Sen

Jednou sen zdál se mi,

že létala jsem nad zemí

jak motýl,

jak vážka neposedná,

Jak rybka, co nad hladinu vyskočila

a ode dna se odrazila.

Ten sen, co byl jen snem

když létala jsem volně jen,

plna  štěstí, touhy, citu,

jak můra malá za měsíčního svitu.

Ač jsem křídla neměla,

přeci jsem  se vznášela,

štěsí plna létala jsem,

po Severce sahala jsem.

V té dáli, v tom nekonečném prostoru,

však něco chybělo mi,

já byla sama, jak jedna židle u stolu.

Ač létání jsem měla dar,

svazovala mě má touha

po něčem, co není hmotné,

co nemá tvář,

ptám, se hvězd, cože to je,

kdy mé srdce v ledu ukryté roztaje.?

Měsíc s  tváří  bledou,

pokynul mě, neznámému poutníku,

vrať se zpět na zem,

moje milá,

jen tam najdeš cestu ke štěstí a ke smíchu.

Nehledej štěstí ve hvězdách,

v tom kraji rozpustilém,

vrať se na zem, rozhlédni se,

neb, to, co hledáš, najdeš ve svém milém.

Můj milý, kdepak jsi,

mám se vrátit zpět,

přestat se toulat nebesy?

Vždy jsi  taky snem,

co zdát se mi smí,

vždyť Ty jsi zatím jen mým snem

a já se bojím, že se nesplní.

Svému příteli z  PA  Iškovi