Být sám

Byt, z kterého postupně všichni odešli. Nakonec jsem tam zůstala jen já. Byl moc velký pro jednoho člověka, ale potom jsi přišel ty. Zazvonil jsi s kufrem v ruce. Nečekaně. Jako tehdy, když jsme se potkali. Bylo to zvláštní. Hlavně proto, že jsem tě znala už dávno. Dlouho jsme se neviděli, ale ty ses za tu dobu vůbec nezměnil. Scházeli jsme se často a pak už to nešlo zastavit. Zapomenout na ten prázdný byt, v kterém slyším i tikat hodiny.

Musel jsi to nějak vycítit a nastěhoval ses. Ze začátku to bylo fajn. Každý den jsi mě budil snídaní do postele a ptala se, jestli něco nepotřebuju. Chodili jsme společně do divadla, do kina nebo na večeři. Když jsem chtěla jít někam bez tebe, házel jsi na mě smutné pohledy a já schůzku vždycky zrušila. Z práce rovnou domů a bez tebe nikam. Takový malý manipulátor. Někde vzadu blikal varovný majáček, ale já ho ve své slepotě neviděla. Ve všem jsi musel mít pravdu a své chyby nikdy neuznal. Často jsme se hádali a snídaně do postele začaly řídnout. Nevím, kam zmizel fajn společník, kterého jsem znala. Lezls mi na nervy. Tvoje košile a ponožky. Tvůj pach. Tvoje všechno. Okupoval jsi můj byt jako parazit.

Jednou v noci mě probudil hluk. Potácel ses opilý po předsíni, koupelna poblitá. Udělala jsem výstup a to ti nebylo po chuti. Zbil jsi mě. Po tvém odchodu do práce stačilo vyměnit zámky a tvoje věci vystrčit před dveře. Jenže to nebyl konec, ale začátek. Chodily mi od tebe každý den kytky a omluvný zprávy. Čekal si na mě před prací i barákem. Nejdřív prošení, pak výhružky. Mám strach zvednout telefon, abys to nebyl ty. Bojím se jít někam sama.

Byt, z kterého všichni odešli, naštěstí i ty.