Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMáchův běh
Autor
Augustin_Šípek
Máchův běh
(věnuji ...)
Prchám překotně jako blázen směrem k živlu,
musím být rychlejší, musím být rychlejší.
Napadají mě verše, mít tak pero a papír, abych je mohl zapsat:
… oheň je příbytkem plamenů, jedna hranice, jeden žár a tolik jisker,
roje svatojánských mušek na horizontu dřeva,
spáleniště prosycené člověkem …
Jak je člověku, který umírá ohněm, jak je člověku,
který umírá vnitřním ohněm?
Myslím na syna, na to neduživé zrovna vylíhlé mládě,
se zarudlou lebkou a modrýma očima.
Ne, oči synka počkají, musím běžet,
rychleji, rychleji
Vidím kopretiny, květiny, které nosí Lori nejraději,
trhal bych je a sušil do drobných svazečků
těšil ji pak celou zimu,
ale musím běžet, už cítím žár,
nebo je to jenom moje vlastní horkost,
musím se něčeho napít, spolykám tolik vody,
až se zalknu,
jen co bude příležitost,
a další verše se mi hrnou do hlavy, zapomínám,
co mám rozmyšlené, dnešní psaní jakoby nebylo,
je tu nové:
… dým, plazivá náruč dechu, velkolepý strůjce zalykání,
až k pláči do očí mi vypráví o palčivosti žáru …
ale nemůžu psát, nemůžu psát, nemůžu ani myslet,
musím běžet, verše počkají,
rychleji, rychleji
Už jsem skoro tam a je mi k nesnesení úzko,
že moje ruce neuzvednou ani vědro
ba ani kabátem se neoženu po bujícím ohni,
musím být silnější, častěji chodit do kraje a chci malovat,
je tolik míst, kam bych chtěl přijít jako host
a naplnit jimi svůj pohled,
a jsou tu zase jako proradné k nesnesení přítomné slabosti,
verše k nenapsání:
… voda je zbytek starého světa, který mi leží na srdci jako dávná daň,
voda je v noci posetá zbytky z náruče božího milosrdenství…
ale nesmím myslet, hvězdy počkají,
teď rychleji, rychleji
A znovu vydám Máj, tu útlost plnou něhy,
ale hlavně Boha, bylo mi líto Viléma už tehdy,
když jsem o něm slyšel poprvé,
jak asi volal ve vězení po svobodě,
jak asi volal strachy před popravou v kole,
musí to být ukrutná bolest, jako popálení srdce,
jako popálení na duši, jako vězení z obyčejnosti,
nesnáším hrdličky, jsou to proradní ptáci,
ale daroval jsem jim život v básni, život věčný ve věčném máji,
ukáži synovi tohle místo a vezmeme i Lory bude-li chtít,
budu ji říkat verše jako kdysi, když jsme se ještě neměli brát,
ty staré verše plné obav, že odejde:
… jsi jako milá sluce a v šatech z oblaků, jsi krásná …
ale krásky počkají,
teď rychleji, rychleji
Někdy mám takové myšlenky, že chci umřít mladý,
abych neztratil nic ze sebe, nechci přicházet o bohatství pocitu,
jsem svázaný prací a přitom jsem herec,
který strojí lidem před očima jejich obyčejnost,
nechci se zastavit v běhu, v životě,
ani teď na dohled od budoucího popela,
zatím je to ještě oheň, a dokud hoří, přicházím včas,
navzdory veršům, navzdory těm hloupým veršům, které mi zbývají:
…. jsem příliš starý na tuto krátkou chvíli,
být šťastný je jako zemřít a být nešťastný je jako pomalu umírat ….
Ale umírání musím nechat na později,
na stáří,
teď rychleji, rychleji