Úvodník od autora - Adrianne

Lidské bytí ve své podstatě je vlastně k pláči. Nejeden z nás už určitě pomyslel na to, že úděl člověka jako takový je vlastně dost neurčitý, ne-li přímo žádný. Marnost nad marnost, vše je pomíjivé a v podstatě nemá smysl. Na co chodit do práce, do školy? Nač se vůbec snažit? Když se nad tímto nezlomným faktem člověk zamyslí, propadnutí v lehký splín či rovnou depresi je téměř nevyhnutelné. Možná právě proto, aby se člověk ve svém nesmyslném žití nezbláznil, se naučil radovat se z maličkostí, i nad nimi plakat, nafouknout je do obřích rozměrů, nebo z nich poskládat jakousi mozaiku. Ale jak to nakonec bude všechno vypadat? Všichni chceme, aby co nejlépe. A tak poctivě zápasíme se všemi neduhy a překážkami, které nám vadí v cestě k tomu, jakými bychom jednou chtěli být. Písmák je myslím živým důkazem toho, jak mnozí z nás se snaží ze sebe odstranit tmu, aby se jaksi „provětlili“. Ale uvažme – když ráno vstaneme, budeme nejdřív vyhánět tmu a pak teprve pustíme do pokoje světlo, nebo prostě roztáhneme žaluzie?

Přeji příjemné brouzdání po Písmáku...