduje takové množství populace. Dneska už v podstatě nenarazíte na člověka, který by nebyl vypečený. Má to své výhody, získáte si pověst mudrce, jelikož lidé už dávno zapomněli, co to znamená, být doopravdy moudrým.

Víte, každého cíle se dá dosáhnout dvojím způsobem. Buď přímo, tedy pochopením problematiky a následnou realizací, nebo nepřímo, čili lstí. První způsob vyžaduje schopnosti a následné možnosti k jejich uskutečnění, ten druhý využívá možností a schopností jiných, které si následně přisvojíme k vlastnímu prospěchu. Zvláštní je, že ten druhý způsob bývá mnohem více uznáván.

„Nazdar Venco,“ pozdravil Vencu Pišta, když si náš novopečený filmař zaskočil po delší době do Bastily. „Co to máš na sobě za divnou košili, čéče?“

„Úplně normální košili,“ odpověděl překvapeně Venca a raději ji pohledem zkontroloval, jestli není náhodou od něčeho politá.

„Je fakt hodně divná,“ odfrkl si maestro. „Vypadáš v ní jako profesionální kapsář, nebo dokonce jako buzerant na lovu.“

„No a co,“ bránil se Venca. „Buzerant nejsem a všichni Češi kradou, tak jaký je v tom problém.“

„Tak to je velký problém!“ začal mu zuřivě oponovat Pišta. „Kupříkladu já nikdy nekradu. Jsem celkem slušný cigán. Maestro CSc, jak se nám říká!“

„Minulý týden jsi přímo tady u baru ukradl broušenou sklenici,“ vmetl mu do tváře Venca tvrdou pravdu. „Odnesl sis ji domů, sám jsem tě viděl. A ještě ses tím druhý den chlubil, jak jsi ji vynesl pod bundou.“

„Ale to není krádež,“ začal mu vysvětlovat svou filozofii Pišta. „To je něco úplně jiného. Krádež je, když někomu ukradeš kolo, nebo peněženku. Ale hospodské sklenice přece nikomu nepatří!“

„Podle mě patří majiteli hospody,“ provokoval ho dál Venca. „Co si ten chudák počne, teď je úplně bez sklenice,“ pokračoval, vysmívaje se jeho poctivosti.

„Tak to jsou strašné kecy,“ hájil svou pravdu Pišta. „Stejně to dostal od pivovaru zadarmo. Pivovary dávají hospodským sklenice za podepsání smlouvy, takže se za ně neplatí, chápeš to gádžo?“

„A když tobě někdo ukrade něco, co jsi dostal zadarmo, tak je to v pořádku?“ pokračoval Venca ve frontálním útoku. „To už asi ne, co?“

„No tak dobře, vyhrál si,“ nerad připustil porážku Pišta. „Ale stejně jsi blbec, stejně jako ten hostinský. Už s tím už nikdo nic nenadělá, jako s globálním oteplováním. Raději mi řekni jakpak se ti daří u filmu?“

„Ale, nosím těžké bedny z dodávky na plac a zpět,“ přiznal se Venca ke své potupné práci. „To víš, nováčci dělají vždycky tu nejhorší práci.“

„Můžu ti pomoct! Samozřejmě ne s tím nošením, ale mám pro tebe skvělý nápad! Za týden máme menší šňůru koncertů, při příležitosti deseti let založení kapely. Budeme hrát postupně ve třech klubech, v každém tak hodinu. Zkus navrhnout šéfovi, že by mohl natočit dokument o mojí kapele. Trošku slavní přece jsme, nebo ne? Bude to výhodné pro všechny. Ty budeš mít nápad na dokument a já reklamu zadarmo.“

„Jenomže já jsem pouhý asistent kamery,“ přiznal se Venca. „To znamená pan Nikdo.“

„Vážně?“ zeptal se ho ironicky maestro Pišta. „Ale máš vyšší ambice, nebo ne? To chceš ztvrdnout u těch beden až do důchodu?“

„No dobře, tak já se ti teda zeptám. Dokument o jazzové kapele by nemusel být úplně marný,“ zamyslel se Venca. „Je to rozhodně lepší, než ty pitomé dokumenty o rozhlednách, které jsme dělali loni. Naštěstí jsem tam v tu dobu ještě nebyl, to bych se styděl ještě dneska. Ale poslouchej, to znamená oslovit rovnou vedoucího dramaturgie. Když za ním zajdeš, určitě se domluvíte.“

„Orel much nelapá,“ vysvětlil mu svou životní filozofii Pišta. „Kdybych se držel při zemi, nikdy bych nenatočil ani jednu desku. Já nemám zapotřebí někam chodit, jako bych žebral, nebo co. Půjdeš za ním ty! Řekneš mu, že je to tvůj nápad, a že se pokusíš mě ukecat. To zní mnohem líp, než když se muzikant sám vnucuje.“

„Byl jsem za ním nedávno s novým nápadem, ale vyhodil mě. Je namyšlený a zkostnatělý.“

„Namyšlený a zkostnatělý je každý šéf,“ prozradil mu Pišta další starou pravdu. „Snad jen šéfové v muzeu jsou pouze zkostnatělí,“ zavtipkoval.

„Dobře, hned zítra se mu zmíním, ale bude tě to stát pár fernetů!“

„Máš je mít,“ zasmál se Pišta a zvedl ruku se dvěma vztyčenými prsty, což je všude na světě obecně uznávaná objednávka. „A jen tak mimochodem, jestli máš komplexy z šéfa, tak se ho před ostatními zeptej, jestli mu to nevadí, že u práce svačíš.“

„Co je to za blbost?“ podivil se Venca. „Samozřejmě že mě hned seřve! U práce se přece nesvačí.“

„Dobře, ale druhý den se ho při podobné příležitosti zeptej, jestli by mu nevadilo, kdybys při svačině navíc i pracoval. To je totéž, ne? Pak mu určitě dojde, jak blbě včera kecal.“

„Takové triky na něj neplatí,“ opáčil Venca. „On většinou ani neví, co bylo před hodinou, natož co bylo včera.“

„Tak to už ti nezbývá nic jiného, než začít znovu pracovat ve fabrice,“ zakončil to Pišta a začal se věnovat nějakým blondýnkám u vedlejšího stolu.

„Jen to ne,“ pomyslel si Venca a začal raději konzumovat zvětralé pivo, aby se zbavil stresu a vůbec tak nějak smyl z duše pachuť podřízenosti, ze které se stále nemohl vymotat. Nakonec to ale hodil za hlavu, jelikož podřízenost patří k životu všech nepochopených géniů stejně jako, no, třeba nadřízenost všech pochopených debilů. Nakonec odešel raději domů, aby nezaspal, což byl jeho celoživotní problém.

„Šéfe,“ oslovil druhého dne Venca pana Nejedlého. „Mám nápad na dokument.“

„Ty máš nápad?“ podivil se Mikuláš.

„Ano,“ opáčil pyšně Venca. „Odpoledne hodlám zajít za vedoucím dramaturgie, aby si to poslechl.“

„Tak to bude dřív papež tancovat u tyče lambádu, než aby si náš vedoucí nechal radit od nováčka,“ lakonicky namítnul Mikuláš. „Vyhodí tě už jen z principu.“

„Stejně to zkusím,“ nedal se odradit Venca. „Slíbil jsem to kamarádovi. Vážně myslíte, že je to zbytečné?“

„Dělej si, co chceš, mě je to jedno,“ přilil si další rum do kávy Mikuláš. „A tykej mi prosím tě! Tady se nevyká ani řediteli. Tedy, ty mu raději ještě vykej, nejsi stoprocentní zaměstnanec, ale brzo ti to sám nabídne. Jsme tady jedna parta, je ti to jasné?“

„Je mi to jasné, díky!“ vyhrkl Venca. „Zajdu za ním hned zítra, pane Nejedlý.“

„Poslouchej, Venco,“ otočil oči v sloup jeho šéf. „Pojďme si už konečně tykat. Já jsem pro všechny Mikuláš, žádný pan Nejedlý. Viděl jsi někdy nejedlého Mikuláše?“

„Neviděl, ale je to dobrý fór,“ ocenil snahu Venca. „A co se týče toho dramaturga, předpokládám, že v devět už by mohl být v práci.“

„To sice předpokládáš dobře, ale stejně tam nebude,“ oznámil mu další tvrdou pravdu Mikuláš. „Může si totiž dělat co chce, a jemu se hlavně nechce být v kanclu. Nejlepší bude, když se ho pokusíš zastihnout před obědem. To se vrací z porady a čte si noviny, aby si ukrátil volnou chvíli. Alespoň to budeš mít rychle odbyté. Před obědem nerad přemýšlí, takže ti to buď hned schválí, nebo tě rovnou vyhodí.“

„Na to už jsem zvyklý,“ prozradil mu pro změnu Venca svou vlastní trpkou životní zkušenost. „A kdo nic nedělá, ať nedoufá ve změny,“ dodal ve dveřích přiučenou chytrost, kterou nedávno někde četl.

„Jenomže ty změny nemusejí být vždy k lepšímu,“ zavrčel Mikuláš. „Ještě nemáš po zkušební době, tak se raději moc nezviditelňuj. Když ti to vyjde, tak po tom za pár dní pes neštěkne, ale když to poděláš, budeš mít navždy pověst pitomce. Raději si přečti tady tuhle knihu o elektrotechnice. Zítra si tě trošku prozkouším.“

Nevěděl, chudák, že zkoušet z čehokoliv Vencu je ztráta času, jelikož on už dávno sledoval linii vlastních názorů na cokoliv, bez ohledu na nějaké objektivní závěry. Žil si ve vlastním světě, s vlastními představami, které sice dost často narážely na kruté ostny života, ale i tak to byl ten nejlepší možný způsob, jak prožít krásný život. Kašlat na druhé a chovat se podle toho, co zrovna den přinese.

Ne, že by si to Venca takhle vymyslel, to vtipálek Osud mu uchystal tyto radovánky, které se končí až smrtí. Ale i tak je lépe žít si podle sebe. Člověk alespoň ve stáří nemusí truchlit, že trpěl kvůli jiným, ale jen kvůli sobě. A to vážně stojí za to, jak by vám jistě potvrdil každý letitý chovanec Domova důchodců, kdyby se mu o tom chtělo mluvit.

 

Kapitola třicátá první

Chytrému napověz

Vzdělávat se je nejen chvályhodné, ale často i nezbytné, protože lidé v naší krásné zemi jsou tituly zcela posedlí. Řádné vzděláním vám usnadní cestu životem, tedy samozřejmě pouze v případě, pokud nemáte v úmyslu udělat kariéru v politice, nebo v mafii, pak je to naopak úplně jedno. V těchto speciálních případech je dokonce lepší žádné vzdělání nemít, alespoň vás to nebude zatěžovat starostmi o osud svěřeného resortu, nebo dokonce nočními můrami ohledně identifikace nalezených mrtvol. Co svět světem stojí, tak ještě žádný politik nezabodoval u voleb svou odborností, nebo mafián svou inteligencí. Jde to jedině s drzým čelem a tahem na branku.

Ještě důležitější je však si uvědomit si, že samotný proces vzdělávací je jen tím prvním nesmělým krokem, který sám o sobě taktéž nikam nevede. Je to jen květinová brána k samotnému životu, plnému komplikovaných problémů, které za vás díky titulu vyřeší někdo jiný. Ale dost hloupých řečí, řeknu vám to na rovinu: Kdo je blbý, zůstane blbý i s titulem a kdo blbý není, tomu titul zas až tak moc neuškodí. Snad jen mírně komickou nadutostí, která více-méně zdobí téměř každého vzdělance, ale tak už to prostě na světě chodí, tak to necháme plavat.

Jenomže studovat při zaměstnání není žádná legrace, jak měl Venca brzy zjistit. Tedy, legrace to je, ale pouze pro učitele. Ti si to vždy užívají, přičemž se považují za vrchol moudrosti, protože si rádi namlouvají, že intelektuální převahu, kterou mají ve své odbornosti, snadno prokážou i v jiných oblastech. V tom se ovšem hluboce mýlí, v ostatních oblastech jsou většinou úplně stejně bezradní, jako jejich žáci, ze kterých si tropí legraci.

Ale kus moudrosti se dá nají i zde. Zkoušet někoho jiného z vědomostí, které jsou mým denním chlebem, je veliká zábava, ale běžný řadový student si, kromě toho kyselého úsměvu nad neustálým nedostatkem svých znalostí, užije srandy o mnoho méně. A kolikrát ani nemá na vybranou, protože kromě toho předmětu musí obsáhnout ještě spoustu dalších předmětů, s jinými chytráky, včetně své práce. Jenomže když chcete být dobrý zaměstnanec, nutně budete mizerný student a naopak. Daleko nejlepší je zlatá střední cesta, být mizerný student i zaměstnanec a excelovat raději v osobním životě.

„Tak mi něco pověz o odporech,“ zeptal se Vency Mikuláš hned druhého dne u svačiny. „To jsou takové ty malé válečky,“ zavtipkoval.

„Odpory jsou takové ty malé válečky,“ zopakoval po něm zcela nepřipravený Venca, jelikož tu knížku ještě ani neotevřel.

„Vážně?“ zasmál se Mikuláš, který si zatím myslel, že si Venca taky dělá srandu. „Tak to jsi borec, že to poznáš pouhým pohledem. Jenomže mě nezajímá, jak vypadají ty součástky, ale co to znamená elektrický odpor!“

„Vyjadřuje se tím poměr mezi proudem a napětím,“ tipnul si Venca.

„No, to není úplně přesné,“ zamyslel se Mikuláš, který pořád ještě netušil, že Venca mlží jako o život. „Nejprve si projdeme Ohmův zákon, když už jsi zmínil ten proud a napětí.“

„Klidně,“ odvětil Venca, který byl právě všechno, jenom ne klidný. „Ohmův zákon je moje specialita,“ dodal, jelikož se jako každý nepřipravený student naivně domníval, že tím otázky skončí.

„A jak tedy zní?“ zeptal se ho Mikuláš.

„Eéé, je to jednoduché,“ začal to zkoušet Venca. „Ohm pod přeponou se rovná odporu vodiče,“ ale byl briskně přerušen.

„Co to plácáš za voloviny! Tys to ani nečetl, že?“ obořil se na něj zprudka Mikuláš. „Vždyť je to pátá třída základní školy!“

„Četl jsem to,“ bránil se Venca, „a dokonce několikrát!“ dodal, což byla sice lež jako věž, ale šéfům se lhát může.

„To se mi nechce věřit, Venco. Tak třeba jaký je rozdíl mezi proudem a napětím?“ zeptal se ho Mikuláš, který už začínal tušit děsivou pravdu.

„Proud je proud a napětí je napětí,“ opáčil po chvíli přemýšlení Venca.

„Přestaň blbnout a odpovídej normálně!“ vyzval ho Mikuláš.

„Tak v tom případě nevím,“ připustil Venca, který to skutečně netušil. Na jeho obranu je třeba říct, že devadesát procent běžné populace to také neví a i oni by měli s touhle jednoduchou otázkou veliké problémy.

„Ježíši Kriste, vždyť ty neznáš ani základy!“ zatvářil se naprosto zoufale Mikuláš. „Který blbec tě doporučil na asistenta kamery?“

„Pan režisér Pazdera,“ odvětil po pravdě Venca. „Co mu všichni říkají Pazdrát.“

„Sám Pazdrát? No dobře,“ povzdechl si Mikuláš. „Tak se do toho dáme.“

Celé dopoledne pak probírali základy elektrotechniky a souběžně s tím mu Mikuláš ukazoval, jak se obsluhuje kamera. Není to ostatně nic složitého, úplně stačí, když umíte zmáčknout knoflík a netřepe se vám ruka. Všechno důležité už zvládne technika.

Po obědě pak Venca zašel za vedoucím dramaturgie, aby mu představil svůj nový, jen trochu vypůjčený nápad na dokument.

„Tak vy máte nápad, pane Kilijáne? To se mi líbí!“ pokrytecky zalhal pan vedoucí, protože si myslel pravý opak. Aktivní podřízené všichni vedoucí ze srdce nesnáší. „Musím přiznat, že vaše aktivita se mi zamlouvá, protože většina zaměstnanců se jen veze. Tak ven s tím, o co jde!“

„Mám nápad na hudební dokument,“ triumfoval Venca. „Zanedlouho bude slavit místní slavná skupina deset let existence a mají takovou malou šňůru koncertů po klubech. Co kdybychom o nich natočili medailónek?“

„A o jakou skupinu se jedná, mládenče?“ zeptal se ho znuděně vedoucí a mrknul na hodinky. „Nehrají snad nějaké ty metalové příšernosti?“

„Kdepak, je to skupina taková skupina, která hraje…, hm, no prostě skupina. Jmenují se…, ééé, no já vlastně nevím, jak se doopravdy jmenují, ale jsou vážně moc dobří. Hrají takový moderní džezík a jsou tady na Ostravsku poměrně dost slavní.“

„V životě jsem o nich neslyšel. Možná i z toho důvodu, že se nijak nejmenují,“ opáčil ironicky pan vedoucí. „Co je to za pitomou kapelu, když ani nemají název?“

„Oni určitě mají nějaký název, jenom nevím jaký. Vydali dokonce desku,“ snažil se Venca. „A hrají po klubech,“ dodal, jako by to něco znamenalo.

„Desku dneska vydají každému blbci,“ odfrkl si opovržlivě pan vedoucí, „a po klubech hrají jen tuplovaní blbci,“ dodal. „Až budete mít něco pořádného, tak se stavte, ale dokumenty o neznámých kapelách točit nebudeme. Ještě by měli reklamu zadarmo. Podobné chytráky tady moc dobře známe!“

Po skončení neúspěšné audience se Venca vrátil na pracoviště, pokračovat v zevlování, což je mimochodem v televizi ta nejběžnější činnost. Když ho někdo začal pozorovat, tak prostě jen přenesl reflektor z jedné strany na druhou a pak měl zase půl hodiny klid.

„Tak jak jsi dopadl?“ zeptal se ho Mikuláš. „Vyhodil tě, nebo ne?“

„Vyhodil, ale slušně,“ pochlubil se Venca. „Jenom pokuřoval a mudroval. Nakonec rozhodl, že takový dokument se točit nebude. Prý to dělá kapelám reklamu zadarmo, jako by za reklamu chtěl někdo normální platit.“

„Tak to máš štěstí, že tě nepřeřadil za drzost. Potom bych si jako asistenta musel vybrat někoho jiného,“ pohrozil mu naoko Mikuláš. „Nesmíš být tak aktivní, tím na sebe jen přitáhneš pozornost a to nikdo z nás nepotřebuje. Buď rád, že si tě tady nechám. Dneska nemá své místo nikdo jisté, konkurence je strašlivá.“

To však pěkně kecal, jelikož už si natvrdlého Vencu oblíbil. Jiného asistenta by ani nechtěl, protože z jeho strany nehrozilo ani minimální nebezpečí profesní konkurence. Venca se mu prostě čím dál víc jevil jako ideální adept na to, že veškerou černou práci zvládne za něj, doběhne pro pivo a nebude si na nic stěžovat. Tak to ale ostatně má i být, asistenti čehokoliv v podstatě nejsou nic jiného, než parta poskoků, jejichž úkolem je plnit příkazy a neremcat.

 

Kapitola třicátá druhá

Ješito, ješito, už to máš ušito

Kdo má rád klobásky a ctí zákony, neměl by být u jejich vzniku, tak zní další moudré pořekadlo, které vám hned po ránu naservíruji. V politice to platí jen částečně, v gastronomii pak zcela. Je to z toho důvodu, že v obou těchto případech se musí vždy z důvodu úspor mezi zdravé maso namlít i nějaké ty kompromisní zbytky, aby se docílilo zvýšení kvantity, s co nejmenším omezením kvality. Stejně to nikdo nepozná, ani volič, ani strávník, tak proč se tomu vyhýbat. My se dnes budeme věnovat oběma těmto ušlechtilým tématům, jelikož velmi často splývají. Politika totiž není nic jiného, než snaha, dostat se bezpracně ke korytu, zatímco gastronomie je naopak mocenská klika, rozhodující o tom, kdo půjde od koryta na porážku, a kdo alespoň protentokrát přežije.

„Koho jsi volil, Venco?“ zeptal se následujícího pondělního dopoledne svého asistenta hlavní kameraman Mikuláš, když společně s ním a s Andreou Mokrou, asistentkou režiséra, zašli na předčasný oběd před plánovaným natáčením v místním masokombinátu. Tu pitomou otázku dával Mikuláš už od rána každému, koho potkal, aby se pobavil.

„Já jsem nebyl u voleb,“ odpověděl bezelstně Venca. „Stejně je na výběr jen parta bývalých komunistů, nebo novodobí zbohatlíci. Podřizuji se tedy tupé většině, když už jich je tolik.“

„Jsi normální?“ seřval ho Mikuláš. „V tom případě sám patříš k tupé většině, protože k volbám nechodí jedině totální blbci! Takhle se sám připravuješ o své jediné právo, podílet se na řízení této Země.“

„Země žádné řízení nepotřebuje,“ utrousil Venca, který pocítil potřebu vytahovat se ze svými filozofickými postřehy. „Vždycky jde jen o prachy, o nic jiného. Podle mě naopak k volbám chodí jenom totální magoři, kteří se naivně domnívají, že můžou něco změnit. Ve skutečnosti je politický směr naší země na další roky už dávno nastavený a změnit se to nedá.“

„Co ty o tom můžeš vědět?“ zeptal se ho po chvíli přemýšlení Mikuláš. „Vždyť jsi ještě cucák! To já jsem zažil Pražské jaro, kamaráde, a i všechno, co přišlo potom. Raději ani nechtěj vědět, co tenkrát dělo. Vyhodili z práce každého, kdo nechválil příjezd vojsk.“

„To přeháníš,“ namítnul Venca. „Kdyby vyhodili každého, tak by republika zkolabovala.“

„No dobře, možná trošku přeháním,“ připustil Mikuláš, „ale ortodoxní komanči dělali dusno.“

„Jenomže ortodoxní komanči už dneska nikomu nevadí, protože jsou úplně neškodní,“ pokoušel se ho přesvědčovat o své pravdě Venca. „Ti, co dneska škodí, jsou novodobí podnikatelé s komunistickou minulostí, ne ortodoxní komanči. Ti ve straně zůstali a jsou každému pro smích. Převlečkabáti jsou nebezpeční. Ještě nedávno vyřvávali o vykořisťování dělnické třídy a dneska vlastní fabriky.“

„Žádného majitele fabriky neznáš,“ argumentoval celkem rozumně Mikuláš, „tak je nesuď. Nemusí to být všichni bývalí komunisti.“

„Nikoho z nich sice neznám, ale bylo by divné, kdyby tomu bylo jinak,“ uhodil pro jednou hřebíček na hlavičku Venca. „Kde jinde by se ti vychcaní komouši najednou tak rychle ztratili, co? Kdo byl vychcaný před listopadem, je vychcaný i po něm!“

„Víte co, pojďme se raději bavit o něčem jiném,“ navrhnula Andrea, kterou politika unavovala. „Víte co se mi na naší jídelně líbí? Že včera bylo zelí a dneska je zelňačka. Jsou věci, na které se člověk může spolehnout i v dnešní nejisté době. Když je v jídelně jeden den zelí, druhý den bude jistojistě zelňačka. Když je čočka, druhý den bude čočková.“

„To je nepravděpodobné,“ prohlásil rozjetý mudrlant Venca. „Zelí bývá zahuštěné cibulovou jíškou, to by se v zelňačce nerozvařilo. Ale s tou čočkou máš asi pravdu.“

„Odkdy se zajímáš o vaření?“ zeptal se ho udiveně Mikuláš.

„Odjakživa!“ vyhrknul Venca. „Muž by se měl umět o sebe postarat, jelikož jídlo ve veřejném stravování může ohrožovat na životě. Pokouším se jen žít v tomhle pokřiveném světě nejrovněji jak umím!“ zkusil na ni svou oblíbenou filozofickou frázi.

„Ty jsi vážně někdy vařil?“ udiveně zvedla obočí slečna Andrea, kterou podobné pseudointelektuální fráze příliš nezajímaly. „To je super!“

„No jo, pracoval jsem v hotelu Chemik,“ pochlubil se jí Venca, přičemž zamlčel, že se jednalo pouze o jeden den. „Normálně jsem vařil v hotelu, byla to docela zábava.“

„Tak to tě bude dnešní natáčení zajímat. Uvidíš rozpůlené krávy a už nikdy nebudeš mít chuť na biftek,“ zasmál se Mikuláš. „Mimochodem, mládeži, skočím ještě na jednu rychlou kávu,“ dodal a odkvačil.

„Myslel na jedno rychlé pivo,“ prozradila Vencovi slečna Andrea skutečný důvod. „Je úplně stejný, jako ten můj šéf. Taky jen pořád chlastá v pracovní době a já musím dělat všechno za něj.“

Venca tedy mezitím rozmístil světla a postavil stativ. Pak zběžně koukl do monitoru a prohlásil: „Můžeme natáčet!“

„Tak natáčej, je to v nákladech, když tak to vystřihneme,“ pokynula mu zvesela Andrea. „Můj ani tvůj šéf tady stejně ještě nejsou, tak co,“ a sedla si do režisérského křesla.

„Zaber tady ty krávy,“ poručila si jako pravý režisér. „Ať se vegetariáni pokochají.“

Venca tedy zapnul kameru a švenkoval na chudáky býložravce, putující ke skluzavce smrti. Stejně ho to vždycky bavilo, hrát si s technikou. Co ho trošku znervózňovalo byla skutečnost, že chudinky krávy evidentně věděly, co je čeká, jelikož je museli pracovníci masokombinátu pobízet železnými tyčemi. Pochmurnou atmosféru jatek si tedy Venca s Andreou snažili vyplnit alespoň tím, že občas zabrali kamerou nějaké ty pracovníky. Bohužel i ti byli zcela od krve.

„Co to tady tropíte?“ zeptal se jich právě přicházející režisér Pazdrát, zhruba tak za půl hodiny. „Vy už točíte?“

„Tady Venca točí ty jatka, protože pan Nejedlý si musel odskočit na jedno pivko,“ práskla Mikuláše smějící se Andrea.

„Jaký Venca?“ zeptal se Arnošt, který na tom pivu byl právě s Mikulášem, ale vrátil se dřív, jelikož pan kameraman si ještě odskočil na záchod.

„Ten nový asistent kamery, co je tady na zkoušku,“ napověděla mu asistentka.

„Jo ten,“ zamyslel se Pazdrát a pohlédl na Vencu. „Ten co urazil mistra Padavku? Když na to tak vzpomínám, tak to nebyl úplně špatný fór, pane kolego, ale už to nedělejte. Mimochodem, Venco, zdá se mi, že máte talent,“ zabručel, když si přehrával záznam. „Natočil jste ty nejodpudivější záběry, které jsem kdy viděl.“

„Promiňte, ale točil jsem poprvé,“ bránil se Venca.

„Kdepak,“ pochválil ho Pazdrát. „To je v pořádku. My potřebujeme odpudivé záběry, aby mohla Radnice přitlačit na vedení masokombinátu kvůli rekonstrukci. To oni si tenhle dokument objednali, do všeho chtějí mluvit. No, myslím, že jsme skončili, zbytek dostříháme ve studiu.“

„Byla to brnkačka, rejžo,“ okamžitě chytil záchvat sebevědomí Venca. „Příště to už určitě zvládneme tady s Andreou sami.“

„Tak se zase tak moc nenaparujte, vy ješito, měl jste štěstí. A rejžo, mi může říkat jedině tady slečna Andrea, vy mi budete říkat pane režisére, je vám to jasné?“

„Jasná věc, pane režisére,“ opáčil servilně Venca a začal sklízet nádobíčko. „Jinak by už žádné příště nemuselo být, že?“

„To byl bystrý postřeh, mladíku,“ pousmál se režisér. „Doufám, že vám ten rozumný přístup vydrží. S takovou si budeme rozumět.“

Aby ses neposral, ty udatný režisére, zamumlal si pod fousy Venca, když se Pazdrát dostatečně vzdálil. Však počkej, nebude trvat dlouho a budeš se mnou muset počítat.

„Hej, Kilijáne! Jak to, že ještě nemáš sbalené ty stojany?“ houkl na Vencu právě v tu chvíli šofér dodávky. „Nemíním tady čekat věčnost!“

„Klídek, jak říká Terminátor,“ pravil vtipně Venca. „Za chvíli to máš na korbě. Mimochodem, taky mám řidičák a příště můžu řídit sám.“

„Jenomže Terminátor neříká klídek,“ zamyslel se šofér nad Vencovou poznámkou. „Terminátor říká: Já se vrátím! Viděl jsem to nejméně stokrát.

„Určitě řekl klídek!“ začal se bránit Venca. „To se naučil v minulosti, nebo v budoucnosti, už nevím.“

„No tak dobře, pane chytráku, ale pohni si! Na hovadiny nemám čas,“ popohnal ho šofér a Venca si tedy pohnul a za několik minut odjeli zpět, směrem k ostravským ateliérům.

 

Kapitola třicátá třetí

Řemeslo má zlaté dno

Kdysi dávno za starých časů, když odér rozkládajících se mamutů ještě zcela nevyvanul z povrchu zemského, se z oblibou říkalo, že řemeslo má zlaté dno. Jenomže doba se od těch dob značně změnila a nyní je třeba si položit otázku, jestli je tato věta vůbec pravdivá. Kdysi možná ano, ale dnes už je z té věty platné pouze slovo „dno“. To znamená, že když se budete věnovat řemeslu, skončíte na dně. Každý, kdo v dnešní době pracuje rukama, skončí sedřený v tom nejchudším hrobě, snad vnitřně vyrovnaný s tím, že poctivá práce z vás sice boháče neučinila, ale čeká vás odměna na Nebesích.

Z jakéhosi záhadného důvodu si však berou do úst slovo „práce“ i lidé, kteří se jinak jakékoliv práce nevýslovně štítí. Kupříkladu umělci, sportovci a politici. Oni dokonce používají i slovo „řemeslo“, což zní z jejich úst až rouhavě. Ve skutečnosti se každé řemeslné práci výše uvedení chytráci už od podstaty vyhýbají a raději ji přenechávají jiným. To mají společné se zločinci, kteří by taktéž raději umřeli, než by nastoupili do poctivé rachoty.

Pár dní po Vencově náhodné premiéře za kamerou ho náhle oslovil Mikuláš Nejedlý se zvláštním úkolem:

„Venco, mám pro tebe práci! Dneska večer točíme takový malý bezvýznamný koncert. Bude to rychlovka, šéf na poslední chvíli rozhodl, že natočíme nějaký ten jazzový koncert v místním klubu. Znáš to, podpora regionální kultury.“

„Vždyť tohle jsem mu sám nedávno navrhoval a on mě sprostě vyhodil!“ podivil se Venca.

„Já vím, ale to je tady normální,“ zchladil ho Mikuláš. „Nápady na nové pořady musejí přicházet od šéfů a ne od asistentů, to snad chápeš, ne? Na poradě to šéf nadhodil jako svůj nový nápad a všichni dělají, že to tak je. Žádný strach, na to si zvykneš. Buď rád, že máš práci, šéf ti to vynahradí jinak.“

„A jak?“ zeptal se Venca.

„Jednoduše, dá ti šanci,“ potáhnul z cigarety Mikuláš. „Tentokrát budeš točit všechno sám, budeš mít celý koncert ve své režii. Už jsi tady pěkných pár týdnů a i já si potřebuji ověřit, jestli to zvládneš i beze mě, kdybych někdy nemohl přijít na plac. Budu sedět u baru a pozorovat tě.“

„To myslíš vážně?“ podivil se Venca.

„Přesně tak!“ triumfálně odvětil Mikuláš. „Uděláš prostě to samé, jako v tom masokombinátu, pamatuješ? Co se bude divně hýbat, na to namíříš objektiv. Jediný rozdíl je ve světlech. Muzikanti si myslí, že ty jejich chytrosti mají větší hodnotu, než bučení dobytka, proto je třeba je řádně nasvítit, aby si ti blbečci připadali důležitější!“

„To bych měl zvládnout,“ zamyslel se Venca. „Rád si na někoho posvítím,“ zavtipkoval. „Na tom přece nic není, jenom zapojím reflektory a je to, nebo ne?“

„Správně, nic to není,“ poplácal ho po rameni Mikuláš. „Alespoň se naučíš osvětlovačskému řemeslu a v nejhorším případě ti pomůže slečna Andrea.“

„Ona rozumí elektrice?“ divil se Venca.

„Ta nerozumí ničemu, ale většina štábu ji chce sbalit, takže určitě přemluví někoho z osvětlovačů, aby vám pomohl se zapojením reflektorů. Musíte si přece umět poradit, ne? Kromě toho tam bude i celý náš štáb pomocných techniků. Jsou sice líní jako vši, ale když budou mít blbé kecy, tak se odvolej na mě.“

„A pan režisér tam nebude?“ zajímal se dál Venca.

„Samozřejmě, že tam bude!“ vysmál se mu Mikuláš. „To si přece nenechá ujít. Bude sedět se mnou u baru a pozorovat vás dva, jak to celé organizuje. Na méně důležité reportáže totiž budete jezdit už jen vy dva. A vůbec ničeho se neboj, když to zkazíte, tak to prostě neodvysíláme a basta fidly.“

„Víš co je mi divné, Mikuláši?“ zeptal se ho po chvíli přemýšlení Venca. „Je tady spousta lidí, kteří v televizi pracují už spoustu let, ale natáčet mám já s Andreou, kteří jsme tady jen pár týdnů.“

„To je fakt, jenomže oni už mají tyhle pochmurné začátky za sebou. To asistenti jsou tady od toho, aby pracovali za své šéfy a přebírali zodpovědnost za vše, co se nepodaří. To jsi nevěděl?“

„No jo, tušil, ale to mi říkáš jenom tak? Jako by to bylo normální?“ podivil se Venca.

To ještě nevěděl, že je to nejenom naprosto normální, ale dokonce stěžejní kariérní postup ve většině profesí. Jakmile se někdo dostane na manažerský post, ihned si hledá nějakého výkonného posluhu, který bude za něj dělat veškerou práci a neremcat. Tím se i snižuje nezaměstnanost, když práci jednoho člověka dělají dva a firmy to většinou nic nestojí, protože ti, co doopravdy pracují za své šéfy, mají většinou tak malý plat, že to ani nestojí za řeč.

„Jasně že je to normální, ty troubo,“ podivil se Mikuláš jeho neznalosti. „Každý si tím musel projít, já taky! Za pár let to možná převezmeš po mě a první věc, kterou uděláš, bude to, že si najdeš nějakého asistenta, na kterého přesuneš veškerou práci. Každý to tak dělá. Však sám uvidíš,“ poučil ho a jako vždy měl pravdu.

Koncert začal přesně o půl deváté, čili půl hodiny po oficiálním zahájení. Je to tak, čím bezvýznamnější skupina, tím větší zpoždění. Na tomto zpoždění mívají lví podíl hlavně bubeníci, neustále nespokojení se svým zvukem. Je to způsobeno především tím, že zvuk bicích je již od podstaty hrozný, což však právě bubeníci jako jediní neví a neustále chtějí po zvukařích něco vylepšovat.

„Dík, Venco,“ mrkl na kamaráda Vencu Pišta, neboť to byla právě jeho kapela, kterou vedoucí dramaturgie „náhodně“ vybral. „Tak jsi to nakonec zařídil. To jsem ani netušil, že máš v Televizi takové slovo. Vy gádžové máte své lidi všude, co?“ začal se svým oblíbeným argumentem.

„Promiň Pišto, ale teď právě nemám čas,“ vyhrknul Venca, který lítal jako blázen a zapojoval chvíli kamery, chvíli reflektory. Jak už mu naznačil Mikuláš, všichni členové štábu jen tak postávali a veškerou práci nechali na něm. Nakonec musel i komandovat osvětlovače, kteří plnili jeho příkazy s neskrývaným opovržením. Nováčci to nikde nemají lehké a každý jim rád zavaří.

„Ahoj Ostravo!“ ozvalo se mezitím hlasitě z pódia, čímž maestro Pišta přivítal publikum.

„To je strašný blbec,“ utrousil směrem k Vencovi Mikuláš. „Hrají jenom v Ostravě a on tady volá Ahoj Ostravo, jako by koncertoval po celé Evropě.“

„Takový je život, každý muzikant si o sobě myslí, kdovíjaký není génius,“ utrousil Venca a dál běhal po place. Nakonec však koncert proběhl podle očekávání. Venca švenkoval chvíli na lídra, chvíli na publikum a o pauze běhal za zvukařem kapely, aby mu vysvětlil, že důležitý je signál do boxů, ne do odposlechů. Následkem toho ho ještě před skončením produkce nesnášeli všichni zúčastnění. To je však údělem výkonného poskoka ve všech profesích po celém světě, takže se ani není čemu divit.

„Tak hrozný koncert jsem v životě nezažil,“ vztekal se bubeník Baron. „Venco, ty jsi ještě horší kameraman než prodavač pián.“

„Co to tady povídáš, mládenče,“ osopil se na něj režisér Pazdrát, který právě s Mikulášem po skončení produkce zabrousil na pódium, aby všem se skleničkou drahého koňaku v ruce naznačili, kdo je tady pánem. „Bylo to našimi pracovníky výborně zvládnuté! Chcete si ještě jednou zahrát před kamerami?“

„Promiňte,“ okamžitě zchladl bubeník, když uviděl samotného režiséra. „Možná to nebylo tak špatné, ale už jsem točil lepší koncerty.“

„A nebudeš točit žádné, když si budeš stěžovat, je ti to jasné?“

„To je v pořádku, rejžo,“ oslovil pana režiséra maestro Pišta, který jejich diskusi pozoroval. „Je to jenom bubeník, nemá v tom ještě úplně jasno,“ pokusil se uklidnit houstnoucí situaci. „Zvu tě na ferneta, rejžo!“

„Komu říkáš rejžo, brnkale?“ usadil ho Pazdrát. „Fernet nepiju a s muzikanty si netykám. Tedy, já jim tykám, ale oni mi vykají,“ dodal povýšeně a vrátil se k baru.

„Zvládl jsi to skvěle,“ pochválila nakonec Vencu Andrea, která si po dobu koncertu stihla nalakovat všechny nehty na rukou i nohou. „My dva budeme dobrý tým!“

„Jasná věc,“ opáčil Venca a odešel zkolabovat k baru. To ještě nevěděl, že oni dva budou v blízké budoucnosti nejenom tým.

 

Kapitola třicátá čtvrtá

Kdybys nebyl hlupákem

Málokdy se stane, že když dáte dohromady nezadaného mladého muže s pěkným mladým děvčetem, nic mezi nimi nevznikne. Dokonce si troufám říct, že i když dáte dohromady zadané mladé lidi opačného pohlaví, většinou něco vznikne. Tedy, existují prý jisté velmi výstřední komunity, které tuto formu heterosexuální náklonnosti nepreferují, ale jak Venca, tak Andrea, mezi tyto komunity nepatřili. Ono je nakonec velmi sporné, jestli vůbec nějaké podobné komunity existují, možná se jedná jen o vymaštěné experimentátory, v každém případě, dát dohromady mladého muže s půvabným děvčetem, musí nutně skončit vzájemnou náklonností, jelikož příroda to tak chce. Už jen z principu naší společné opičí minulosti, kdy páření formou každý s každým bylo posláním zachování druhu.

Venca s Andreou tedy začali objíždět okolní vesnice a točit desetiminutové reportáže ze života hospodářských zvířat, nebo natáčet zajímavé záběry kombajnů, jak hladově konzumují kontaminované ostravské žito. Jejich šéfové pak dělali jen zábavné soutěže a celorepublikové kšefty, čili klasická dělba práce. Pro šéfy smetánka, pro podřízené lógr. Tak to ale chodí všude, proto by to nikoho nemělo příliš překvapovat. Odborně se tomu říká profesní vyzrálost a lidově šikana bažantů.

„Andreo, už mě to nebaví,“ postěžoval si Venca, když odjížděli služební dodávkou do vesničky Bílovec, natočit rekonstrukci místní kapličky. „Vždyť ta naše práce nikoho nezajímá. Podívá se na to pár ignorantů ze zastupitelstva a bude to zařazeno jako desetisekundový šot ve zprávách regionální televize. Chtěl bych dělat něco pořádného.“

„Ještě by ses mohl živit tvrdou prací v železárnách,“ připomenula mu Andrea tvrdou severomoravskou realitu. „Mimochodem, jak ses vlastně dostal do Televize? Tady se nedostane každý.“

„Přimluvil se za mě kamarád,“ odvětil Venca, přičemž přemýšlel nad tím, proč nazval vypečeného darebáka Hustovlase svým kamarádem. „Ale vždyť ty víš, že takhle jsem to nemyslel,“ začal jí pak vysvětlovat svou životní filozofii. „Vždycky jsem chtěl kupříkladu něco napsat.“

„Tak piš, co ti brání?“ zeptala se ho Andrea, zvyklá na lecjaké mladé mudrlanty. „Třeba jednou něco napíšeš, až se naučíš psát.“

„Náhodou píšu básně, abys věděla,“ opáčil Venca, který už ze zkušenosti věděl, že tahle finta na ženské vždy zabírá.

„Ty vážně píšeš básně?“ chytila se Andrea na háček. „A dáš mi něco přečíst?“

„Klidně, ale právě teď píšu scénář. Takový normální scénář na film,“ vymýšlel si Venca, aby na ni udělal dojem. „Zatím ti nemůžu říct, o čem to je, ale možná bych mohl napsat i nějakou postavu pro tebe,“ začal jí lichotit, jelikož si bystře povšiml, že tohle mají ženské rády, bez ohledu na to, že se většinou jedná o zjevnou lež.

„Ty vážně píšeš scénáře?“ začala se o něj náhle zajímat Andrea, protože sama pokukovala směrem k filmu.

„Už dlouho,“ prášil Venca. „A zrovna tyhle výlety po Ostravsku mě k tomu inspirují. Člověk, který žije na vesnici, často úplně zapomene, jak je příroda ve městech krásná. Vlevo komíny, vpravo komíny, uprostřed mezi tím pak pár dalších komínů, co lepšího může být.“

Náhodou je docela milý, když se snaží být vtipný, pomyslela si Andrea, která náhle uviděla Vencu jinýma očima. Jestlipak asi někoho má, přemýšlela.

„A ty teď s někým chodíš, Venco?“ zeptala se ho zpříma, jak už bylo jejím zvykem.

„Ale ne, dostal jsem kopačky,“ připustil Venca. „Už jsme měli skoro před svatbou, ale nakonec musela odjet na nějakou zdravotní stáž do Francie. Kariéra je pro ni asi víc než vztah. Pro mě je ale právě teď nejdůležitější tvorba,“ lhal Venca jako o život a přibarvoval si tak svůj truchlivý úděl nýmanda. „To víš, když ti jde hlavně o tvorbu, tak se lidem odcizíš.“

To si ještě myslel, že On balí Ji, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Zkušená Andrea se k Vencovi naklonila a políbila ho na rty, což on by si nikdy nedovolil. Začal ji zajímat, a teď, když se jí odhalil i jako nadějný mladý umělec, rozhodla se ho zlehka nabrnknout. Stejně se jí líbil, tak proč nemít aférku.

Venca ji objal a společně začali couvat směrem k dodávce, aby naplnili hříšnou touhu tím nejprostším způsobem. Nyní by se jistě čtenáři (a hlavně čtenářky) rádi pokochali četbou oduševnělých romantických popisů koitu, jako jsou například: Ona si rozechvěle rozepnula blůzu, čímž uvolnila svá chvějící se ňadra, nebo, Jeho tepající mužství proniklo do její dychtivé svatyně, jak píší pomatené spisovatelky romantických cajdáku, ale nic takového se nestalo. Líbali se asi tak minutu a sundávali si oblečení, když dveře dodávky otevřel režisér Pazdrát, který si je přijel výjimečně zkontrolovat, a strnul. Pak se rozeřval:

„Co si to dovolujete!“ praštil svou kšiltovkou o zem. „A navíc v pracovní době!“ dodal, protože se překvapením na nic jiného nezmohl.

„Promiň, Arnošte,“ začala se mu okamžitě omlouvat Andrea a stahovala si tričko. Vencovi začalo lecos docházet. Režisérům se neříká Arnošt jen tak náhodou.

„Tak já ti dám práci, ty běhno, do terénu s tebou pošlu toho největšího blbce z celého štábu a ty mi stejně zahneš!“ prskal Pazdrát. „A ještě s takovým blbcem.“

„Já nejsem blbec,“ bránil se uražený Venca. „Kdybych byl blbec, tak bych to věděl.“

„Vždyť se nic nestalo, Arnošte,“ začala mezitím zachraňovat situaci Andrea. „Byl to jen takový úlet.“

„Jasně, úlet, to ti tak věřím. A ty máš padáka, Kilijáne!“ otočil se rozzuřený režisér na Vencu. „Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem,“ mávl rukou. Pak se otočil ke slečně asistentce. „Vždyť jsem ti říkal, že ten člověk je elementární hovado! Můžeš mi vysvětlit, proč se s ním zahazuješ?“

„Vy umíte používat cizí slova i v běžné konverzaci?“ opáčil uraženě Venca, kterého se dotklo označení za blbce.

„Ježišmarjá to je debil,“ ulevil si Pazdrát a ani se po něm nepodíval. „A ty se obleč a za minutu ať jsi u mě v autě,“ obořil se na Andreu. Pak kopl do pneumatiky od televizní dodávky a odešel trucovat do svého Mercedesu, kterým přijel.

„Ty s ním něco máš?“ zeptal se Andrey natvrdle Venca, když si natahovala kalhoty. „Vždyť mu táhne na padesát! Aha, on umí cizí slova,“ dodal ironicky. „Určitě je to elementární borec.“

„Tomu nemůžeš rozumět,“ spustila pomalu Andrea. „Raději už jdi, možná to nějak dopadne. On je stejně ženatý, takže to nemůže nikomu říct.“

„A kam mám jít?“ zeptal se jí Venca. „Jsme dvacet kilometrů od Ostravy. To mám jít pěšky?“

„Já pojedu zpátky s Arnoštem a ty odevzdáš dodávku,“ vysvětlila mu to Andrea. Pak mu hodila klíče a vyběhla směrem k Pazdrátovu Mercedesu.

„Já jsem asi vážně ten největší hlupák pod sluncem,“ posteskl si Venca, když oba odjeli. „Každý přece ví, že pěkné asistentky režie jsou vždy milenkami režisérů. Teď přijdu o jedinou práci, která by mě mohla bavit.“

 

Kapitola třicátá pátá

Každý s každým

Pro mladou generaci je víceméně příznačné, že má velmi romantické představy o tom, jak to na světě doopravdy chodí. Především naivní pubertální mládenci si namlouvají, že láska je nezištný cit a některá méně vyspělá děvčata je v tom utvrzují. Bohužel je to blbost! Láska je komodita, jako každá jiná, pomocí níž se dají získávat rozličné životní výhody, čehož kdekdo využívá. Málokdo si to však uvědomuje, ale takový už je svět, založený výhradně na požitcích, reálných či tušených, ale vždy fungujících.

Podobně radikální názor sice většině právě zamilovaným romantikům dokáže hnout žlučí, přesto je tvrdě pravdivý. Představa, že jejich vysněná dívka, na pohled nevinnost sama, kterou se zatím neodváží chytit ani za ruku, mezitím souloží v práci s postarším šéfem, se jim příčí. Tak nějak si neuvědomují, že až ve středním věku získají podobné šéfovské postavení, nebudou se chovat jinak a sami bez jakýchkoliv morálních zábran požádají o krátkodobý nezávazný vztah svou půvabnou podřízenou. A ona to udělá, jelikož služební postup pak na sebe nenechá dlouho čekat. Že tím někomu zničí iluze? No a co, komu to dneska vadí?

„Udělal jsem strašnou blbost,“ postěžoval si čerstvě vyhozený Venca chápavému Pištovi v Bastile. „Vyhodili mě z práce, představ si! Vždycky, když si seženu nějakou pořádnou práci, tak se něco podělá.“

„Klidně se vypovídej, já si poslechnu každého,“ opáčil Pišta, který měl jako vždy mizernou náladu. „Ale předem tě upozorňuji, že poslouchám jen tak na půl ucha. A navíc zhruba za deset sekund už asi nebudu vědět, co jsi mi právě teď říkal, tak si raději pospěš a vyklop to všechno najednou.“

„Vylili mě z Televize!“ zopakoval mu to Venca jinými slovy. „A teď se mi můžeš vysmát, chytráku.“

„No dobře, když si to přeješ,“ vysmál se mu přesně podle jeho přání maestro. A když se dosmál, tak pokračoval: „Můžeš přece jet s mojí kapelou na turné jako producent. Díky tobě máme přes léto zhruba dvacet koncertů po celé republice. Ten dokument se sice ještě ani nevysílal, ale i tak se to rozkřiklo a přes léto nemáme ani jeden víkend volný!“

„A co vlastně dělá takový producent?“ zajímal se Venca. „Doufám, že se tady jen tak neproducíruje.“

„Skoro ses trefil, není to nic světoborného,“ začal ho poučovat maestro Pišta. „Shání ubytování a hádá se s majiteli klubů o cenu pronájmu sálu, prostě pohoda. Hlavně ale shání sponzory, to si zapiš za uši, protože od sponzorů pochází většina výdělků.“

A v tom měl pravdu. On totiž ten producent není ve skutečnosti nic jiného, nežli tvrdý podnikatel, který pomocí lží ždíme sponzory z posledního. Na počátku akce vloží do celého podniku svou černou duši a potom kasíruje zisky. Pokud akce vyjde podle jeho představ, všichni si vydělají slušné peníze, pokud akce nevyjde podle jeho představ, vydělá si slušné peníze jenom on, protože muzikantům nevyplatí honoráře. Poslední možností je, že celý podnik zkrachuje a prodělá i původní náklady. Potom zabaví producent kapele nástroje a prodá je překupníkům. To je zhruba vše, co byste o ušlechtilé profesi producentské měli vědět.

Debatovali o tom sotva půl hodiny, když v tom jim někdo skočil do řeči.

„Už tě hledám celý den a napadlo mě, že budeš tady,“ ozvalo se za jejich zády. Byl to pan Mikuláš Nejedlý, zcela výjimečně střízlivý.

„Dostal jsem padáka, šéfe. Už zase!“ postěžoval si Venca. „Vždycky, když dostanu nějakou pořádnou práci, tak mě z ní vyhodí,“ dodal, přičemž zamlčel, že tohle je jediná pořádná práce, kterou kdy měl.

„Už jsem to slyšel,“ opáčil Mikuláš. „Mluví se o tom v celém štábu, ale neboj se, tak horké to nebude. To se u nás děje pořád.“

„Cože?“ podivil se Venca.

„Venco, ty se pořád všemu divíš,“ navázal jeho šéf. „No jistě že tam jsou pořád nějaké třenice, lidi jsou magoři. Mimochodem, můžu si přisednout?“ zeptal se zdvořile Pišty a odsunul si židli.

„Klidně si sedni, gádžo, stejně je tu volno,“ blahosklonně mu pokynul Pišta, který si rád hrál na místní celebritu. „Vy gadžové jste fakt divní, furt se na něco ptáte.“

„Vážně si můžu přisednout?“ zeptal se ho ironicky Mikuláš, kterého ihned nasralo to familiární oslovení gádžo, od takového mladíčka. „Tak ti tedy moc děkuji, gádžo, že jsi mě tady nenechal stát v pozoru!“

„Já nemůžu být gádžo, jenom ty,“ podivil se Pišta nad Mikulášovou smělostí.

„Já jsem pro rovnoprávnost,“ odsekl Mikuláš. „Když můžu být gádžo já, tak můžeš být gádžo i ty. Stejně nejsi skutečný cikán, tak raději sklapni. A ty mi teď pověz Venco, co se doopravdy stalo.“

„Vlastně vůbec nic, šéfe,“ začal vyprávět Venca. „Jenom jsme trošku laškovali s Andreou v dodávce, prostě pohoda. Ale najednou se tam zjevil Pazdrát a začal ječet jako šílenec.“

„A co přesně ti řekl?“ vyzvídal Mikuláš.

„No hlavně že mám padáka,“ vzpomínal Venca. „A pak taky něco v tom smyslu, že kdybych nebyl hlupákem, nestal bych se medvědem.“

„Tak to je dobré,“ zamyslel se Mikuláš. „To je jeho oblíbená hláška, když není moc nasraný. Jinak by jenom funěl a sprostě nadával. Mimochodem, je zajímavé, jak málo lidí si z této moudré poučky bere ponaučení.“

„To není žádná poučka, to je přece z Mrazíka, ty troubo,“ zasmál se zhulený a tudíž pomaleji chápající Pišta. „Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem, to říká ten skřítek s tím pitomým činelem.“

„Jistě, Einsteine,“ vzal ho opět na vědomí Mikuláš. „Jestlipak ty nebudeš ten největší chytrák všech dob, na kterého lidstvo čeká.“

„Máš nějaký problém, gádžo?“ rozhořčil se chytlavý Pišta spravedlivým hněvem místní celebrity. „Já jsem natočil dvě desky! Kolik ty?“

„Tak běž natočit třetí a nech nás na pokoji,“ utřel ho Mikuláš. „A ještě jednou mi řekneš gádžo, tak ti dám pár facek.“

„Nechte toho,“ skočil jim do začínající hádky Venca. „Tady Pišta je v pohodě, jenom nesmí moc chlastat.“

„Taky by mohl být méně drzý,“ odsekl Mikuláš, stále ještě naštvaný kvůli tomu gádžovi.

„Soráč gádžo, já už jsem prostě takový,“ zasmál se Pišta a odsedl si k vedlejšímu stolu.

A co když mě ředitel doopravdy vyhodí?“ začal se zajímat Venca.

„Vyhodit tě nemůže,“ uklidňoval ho zkušený matador Nejedlý. „Česká televize je pořád ještě národní podnik, žádná pitomá soukromá firma, kde si rozhoduje majitel podle svého. Existují odbory a ty žádné pracovní průšvihy nemáš, jenom osobní. Kromě toho, ředitel dostal záchvat smíchu, když se o tom doslechl, takže tě jenom přeřadí.“

„To jako ten můj průšvih nikomu nevadí?“ podivil se puritán Venca.

„Jsi normální?“ zasmál se Mikuláš. „Tam spí každý s každým, to jsi nevěděl? To patří v televizi skoro k bontonu, mít aféry na každém kroku. Sám ředitel má jen ve svém oddělení dvě milenky!“

„A já blbec jsem si myslel, že v televizi končím,“ zamyslel se Venca. „Mít konflikt právě s režisérem, to cinká umíráčkem.“

„Prdlajs,“ použil své oblíbené slovo Mikuláš. „Od zítřka nastupuješ ve zvukárně.“

„Kde?“ zeptal se Venca.

„V oddělení zvuku a dabingu,“ vysvětlil mu Mikuláš jeho další lapálii.

„To myslíš vážně?“ zaradoval se Venca. „Tak to je super, myslel jsem, že mě vyhodí.“

„Být tebou, tak bych se zas až tak neradoval,“ zchladil ho jeho představený. „Do zvukárny se odkládají zkrachovalé existence. Zítra přijdeš normálně do práce a budeš se chovat, jako by se nic nestalo. Akorát nepůjdeš za mnou na plac, ale hned do sklepa ke zvukařům. Takhle tě bude ředitel držet dál od Andrey, aby se ti v její přítomnosti náhodou nepřelévala krev do jistých orgánů.“

„Jsi velmi trapný, bývalý šéfe,“ zasmál se s hraným rozhořčením Venca, kterému se naopak velmi ulevilo.

„A současně i budoucí, na to nezapomeň, ty ucho,“ upozornil ho Mikuláš a objednal si další pivo. „Zvukaři patří pod techniku a tam vládneme my!“

Takže možná, že si tu práci přece jen udržím a všechno se v dobré obrátí, pomyslel si Venca, aniž by však jako vždy tušil, co ho tentokrát čeká.

 

Kapitola třicátá šestá

Co oko nevidí, to srdce nebolí

Často měnit pracovní místa není příliš rozumné, už jen z toho důvodu, že v podstatě začínáte stále znova. Všude kam přijdete se budete muset začít potýkat s takzvanými „mazáky“, tedy těmi, kteří tam byli dřív. Věda, umění, nebo jakákoliv jiná činnost, si totiž kromě intelektuálních dispozic řeknou i o tučnou porci zkušeností a cviku. Z toho pochopitelně plyne, že čím víc různých profesí se pokusíte obsáhnout, tím většího blba ze sebe nutně uděláte, ať se vám to líbí, nebo ne. Výsledkem bude truchlivá skutečnost, že budete umět všechno celkem dobře, ale nic nebudete umět pořádně.

Byli jste někdy ve zvukařské kabině? No, jak bych vám to přiblížil, vypadá to tam podobně, jako v pilotní kabině raketoplánu, akorát je tam asi tak dvakrát víc ovládacích prvků. Už jenom mixážní pulty mající rozměry snobské kuchyňské linky v milionářské vile a obsahují stovky záhadných různobarevných potenciometrů a přepínačů. Po stranách jsou pak věže zesilovačů, digitálních efektů, pomocných ekvalizérů a podobných hovadin, které zvukaři nutně potřebují k tomu, aby libovolně odporné zvuky, které slyšíme denně kolem sebe, zněly o něco lépe, nežli ve skutečnosti.

„Vy jste ten Kiliján?“ zeptal se Vency kolem procházející zvukař, se silným orientálním přízvukem, i vzhledem. Do Československa kdysi přicestoval z Číny na výměnu kádrů v rámci socialistické spolupráce a po převratu už tady zůstal. Česky se naučil poměrně rychle a dokonce tady vystudoval i dokumentaristiku, ale přízvuku se nikdy nezbavil.

„Někam si odložte bundu a postavte se bokem. My teď musíme připravit kabinu na dabing, takže máme frmol. Potom vám ukážu, co budete dělat.“

„Šuline, přines sem ten kondenzák,“ zavolal na něj právě v tu chvíli nějaký Norbert Kalivoda, veliký vtipálek a provokatér, jak se měl Venca zanedlouho dozvědět.

„Který, ten nástrojový, nebo sborový?“ zeptal se ho klidně kolega a zvedl v ruce dva mikrofony.

„Vezmi oba,“ požádal ho Norbert, načež společně odešli do vedlejší místnosti za oknem.

„On řekl tomu čínskému zvukaři šulin,“ zašeptal Venca směrem k vedle stojící dámě. „To je přece strašné!“

„Já vím, je to hrůza, ale my jsme tady všichni hrozní burani a rasisti,“ odpověděla mu ona paní, jistá Dana Pazderová, což Venca pochopitelně nevěděl. „A nemusíte šeptat,“ prozradila mu spiklenecky. „Vedlejší místnost je odhlučněná, nemůžou nás v žádném případě slyšet.“

„Ale to je přece hrozná urážka a navíc i hrubost,“ začal ji hlasitě poučovat natvrdlý Venca. „Vždyť ho to musí urážet!“

„Samozřejmě že ho to uráží, ale tak to tady chodí,“ opáčila ironicky paní Dana. „My tady dole jsme prostě úděsní cynici a hulváti. Žádné citlivky tady netrpíme.“

„A jemu to nevadí?“

„Samozřejmě že mu to vadí. Vadí mu to strašně! Kolikrát celé noci propláče, ale tak už to tady prostě chodí. Vám budou brzy taky nějak říkat, možná Otíku, nebo tak nějak.“

„To je divné,“ rozhořčil se Venca. „Divím se, že jim to pan vedoucí trpí.“

„Já jsem vedoucí,“ oznámila mu klidně ona dáma. „Vítám vás u nás ve Studiu.“

„Aha, tak v tom případě nevím, co zrovna říct,“ přiznal se Venca, kterého ostatně ani nic jiného nenapadlo. Pak náhle vrzly dveře…

„Hele Otíku, dones nám vedle do kabiny ten modrý zesilovač,“ vyklonil se z těch vrzajících dveří pan Norbert. „Ten druhý zespoda, tu třístovku. Mimochodem, dobré ráno, paní vedoucí,“ dodal servilně a zapadl zpět.

„Říkala jste, že nás tady v žádném případě nemůžou slyšet,“ otočil se Venca na paní Danu, když po několika vteřinách usilovného přemýšlení pochopil, že se ohledně toho oslovení zřejmě nebude jednat o náhodu.

„To nemůžou, snad jen tehdy, když jsou zapnuté tady ty mikrofony,“ zasmála se paní Dana a ukázala do proskleného okna zvednutý palec. Zesměšňovat nováčky byla její oblíbená činnost. „A ty mikrofony jsou mimo dabing zapnuté pořád, tak bacha,“ vysvětlila mu a odešla do své kanceláře. Venca tedy odmontoval modrý zesilovač a odnesl ho do vedlejší místnosti.

„Tohle není třístovka, Otíku,“ utrousil přes rameno Norbert. „To je dvoustovka!“

„Je tom napsáno tři sta Wattů,“ bránil se Venca.

„To je příkon, ty pako, musíš se dívat dozadu,“ opáčil velmi dobrou češtinou kolega z Číny, který stál hned vedle něho.

Venca se podíval dozadu a skutečně. Velmi malým písmem tam bylo uvedeno 200 W.

„Promiňte, pane,“ začal se omlouvat. „Jsem z toho trošku nervózní.“

„Hele, ty budeš asi dost naivní trouba, co? Nesmíš věřit všemu, co ti paní vedoucí nakuká. Dělala si z tebe srandu, chápeš to? Mimochodem, já jsem Norbert a tohle je pan Šu-Lin. Je tady na stáži z Číny.“

„Takže vy jste Šu-Lin, ne Šulin?“ zeptal se ho zmatený Venca.

„Říkal jste Šulin, pane?“ zeptal se s přeháněným přízvukem pan Šu a společně s Norbertem se začali svíjet smíchy. „Jedním slovem Šulin? Tak to se mi nelíbí. Jmenuji se Šu-Lin, musíte se naučit vyslovovat to správně!“

„A jak to mám tedy vyslovovat?“ koktal zmatený Venca.

„Šu-Lin, protáhle a s dlouhou pauzou,“ poučoval ho mistr zvuku Šu. „Zkus si to.“

„Šúúú….Lííín,“ nezmohl se na nic jiného Venca, který stále nechápal, že si z něj oba dělají srandu.

„Víš co, přines raději tu třístovku a pojď se podívat, jak se to zapojuje,“ sotva popadal dech Norbert. „Je to ta druhá odspodu, to je tolik,“ a ukázal mu dva prsty.

„No dobře, jsem blbec,“ připustil Venca a vrátil se do zvukové kabiny. Chvíli bojoval se šroubovákem a vrátil se zpět.

„Nemůžu to odšroubovat,“ sdělil tímto oběma technikům skutečnost, že je na jakoukoli práci levý jako šavle a podával jim šroubovák.

„Tohle je čtrnáctka bé?“ zeptal se ho nečekaně pan Šu. „Vypadá to snad jako čtrnáctka bé?“ dodal a začali se s Norbertem znovu pitomě pochechtávat.

„Cože?“ nezmohl se na nic jiného Venca.

„To je přece z Červeného trpaslíka,“ vysvětloval mu s převahou samozvaného duševního giganta Norbert. „Ty máš říct: A koho to zajímá, načež já ti podám imbusák a řeknu: Tohle je čtrnáctka bé!“

„Co to je Červený trpaslík?“ zeptal se naivně Venca. „To má být nějaký vtip?“

„Tady má někdo zásadní mezery ve vzdělání,“ vysmál se mu Norbert. „To je přece ten anglický sci-fi seriál, každý ho zná! Jo a večer nás všechny zveš do klubu, protože platíš zápisné, je ti to jasné?“

V tu chvíli Venca pochopil, co to znamená narazit na chytráka a taky tvrdou skutečnost, že s těmihle dvěma vtipálky to rozhodně nebude mít v budoucnu lehké. Tehdy také poprvé zapochyboval, jestli je jeho snaha, dostat se mezi intelektuály, správná. Bezelstná upřímnost běžného člověka mu náhle začala připadat mnohem přitažlivější. Tak s těmihle týpky si hned tak rozumět nebudu, pomyslel si Venca.

 

Kapitola třicátá sedmá

Všechno zlé je k něčemu ještě horší

Bláhový člověče, věříš všemu co vidíš v televizi? Tak to jsi na tom ještě dobře. Občas se obrazovce skutečně objeví nějaká ta nesestříhaná sekvence, odpovídající skutečnosti, byť to nebývá příliš často. Jenomže, bláhový člověče, věříš i všemu, co slyšíš v televizi? Tak to jsi na tom skutečně zle! Nic z toho, co slyšíš, neodpovídá pravdě, jelikož pravda nikoho nezajímá. Každého zajímá jedině zkreslená pravda, tedy učesaná lež.

„Tak, jakpak se vám líbí u nás ve zvukárně?“ zeptala se druhého dne ráno Vency jeho nová vedoucí, madam Pazderová. „Už jste se tady rozkoukal?“

„Celkem to ujde,“ suše odvětil Venca. „Jenom nevím, jak si budu rozumět s tím Norbertem. Pořád si ze mě dělá srandu a chová se, jako by byl nějaký drsňák.“

„Norbert a drsňák?“ podivila se vedoucí. „Ale no tak, pane Kilijáne, vždyť je to obyčejný ratlík. To on jen tak štěká, aby si vydobyl respekt. Je to stejné jako u psů. Dogy si v poklidu leží, ale když přelezeš plot, tak tě zakousnou. Ratlíci zase štěkají jako o život, ale když ten plot doopravdy přelezeš, tak utečou. V tomhle ohledu jsou lidi i psi úplně stejní.“

„Asi máte pravdu,“ zamyslel se Venca.

„Jistě že mám pravdu,“ samolibě se pousmála paní vedoucí, aniž by věděla, že to Venca říká každému. „Znám své lidi! Mimochodem, večer je pařba, protože máme nového kolegu. Všichni si zajdeme do klubu a tam se ze všemi lépe poznáte. Samozřejmě platíte, to je vám snad jasné, je to tady takový zvyk!“

„Ano prosím,“ připustil Venca, protože ho nic jiného nenapadlo.

Pak se odšoural na své pracoviště, kde se věnoval úklidu aparatury. Na žádném pracovišti se zásadně neuklízí, aby měli nováčci při nástupu první měsíc co dělat. Další den na novém místě mu tudíž uběhl jako voda a to kupodivu bez ohledu na to, že voda běhat vůbec neumí, jelikož k tomu nemá vhodný pohybový aparát. Večer pak vyrazil do televizního klubu, aby pohostil své nové kolegy, když už to byl takový zvyk.

„Víš, proč jsi skončil ve zvukárně?“ zeptal se Vency Norbert Kalivoda, jen co si chudák Venca dosedl na židli.

„To nevím,“ připustil Venca. „Asi proto, že jsem blbec?“

„Dobrý postřeh,“ pochválil ho Norbert, který ve své nadutosti nepochopil jemnou narážku i na jeho osobu. „Není nad zdravou sebekritiku.“

Jeho klasické intelektuální rýpnutí mezitím přerušil příchod pana Lina, který hned ode dveří hlásil: „Já jsem tak promrzlý, že kdyby tady někde byl Predátor, tak by mě tím svým termozrakem ani neviděl.“

Všichni se začali smát, kromě Vency, který se zeptal kdo to je Predátor, čímž vyvolal další salvy smíchu.

„Jak ty ses dostal do Televize, Venco, to sice nevím, ale proč jsi skončil ve zvukárně, to víme všichni!“ odtušil Norbert, když se mu dostatečně vysmál. „To ti zařídil Pazdrát, kdybys to náhodou nevěděl. Asi jsi ho nějak nasral.

„Asi jo,“ utrousil Venca. „Já dříve nebo později naseru každého, hlavně když se mě někdo pořád na něco ptá a hned si i sám odpoví.“

„A víš, jak se té naší zvukárně mezi ostatními říká?“ ignoroval ho Norbert.

„Nevím,“ prohlásil zdvořile Venca a pozoroval ostatní u stolu. Seděli tam všichni jeho budoucí kolegové, tedy rádoby vtipný Norbert, podivný mistr Lin a madam Pazderová, vedoucí zvukového oddělení. Vencovi bylo dost divné, že před ní ostatní nazývají jejího manžela Pazdrát, místo pan Pazdera, ale raději to neřešil.

„Katovna, tak se tomu říká,“ začala mu to vysvětlovat mírně podnapilá madam Pazdrátová a zapálila si cigaretu. „Do zvukárny se odkládají jenom zkrachovalé existence. Většinou u nás každý do roka zblbne a už se nevzpamatuje.“

„Já už blbý jsem, takže se mi to stát nemůže,“ ušklíbl se Venca, kterému nebylo dvakrát do řeči. „Kdybych nebyl hlupákem, nestal bych se medvědem.“

„To je oblíbená hláška mého manžela,“ zbystřila paní Pazderová. „Vsadím se, že je to poslední věta, kterou jste od něj slyšel. Asi jste ho vážně nějak naštval. Tak čímpak jste ho naštval?“

„Ani nevím,“ opáčil opatrně Venca.

„Určitě kvůli té jeho asistentce, co s ní spí,“ lokla si madam Pazderová vína. „Je to taková laciná pipinka, však se jí brzo zbaví. Lezl jste mu do zelí, co?“

„Do jakého zelí myslíte, do kysaného, nebo do hlávkového?“ začal si hrát na pitomce Venca, aby se zbavil nutnosti odpovědět na přímou otázku.

„Na mě nic zkoušet nemusíš,,“ zasmála se paní Pazderová a nalila si další skleničku. „Stejně už všechno vím.“

Chvíli bylo trapné ticho.

„Hele Venco, jak správně říká tady paní vedoucí, není to tady tak špatné. Největší sranda je, když se dělá dabing,“ začal ihned odvádět řeč šplhoun Kalivoda. „Hlavní postavy samozřejmě dabují školení herci, ale ty vedlejší postavy děláme my. Je to strašná prča, uvidíš zítra.“

„A co tedy bude zítra?“ zajímal se Venca. „Nosit kávu těm slavným školeným hercům?“.

„Zítra budeme dělat křoví,“ opáčil ledabyle mistr Lin. „Tedy jenom vy dva s Kalivodou, já mám svou hrdost.“

„Křoví? To jako myslíš nějakou choreografii v kostýmech?“ pokoušel se vtipkovat Venca. „V tom případě chci být pařez,“ dodal, ale nebyl pochopen.

„Venco, ty jsi srandovní,“ začal se mu vysmívat mistr Lin. „Křoví je přece takový termín pro zvukovou kulisu. Budeme dělat dav! Šéfové koupili nějaké dokumenty od National Geographic o francouzské revoluci. A přijede i nějaký nájemný vrah z Prahy.“

„Nájemný vrah?“ zeptal se tentokrát doopravdy zmatený Venca, který neměl ani ponětí, o čem je řeč. „Vy si tady zvete vrahy?“

Všichni se znovu začali smát.

„Venco, nájemný vrah se říká hercům, kteří objíždějí jiné města a zaskakují za ostatní. A my mu budeme dělat křoví. Je to skvělé na odreagování, parádně se vyřveš. A možná se seznámíš i s někým slavným.“

„Aha. To si o mě určitě myslíte, že jsem šulin, že tohle nevím, co?“ zeptal se Venca čínského kolegy.

„Do šulina máš ještě daleko,“ prohlásil překvapeně pan Šu-Lin. „Koukám, že už se chytáš,“ pochválil ho. „Takové fóry tady máme rádi.“

„A kdo tedy přijede?“ začal se zajímat Venca.

„To ještě nevím, ale nedávno tady byl Šepota.“

„Kdo to je?“

„Ty nevíš, kdo je to Šepota?“ začal mávat rukama Norbert. „To jsi žil poslední tři roky na Marsu?“

„Jo, žil jsem poslední tři roky na Marsu,“ odpověděl stále více znechucený Venca, kterému začalo být jasné, že je ostatním jen pro legraci.

„Venco, ty jsi neskutečné jelito,“ zalykal se smíchem veliký vtipálek Norbert. „Šepota je přece slavný herec z pražské Ypsilonky, to ví každý. Už má i Lva, že mám pravdu paní vedoucí?“

„Hlavně že nemá vlka,“ přisadil si mistr Lin a všichni se začali znovu smát takovým tím pitomým intelektuálským způsobem, za který by v normální hospodě dostali okamžitě přes hubu.

„Možná je to dobrý herec, ale vsadím se, že na Hujera nemá,“ opáčil Venca.

„Co ty o tom víš,“ rozhorlil se Norbert, který se považoval za filmového znalce. „Ten tvůj Hujer je určitě nějaká nula! Šepota je možná ten nejlepší herec, který kdy daboval...“ Nedopověděl. Právě si uvědomil, že se nechytal na pitomou slovní hříčku, což byla pro duševního giganta jeho kalibru společenská katastrofa.

„Není ten Hujer náhodou ze Semaforu?“ pokoušel se ještě zachránit situaci pokusem o vtip.

„To ty jsi nejspíš spadl ze semaforu, Hujere,“ dorazil ho Venca. „Ještě bys mohl nabídnout paní vedoucí nějaké švestky ze své zahrádky.“

Pak odešel k baru. Už měl těch pseudointelektuálních keců stejně plné zuby, a bylo mu úplně jedno, co si o něm ostatní myslí. Ani netušil, že tehdy si ho poprvé začali vážit, jelikož někoho veřejně ponížit, to je mezi intelektuály ceněno nadevše.

 

Kapitola třicátá osmá

Je čas rozmetávat kameny

Ty nejlepší nápady vplouvají do našich mozkových závitů jen občas a častokrát jako dobré nápady vůbec nevypadají. Spíše se tváří skromně a moc na sebe neupozorňují. To ty kardinální voloviny, na které myslíme každou chvíli, mívají lesklý šat, proto jim lidé většinou dávají přednost, aby později zalitovali. Tímto unáhleným rozhodnutím svůj život sice většinou velmi kvalitně decimují, ale takový už je Osud všech smrtelníků, jak svého času moc dobře věděl především jistý nedostižný ostravský bard, jehož trefný postřeh se skví v názvu této kapitoly. Tedy hned nato, co zmoudřel a začal psát laciné hovadiny za peníze, místo aby pokračoval ve skládání geniálních textů zadarmo.

„Nazdar gádžo, baví tě sloužit systému?“ oslovil ho Pišta, když si Venca zaskočil do Bastily, trošku si ulehčit krutou realitu. „A copak tady vlastně děláš, mezi spodinou? Proč nejsi na natáčení?“

„Sám jsi gádžo,“ opáčil Venca. „Už na natáčení nejezdím, protože sedím v Katovně a dělám ze sebe debila,“ prozradil mu svou současnou situaci.

„To ti asi nedá moc zabrat, dělat ze sebe to, čím stejně jsi, viď?“ přisadil si přítomný bubeník Baron a sám se svému postřehu zasmál. „A co je to vlastně ta Katovna?“

„To je zvuková kabina v suterénu,“ ignoroval Venca jeho vtipnou poznámku o debilitě, jelikož uznal, že si sám naběhl. „Tam se dělá zvuk k filmům, moc dobré místo pro bubeníky. Můžeš si dát sluchátka na uši a představovat si, že tě nikdo neslyší.“

„Ale to je přece naprostá paráda, dělat v nahrávacím studiu, ne?“ rozohnil se Pišta. „To by mě bavilo. Kdybych byl pitomý český gádžo, tak by mě tam možná vzali.“

„Už se na to konečně vykašli!“ seřval ho Venca. „Ještě jednou mi řekneš gádžo, tak se už vážně naseru. To jsi rasista, nebo co? Sám nejsi Cikán, jenom si na to hraješ a děláš z ostatní blbce. Já být skutečný Cikán, tak ti dám po držce hned!“

„Tak sorry, blbče,“ urazil se Pišta. „Nic jsem tím nemyslel, jenom mi to přijde jako dobrý fór.“

„Možná proto tam nikoho takového nechtějí,“ povzdechl si unaveně Venca. „A není to nahrávací studio, je to jen obyčejná zvuková kabina. Taky se mi to nejdřív zdálo jako dobrý nápad, ale později se ukázalo, že to je pěkný opruz. Navíc se mi zdá, že se mezi ty rádoby umělce moc nehodím. Jsou divní! Připadám si tam jako blbec.“

„Tak to si připadáš správně,“ provokoval ho zvědavý Pišta. „Ale stejně dej příklad, aby řeč nestála.“

„Třeba včera,“ začal jim pomalu vysvětlovat svůj zážitek Venca. „Dabovali jsme dav do nějakého pitomého zahraničního filmu.“

„Cože jste to dělali?“

„Dabovali jsme řvoucí dav,“ vysvětloval jim to možná až příliš polopaticky Venca. „Do nějakého anglického dokumentu o francouzské revoluci. Hlavní děj komentoval nějaký debilní herec z Prahy a my jsme dělali dav. Takový ten dav, který jde ulicí a dělá hluk a bordel.“

„A jak se dabuje dav?“ zajímal se Baron.

„To je jednoduché. Naženou do jedné místnosti několik blbečků a pouští jim film. Mají tam na stěně takové velké plátno, na které se promítají potřebné scény, aby to každý z těch debilů dobře viděl. A ta skupinka blbečků, což jsem byl já a ještě dva mí kolegové, pak stojí před mikrofonem a dělají divné zvuky. V životě jsem se tak nestyděl.“

„Ty umíš francouzsky, Venco?“ zeptal se pro jistotu Pišta. „Tak proto asi pořád chodíš do Bastily, co?“

„Samozřejmě, že francouzsky neumím ani slovo!“ odfrkl uraženě Venca. „Tedy pokud nemyslíš Merde! To pak asi francouzsky trošku umím. Ale už nic jiného. Normálně jsme jenom dělali hluk.“

„Tak to je fakt dost divné,“ moudře usoudil Pišta. „Ale pořád je to lepší, než makat ve fabrice, ne?“

„To nevím, někdy mi to přijde dokonce ještě horší,“ opáčil Venca, který už mezitím zapomněl, jak fabriku nenáviděl.

„Nic nemůže být horší než fabrika,“ shodli se oba Vencovi kamarádi najednou. „Fabrika je duševní smrt!“

„Přesně tak, koukněte na mě,“ začal se jim míchat ho hovoru nějaký místní ožralec v montérkách od vedlejšího stolu.

„Navíc mě tam nemají rádi, jelikož jsem se tam podle nich dostal po známosti,“ pokračoval Venca, který stejně jako všichni ostatní místního ožralce ignoroval. „Všichni kromě mě tam jsou totiž taky po známosti, proto podezírají i ostatní!“

„A nemají tak náhodou pravdu? Copak ty tam nejsi po známosti?“ zákeřně nadhodil Baron, protože si pochopitelně musel rýpnout. „Vždyť ti to zařídil ten podvodník Hustovlas.“

„No jo, ale je něco jiného,“ vytasil se Venca s tou nejčastější výmluvu všech dob. „Já si to zasloužil! Byl jsem nevinně ve vazbě, vzpomínáš? A jídlo tam bylo hrozné! Mimochodem, šéfe, dám si tvarůžky,“ oslovil kolemjdoucího číšníka, když si vzpomněl na své gastronomické utrpení. „Pěkně naložené v pivu, jak to má být.“

„Tvarůžky se do piva nenakládají,“ klidně odvětil číšník a dál sklízel sklenice. „To si myslí jen blbci a kuchaři v pitomých televizních pořadech.“

„A do čeho se nakládají,“ zeptal se ho zaujatě maestro Pišta, který si jako každý chlap myslel, že je odborníkem na hospodskou stravu.

„Do obyčejné sycené minerálky,“ poučil všechny přítomné číšník, vychutnávající si pozici kulinářského experta. „Ale nikomu to neříkejte!“

„To je nějaká blbost, ne?“

„Není to žádná blbost, je to tajemství našeho šéfa!“ začal se naparovat číšník „Nakládá je do neslazené minerálky, protože tím se nemění chuť.“

„Tak proč nám to říkáš, když je to tajemství a nemáme to nikomu říkat?“ podivil se Baron.

„Protože tady končím,“ začal jim to vysvětlovat číšník. „Všem říkám, aby to nikomu neříkali proto, že tím si zajistím, že to řeknou každému. Šéf mě totiž jenom buzeruje a tringelty taky stojí za hovno, tak se mu alespoň pomstím. Tvarůžky se musí nechat přes noc ponořené do půlky v minerálce, abyste věděli, pak jsou nejlepší. Když je naložíš do piva, tak páchnou jak záchodový ručník. Někteří kuchaři je dělají i v mikrovlnné troubě, ale to pak jsou zase moc gumové.“

„Tak nám sem jedny tvarůžky hoď, mistře,“ poručil si Pišta a spokojeně se opřel. Tak to měl rád. Pivo, žvanec a žádné složitosti. Tvarůžky byly zanedlouho na stole a rozprava pokračovala.

„A jak to bylo dál, Venco?“ zeptal se Vency Pišta, když se zakousl do svého krajíce.

„No a nakonec přišla stříhačka a to bylo vůbec nejhorší,“ pokračoval s plnými ústy Venca. „Zvukař, aby nás ztrapnil, pustil ty naše zvuky samostatně, bez obrazu. Jak tam hýkáme, jako nějací pitomí osli. Asi tak desetkrát dokola, všichni se svíjeli smíchy, režisér, scénárista, dívali se na nás přes sklo a ukazovali zvednuté palce. Říkám ti, že v ZOO, v pavilonu opic, jsem slyšel oduševnělejší hluk.“

„Takže to dopadlo dobře, ne?“ odtušil Baron.

„Hele, Barone, když se na tebe směje taková klasická intelektuálská záškvara a ukazuje ti palec nahoru, tak to znamená, že ses právě pěkně ztrapnil.“

„A co když něco uděláš dobře? Jak tě pochválí.“

„To se nestává,“ prozradil mu Venca současnou brutální skutečnost. „Intelektuálové nikdy nikoho nechválí, jedině tak sami sebe. Když se o někom mluví, tak jedině ve zlém, nebo ještě hůř.“

„Co může být horšího, než mluvit o někom ve zlém,“ zajímal se Baron. „Nic horšího být ani nemůže!“

„To teda může! Když o tobě někdo mluví s lítostí,“ prozradil mu další tvrdou společenskou zajímavost Venca. „Pak jsi pak navěky odepsaný, jelikož budeš pro ostatní navždy nula. Každý si na tebe dovolí, to už jsem bohužel několikrát zjistil. A čím víc se snažíš být s ostatními zadobře, tím hůř pro tebe! Mimochodem, ty tvarůžky byly skvělé!“

Pak si odskočil na záchod, aniž by věděl, že tato celkem běžná procedura rozhodne o jeho dalším Osudu. To je dalším důkazem toho, že člověk neví dne ani hodiny.

 

Kapitola třicátá devátá

A je čas ty kameny sbírat

Není žádným tajemstvím, že všechny naše plány dopadají jinak, než jak si je dopředu plánujeme. Člověk si vytkne nějaký cíl, promyslí k němu cestu a najednou se stane něco, s čím nikdo nepočítal. Důvod je až komicky jednoduchý. Většina lidí si myslí, že dokáže všechno organizovat a řídit. Dokonce i počasí. Jenomže lidé nedokážou řídit vůbec nic, ani ty své nicotné životy, protože svět je prostě mnohem složitější, než jak se na první pohled zdá. Jakékoli pokusy o plánování se tedy nutně musejí setkat s neúspěchem.

„Chceš pár facek, sparťane?“ zeptal se Vency pár minut nato místní ožralec, což byl přesně ten chlápek, který seděl u vedlejšího stolu a se kterým se odmítali bavit. Záminkou mu bylo to, že se Venca postavil vedle něj k mušli a měl červené tričko. Navíc před chvílí zaslechl, jak chtěl dát Venca svému kamarádovi Pištovu po držce a jeho opilý mozek to pochopil jako výzvu.

„Prosím, pane?“ zeptal se ho zdvořile Venca. „Já přece nejsem sparťan!“

„Vypadáš jako sparťan, chováš se jako sparťan a smrdíš zrovna tak!“ oznámil mu svůj postoj pěkně zblízka ten hulvát. „A právě proto dostaneš přes držku!“

„A proč?“ zeptal se ho naivně Venca, když si současně povšiml, že všichni ostatní návštěvníci záchodu se briskně vypařili. „To přece nedává žádný smysl.“

„Prostě proto, že se mi chce!“ vysvětlil mu to svou prostou logikou místní rváč a náhle bylo zřejmé, že se schyluje k hospodské rvačce.

Venca přemýšlel. Bylo mu jasné, že je v pěkné bryndě, protože rvát se neuměl a na nějakou pomoc zvenčí se spoléhat nedá. Náhle ho napadla spásná myšlenka. Kdysi četl Umění boje od slavného generála San Tsu. Tam byly jasně vysvětleny základy úspěšné taktiky. Zatímco nerozumní bojovníci hned útočili, ti zkušenější vyčkávali. Proto se rozhodl vyčkávat a vyjednávat.

„Poslyšte, milý pane, domnívám se, že došlo k nedorozumění,“ pokoušel se Venca nasadit ten nejvlídnější tón. „Jsem baníkovec, stejně jako vy.“

„Komu říkáš milý pane, ty buzno!“ hledal další záminku ten hulvát. „Takhle mluví jenom buzny.“

„Já nejsem buzna,“ bránil se Venca. „Jsem prostě jenom slušný člověk. Je mi jasné, že lidem jako vy tento rozdíl zřejmě splývá, ale…“

Hned nato dostal po držce. Když se po nějaké době sbíral se země, tak mu něco došlo. V moderním světě je třeba být agresivní a nevyjednávat. Když jsem chtěl být s každým zadobře, přiznal si Venca, dělali si se mě jenom legraci, tak zkusím pro změnu dělat pravý opak. Uvidíme, co z toho pojde.

Po tomto zjištění se vrátil k baru a vypil ještě další tři piva a jejich působením se dostal do stavu, kterému říkají psychologové Stav mentální inkompetence. A v něm dostal ten neblahý nápad, ověřit si svou teorii v praxi. Bohužel pro něj ten nápad přes noc nezapomněl a začal s jeho realizací hned druhý den ráno v práci.

„Ti scénáristi jsou hrozní blbci,“ prohlásil Venca hlasitě při vstupu na natáčení, aniž by byl pozván. A přisedl si drze rovnou k režiséru Pazdrátovi, který ho nedávno vyhodil od kamery. „Nemají ani ponětí, jak zaujmout diváka. A víš proč? Protože moc chytračí!“

„My si tykáme, mládenče?“ zeptal se ho povýšeně pan režisér.

„No jistě, já ti tykám a co s tím uděláš ty, to je jen na tobě, rejžo! Neodpovídám za chování druhých lidí.“

„Ten mládenec se mi líbí?“ rozesmál se nervózně pan režisér, přičemž přemýšlel nad tím, co se to sakra děje. „Má kuráž, určitě nám chce něco říct,“ otočil se ke svým patolízalům.

„Chtěl bych zpátky ke kameře, rejžo,“ spustil Venca, povzbuzený jeho pochvalou, která ovšem nebyla míněna zcela vážně. „Taky bych chtěl trošku mluvit do koncepce! Třeba tenhle soutěžní pořad je úplně marný. Sám bych napsal dvakrát lepší scénář za víkend.“

„Vy jste něco pil, pane Kilijáne?“ pokoušel se držet si svou důstojnost Pazdrát.

„Ale no tak,“ opáčil vtipně rozkurážený Venca, „tady přece všichni nasávají už od božího rána,“ ale nikdo z přítomných se nezasmál. „Víš, tam dole, v té Katovně, se mi vůbec nelíbí. Tedy, chci říct, že si tam připadám nedoceněný, takže bych ti byl vážně vděčný, kdybys mě zase poslal zpátky ke kameře.“

„Uvidíme, co se s tím dá dělat,“ odpověděl mu Pazdrát. „Budu o tom přemýšlet. Hned když odejdete, tak o tom skutečně velmi hluboce popřemýšlím.“

„Ale moc to nepřeháněj, rejžo, abys nedošel nějaké duševní újmy, to by mě vážně mrzelo,“ zakončil své suverénní vystoupení Venca.

„Děkuji vám za nabídku, mládenče a teď můžete jít,“ pokynul mu Pazdrát. Máš to spočítané, hejsku, pomyslel si a nakoukl do scénáře. Pak dostal nápad, ale ten si nechal pro sebe.

Venca, který myšlenky číst neuměl, se vrátil zpátky na své pracoviště v povznesené náladě. Teď se konečně začnou věci hýbat, pomyslel si. Právě jsem těm chytrákům ukázal, co je to asertivita, pousmál se, aniž by věděl, jak hluboce se mýlí.

„Co blázníš, Venco,“ zeptal se ho po chvíli přiběhnuvší Mikuláš. „Prý jsi přišel na natáčení a udělal tam poprask. Takhle nemůžeš s Pazdrátem mluvit, je s ředitelem jedna ruka.“

„Chci, aby si mě začal vážit,“ opáčil Venca. „Aby mě bral jako rovnocenného člověka. Zatím se mnou jednal, jako s kusem hadru.“

„Ale ty jsi kus hadru, obrazně řečeno,“ připomněl mu Mikuláš brutální skutečnost. „Vy dva rozhodně nejste na stejné úrovni.“

„Tak to se brzy změní,“ oznámil mu Venca, kterému opět začala narůstat křídla. „Dneska jsem mu vysvětlil, že se mnou musí počítat!“

„Jenomže to sis zvolil ten nejhorší možný způsob. Pazdrát je ješitný až na půdu a jediné chování, které se mu u podřízených líbí, je poníženost.“

„Takže podle tebe jsem si zavařil?“

„No, uvidíme. Ale už je to v krátké době podruhé, co jsi vzbudil rozruch, tak bych se být tebou připravil na nejhorší!“

„Jak to myslíš, na nejhorší?“

„Podle mě dostaneš výpověď!“ zasmušil se Mikuláš a vrátil se do práce, tedy zpět ke svému nedopitému čaji s rumem, abych byl přesný.

 

Kapitola čtyřicátá

Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi

V jedné věci lidé nikdy nezklamou. Každý si o sobě myslí, jak není výjimečný a nenahraditelný. To je velmi komická představa, každý je totiž nahraditelný někým jiným, většinou stejně bezvýznamným pitomcem. Ve sportu a vědě to platí zcela, v umění a politice pak minimálně formou podání. A jestliže to platí pro výjimečné osobnosti, pro obyčejné trouby to platí tím tuplem.

„Pane Kilijáne,“ nakoukla druhý den ráno do zvukové kabiny samotná sekretářka ředitele Ostravské pobočky České televize. „Tady jste pro dnešek skončil. Máte se hned hlásit u pana ředitele.“

„Cože?“ podivil se Venca. „A kdo nachystá mikrofony na odpolední natáčení?“

„Před chvílí mě za vámi poslal sám pan ředitel, což je poprvé za celou dobu, co tady pracuji a pochybuji, že ho zajímá, kdo nachystá mikrofony,“ ušklíbla se sekretářka. „Asi máte padáka, řekla bych, protože kvůli nějaké maličkosti by mě tady nehnal,“ dodala a povýšeně se zasmála.

„Padáka? A proč?“ divil se překvapený Venca.

„Jak to mám vědět, já vám jenom vyřizuji vzkaz,“ opáčila znuděně sekretářka. „Už tak je mi nepříjemné, že jsem musela osobně sejít až tady dolů. Taky byste někdy mohli zvedat telefony,“ dodala opovržlivě a odkvačila.

„Když mám většinu pracovní doby na uších sluchátka, tak asi těžko můžu slyšet telefon,“ zavolal za ní do chodby Norbert. „My tady totiž musíme pracovat, dámo!“ ulevil si, aniž by měl ponětí, co to je skutečná práce.

Venca si mezitím začal balit své věci do takové té krabice, kterou možná znáte z amerických filmů. Stejně toho moc neměl, jen sáček s kávou, hrnek a lžičku. Cukr ze zásady žebral, protože byl od přírody spořivý.

„Tak se měj, brácho,“ houkl na něj vtipálek Norbert, který se mezitím vrátil k mixážnímu pultu. „Nebudeš nám chybět. Stejně nerozeznáš mikrofon od vibrátoru. Možná by ses uchytil v Manéži, jako šašek, ale jinak nic.“

„Sám vypadáš jako vibrátor,“ utrousil Venca, který už ho měl plné zuby. „Je to vidět na první pohled! Tebe by ani do té Manéže nevzali, protože do šaška ti chybí asi tak deset centimetrů!“

„Takhle se mnou mluvit nebudeš, ty nulo!“ rozčílil se Norbert. „Já jsem zvučil světové kapely, když ty jsi ještě tahal kačera!“

Venca se tedy raději pakoval. Neměl vůbec náladu na nějaké pseudointelektuální hašteření a kromě toho už měl těch povýšenců právě tak dost.

Pak čekal půl hodiny před ředitelovou kanceláří a přemýšlel, proč tak dlouho čeká, když byl pozván. Faktem je, že Venca tak dlouhou dobu čekat vůbec nemusel, pan ředitel neměl nic zvláštního na práci, ale jeho strategií bylo, nechávat návštěvy zlehka vykvasit v předpokoji. Podřízení se vždy nechávají delší dobu čekat, aby náhodou nezpychli. To už je prostě taková rutina.

„Pane Kilijáne, proč jste to neřekl hned, že píšete scénáře,“ zahlaholil na něj ředitel hned nato, co odsouzenec Venca po vyzvání sekretářky vstoupil do jeho kanceláře. „Musel mi to říct až pan režisér Pazdera. O dobré scénáristy je v dnešní době veliká nouze.“

„No, já trošku píšu, to je pravda,“ začal si vymýšlet Venca, jehož veškerá jeho scénáristická činnost se prozatím sestávala z hromady zmuchlaných papírů a několika nedomyšlených nápadů. „Ale zatím nemám nic velkého. Jen několik nápadů.“

„A přijali už vám už něco?“ zeptal se blahosklonně pan ředitel. „Třeba alespoň nějakou scénku?“

„Víte, píšu hlavně básně a publikuji je, no, v Literárních novinách,“ začal si jako vždy vymýšlet Venca, aby nepřišel o novou šanci. „S básněmi je to těžké.“

„Není divu,“ opáčil pan ředitel a přešel k věci. „Básně přece už dneska nikoho nezajímají, pane Kilijáne. Mě zajímají hlavně scénáře! Máte nějaké scénáře?“

„Nic hotového,“ přiznal se Venca. „Zatím jenom ve stádiu rozpracovanosti, jak se tomu říká.“

„Vám tedy ještě nic nevzali? Tak proč o vás režisér Pazdera hovořil jako o hotovém autorovi?“ zeptal se ho ředitel, aniž by tušil, že Pazdrát se tímto způsobem hodlal Vency nadobro zbavit.

„To je složité,“ zamyslel se Venca. „Dneska se prosadí jen ti, kteří mají protekci.“

Pak se raději zasmál, aby ze sebe hned neudělal blbce, kdyby náhodou neměl pravdu.

„Tak to máte svatou pravdu,“ zasmál se spolu s ním ředitel, který se ke své funkci dostal taktéž po protekci. „Ale k meritu věci. Co pro nás vlastně máte?“

„No, ještě nic,“ přiznal se Venca.

„Nebuďte skromný, pane Kilijáne, jistě máte něco v šuplíku.“

„To ano, ale ještě to není úplně hotové,“ pokoušel se hrát na čas Venca. „Musím na tom ještě dělat.“

„Dobře, dělejte si na tom, jak dlouho chcete, ale my potřebujeme výsledky ihned. Počínaje dnešním dnem vás přeřazuji do scenáristiky! A pro začátek vám dám něco jednoduššího. Příští týden od vás očekávám nějaký solidní námět na zábavnou soutěž.“

„Zábavnou soutěž?“

„Vy se pořád něčemu divíte, pane Kilijáne,“ zasmál se pan ředitel a vyndal si šňupací tabák. „Soutěžní pořady jsou momentálně v kurzu! Pan režisér Pazdera mi řekl, že jste za ním sám přišel a naznačil, že máte nápad na mnohem lepší soutěž, než jakou tady točíme. To by bylo výborné, alespoň nemusíme platit za autorská práva když napíše námět náš vlastní zaměstnanec. Nebo snad došlo k nějakému nedorozumění?“

„Nedošlo,“ bránil se Venca, který to pochopil jako svou životní šanci. „Já mám skutečně zájem o autorskou činnost, pane řediteli, ale potřebuji víc času,“ zkoušel zahnat věc do autu.

„Týden je víc než dost,“ rozhodl ředitel a šňupnul si. „Chcete přece dělat scenáristiku, nebo ne?“

„Ano, ale…,“ koktal Venca.

„Tak jaképak ale! Máte týden na to, abyste ukázal, co ve vás je,“ dodal ředitel a briskně ho propustil. Ostatně, dneska už pracoval téměř půl hodiny, což mu přišlo až nad hlavu.

Potom si zapálil drahý doutník a přemítal nad tím, jak zneužije dalšího nadějného autora ke svému vlastnímu prospěchu. A jestli neuspěje, čert ho vem, podobných snaživců jsem vyhodil za poslední rok nejméně deset, zavzpomínal a odplivl špičku doutníku do svého předraženého popelníku. Tak už to prostě chodí, mnoho povolaných, ale málo vyvolených, což snad každý ví, takže to není třeba ani zdůrazňovat.

 

 

Kapitola čtyřicátá první

Když musíš, tak musíš

Často se říká, že každý člověk je tak dlouho povyšován, až se dostane na místo, na které prostě nestačí. A světe div se, ono tomu tak vážně je! Venca byl tedy rozhodnutím samotného pana ředitele přeřazen do oddělení scenáristiky, aniž by kdy jakýkoliv scénář napsal. Mohl si za to sám, neměl se chvástat. Ale začátky byly dobré, to zase jo. Přidělili mu stůl, psací stroj a měl denně osm hodin na psaní rozličných nesmyslů. Tohle si může dovolit jedině veřejnoprávní televize, placená z našich daní a také to neustále dělá, protože snadno získané peníze se utrácejí samy, kolikrát jen proto, by byly utraceny.

Tak to vypadá, že jsem si pěkně polepšil, pomyslel si Venca, když hned druhý den ráno navštívil oddělení scenáristiky. Doprovázel ho zástupce vedoucího, nějaký Karel Kazimír Čupřina, řečený Kakáč, všemi uznávaný kat nových scénáristů. A tehdy se i Venca poprvé seznámil se specialitou místního oddělení scénáristiky, kde se většina zaměstnanců snažila mít tři jména, protože to začínalo být moderní a taky nutností z kombinace těchto jmen sestavit přezdívku.

„Tohle bude váš stůl,“ řekl mu odměřeně Kakáč a ukázal na klasickou kancelářskou příšeru s nefunkční polovinou šuplíků.

Hm, to je celkem pěkný stůl, pomyslel si Venca. Můj první stůl, to musím večer zapít.

„Museli jsme vám dát starší stůl,“ omlouval se mezitím pan zástupce. „Ty nové stoly už jsou všechny rozebrané, ale počítač máte nový.“

Venca se rozhlédl po kanceláři a zjistil, že ji sdílí s dalšími pěti zaměstnanci, což ho překvapilo. Měli stoly naproti sobě a vládlo tam takové zvláštní ticho, jako když do kolektivu přivedou nového člena.

„Přesně takhle jsem si to představoval,“ řekl Venca nahlas, ale jen ze zdvořilosti. Očekával, že bude mít samostatnou kancelář.

„Původně jsme vám chtěli dát samostatnou kancelář, ale proti tomu byl pan vedoucí. Samostatnou kancelář tady člověk dostane až tak po deseti letech a dvou infarktech,“ zasmál se vlastnímu fóru Čupřina. Pravda však byla taková, že pan vedoucí chtěl dát Vencovi samostatnou kancelář, ale proti byl právě zástupce Čupřina a všichni ostatní řadoví zaměstnanci samozřejmě taktéž.

„I tak je to skvělé,“ začal se rozplývat Venca, protože rozplývání se nad zbytečnostmi je z nějakého důvodu tou nejlepší cestou k získání pověsti pohodového člověka. „Ani jsem nedoufal, že budu mít vlastní stůl.“

„No, to vlastně není váš stůl,“ vysvětlila mu slečna Karla, taktéž scénáristka, sedící naproti něj. „Vy jste tady jenom na zkoušku. U tohohle stolu už se vystřídalo za poslední dva roky zhruba třicet nadějných scénáristů. Průměrná životnost je dva měsíce, doufám, že z toho nejste nervózní?“

„Kdepak,“ chvástal se Venca, jako vždy, když spatřil pěknou slečnu. „Na tlak jsem zvyklý.“

„Na jaký tlak, systolický, nebo diastolický?“ zeptal se ho další z budoucích kolegů, klasický přechytralý týpek s kravatou. „Tlaků je spousta. A nejenom krevních…“

„Myslel jsem takový ten pracovní tlak, při kterém se řadové kancelářské krysy hroutí,“ opáčil Venca, načež kravaťák uhnul pohledem.

„A jakpak jste se dostal až k nám?“ zajímala se mezitím slečna Karla. „Musíte mít jistě nějaké výsledky, ne? Co jste zatím napsal? Jste slavný?“

„Nic velkého,“ hrál na čas Venca, nervózní z těch všech „scénáristů“. To ještě netušil, že to jsou lidé jako on. „Mám napsaných pár básní, publikuji i v tisku,“ přeháněl jako o život. „Teď právě dělám na novém soutěžním pořadu. Bude to pecka!“ přesvědčoval v podstatě sám sebe.

„To je mi jasné, že zatím nic velkého,“ opáčil uražený kravaťák. „Kdo za něco stojí, tak se pakuje do Prahy. Tady se píšou jenom štěky.“

„Hele, dejte mi šanci,“ pokoušel se o smír Venca. „Nic o mně nevíte!“

„Kdybyste za něco stál, tak to už bych o vás něco musel vědět,“ zpražil ho kravaťák. „Ale možná se chytnete, člověk nikdy neví. Třeba máte nějaké známosti, co?“

Potom se vrátil ke své práci, což spočívalo v tom, že místo na Vencu začal zírat na prázdný papír ve stroji.

Tak to jsem si moc nepolepšil, pomyslel si Venca. Další chytrolín na scéně. A navíc si myslí, že jsem protekční jelito. Jak je možné, že zrovna tady se jim tak daří a nedělají raději ve výrobě, kde by z nich mohl být nějaký užitek. Pak si vzpomněl na svou anabázi ve fabrice a to ho rozesmálo. Podobní chytrísci by tam nepřežili ani pět minut.

„To je to tady vážně tak tvrdé?“ zeptal se po chvíli zevlování Venca slečny Karly.

„Ani ne tak tvrdé, jako spíš beznadějné. Na tomhle projektu už dělali desítky autorů, jelikož šéf chce mít vlastní pořad. Ale nakonec jim stejně žádný námět neschválil, prý to byly strašné hovadiny. V tomhle oboru se totiž nic nového vymyslet nedá.“

„Vždycky se dá něco vymyslet,“ začal mudrovat Venca. „Někdy na počátku devatenáctého století nějaký Američan navrhl zrušit patentový úřad, s tím, že všechno už bylo vymyšleno. A nakonec se ukázalo, že už pár let nato byla vymyšlena žárovka, telefon a další potřebné kousky.“

„Tak zkuste vymyslet třeba nějaký původní scénář,“ zasmála se Karla. „Tady to každý ocení. Žárovky a telefony už máme.“

Chudák Venca tedy raději sklapnul a pak se ponořil do práce, což spočívalo v tom, že psal, mačkal, psal, mačkal a pořád tak dokola. Jediné vyrušení byl oběd, na který si zašel naproti do Rozhlasu, jelikož ho nikdo z jeho nových kolegů na společný oběd nepozval. Poté opět psal a mačkal, až byla hromada papírů větší než místo ve služebním koši.

To by člověk nevěřil, jak je tvůrčí práce unavující, řekl si Venca v šest večer, když se všichni zvedli ze židlí. Nic kloudného jsem nenapsal a jsem utahaný jako kůň. To ještě nevěděl, že ani nikdo z jeho kolegů nic kloudného nenapsal a navíc ani nebyli unavení. Nějaké přemýšlení už dávno vzdali a věnovali se otřepaným frázím. Napsat scénář k dokumentu o dojení krav ostatně není až taková fuška.

Práce řadového scénáristy v televizi totiž v devadesáti procentech spočívá v úmorné, kýči podobné rasovině, vymýšlet dialogy k stupidním reportážím, nebo zásobovat moderátory neotřelými hláškami, které už stejně zbytek republiky dávno zná. Může to dělat v podstatě každý, kdo má smysl pro pavlačové drbání, nebo je prostě jen nehorázně drzý a naprosto bez skrupulí. Jenomže tohle lidé neví a proto si scénáristů naprosto zbytečně váží.

 

Kapitola čtyřicátá druhá

Každý sobě štěstí kuje

Každému znalci lidské povahy je jasné, že jestli něco lidé nemají rádi, tak jsou to pracovní úkoly, při kterých je třeba přemýšlet. Lidé chtějí mít v práci klid, jelikož si myslí, že všechno už je vymyšleno, tak proč by se měli zrovna oni namáhat. To je sice nesmysl, ale z nějakého záhadného důvodu to funguje. Stačí si jen vypůjčit cizí nápad, čili ukrást ho, trošku ho upravit k obrazu svému a je vymalováno. Nové autorské dílo je na světě a všichni jsou šťastní. Stopy tohoto ušlechtilého chování jsou mezi všemi umělci po celém světě k vidění neustále a nikdy se to nezmění.

„Pane řediteli, tak tady vám to nesu!“ prohlásil Venca v pondělí ráno, když se nechal objednat k řediteli. „Dalo to fušku, ale vyplatilo se to.“

„A co to vlastně je?“ zeptal se Vency ředitel, který už mezitím zapomněl, že si něco objednal. „Máte dvě minuty, potom musím na schůzi,“ povzbudil ho.

„To je můj námět na nový soutěžní pořad,“ pochlubil se Venca. „Vymyslel jsem zbrusu novou vědomostní soutěž. Bude to pecka, pane řediteli!“

„Jste úplně v pořádku?“ zeptal se ho po chvíli přemýšlení pan ředitel. „Takové finty tady nikomu nežereme! Nové nápady musejí být původní a nadčasové.“

„Podle mého psychiatra jsem úplně v pohodě,“ opáčil Venca, který tuto záludnou otázku nečekal a proto se z toho pokoušel nějak vykroutit svými nepodařenými fóry. „Vědomostní soutěž přece není žádná finta,“ dodal, v čemž se ovšem mýlil.

„Vědomostní soutěže jsou staré asi tak milión let,“ odfrkl si ředitel. „Nemohl jste ji vymyslet! Stovky takových soutěží se vysílají po celém světě. Já jsem po vás chtěl originální nápad, ne nějakou otřepanou blbost, abych nemusel platit za autorská práva.“

„Ale to je autorské,“ bránil se Venca. „Stačí si vzít z několika úspěšných soutěží několik nápadů a dát to dohromady. Nikdo to nepozná!“

„Na tom možná něco bude,“ zamyslel se ředitel, jelikož měl jako každý vedoucí pracovník pochopení pro rozličné intelektuální úskoky, jak se dneska říká plagiátům. „A jak si to představujete?“

„Nazval jsem to: Zůstaňte milionářem! Něco podobného vysílají zahraniční televize už celé roky. Má to šmrnc a lidi to baví. A navíc mám v názvu základní slovo.“

„Hm, takže zase plagiát. A název nic moc, kamaráde,“ zabručel ředitel.

„Ale je tam základní slovo,“ zopakoval svou hlavní myšlenu Venca. „Slovo, které každého diváka přitáhne k televizi.“

„Jaké slovo?“ zeptal se ho ředitel.

„Přece Milión!“ vychutnával si Venca svůj životní triumf. „Tohle slovo chtějí všichni diváci slyšet! Z Miliónu se můžou všichni podělat.“

„A v čem vězí to vaše autorství?“

„Jednoduše jsem otočil ten princip, šéfe,“ začal familiárně Venca. „V původní verzi nemá soutěžící nic a bojuje o nějaký imaginární milión. Sbírá body. V té mojí verzi dostane každý hráč imaginární milión dopředu, a tím, jak odpovídá na otázky, tak mu peníze buď zůstávají, nebo o ně přichází. To je úplně nová metoda hry, ještě nikdo ji nepoužil! Pochopitelně se otázky volí tak, aby si soutěžící odnesl co nejméně.“

„Pane Kiliáne,“ povzdechl si ředitel. „Vždyť to je přece strašná blbost. Tu vaši novou metodu ještě nikdo nepoužil z toho důvodu, že je úplně pomatená. My přece potřebujeme lidi nalákat na to, co můžou získat a ne na to, co můžou ztratit.“

„Ale oni přece můžou získat,“ oponoval Venca. „Ten imaginární vklad, přece!“

„No jo, ale lidi jsou takoví, že když jim něco dáte hned a pak jim ubíráte, jsou naštvaní, jelikož to už považují za své. Lidem musíte dát naději na zisk, ne strach ze ztráty,“ vysvětlil mu ředitel mediální filozofii. „Takhle by sledovanost spadla už první týden na nulu.“

„Ale na něco jste zapomněl,“ vytasil se ze svým největším trumfem Venca. „Lidé jsou škodolibí. Bude se jim líbit, jak soutěžící ztrácí peníze.“

„To se mi moc nelíbí,“ zabručel ředitel. „Budu o tom přemýšlet, ale nic jiného, než že máte další možnost, z toho nekouká! Buďte rád, že jste rád. Příští pondělí chci další návrhy a ne, že to bude zase nějaká pitomost. Deset dalších čeká za dveřmi.“

„Za dveřmi nikdo není,“ zasmál se Venca. „Před chvílí jsem přišel a je tam jen sekretářka.“

„To se jen tak říká!“ nepochopil vtip ředitel a vykázal ho na chodbu. Potom si zapálil další doutník, jelikož na nich byl závislý a to přesně od té doby, kdy to viděl v nějakém americkém filmu.

„Tak on tě nevyrazil?“ zeptala se ho Karla, když se Venca vrátil do kanceláře.

„Ne, dal mi další týden,“ spustil Venca, celý vděčný, že s ním někdo mluví.

„Tak to jsi vyřízený,“ vysvětlil mu jeho pozici přechytralý kravaťák, známý mezi svými kolegy pod přezdívkou Prkýnko. Jmenoval se totiž Witold Cyprián, čili iniciálami WC. „Týden je smrt. Jsi odepsaný! Za tu dobu nic nevymyslíš.“

„Hele, Prkýnko, nech ho vydechnout,“ bránila Vencu Karla. „Je tady pár dní a už ho stresuješ!“

„Neříkejte mi Prkýnko,“ ohradil se uraženě Witold. „Jmenuji se Cyprián! A pro vás jsem pan magistr Cyprián, pane Kilijáne. A ty neshazuj mě před nováčky, Karlo, to bych si vyprosil.“

„Vždyť se nic nestalo, pane Cyprián,“ začal Venca hájit slečnu Karlu, jelikož rázem pochopil, kdo je v kanceláři ten největší trouba. „Slibuji, že vám nikdy neřeknu Prkýnko, Magistr zní taky dobře,“ dodal, čímž všechny ostatní kromě Cypriána rozesmál. Nakonec všichni zasedli k počítačům a nic nenasvědčovalo tomu, že by se poklidná atmosféra kancelářské nudy měla v nejbližších dnech změnit.

Jenomže situace se změnila. Hned dva dny nato dostali všichni nový úkol. Vymyslet na deset dílů dopředu nějaké zajímavé otázky pro moderátora zbrusu nové vědomostní soutěže, kterou vymyslel sám pan ředitel. Jmenovala se: Držte si své milióny! a od všech ostatních se odlišovala tím, že při vědomostních otázkách soutěžící body ztráceli. Při nástupu za pult dostali soutěžící milión bodů, na konci směnitelných za peníze a úkolem scénáristů bylo vymyslet stále těžší otázky, aby nakonec každý odešel tak maximálně s několika tisíci v kapse.

„Ale to je moje soutěž!“ vykřikl Venca. „Minulý týden jsem ji řediteli navrhnul. Akorát trošku změnil název.“

„Tak nováček se nám chytil,“ utrousil Witold Cyprián. „Když je štěstí unavené, sedne si i na blba, co?“

„Sám jsi blb a ještě k tomu na tobě nikdo nesedí,“ opáčil otráveně Venca. „Když jsem byl u ředitele, tak tvrdil, že se mu to nelíbí, ale najednou asi změnil názor. Jenom nějak pozapomněl říct, kdo s tím přišel první!“

„Dám ti zdarma jednu dobrou radu, Kilijáne,“ vzhlédl od práce Witold Prkýnko Cyprián. „Drž klapačku a moc na sebe neupozorňuj. Možná pak časem dostaneš novou židli. Zkus potlačit ego a buď rád, že máš tuhle práci.“

Téhle moudré rady se však Venca bohužel nedržel, jelikož považoval Cypriána za trotla. Navíc se svou typickou prostořekostí každému vykládal, jak vymyslel on sám a samojediný, novou vědomostní soutěž. Není tedy divu, že se tato informace rozšířila po celé Televizi, což jistým jedincům vnuklo nápad k velmi kvalitním intrikám na té nejvyšší úrovni.

 

Kapitola čtyřicátá třetí

Systém smečky

Všechny smečky fungují odpradávna tak, že ten, kdo se dobrovolně oddělí od hlavního stáda, bude z principu tvrdě potrestán. Nikoho přitom nezajímá, jestli stádo opustil dobrovolně, nebo k tomu byl donucen. Za to, že si vůbec dovolil společnou smečku opustit, sklidí nenávist a trest zbytku. Určitě myslí, že je lepší než my ostatní, jinak by se přece neseparoval, to bývá nejčastější myšlenkou takového řadového příslušníka stáda. A že jsou všechny ty společenské povinnosti mimořádně otravné a skoro každý je nesnáší, to není vůbec důležité. Důležité je jen to, že někdo jiný k tomu dokázal najít odvahu a já ne!

Možná byste mohli namítnout, že spousta umělců, či možná sportovců, se přece také odlišuje od běžné řadové smečky a lidé je přitom milují, nebo alespoň respektují. To je ale hrubé nepochopení skutečnosti. Takový řadový umělec, nebo sportovec, je v podstatě ztělesněním tohoto systému, právě o přízeň smečky usiluje, bez ní je naprosto zbytečný. Taktéž politici by bez obdivu a bázně smečky postrádali jakýkoliv význam a vliv. Ze smečky totiž pochází a z ní i těží veškerý svůj prospěch.

„Vypadám v tom saku jako blbec, co?“ zeptal se Venca kamaráda Pišty, který byl jako vždy na svém místě u baru v Bastile. „Navíc mě strašně škrtí ta pitomá kravata. Nejsem na ni zvyklý.“

„Právě teď poprvé jako blbec nevypadáš,“ opáčil Pišta, který měl na podobné protivné odpovědi patent. „To sako dělá divy a vy gádžové v něm vypadáte jako opravdoví fešáci! Ale víš co mi řekni? Proč v něm tedy chodíš, když se pak tak blbě ptáš?“

„Protože musím,“ vysvětloval Venca. „Chodím teď k řediteli na porady kvůli nějakému soutěžnímu pořadu. Strašně mě péruje a musím mu dodávat desítky divných otázek a odpovědí, které vyhledávám v Encyklopediích. Třeba jaká je třetí největší hora světa, co?“

„Tak to vážně nevím, pane chytráku,“ překvapeně zareagoval Pišta. „Nikdo normální to neví! A víš proč? Protože každého normálního člověka zajímá jen to, jaká je ta největší.“

„No tak vidíš. Je to Kančenčonga, ty ignorante,“ poučil ho Venca. „A podobné blbosti mu teď musím vyhledávat pořád, aby to ti chudáci soutěžící neuhádli a nemusely se jim vyplácet peníze.“

„Jak tě může takhle pérovat, když jste oba v podstatě zaměstnanci ve stejné organizaci? Neměli byste spíše spolupracovat?“

„Péruje mě, protože může,“ odfrkl si znechuceně Venca. „Je to totiž můj šéf.“

„Já systém v té Televizi prostě nechápu!“ prohlásil znechucený Pišta. „Jako řádný občan si platím daně, což jde přece na chod televize. A vy se tam za moje peníze hádáte, místo abyste pracovali?“

„Ty přece neplatíš daně,“ překvapeně opáčil Venca. „Nikdy si je neplatil.“

„To by myšleno akademicky,“ urazil se Pišta.

„Dobře,“ připustil Venca jeho argument. „Problém je v tom, že oni tu svou takzvanou práci budou mít pořád a díky tomu můžou produkovat cokoliv sebeubožejšího a ještě si za ně rozdělovat královské platy.“

„A jak je možné, že to nikomu nevadí?“

„Protože tohle je systém smečky a funguje to tak ve všech státních organizacích,“ vysvětlil mu to Venca na tom nejlapidárnějším příkladu. „V každé smečce je vždycky alfa samec, většinou ten největší blbec ze všech, který si myslí, že všechno řídí. Ve skutečnosti řídí hovno, ale o to tady nejde. Nejdůležitější činností v Televizi je oškubat rozpočet Ministerstva kultury, všechno ostatní je podružné. A komu se to nelíbí, může kdykoliv odejít.“

„Ale proč se proti tomu nikdo neozve?“ podivil se Pišta, který v podstatě nikdy nikde nepracoval, proto systém téhle pracovní hierarchie nechápal. „Co odbory? Přece na tebe nemůže tvůj nadřízený řvát, když jste oba dva v podstatě zaměstnanci státu.“

„Ty jsi směšný,“ odtušil Venca. „Proč trenér u čáry řve na hráče, aby si hlídali lajnu, když to asi tak tisíckrát nacvičovali na tréninku a je velmi nepravděpodobné, že by to ti hráči najednou zapomněli? Protože mu to dělá dobře! A stejně tak to dělá dobře i mému šéfovi.“

„Možná že po tobě řve, protože jsi nula,“ rýpnul si do něj už jen ze zvyku Pišta.

„Já nejsem nula,“ pousmál se připravený Venca, který si mezitím na oblíbenou Pištovu poznámku připravil odpověď. „Nula je ryze teoretický pojem, sloužící k pochopení matematických axiomů.“

„Co to meleš, ty pitomče?“

„Jenom se ti pokouším vysvětlit, že nejsem nula.“

„Jsi nula a basta! Už jen proto, že si ani nedokážeš najít ženskou, ty axiome,“ utřel ho Pišta, který mimochodem vůbec netušil, co je to axiom. „Ženské nesnáší nuly, nedokážou jim totiž zařídit pohodlný standart střední třídy, po kterém touží. Musím to vědět, jsem rozvedený. Normální ženské chtějí jen takové chlapy, které dokážou zotročit a mít z nich prospěch. Nuly a samostatné týpky nesnáší! Nemají z nich nic.“

„To je přece blbost,“ oponoval Venca. „Ty si přece umíš vydělat hraním, nebo snad ne? Tomu přece sám nevěříš.“

„Možná že jo, možná že ne, ale ženské jsou dneska úplně pomatené z těch svých ženských časopisů. Já nevím, kdo je píše, ale ony tomu věří. Nedávno jsem někde četl, že prý ze všeho nejvíce chtějí dlouhé předehry, pak několika hodinové milování a nakonec splynutí duší. Na podobné hovadiny já nemám čas! Splynutí duší. Jak se to sakra dělá?“ rozčiloval se Pišta.

