Člověk a umění

Jsem celkem přelétavý člověk a ochutnávám ze všeho, co mi život nabídne. Už od dob, kdy mi byly dupačky tak akorát na míru, jsem milovala hudbu a všechny krásné věci. Kromě toho, že jsem mamince ze zásuvky vytahovala gramofonové desky a vozila se po nich na koberci, jsem nejméně jednou denně přehrávala starou kazetu s Bachovým varhaním koncertem neboJahelkovy písničky s texty, jejichž význam mi v té době zcela unikal. Častokrát jsem se zavírala v koupelně při své ranní i večerní hygieně a forte zpívala: trenér já a Rudolf… Na motivy Schelingerovy písně René já a Rudolf.

Zhruba do poloviny druhého stupně základní školy mi bylo výtvarné umění “španělskou vesnicí”. Kdykoliv jsem mamince ukázala nějaký obrázek, dělala legraci a ptala se mě: To je domeček nebo stromeček? Jednoho večera se mi společníkem stala nuda, a protože jsem dobře věděla, že umí moc hezky kreslit, důkazem je to, že malovala iluminace do místní kroniky, poprosila jsem jí, aby mi namalovala růži. Tu jsem jako v první třídě několikrát pečlivě obtáhla a za celý další týden vytvořila nesčetně stále dokonalejších kopií. Zkrátka probudilo se ve mně mé tvůrčí “já” a všechny mé fantazijní představy dostávali konkrétní tvar květin, stromů či domů. Když celá 7. A včetně mé maličkosti na konci roku prospěla a úspěšně postoupila o ročník výš, tedy do třídy osmé, do školy nastoupila paní učitelka Renata Jarošová a nás měla na výtvarnou výchovu. Nikdy na ní nezapomenu, protože mě pro malování doslova nadchla. Mimo jiné jsme malovali mnohé abstraktní záležitosti. Díky nimž jsem se naučila vyjadřovat své myšlenky a pocity v podobě výtvarných prací. Tehdy pro mě abstraktní umění vystoupilo z mlh většinového názoru, objevilo se v jasnější, a musím přiznat, i v mnohem zajímavější podobě.. Tak se stalo, že dnes za nic neříkající patlaniny vidím jen abstraktní díla bez názvu.

V té době mě také potkala příležitost zahrát si divadlo. Z oněch dní si odnáším ve své paměti dva výroky, jejichž pravdivost jsem si ověřila na vlastní kůži.

1. Úlohou herce není si svou roli přetvářet dle vlastního obrazu, leč vdechnout postavě život a pochopit ji. To ovšem neznamená, že bychom měli vidět například všechny Hamlety v úplně stejném provedení. Protože každý herec může tuto postavu pochopit trochu jinak. Z toho vyplývá, že hranice mezi přetvářením a pochopením úlohy je velice křehká. Proto tu je režisér, jenž autokraticky řídí celý kus a rozličnou fantazii herců koriguje.
2. Člověk se může stát kvalitním umělcem, jen když má bohaté životní zkušenosti a překonal mnoho životních překážek. Jinými slovy: co člověka nezabije, to ho posílí. Totiž lidé kteří životem prochází jak růžovou zahradou, berou vše kolem sebe, jako samozřejmé. Z toho důvodu nejsou nuceni o nich přemýšlet nebo hledat příčinu jevů, které nastaly. A v umění se naše myšlenky a pocity odráží.

V lednu letošního roku mě velmi rozhněval jeden člověk, kterému jsem, vzhledem k jeho postavení a z ohledu k lidem, které miluji a kteří ho obklopují, nemohla své rozhořčení nad jeho počínám dát nijak najevo. Jediný způsob, jakým bych mohla snížit již tak nebezpečně vysokou hladinu adrenalinu v mém těle, byl něco napsat…vybít se a unavit s tužkou v ruce a se štosem papírů před sebou na nichž se rýsovaly počátky veršovaného příběhu spojeného s oněmi událostmi a jeho osobou. V červnu se dílko dočkalo konce. Ovšem tečka za posledním veršem neznamenala jen závěr půlroční práce, ale také byla čarou pod řešením mého vlastního problému. Tak jsem objevila další z mnoha rozmanitých cest k vyjasnění vypjatých situací – cestu umění.

