Společná pomsta 3

„Unesli mi dceru! Unesli mi mojí Zoe!“

„A kdo?“

„Ti nájezdníci! Unesli mi Zoe!“

Křik přešel v zoufalý  pláč a žena se sesunula na zem. Max se prodral dopředu. Žena si ho všimla a podívala se na něj. V jejích očích bylo vidět, jak moc se o svou dceru bojí. Max se na ní podíval.

„Kudy odjeli?“ zeptal se a oči všech se na něj upřely.

„Směrem na západ. Ty se za nima chceš vydat? Kdykoliv nájezdníci někoho vzali za zajatce, nikdo ho nikdy nevysvobodil. Ženy a dívky si nechávají, chlapce a muže posílají daleko do otroctví. Ten, kdo se kdy vydal po jejich stopách, se také nikdy nevrátil.“ Řekl mu nějaký muž. Max ho ale příliš neposlouchal a odcházel směrem ke svému koni.

„On se rozhodl zachránit Zoe! Je to hrdina!“ ozývalo se ze všech stran.

Max se vyšvihl na koně a rychle pohmatem zkontroloval svoji zbroj. Kůň vycítil, že konečně na chvíli skončilo to nudné putování neurčitým směrem, a že se bude něco dít. Začal hrabat kopytem a vzrušeně pofrkávat. Max ho zklidnil a podíval se na nešťastnou matku.

„Jak vaše dcera vypadá?“ zeptal se jí.

„Je jí šestnáct let. Má delší černé vlasy a obličej podobný mě. Poznáš jí, je hodně vzpurná.“ Protlačila matka skrz slzy. Maxovi bylo jasné, že ta dívka bude moc pěkná.

„Neunesli jen ji, bude tam ještě několik dětí.“ Ozvalo se z jedné strany.

Max přikývl a vyjel cvalem naznačeným směrem. Doufal, že je snad zastihne na cestě. V tu chvíli si vzpomněl, že se nezeptal na základní věc- jak je to dlouho, co v té vesnici nájezdníci byli. Vjel mezi stromy. Všiml si na cestě před sebou stop od koňských kopyt a malých stop. Došlo mu, že to budou asi ti nájezdníci. Některé stopy byli od malých bot, jiné od bosých nohou. Kůň měl taky vojenský výcvik a šel podle stop, takže si mohl Max rozmyslet, co bude dělat, až se k nim dostane, aniž by se musel zajímat o to, jestli jedou správným směrem.

Najednou se kůň zastavil a zůstal stát. Max se rozhlédl a uviděl před sebou karavanu dospělých na koních, jak vedou spoutané malé děti. Opravdu Zoe hned poznal. Jako jediná trhala provazem a odmítala jít bez problémů. Max se sám pro sebe pousmál. Byla moc krásná. Pobavilo ho, jak se snažila. O vteřinku později mu ale zamrzl úsměv. Jeden z dospělých dojel k Zoe a zvedl bič. Zoe dostala ránu a na chvilku se zklidnila. Pak ale začala znovu. Max nevěděl, kam ta cesta vede, protože jinak by je předjel a někde si na ně počkal. To ale teď nemohl, třeba by mu někde odbočili. Šel za nimi krokem a ve vzdálenosti, aby se mohl kdykoliv schovat. Nějaký malý chlapeček se ohlédl a spatřil ho. Oči se mu rozšířily radostí a chtěl něco zavolat. Max si dal ale rychle prst na rty jako znamení, že má být potichu. Maličký přikývl a rychle začal něco šeptat maličkému vedle. Zpráva se rychle šířila, až se dostala k Zoe. Ta se otočila a podíval se na něj. Max najednou ucítil lechtání v břiše. Nevěděl, co to je, a rozhodl se to odložit na později. Zoe mu ukázala dva prsty a ukázala směrem dopředu. Pak ukázala doleva a doprava a zavrtěla hlavou. Max pochopil, že cesta vede ještě dva kilometry a nikde nejsou odbočky. Přikývl jako díky a vydal se tryskem kus od cesty, aby tam byl rychleji. Ujel opravdu asi dva kilometry a tam už byly odbočky. Rychle začal přemýšlet, co udělá. Dospělých bylo asi pět a Max věděl, že i přes svůj výcvik by je jen těžko zvládl. Musel vymyslet nějakou lest.