„To nevím a ani mě to nezajímá,“ nepochopil Venca řečnickou otázku. „Mě zase víc trápí, že si mě v práci nikdo neváží.“

„Splynutí duší,“ obrátil oči v sloup Pišta. „Vždyť je to úplně mimo realitu. Ale k věci! Uvědom si, Venco, že ses do televize dostal po protekci, tak buď rád a moc na sebe neupozorňuj.“

„O protekci nevíš nic,“ odvětil Venca. „Když se tam projdeš po chodbě, tak se na jmenovkách všude opakují stejná jména. Každý, kdo se tam dostane na nějakou vyšší funkci, hned si tam přivede bratra, svou manželku, pak jejího bratra, prostě rodinný podnik to je. A mě tam nemají rádi, jelikož jsem zvenku.“

„Tebe nemají rádi, protože pořád něco vymýšlíš,“ uhodil pro jednou hřebíček na hlavičku Pišta. „Kdybys držel klapačku a nic nedělal, nikdo by si tě ani nevšiml.“

„To už mi taky radili,“ přiznal barvu Venca. „Prý na sebe nemám moc upozorňovat.“

„Ale ty jsi neposlechl, co?“

„Neposlechl a vyplatilo se mi to! Ředitel dneska na poradě představil nový pořad. Vědomostní soutěž! Jmenuje se to: Držte si své milióny.“

„Pěkně pitomý název,“ odfrkl si Pišta.

„On to změnil, původně se to mělo jmenovat: Zůstaňte milionářem,“ obhajoval se Venca.

„Tak to je ještě horší,“ zašklebil se Pišta. „Kterého blbce napadlo to druhé?“

„To není důležité,“ zamumlal po chvíli přemýšlení Venca. „Důležité je, že jsem tu soutěž vymyslel já, ale ředitel si ji přisvojil!“

„Venco, vzpamatuj se, vědomostní soutěž jsi vymyslet nemohl, ta už je dávno vymyšlená,“ vysmál se mu Pišta. „Kromě toho, soutěže s tak blbými názvy by se měly zakazovat zákonem.“

„Od toho jsou tady autorské zákony,“ začal mudrovat Venca, který však měl o autorských zákonech jen mlhavé znalosti, jako ostatně každý.

„Autorská práva v naší zemi nic neznamenají, stejně jako třeba spravedlnost,“ vysvětlil mu současnou truchlivou skutečnost Pišta. „Mnohem důležitější je mít známosti. V téhle zemi si každý dělá, co se mu zachce, ale jen v případě, pokud má známosti.“

„Tak co mám podle tebe dělat, když mi ředitel Slovák šlohnul nápad?“

„Tak ho pomlouvej. Nic jiného se stejně dělat nedá,“ poradil mu zkušený hnidopich Pišta svou celoživotní filozofii. „Ulevíš si a jemu trošku znepříjemníš život. Alespoň si dá pro příště pozor. A tvůj ředitel je přece Slovák, tak se určitě něco najde, aby ho mohl pomlouvat.“

„To je mi málo platné, když na jeho místo nejspíš nastoupí ten pitomec Pazdrát.“

„Pravda,“ zasmál se maestro, „ale můžeš ho pomlouvat ve slovenštině a to ho naštve ze všeho nejvíc. Nic tak nenaštve Slováka, když o něm Čehůn řekne, že je čobolský kokot pojebaný.“

„Jenomže on je Slovák příjmením, ne národností, ty maďarský kokote pojebaný,“ napil se Venca. „Takže nic jiného se stejně dělat nedá.“

A měl pravdu. V České republice je totiž pomlouvání ostatních tou nejčastější formou komunikace. Na to Venca jaksi pozapomněl, ke své vlastní smůle. A nejhůře jsou na tom právě ti, kteří pomlouvat nechtějí. To oni jsou pak ti nejvíce pomlouvaní, takhle už to na světě chodí. Kdo neumí praštit, ten dříve nebo později už jen z principu nějakou tu ránu dostane.

 

Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Nechoď Vašku s pány na led

Důvodem značně pokryteckého chování většiny lidí je strach z budoucnosti. Kdyby existovala možnost uskutečnit všechny vytčené cíle podle svých představ, kupříkladu abnormální síla, či dokonalý intelekt, pocit strachu by nevznikl, jelikož by chyběl strach z neúspěchu. Místo strachu by nastoupilo sebevědomí a čin. To se ale neděje, jelikož nikdo nedokáže uskutečnit své cíle absolutně. A tak je občas třeba použít úskoku.

„To vy jste napsal ten udavačský dopis generálnímu řediteli do Prahy?“ zeptal se Vency pan ředitel, když si ho pár dní nato předvolal. „Myslím ten dopis, kde mě označujete za plagiátora.“

„Jaký dopis?“ podivil se Venca, který neměl ani ponětí, o čem to ředitel mluví. „Žádný dopis jsem nenapsal. Vůbec nevím, o čem to mluvíte.“

„Dneska mi volali z Prahy a ptali se, co se to v té Ostravě děje!“ ukázal ředitel prsem na telefon, jako by Venca nevěděl, jak se volá. „Prý se proslýchá, že tady nějaká nula vymyslela novou soutěž a já jsem jí ten nápad ukradl. Uvědomujete si, jak mě můžou takové pomluvy profesně poškodit?“

„Já nejsem nula,“ opáčil Venca. „Nula je ryze teoretický pojem, sloužící k pochopení matematických axiomů,“ dodal a vychytrale na něj pohlédl.

„Jste nula, mladíku!“ zařval ředitel, vyvedený z míry takovým vysvětlením. „Kdybyste nebyl nula, tak byste seděl za tímhle stolem a péroval nějakou jinou nulu!“

„No dobře, přiznávám, že v tomto ohledu jsem tedy asi nula,“ uznal Venca jeho nepopiratelně trefné přirovnání, „ale žádný dopis jsem nenapsal.“

„Jenomže pan Lájoš mi včera mezi řádky naznačil, že všude kolem trousíte, že ta soutěž byl váš nápad!“

„Tibor Lájoš? Pišta?“ podivil se Venca. „Tak vy se s ním znáte?“

„Samozřejmě!“ zatvářil se důležitě pan ředitel. „Znám se s ním díky tomu vystoupení, které jste vy sám domlouval a já schválil. Je velmi zábavný a říkal mi gádžo.“

„Ale on vám neříkal gádžo proto, že by chtěl být zábavný, ale proto, že pro něho jste prostě jenom obyčejný gádžo,“ poučil ho Venca. „Pišta je Maďar a cítí se být mluvčím národnostních menšin. To, že ve skutečnosti vůbec není Cikán, s tím nemá nic co do činění.“

„No dobře,“ zamyslel se ředitel. „Prostě byl tady včera podepsat smlouvu na další koncerty a jen tak mimochodem mi naznačil, že všude vydáváte naši novou soutěž za svůj osobní nápad!“

„Ta soutěž ale byl můj nápad,“ bránil se Venca. „To přece nemůžete popřít.“

„Tak to se mýlíte, Kilijáne!“ ředitel. „Váš je jen námět a to je rozdíl! Nápad natočit novou vědomostní soutěž byl můj, vám jsem to dal jen za úkol. Řekl jsem vám, abyste na tom dělal, chápete ten rozdíl?“

„Chápu,“ odvětil Venca, aniž by to však doopravdy chápal.

„Tak proč trousíte takové blbosti?“

„Nevím, protože jsem pitomec?“ zkoušel z toho Venca vybruslit tím nejjednodušším způsobem, bohužel i tím nejméně šťastným.

„Přesně tak, pane Kilijáne, jste pitomec! Pak se nedivte, že se to donese až ke mně.“

„To je had, ten Pišta a já se ho ještě zastávám,“ ulevil si spravedlivým hněvem z duše znechucený Venca. „Kvůli několika koncertům v televizi zradí kamarád kamaráda. Kdyby to alespoň byla pravda.“

„Takže mi přísaháte, že jste žádný dopis nenapsal?“ zeptal se ho ředitel.

„Přísahám, pane řediteli! Vždyť já jenom tak kecám, ale nikdy bych takový podraz neudělal. Co bych z toho měl?“

„Věřím vám,“ zamyslel se ředitel. „Ale v tom případě to musel být Pazdera, to je jasné.“

„A proč zrovna on?“ zajímal se Venca.

„Protože právě on mi říkal, že jste to byl určitě vy. Jak jinak by mohl vědět, že nějaký dopis vůbec existuje, kdyby ho sám nenapsal?“

„No jasně, ten člověk mě nesnáší od té doby, co jsem tady nastoupil,“ vyhrknul Venca. „Neustále se po mě vozí.“

„S vámi to ale nemá nic společného,“ opáčil ředitel. „Ten chlap se už dlouho třese na moje místo. Z vás si udělal jen obětního beránka.“

„Tak vidíte,“ ulevilo se Vencovi, že byl konečně pochopen. „Takže když se věc vysvětlila, je zase všechno dobré, ne?“

„Nic není dobré,“ podal mu ředitel list papíru. „Tady máte výpověď. Mezi námi je to za hrubé porušení pracovní kázně, ale oficiálně dohodou. Nechci vám dělat problémy.“

„Ale proč? Vždyť jste přece sám uznal, že to musel být pan režisér Pazdera? To je mimochodem taky pěkně slizký had!“

„Hadi slizcí nejsou,“ začal ho poučovat ředitel. „Hadi, jak známo, jsou plazi a ti…“

„Já vím!“ skočil mu do řeči Venca. „Je to třetí otázka v té pitomé soutěži! Sám jsem vám ji vyhledal a včera předal i s odpovědí. Hadi jsou suší a teplí na dotek. Vždyť jsem přece pracoval dobře, tak proč mi dáváte padáka?“

„Já vám ale musím dát toho padáka, jak tomu sám říkáte,“ zasmušil se ředitel. „Za prvé nevím jistě, že to byl právě pan režisér Pazdera a za druhé…, no, mám své důvody. Tomu vy ale nemůžete rozumět.“

„A nešlo by to zařídit nějak jinak?“ zeptal se tiše Venca. „Možná bych se mohl vrátit do zvukárny.“

„Bohužel, je mi líto, mládenče,“ uhnul pohledem ředitel. „Dělám to nerad, ale propustit vás musím, pane Kilijáne. Všichni tady čekají, jak se zachovám a kromě toho se proslýchá, že se má rozdělovat republika a nikdo neví, co bude. Kdybych vás nepropustil, tak by si mí podřízení mysleli, že si na mě můžou dovolovat a to by byl můj konec. Ale nemějte strach, něco vám seženu, mám své známosti. V Televizi jste však skončil, to je vám snad jasné!“ dodal, aniž by měl jakkoli v úmyslu Vencovi nějaké nové místo hledat. To už se tak říká, když někoho propouštíme.

„No jo, takový už je život,“ rezignoval Venca a podal řediteli ruku. Ještě dlouho pak přemýšlel, proč to vlastně udělal, když by si ten floutek zasloužil spíše pár facek, ale na nic nepřišel.

Do Bastily už v životě nepáchnu, přísahal si Venca, když pak odcházel od ředitele s ještě mokrou výpovědí v ruce. Mezi těmi rádoby umělci je tolik hajzlů, že to snad ani není možné. Tváří se jako kamarádi a přitom to jsou hadi falešní, pomyslel si. A měl pravdu, tedy kromě toho profesního přiřazení. Ono to totiž neplatí jen pro umělce, ale obecně pro všechny sociologické skupiny. Ostatně, Karel Havlíček Borovský to nakonec všechno už dávno vyjádřil ve svém skvostném epigramu: Nechoď Vašku s pány na led, dobrý příklad známe. Pán upadne a sedlák si za něj nohu zláme.

Škoda jen, že tak málo lidí si z tohoto moudrého epigramu bere příklad a neustále na ten led vstupují, aby pak s rozličnými zlomeninami, především vlastního sebevědomí, dumali o lidské povaze. Další záhadou je i skutečnost, že když se někdo stane tím příslovečným pánem, náhle mu nijak nevadí, když si kvůli jeho nemotornosti někdo jiný zlomí nohu. Jinými slovy, kdyby to viděl sám pan Karel Havlíček, tak by ani nic nepsal a šel raději na ryby.

 

Kapitola čtyřicátá pátá

Návrat ke kořenům

Smyslem života by mělo být jeho pochopení, což není nic těžkého. Stačí pochopit, že lidský život žádný vyšší smysl nemá a hotovo. Člověk se totiž zabývá jen sám sebou, stará se jen sám o sebe, před svým narozením nebyl a po své smrti taky nebude. Někteří krasoduši by možná mohli namítnout, že jeho dílo věky přetrvá, ale to je blbost. K pochopení toho díla je třeba zase jen toho člověka, protože každému jinému je to úplně fuk. Takovou včelu bude sotva zajímat i ta nejkrásnější poezie a obyčejný pes klidně rozžvýká i ten nejdražší obraz dřív, než bys řekl švec. Takže nezbývá než doufat, že člověk nikdy nevyhyne, protože s ním by zmizelo i všechno, co kdy udělal a vymyslel. Podobné myšlenky už nějakou dobu probíhaly Vencovi hlavou, když hodnotil své životní debakly.

„Nazdar umělče,“ pozdravil Vencu štamgast Arnošt Materna, když se náš nepochopený génius po dlouhé době zastavil v dělnické hospodě U džbánu. „Copak, přišel ses podívat na staré kamarády? To vás v té televizi tak špatně platí, že musíš chodit do obyčejné putyky?“

„Už v televizi nedělám,“ oznámil mu Venca. „Dostal jsem výpověď. Asi se budu muset vrátit do fabriky, jako každý zoufalec, který jinde neuspěl. Zřejmě opět do Vítkovic, jestli mě tam ovšem ještě vezmou.“

„Takže se znovu zařadíš mezi pracující menšinu?“ vysmál se mu Arnošt. „A víš co? Vůbec tě nelituju, aspoň z tebe bude konečně chlap!“

„Asi to tak nějak bude,“ opáčil ironicky Venca. „Na světě zřejmě neexistují váženější lidé, než poctivě pracující dělnická třída, umaštěná od oleje. Kdo jiný by byl ochoten za pár šupů dřít jako mezek a za odměnu dostat dopis s modrým pruhem kvůli jedné chybějící splátce na tu nejlevnější ledničku.“

„Tak to ses náhodou trefil,“ zasmál se Arnošt. „Letos už jsem jeden podobný dopis dostal. Dlužil jsem dvě stovky za nájem a nakonec z toho bylo pár tisíc. Dvě stovky dluh, osm set penále, a skoro dvě další tisícovky padly na soudní výlohy. Jako bych byl nějaký neplatič, nebo co! Prostě jsem na to zapomněl.“

„Ale nakonec jsi to zaplatil i s tím penále, nebo ne?“ vyzvídal Venca.

„No jistě, co jsem měl dělat,“ rezignoval zoufalý Arnošt. „Škoda, že mi nikdo dopředu neřekl, že mám zaplatit jenom dvě stovky. To by bylo levnější, ale to je moje chyba, mám si to hlídat.“

„Hele, myslíš si, že existuje Bůh?“ překvapil ho náhle Venca přímou otázkou. „Už dlouho nad tím přemýšlím, ale nic kloudného jsem nevymyslel.“

„To přece nikdo neví,“ opáčil Arnošt. „A to je moc dobře.“

„Jak to myslíš?“ zamyslel se Venca.

„To je přece jasné!“ začal ho poučovat Arnošt, který si jako vždy myslel, že spolkl všechnu moudrost. „Kdyby se dokázalo, že Bůh neexistuje, to by byl teprve mazec. Vraždy a krádeže na denním pořádku, raději na to ani nechci myslet.“

„To všechno se ale děje pořád,“ namítnul Venca. „Děláš, jako kdyby se nikde nekradlo a nevraždilo.“

„No jo, ale kdyby Bůh prokazatelně neexistoval, tak by to bylo ještě mnohem horší,“ bránil se překvapený Materna argumentem, který je těžké vyvrátit. „Kradli by i ti, kteří normálně nekradou. Ti srabi, kteří se drží zpátky, aby si nepokazili karmu, nebo jak tomu říkají.“

„No dobře, ale pokud Bůh existuje, musí přece někde být, nebo ne?“ pokračoval Venca, který se nechtěl tak snadno vzdát. „Nemůže přece být nikde! Tak kde tedy je? Důkazy chybí.“

„Venco, ty moc přemýšlíš a to je chyba,“ prozradil mu smutnou pravdu Arnošt. „Občas musíš věřit i bez důkazů. A to má na starosti srdce. Ostatně, jestliže Bůh existuje, tak zřejmě nijak moc netouží po tom, abychom o něm věděli, jinak by se nám už dávno ukázal. Tak si s tím nelámej hlavu! Pokud on sám nechce, aby byl poznán, proč bys to měl chtít ty?“

„Takže podle tebe je to asi tak, že nějaký Bůh asi doopravdy existuje, ale nezabývá se našimi životy. Je v tom nějaká kauzalita, nebo co?“

„To je na mě moc složité,“ zasmál se Materna. „Já nevím co je to kauzalita. Vím jenom tolik, že pokud nás Bůh stvořil a současně se o nás nezajímá, stvořil nás zřejmě jen tak mimochodem, stejně jako stvořil i ostatní zvířata.“

„Třeba ryby, že?“ zkoušel ho zmást Venca. „Chodíš přece pořád na ryby, nebo ne?“

„No jasně že chodím! Proč bych nechodil? Když už Bůh stvořil ryby, tak stvořil i rybáře, to je snad jasné. To by byl ten Bůh přece strašný blbec, kdyby stvořil jenom rybáře a zapomněl na ryby, nemyslíš?“

„A pak je zabiješ a sníš,“ obvinil ho vtipálek Venca. „Tohle podle tebe Bůh chce?“

„Jasně že to chce, tohle je přece život. Kromě toho, já ty ryby nezabíjím,“ přiznal se Arnošt, „pouštím je zpátky.“

„Takže je jenom železným háčkem zapíchnutým do jejich huby vytáhneš z vody a změříš. Tak to by mě zajímalo, co si o tom ty ryby myslí.“

„Nic si nemyslí, jsou to ryby,“ zasmál se oslovený.

„Tak to silně pochybuji,“ namítnul Venca. „Tobě by se líbilo, kdyby ti teď někdo zasekl hák do obličeje, vytáhl tě tady na chodbu a tam tě změřil a zvážil? A i kdyby tě pak pustil zpátky, to bys o tom vůbec nepřemýšlel?“

„Venco, ty seš fakt blbej,“ ulevil si Arnošt. „To přece nemůžeš srovnávat. Je to všechno zacyklované! My jíme ryby, ryby jí červy a nás nakonec snědí právě ti červi.“

„Srovnávat to ale stejně můžu a právě proto si myslím, že pokud Bůh existuje, tak je rozhodně dost divný,“ zakončil své úvahy Venca.

„Pak nás Bůh ochraňuj,“ odtušil Arnošt. „Ale já si stejně myslím, že Bůh existuje, akorát neví o tom, že je Bůh. Tím by se všechno vysvětlovalo.“

„To je taky možné,“ zamyslel se Venca. „Jo a na tu tvou hádanku se sklenicí jsem přišel,“ pochlubil se.

„Na jakou hádanku?“ nevzpomínal si náhle pan Materna.

„Jestli je sklenice poloplná, nebo poloprázdná,“ připomněl mu Venca jejich starý rozhovor.

„Jo tohle..., tak schválně, chytráku,“ pobídl ho, protože tušil, že si Vencu zase jednou vychutná v celé jeho naivitě.

