BimBamBimBamBimBamBim

V tom podivném zařízení, plném krásných holek a blikajících barev i ceny jsou závratné.

Točí se mi hlava, dívka přisedavá sedá, začínám platit dvojitě. Dojatě šilhám na útlé ruce.

Přece, snad ještě na to mám a kartu v záloze. Dlouze o ní přemítám, sny se vracejí,

raději si další dám a vy madam? Dala si.

Čas se choulí nedočkavostí, nějaký chlap u baru mne ňadro darů požehnaných vnad.

Snad ještě nesvítá. Hudba řve tlumené ách a chlapci odcházejí po grupách,

kobercovým schodištěm nahoru do oblak. Je to tak. Platím nadstandard a necháváme stoly

osiřelé.

Kód a víla potměšile otevírá vrata do tenat. Krásně. Vlastně, mám ji rád … mlčela … dívka.

Pak jsem pad. Byla zhůvěřilá. Dech na obnažené paži a vlasy, jak stádo pavučin svěšených

na hruď, vlezly mi do úst vyprahlých samotou. Chuť kaštanové barvy.

Cítil jsem se skvěle, jako, jako v sedmém nebi, kde andělé prostopášně laškují a loutnám

brnkají na strunu. Strnu, nechávám hrát tóny rajské hudby až …

Víc jsem nežádal, požádal jsem ji o ruku (taková malá lest).

Vyděšeně sedla na pelest, vypadala božsky vystrašeně. Chytil jsem ten přelud

jako vyplašenou lovnou zvěř, do želez. "Věz, myslím to vážně". Oněmělá, celá se chvěla,

to jsem nechtěl. Rozhrnul jí vlasy z tváře, slzy smývaly stíny předešlé, nová byla čistá,

mladá, okouzlující. Kývla. Je moje.

Vedu ji po hlavní, pak úzkou silnicí, strmými schody do věže. Právě bije půl, jsme doma,

vidí zhoupnout zvon, neslyší, jen cítí rezonanci … udělá kříž, přitiskne se blíž … odezírá.

Měl bych něco říct, naposledy.

"Víš, blíží se poledne, už pomalu neslyším, chci tebe s tvým tichem, zvon mě ohluší.

Pak zahodím řeč, nepotřebuju slova onaká, budu tě milovat, až jednou vrána přiletí

a na tvůj práh položí uzlíček s dcerkou, chci abys věděla, že je naše.

Mám pro ni dývídý plné, přeplné dívčích pohádek, ať se učí.

Nevím kdy půjdu, ale budu tě vnímat, ty jen se jí dívej do očí, budu vědět."

BimBamBimBamBimBamBimBamBimBamBimBamBimBamBimBamBimBamBimBamBim …