Slyšel plesknutí biče a domyslel si, že zase Zoe něco schytala. Nebylo to nějak blízko, ale připomnělo mu to, že pokud tam bude jen tak stát, asi těžko něco zmůže. Začal horečnatě přemýšlet a pak konečně něco vymyslel. Rozhlédl se kolem, slezl z koně, a začal nosit větší klacky přes cestu. Udělal tam překážku a položil plachtu, pod kterou spal, před překážku. Před jeho provizorní pastičkou byl dlouhý kus cesty, ze kterého měli přijet a pak, hned za překážkou, byla zatáčka. Doufal, že se tam dostane aspoň jeden, dva dospěláci, které snad přemůže, a ten zbytek se taky snad povede. Litoval, že s sebou nemá luk a šípy- nechal je ve vesnici. Jeho kůň zafrkal a pohodil hlavou směrem, ze kterého měli přijet. Už se blížili a jeho kůň mu to připomínal. Max rychle odvedl koně stranou a vytáhl meč.

„Hele, tam něco je. Ty! Jeď tam a odstraň to.“

Šustění plachty mu řeklo, že je poskok už hodně blízko. Jak předpokládal, nájezdník překážku s koněm přeskočil, a tak se ztratil ze zorného úhlu ostatním. Na to Max čekal. Než se nájezdník vzpamatoval, byl bez hlavy. Max rychle chytil koně a tělo odtáhl pryč. Naštěstí se mu to povedlo bez většího hluku. Koně uvázal a připravil si znovu meč.

„Co tam tak dlouho dělá?! To je tak neschopnej?“ ozvalo se, „Ty! Jeď mu tam pomoct!“

Znovu se zvalo mírné zašustění a už se objevil další. Ten se ale začal rozhlížet a Maxe uviděl. Nezavolal pomoc, rozhodl se, že si to s ním vyřídí sám. Slezl z koně, zahákl otěže o větev a vrhl se s mečem na Maxe. Ten jeho útok hravě vykryl, ale síla soupeře ho překvapila. Věděl, že to nemůže moc protahovat a nesmí se prozradit řinčením oceli. Byl mrštnější, než jeho soupeř, a tak se rychle dostal za něj a podřízl ho. Tělo odklidil vedle toho druhého a koně taky uvázal. Hlavnímu nájezdníkovi docházela trpělivost.

„Sakra, co tam ty dvě nemehla dělají?! Vy dva, jeďte tam a rovnou je nakopejte!“

Max sebou trhl. Se dvěma nepočítal. Chtěl něco vymyslet, ale šustění mu řeklo, že už nemá čas. Vytáhl dýku a ještě ve skoku trefil toho prvního. Ten se skácel, a kůň odběhl vylekaně pryč. Ten druhý se zmást nenechal a najisto se rozjel k místu, kde se Max schovával. Slezl z koně a uvázal ho. Pak se s mečem v ruce vydal k Maxovu úkrytu. Max ležel v podrostu lesa a sledoval poskoka nad sebou. Poskok hledal dospělého člověka, ne sedmnácti letého pobertu. Dostal se  přímo nad něj a tak Max zavřel oči a bodl směrem vzhůru. Netrefil se ale přesně a poskok bolestí zařval. Trefil se mu jen do nohy a probodl mu jí. Max rychle vyskočil na nohy a poskoka podřízl. Slyšel ale volání hlavního nájezdníka. Snažil se dovolat svých poskoků. Nehodlal se ale hnout z místa. Max rychle vytáhl dýku z mrtvého těla a vyskočil na svého koně. Rozjel se cvalem a přeskočil překážku. Pozdě si uvědomil, že, z jeho pohledu, je za překážkou plachta. Kůň to ale věděl a silně se odrazil. Plachtu přeskočili a řítili se směrem k poslednímu nájezdníkovi. Zdálo se mu, že jeho kůň se nemůže dočkat, až to s tím posledním skoncují a tak ještě zrychlil. Max dýkou zamířil a trefil se vytřeštěnému nájezdníkovi přímo mezi oči. Nájezdník padl k zemi a Max svého koně téměř na místě zastavil. Děti jásaly a rozvazovaly si provazy. Max se na děti podíval.

„Mám další tři koně. Kdo z vás umí jezdit?“ vykřikl. Přihlásily se tři větší děti. Max jim řekl, kde ty koně jsou, a pomáhal ještě rozvazovat zbytek mrňousků. Zoe k němu přišla a pomohla mu rozvázat poslední holčičku. Podívala se na něj a Max znovu ucítil to lechtání.

„Kdo jsi?“ zeptala se.

„Max.“ odpověděl prostě.

„Já jsem Zoe.“

„Já vím. Poslali mě lidi z vaší vesnice. Mají o vás strach.“

Přijely tři děti na koních. Max před každého posadil do sedla další dítě. Vyskočil potom na svého koně. Podal Zoe ruku a ta se vyšvihla před něj. Děti se radostně rozeběhly před nimi. Všechny byly šťastné, že se jim nic nestalo. Zoe seděla před Maxem na koni a koukala se dopředu. Vypadala zasněně.