Zimní náhrdelník

Včera jsem viděla vločku,

jenž něžně létá,

uvězněnou na pavučině babího léta.

Na větvi zbyl jen kousek pavučiny,

té nitky stříbrné,

té co vítr nestačl si vzít,

a bojím se bojím, tu křehkou krásu uchopit.

Pavučina visí jediná,

mezi větvemi třešně staré,

Na níž leží bílý sníh,

stále mrzne,

neroztaje...

Ta vločka při svém letu ve stínu,

potkala onu pavučinu,

co visí tam jediná mezi větvemi,

zastavila se v půli cesty,

nesetkala se  se zemí.

Pavučinka a  vločka krásné jsou,

jak šperk hodný králů a princezen,

však neuplyne ani den,

a ta krása odletí mi v dál.

Ty má vločko neposedná,

ty můj šperku nežný,

proč nemohu tě nosit s pýchou kněžny,

proč roztaješ mi,

když jsi očarovala moji duši,

ty náhrdelníku nádherný,

proč ti jen zima sluší?

Proč ze zimou odejdeš mi

a zůstane jen vzpomínka,

malá pavučinka mezi větvemi

a v ní vločka malinká.