Domagorováno

"A je domagorováno!" Jasně zvolal monotónním hlasem výčepní v nejasné poloze uprostřed kouřového dýmu v centru olomoucké ponorky. Nikdo však tomu nevěnoval značnou pozornost, nikoho to netrápilo, každý si seděl monotónně dal, co taky jinak? Se sluncem v ruce si mezitím pohrával bohém Vítek a přemýšlel o tom, jestli večer vůbec dorazí k babičce, kam se chtěl stavit po svém dvouměsíčním magyarském popijení. Mladý Hanák s pohledem amerického vizážisty přemýšlel o své další budoucnosti a ty jako vždycky drahý Jene, jsi seděl a přemýšlel o tom, co tě zase bere. Jistý pan Jirous odešel, už asi bylo i načase, odezněl pohřební průvod smutečních hostů a celou Prahou už se ozývá jen vzduch řinoucí se z nočních klubů a řev mladé tanečnice.

Dny vlastně pokračují monotónně dal. Nic zvláštního se nedělo, neděje a snad se ani nestane, kromě revoluce ve státě, církvi, rsquatech a Mladé Boleslavi. Odeznívají staré porevoluční nicnedělající časy, přichází každodenní dřina, boj o přežití, naděje v lepší zířky zase umírá. Je to snad takové jako v letech třicátých a padesátých. Vlastně se nic nemění, jen lidi jsou čím dál větší svině. A je jedno, jestli má dotyčný titul preláta nebo tajemníka OSN. Všechno se řítí jasným krokem ... do pekla a nebo , jak by řekl dogmatik do pr****. 

Jsou však jisté věci mezi nebem a zemí, které dokážou povzbudit. Nejde zas tolik o snahu přežít, nebo chítít být milován, když vás žádný/á nechce. Jen musíte stát o to znovu dál žít a ne jen lamentovat nad kryglem pohaného moku. Je to snad jen o vnímání malých denních radostí, dílčích úspěchů, souher náhod, akčních slev nebo věcí jakostních? Nevím sám. Snad je to jen o tom, že každý touží po štěstí, životu věčném nebo jiném. O to víc přehluší veškerou skepsi po smrtelnosti impulzivní mladá slečna, která mezitím všem svým kamarádům sdělila radostnou novinu - čekám se svým milovaným brazilským přítelem dítě! A všem se hned vrací úsměv do tváře. Vždyť není to tolik o umírání. Vše se nustále točí a točí a my máme jen to štěstí, že jsme zde, tady a teď v tuto chvíli. Ve středu, uprostřed nebo na východě Evropy - ostatně je to stejně jedno, když člověk může stejně vnímat svou podstatu na sibiřské Rusi, L.A. nebo na předměstí Londýna. Stejně pořád budeme toužit po svém vlastním spasení a štěstí nikkoliv jen pro nás, ale především - vždy pro naše blízké a děti, které vždycky budou naší největší radostí a naději po tom, že život má ještě stále smysl.