Jeden den kojotího kolena

Nejudatnější pastevec Kojotí koleno si lehce nadzvedl svou pestrobarevnou čelenku, pousmál se a pohladil svého malého, nahého synka Kukuřičného kláska.

Měl dnes totiž obzvláště dobrou náladu. Tento obvykle oblíbený stav mysli zapříčinila ranní příhoda. Kojotí koleno šel jako obvykle, vyvést na prérii stádo bizonů patřících celému kmeni. Chrčelo, smrdělo a své dlouhé chlupy válelo v prachu pastvy. Opřel se o kámen a začal pohrávat na malou flétničku, kterou na konci zdobilo pár supích per. Hrál písničku, kterou vymyslel, když naposled Kukuřičnému kláskovi vytvářel na hlavě číro.

Nebe svítilo azurovou modří. To bývá vždycky nejhezčí. Kojotí koleno tohle všechno ví, a tak si dne chtěl prostě užít. A tak, jak tam tak seděl a pískal, zatímco se stádo chlupatých bizonů páslo, uslyšel dusot zplašených koní a hysterický ženský křik. Toto jej donutilo, aby přestal pískat písničku, kterou vymyslel při výrobě číra, a zadíval se svým velkmi ostrým zrakem prérií do dály. Z prachového mraku viděl, jak vyjíždí dostavník. Byl tážen dvěma koňmi. Jeden černý a druhý o něco méně černý.

Oba koně byli sourozenci, ale u koní se to tolik nerozlišuje a nezáleží na tom.

Dostavník se nekontrolovaně řítí prérií a Kojotí koleno na to kouká. Teď už na to koukají i bizoni, avšak zachovávají svůj notoricky známý kraví klid. Okolo uší jim létají mouchy. Kojotí koleno si dá píšťalku za pásek do koženého váčku vyrobeného z bizoního šourku. Nejlepší prérijní materiál. Indián jde dostavníku naproti, protože si je vědom toho, že jediné, co může udělat, aby neohrozil své stádo, na které se tento splašený westernový dopravní prostředek bezprostředně řítí, je zmocnení se jednoho z koňů a přebrání kontroly nad netradiční situací. Spřežení je už velmi blízko, šup a indián je na hřbetě jednoho z koňů, klidné mlaskání a klid.

„Děkuji, děkuji“ ozývá se z okna dostavníku nádherný, spanilý ženský hlas. „Jste můj zachránce,  had mi splašil koně a já už měla smrt na jazyku, že s celým spřežením zajedeme někam do rokle. Ten darebák kočí raději vyskočil, ale to už je celkem daleko. Doufám, že ho poušť spolkne, nebude ho přílišná škoda. Byl šeredný, odporný a chlastal.“ Žena při své řeči vystupuje z dostavníku a jde směrem ke koním. Nepříjemné je, že netuší, že Kojotí koleno nerozumí ani slovo anglicky, protože hovoří jen řečí Lakotů, kmene, ze kterého pochází. On pomalu slézá z klidného koně, kterého ještě přátelsky poplácá po tváři. Má koně rád, ne však víc než bizony. Koňské šourky nejsou vhodné na nic. Kojotí koleno nic neříká, jen se na mladou dívku přátelsky usměje, nevadí mu, že se zjevně jedná o bílou kůži. Bílé kůže nenávidí, ale jen ty mužského pohlaví. Ti jej, jeho stádo a jeho kmen, chtěli již několikrát vybít. Neví proč. S bílou ženou se ještě nikdy nesetkal, ale protože dobře znal indiánské ženy, tak předpokládal, že tato bytost bude jemnější a laskavější než ti hrubiáni, co po jeho synkovi několikrát stříleli. Se stálým úsměvem na tváři ženu lehce popadne za jedno z naďer. Tuším, že za levé. A uchechtne se. Checht. „ Co to děláš, ty dobytku jeden rudej; nesahej na mne!“, začne dívka ječet a plácat indiána přes ruku, jež jí ňadro kroutí. Náš hrdina ovšem vůbec nic nechápe, protože není zvyklý na odpor žen, a tak ňadro pustí.

Žena se urazila a šla zpět do dostavníku. Vzhledem k tomu, že již neměla kočího, tak je mi záměr této akce poněkud zamlžen. Kojotí koleno jde za ní a tentokrát se neusmívá. Má ve tváři odhodlání. Chce se ženy zmocnit a okusit jaké je vniknout do bledé tváře. Opět dívku popadne, tentokrát pevně oběma rukama kolem pasu a švihne s ní na zem.

Poté proběhlo klasické mezirasové znásilnění, jak jej občas známe i z našich dob. Bizoni ani koně tomu nevěnovali sebemenší pozornost a dál chytali lelky jako to umí jen zvířata.

A jelikož jej dívka při tomto věru trestuhodném násilnickém aktu kousala a škrábala, rozhodl se, že jí za trest skalpuje. Popadl nůž, který má na druhé straně pásku než píšťaklu, rovněž však v pytlíku z bizoního šourku, a za bolestného výkřiku bledé tváře ji skalpuje. Do suchého prachu prerie stéká čerstvá krev olysalého temena hlavy paní učitelky z Denveru, která jela navštívit svou nemocnou kamarádku ze studií Norah Hawardovou.

Norah Hawardovou nikdy nikdo neskapoval, zemřela přirozenou smrtí ve věku 96 let.

Kojotí koleno málo kdy dával najevo láskyplné city ke svému synovi Kukuřičnému kláskovi. Od rozdávání lásky tu byla jeho žena.

Dnes udělal vyjímku.