„To záleží na tom, co předcházelo,“ začal pomalu Venca. „Jestli ji někdo právě doléval, ale pak přestal, je poloplná, ale jestli ji někdo pil, ale nedopil, je poloprázdná. Důležité je to, jak k tomu půlení došlo.“

„To je přece jasné,“ opáčil Arnošt, značně nakvašen, že to nenapadlo jeho. „Navíc, dokud ses v tom nezačal vrtat, tak se mi to líbilo víc. Raději se napij, Venco, ať nejsi zítra na tom personálním moc nervózní. Uvědom se, že když už tě nevezmou ani do té fabriky, tak jsi vyřízený.“

A měl pravdu, koho nevezmou už ani do té fabriky, ten nemá na tomhle světě růžové vyhlídky. Byť by to bylo už po třetí. Ono se totiž ne nadarmo říká, že do třetice všeho dobrého a zlého.

 

Kapitola čtyřicátá šestá

Bizon je cyp a kosočtverec

Každý člověk je na tomhle světě trestán i odměňován sám sebou. Zlí a agresivní lidé vzbuzují svým jednáním zlo a agresivitu jiných, která se pak logicky zase obrací zpět proti nim. Veselí a milí lidé naopak svým chováním vzbuzují veselí a příjemnou atmosféru ve svém okolí, což zase na oplátku těší i je samotné. Zmatení lidé musejí snášet zmatenou atmosféru všude, kam jen přijdou, smutní lidé zase cítí všude jen ten svůj vlastní smutek. A tak je to i správně, všechno, co předáváme svému okolí, se vám vrací zpět díky naší povaze. Každý životní příběh tak po čase začne připomínat začarovaný kruh, ze kterého zdánlivě nevede cesta ven.

„Ty jsi ten uchazeč Kiliján?“ zeptal se Vency tlustý a zpocený pracovník na personálním oddělení Vítkovic. „Tak pojď dál. Už jsi tady někdy pracoval, soudruhu?“

„Ne,“ zalhal Venca, který měl strach z toho, že si ho budou pamatovat. Bál se zbytečně. Do jakékoli fabriky vás znovu přijmou i několikrát za sebou a často i bez ohledu na to, že vás posledně vyhodili.

„Ve tvé kartě je ale napsáno, že už jsi tady jednou pracoval. Jak jinak byste tady mohl mít kartu, že? Před pár lety, je to pravda?“

„Ano, máte pravdu,“ přiznal se Venca, když už neměl na vybranou. „Právě si vzpomínám, úplně jsem na to zapomněl.“

„Pane Kilijáne,“ pohlédl na něj vychytralým pohledem personalista. „Nás personalisty nikdo neoblafne! My si vedeme evidenci o všech našich bývalých zaměstnancích. To proto, kdyby se k nám po nějaké době vraceli ti, kteří dostali z nějakého důvodu výpověď. Tak koukám, že jsi od nás dostal výpověď dohodou,“ pak chvíli civěl do papírů a mlčel.

„To je od vás velmi chytré, že si to všechno tak pečlivě vedete,“ přerušil dlouhé ticho Venca. „Takhle máte informace o každém pracovníkovi, který se moudře rozhodl vrátit se zpět do fabriky.“

Personalista se na něj nějakou dobu díval a přemýšlel, jestli si z něj Venca nedělá legraci.

„Tak se mi zdá, že si ze mě děláš legraci, mládenče,“ udělal nakonec chybu tím, že se přiznal. „Podobné řeči nemám moc rád.“

„Ani nápad,“ stěží zadržoval smích Venca. „To bych si nikdy nedovolil.“

Personalista se tedy zvedl a sáhl do zásuvky.

„No dobře, tak my to s tebou, chlapče, ještě jednou zkusíme,“ nasadil blahosklonný tón. „Tohle je ostrý Zápisník!“ dodal po chvíli hrabání v šuplíku a podával mu ušmudlanou knížečku neurčité barvy.

„Já vím,“ skočil mu do řeči Venca. „A ten patří do rukou jedině mistrovi.“

„Výborně,“ pochválil ho personalista. „Je vidět, že už s tím máš své zkušenosti. S takovým pamatovákem to tady možná jednou dotáhneš až na toho mistra.“

„To mi nepřijde právě jako výhra,“ utrousil Venca. „Mistři se dožívají nízkého věku, z důvodu pokročilého alkoholizmu,“ začal opět vtipkovat, jako vždy, když mu otrnulo.

„To není pravda,“ poučil ho personální pracovník, který nepochopil nadsázku. „Mistr, to je tady pan Někdo, bez něj by se to všechno zhroutilo,“ oznámil mu s tak vážnou tváří, že měl Venca opět co dělat, aby se nerozesmál nahlas.

„No dobrá, tak si vezmi ten Zápisník, upaluj rovnou na dílnu a hlas se u mistra Bartáka. Já mu zatím zavolám, aby na tebe počkal u brány,“ propustil ho s úřednickou elegancí a zvedl sluchátko.

„Nazdar, ty seš ten Kiliján, že?“ zeptal se Vency starší šedivý chlápek, který ho čekal před halou. Byl to sám mistr Barták, který ho kdysi zaučoval, ale už na to zapomněl, protože paměť provozních pracovníků hází minulost za hlavu. Nyní ho dostal znovu na zácvik.

„Neznáme se odněkud?“ zeptal se ho zkoumavě.

„Kdepak, mistře,“ zapřel svou truchlivou zkušenost z minulou anabází ve fabrice Venca. „A klidně mi říkejte Venca, každý mi tak říká.“

„No výborně, Venco, tak zatím nám alespoň pozametáš dílnu,“ oznámil mu mistr. „Tady Franta ti ukáže, jak se to dělá, je to odborník přes úklid, že mám pravdu, pracante?“ rýpl si do kolegy.

„Dej mi pokoj,“ zavrčel starší týpek a dál si četl noviny. „Na podobné blbosti nemám čas a kromě toho jsem ještě nedočetl noviny.

„Franta nemá nikdy na nic čas a ještě nikdy se mu nepodařilo dočíst ty noviny do konce směny, že?“

Franta ho ignoroval.

„Tak Venco, tam vzadu je výdejna a začni u kolejiště. Až budeš hotový, tak mi to přijdeš říct, a já ti najdu něco dalšího. Začni od Pé dvojky,“ dodal a šel si po své práci.

„Promiňte, ale co je to ta Pé dvojka?“ zeptal se Venca Franty, který kvůli tomu musel přerušit čtení. „Já nechci obtěžovat, ale…“

„To je přední druhá kolej, Pé dvojka, to ví přece každý blbec!“ odfrkl Franta s maximálním opovržením nad faktem, že na světě existuje bytost tak neuvěřitelně tupá, že ani neví, co to je Pé dvojka. „Zet dvojka je zase zadní druhá, chápeš to, ty pitomče?“

„Díky, chápu,“ opáčil Venca a šel si nafasovat koště do výdejny. To byla mimořádně odpudivá bouda z vlnitého plechu, která je k vidění v každé fabrice. Většinou má zelenou barvu, aniž by kdo věděl proč.

Na té výdejně si pak Venca povšiml cedule s nápisem: Jiří Opíchal - předák, přičemž za funkcí bylo fixem dopsáno písmeno a, přičemž pomlčka byla zaškrtána. Tomu Jiřímu se musím za každou cenu vyhnout, zasmál se Venca. Kdo ví, co je na tom pravdy. Jeho dobrá nálada však skončila ihned při prvním pohledu na podlahu dílny. Vypadalo to, že tam nikdo nezametal od doby France Josefa, anebo minimálně od té doby, co tady před rokem zametal on sám. Dal se tedy do práce a snažil se nemyslet na svou současnou situaci největšího trouby v okolí.

Při práci si pak povšiml, že nápis: Tereza má kozy z železa, zmizel, a byl nahrazen nápisem: Bizon je cyp a kosočtverec. To je důležitá informace, napadlo ho. Rozhodl se hned o přestávce zjistit, kdo je to ten Bizon, aniž by věděl, že se jedná o mistra Bartáka, kterému tak všichni říkali. A hned o přestávce to zjistil tak nešikovným způsobem, že moc nechybělo a dostal by zase pár pohlavků, stejně jako loni. Ptát se před všemi u stolu v kantýně, kdo je to ten cyp Bizon, a to zrovna samotného Bizona, není moc rozumné…

 

Kapitola čtyřicátá sedmá

Konec dobrý, všechno dobré

Na České republice je, mimo jiné podivnosti, asi nejzajímavější osobitý přístup k víře a církvím obecně. Každému Čechovi je naprosto jasné, že žádný Bůh neexistuje a hrdě se prohlašuje za ateistu. Ale jakmile se mu něco fatálního stane, ihned toho neexistujícího Boha volá a stěžuje si mu: Pane Bože, pane Bože, prosím tě, pomož mi! Takže ten Bůh, pokud skutečně existuje, se musí při pozorování Čechů velmi dobře bavit, na jedné straně hrdinně vytrubované bezvěrství, v okamžiku tísně pak fňukání a útěk k víře. Doufejme, že má smysl pro humor.

Na druhou stranu, pokud ten volaný Bůh doopravdy neexistuje, pak mají Češi pravdu a všem ostatním národům to intelektuálně natřeli. No jo, ale co z toho? Pravdu už mělo hodně lidí a většinou si s ní mohli tak leda vycpat slamník. Není vůbec důležité, jestli máte pravdu, to nikdo neocení. Daleko důležitější je nenechat se přistihnout při omylu. Proto je nejlepší nechat důležité otázky raději bez odpovědi a počkat si na výsledek.

„Tak jsem na to přišel,“ prohlásil Venca.

„Na co jsi zase přišel?“ zeptal se ho vlídně Arnošt.

„Jestli existuje Bůh,“ připomněl mu Venca jejich včerejší rozhovor. „Přemýšlel jsem nad tím celý den a už to mám. Mám odpověď!“

„Tak ty jsi nad tím přemýšlel celý den? No tak to jsi hlava!“ pochválil ho Arnošt. „Ti největší filozofové lidstva nad tím dumají už asi tak deset tisíc let a ty jsi to rozlouskl za jediný den.“

„A co když jo,“ začal se naparovat Venca. „Co když jsem měl štěstí?“

„Tak to jsem zvědavý,“ povzbudil ho. „Pochlub se nám se svými geniálními postřehy.“

„Je to asi takhle: Žádný Bůh neexistuje a ani existovat nemůže!“ prozradil mu Venca výsledek svého bádání.

„A to je všechno?“ zeptal se ho klidně zkušený diskutér Arnošt. „Prostě Bůh neexistuje a basta fidly s vysvětlováním?“

„Přesně tak! Je to hotová věc, přemýšlel jsem nad tím celý den a nemůže to být jinak!“

Arnošt Materna si pomalu nacpal dýmku a spustil: „Pozor na toho Vencu,“ rozkašlal se a po chvíli pokračoval. „Celý den nad tím přemýšlel, takže to musí stát za to. A teď nám to určitě všem vysvětlí.“

„Kašlete na Boha a podobné blbosti,“ vmísil se jim do hovoru pitomec Tonda, který tam pochopitelně nechyběl. „Mě mnohem víc zajímá, jestli Baník porazí Spartu a kolik Pražáků kvůli tomu skočí z Nuseláku! “

„Tondo, ty jsi tak přízemní, že to snad ani není možné,“ zasmušil se Arnošt. „Tebe nezajímá, na co tady Venca přišel?“

„Ani ne,“ zasmál se upřímně Tonda. „Venca je pitomec, který si ani neumí sehnat pořádnou práci. Jak by mohl na něco kloudného přijít?“

„Ale nás ostatní to zajímá, tak sklapni a nech mluvit Vencu,“ usadil ho Arnošt. „Že nás to zajímá?“ zeptal se zbytku osazenstva.

„Jděte s tím do prdele,“ odsekl mu vedle sedící dělník, který právě mastil karty. „Na nějakého Boha jsem tak po celodenní šichtě zvědavý!“

„Nevadí, mě to zajímá,“ opáčil Arnošt a otočil se k Vencovi. „Tak ven s tím, chytráku.“

„Je to jednoduché,“ triumfálně odvětil Venca. „Veškerá Boží noc přece existuje jenom kvůli lidské víře. Kdyby lidé neexistovali, tak by byl Bůh namydlený, protože by v něj nikdo nevěřil.“

„A proč si myslíš, že bez lidí by neměl žádnou moc?“ zeptal se ho Arnošt. „Copak by nevládl zbytku planety?“

„Nevládl,“ trval na svém Venca. „Vždyť i ten nejmenší mravenec ani nechápe, že by něco takového jako Bůh mohlo vůbec existovat, takže se chová jak se mu zachce. A jakápak je to moc, když nemůžeš ovládat ani mravence?“

„Třeba nás Bůh nechce ovládat,“ poučil ho povýšeně pan Materna. „On nám nechává rozhodovací možnosti a my se prostě jen chováme, jak si myslíme že je to pro nás dobré, nebo špatné. Vždyť ani ty to pořádně nechápeš, tak se nevymlouvej na mravence!“

„Samozřejmě, že to chápu!“ začal se hned hádat Venca. „Je to přece jasně napsáno v Bibli.“

„Ale v Bibli může být napsáno cokoliv,“ opáčil chytře Arnošt. „Bibli totiž napsali lidé, ne Bůh, proto to ber s rezervou. Bůh na papír nepíše.“

„To jsou pindy,“ prohlásil Venca. „Bůh se o nás evidentně vůbec nezajímá a z toho vyplývá, že žádný Bůh ani neexistuje.“

„Copak ty se zajímáš o každého jednotlivého mravence v mraveništi na své zahradě, když už jsi přišel s tím přirovnáním?“ zeptal se ho Arnošt.

„Samozřejmě, že ne,“ řekl Venca. „Je jich strašně moc, to by ani nešlo.“

„No tak vidíš,“ pokračoval v klidu zkušený pan Materna. „Ani Bůh se o nás jednotlivě nezajímá, je nás totiž strašně moc. Tebe snad zajímá, jestli v tebe mravenci věří?“

„Ne, já se o ostatní nestarám,“ připustil Venca. „Pokouším se žít v tomhle pokřiveném světě nejrovněji jak umím,“ pokoušel se z bryndy vykroutit svou oblíbenou filozofickou průpovídkou, která bohužel nikdy nefungovala.

„No tak vidíš,“ ignoroval jeho moudro starý Materna. „Prostě máš svou zahradu a staráš se o ni, že? Na ní rostou květiny a stromy, jsou tam ptáci, krtci, a i ti mravenci. Tebe ale nezajímá každý mravenec, nebo jednotlivé stéblo trávy, ty se prostě staráš o zahradu. Přiznej se, že tě vůbec nenapadlo, že jsi tak bezvýznamný, že by tě mohl Bůh ignorovat.“

„Divil by ses, ale napadlo mě to,“ připustil Venca. „Zrovna takhle včera jsem nad tím přemýšlel.“

„Tak proč se teda divíš, že na nás Bůh kašle?“ zeptal se ho tvrdě Arnošt. „Vždyť lidí je jako mravenců.“

„Takže podle tebe je normální, že Bůh existuje a přitom na nás kašle,“ zkusil poslední argument Venca. „Že mu nevadí všechno to násilí?“

„Hele Venco, bacha na takové rouhání,“ napomenul ho Arnošt. „Bůh na nás nekašle. Prostě nám nechává rozhodovací možnosti. Nechává nás žít, chápeš to? Stejně jako nechává žít i všechny ostatní zvířata.“

„Ale my přece nejsme zvířata,“ namítnul Venca. „Mezi námi a zvířaty je velký rozdíl.“

„A jaký, prosím tě?“ překvapil ho Arnošt otázkou na tělo. „To bych rád slyšel. Pouč mě!“

„Je to velký rozdíl,“ bránil svůj postoj Venca. „Člověk přece myslí a zvířata ne. To ví přece každý blbec!“

„Tak to jsem asi blbec,“ zasmál se Arnošt. „Já si totiž myslím, že i zvířata myslí.“

„No dobře,“ uznal Venca. „Ale ne jako lidé. Lidé jsou chytřejší.“

„A ty, dělíš zvířata podle toho, které je zrovna chytřejší?“

„Jasně že jo,“ opáčil Venca.

„Takže třeba tu nejchytřejší slepici ze stáda bys nesnědl, co? To raději její hloupější kamarádku, že?“

„Takhle jsem to nemyslel.“

„Vysvětlím ti to polopatě,“ zamyslel se na chvíli Arnošt. „Víš, jak se vlastně dělí život na Zemi?“

„Na rostlinou a živočišnou říši,“ zašklebil se oslovený.

„A jsi rostlina?“

„Nejsem,“ pousmál se pro změnu Venca. „Jsem živočich, třeba jako ty, nebo náš společný kámoš mravenec.“

„Dobře,“ pokýval hlavou Arnošt. „A ten tvůj kámoš mravenec, co jsi o něm mluvil, to je taky živočich?“

„Jasně že je,“ opáčil Venca, překvapený tou otázkou. „Samozřejmě, že je to živočich.“

„A bylo by ti líto, kdyby umřel? Třeba kdybys ho zašlápl?“

„Myslím, že by mi to bylo jedno,“ připustil Venca, který začínal chápat, kam tím Materna míří. „Zřejmě bych si toho ani nevšiml.“

„A jsi snad proto nějaký bezcitný hajzl, nebo dokonce neexistuješ?“ tázal se dál nemilosrdně Arnošt. „Třeba to byl ten nejchytřejší mravenec v celém mraveništi!“

„Já nevím, vždyť se přece nemůžu trápit nad každým mravencem,“ zamyslel se Venca. „To bych se musel zbláznit.“

„No tak vidíš!“ usadil ho Arnošt. „V Božích očích jsi totiž taky jen obyčejný nicotný živočich a bylo by mu úplně jedno, kdybys umřel. Zřejmě by si toho ani nevšiml. To by se musel zbláznit, starat se o každého člověka zvlášť.“

V tu chvíli si Venca uvědomil, že Arnošt má asi s tím svým jednoduchým selským rozumem pravdu. Život jednotlivce skutečně nemá žádný smysl. Důkazem je to, že jeho vlastní život opsal kruh a vrátil ho tam, kde už jednou byl, aniž by se cokoli změnilo. Nevěděl, že takhle to prostě na Světě chodí, Osud dává většině lidí neustále nové šance, ale jen málokdo si to dokáže uvědomit. Částečně i z toho důvodu, že život nepochopených géniů není jednoduchý. Konkurence je totiž strašlivá, zejména když si uvědomíme, že většina lidstva patří mezi…, no, ale to už bych se asi opakoval.

 

Obsah

Co se v mládí naučíš. 1

Z pod okapu zpět do deště. 7

Nemusí kapat, stačí když vlhne. 14

Miluj bližního svého. 19

Zrod velkého filozofa. 25

Na vzestupu. 31

Všichni blbci jsou si rovni 37

Čestmír Hustovlas. 43

Tak tohle je ten velký svět 48

Ach ty ženy. 55

Blbec k večeři 61

Pitomcům nic neuteče. 67

Jo když se daří, každý se klaní 72

Tak pravil Hustovlas. 77

Nic než pravda. 83

Jsem ve vazbě, přijdu hned. 89

Brzy se vyjasní 95

Stále ve výkonu. 101

Konečně na svobodě. 107

Život je pes. 112

Hlupáku, najdu tě. 120

Slepá je spravedlnost 126

Jsou dny, kdy svítá. 132

Simsalabim.. 137

Šedivá je teorie. 143

Návrat Čestmíra. 149

Znovu na vzestupu. 154

Nejlepší byznys je šoubyznys. 160

Z bláta do louže. 166

Orel much nelapá. 171

Chytrému napověz. 177

Ješito, ješito, už to máš ušito. 183

Řemeslo má zlaté dno. 189

Kdybys nebyl hlupákem.. 195

Každý s každým.. 200

Co oko nevidí, to srdce nebolí 206

Všechno zlé je k něčemu ještě horší 211

Je čas rozmetávat kameny. 217

A je čas ty kameny sbírat 223

Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi 228

Když musíš, tak musíš. 233

Každý sobě štěstí kuje. 238

Systém smečky. 243

Nechoď Vašku s pány na led. 249

Návrat ke kořenům.. 254

Bizon je cyp a kosočtverec. 259

Konec dobrý, všechno dobré. 264

 

---