Nyní, po dlouhém vychloubání, se dostávám k samotnému jádru. Proč jsem všechna svá setkání s uměním tak dopodrobna vylíčila. Na základě vlastních zkušeností mě napadá několik jeho definic.

Umění je vyjádření myšlenkových pochodů a pocitů člověka jakýmkoliv originálním způsobem. Uměleckým dílem je obraz, báseň…ale také úspěšná práce manažéra. A proč jsem vlastně psala, že abstraktní dílo bez názvu vidím jako patlaninu? Umění je totiž odrazem myšlenkových pochodů a kdyby takové dílo mělo nějakou myšlenku, jistě by byla obsažena v názvu.

Jsem umělec amatér, to však neříkám z pouhé namyšlenosti, leč s jistou dávkou hrdosti. Protože všechny mé práce vychází pouze z mého srdce a nezamýšlím se nad tím, jaká pravidla či jaké zásady porušuji nebo dodržuji. Profesionální umění mi totiž v některých případech tak trochu zavání rutinou. Například díla na zakázku. Nebo lidé, kteří zvolí některé z odvětví umění jako své živobytí, často jsou nuceni produkovat za účelem kvantity na úkor kvality.

Já se dodnes ve své tvůrčí činnosti chovám jako dítě, které se vyjadřuje jen podle toho, jak věci vnímá a ne podle pravidel. Příkladem je Schelingerova píseň, ve které, jak mě mé smysly přesvědčovaly, si Jirka a Rudolf vyšli na golf s trenérem nikoli s kamarádem, jenž se jmenoval René.

Umění je cesta k řešení problémů. Mnoho mých přátel totiž svůj hněv raději vybíjí v tvorbě, nikoli rozbíjením věcí kolem sebe či ještě hůř: na jiných lidech.

Umění je azyl, kam lidé utíkají před reálným světem. Vzpomeňme si například na idealistickou Babičku Boženy Němcové, nebýt toho chytrého nápadu jistě by se ze své životní situace zbláznila. Na druhou stranu nebýt těchto událostí, nejspíš by něco tak krásného nenapsala, protože, co člověka nezabije, to ho posílí.

V souvislosti s originalitou díla mě napadá otázka, proč mnoho umělců lidstvo dokáže ocenit až po jejich smrti a to často po velice dlouhé době? Jmenovitě například Ovidius, Rymbod a Piccasso.

Je to tím, že jejich dílo bylo tak nové, nadčasové, často burcující, a proto hned tak nestravitelné. Nebo pro jejich extravagantní život a smýšlení, jenž bylo často odcizené a kritické k tehdejší společnosti. Na to se v delším časovém horizontu zapomínalo pro změnu morálních pravidel a politiky.

Zní to možná trošku povýšeně, ale nenapadá mě žádný jiný živočišný druh kromě člověka, jenž by byl schopen umělecky tvořit. Jistě, často se kocháme nádhernými přírodními úkazy jako například: mrazivé malovánky na oknech, krápníky, korálové útesy… Leč umění je podle mého názoru odrazem myšlení a myšlení jak známo je nejvyšší formou poznání typickou pouze pro člověka.

H. V. Aniel

Ovšem jak málo závisí talent na výsledcích naší činnosti, mluví se dokonce o jediném procentu, zbytek tvoří schopnosti, hlavně snaha a píle. Myslím si, že každý člověk se může stát umělcem, jen musí udělat tři věci: Začít se dívat kolem sebe, začít o svých poznatcích přemýšlet, a hlavně: chtít, protože jak již pan Vinet řekl: