Chlupáčkova dobrodružství

PIANO

      Ještě než stačila máma Tomáše a Moniky zavřít jejich hnědé piano stojící v obývacím pokoji, fialový Chlupáček se rychle vyhoupl na otočnou židli patřící ke klavíru a vyloudil svýma malýma ručkama jeden tón. Hudbu miloval a líbilo se mu, když děti hrály na klavír, hlavně Tomáš, který chodil k paní profesorce Jiřince o patro níž v jejich domě, a u níž se učil svému klavírnímu umění. Ve svých necelých šesti letech už uměl zahrát pět písniček, i když ne vždy bylo lehké ho přinutit učit se něco nového. Ze všeho nejraději si hrál ne na klavír, ale se svými hračkami a mezi jeho nejoblíbenější patřil fialový Chlupáček. A jelikož Chlupáček žil s nimi v bytě už dlouho, naučil se milovat klavír i on, a vždy, když na něj máma nebo děti hrály, tajně poslouchal za dveřmi. A protože byl Chlupáček velmi zvídavý, postupem času se naučil číst noty, které měla máma položeny vedle klavíru, a které ještě ani Tomáš neuměl číst. I když Tom už věděl, že je nota c, d, e a dokonce je uměl na klavíru zahrát.     

     Vždy v noci, když všichni spali, Chlupáček se vypravil do obývacího pokoje zjistit, zdali je piano zavřené a když nebylo, jeho fialové prstíky se rozeběhly po lehce zažloutlých klapkách starého klavíru a Chlupáček uslyšel tu opojnou hudbu oblíbeného Beethovena, kterého tolikrát slýchal hrát. Ze všeho nejvíc si přál zahrát dětem na jejich narozeniny skladbičku, kterou pro ně sám složil.

CHLUPÁČEK ODCHÁZÍ

Tomáš slavil narozeniny. Konečně se dočkal šestky, kterou uměl ukázat na prstech a protože byl starší než jeho sestra Monika, která teprve ukazovala prsty čtyři, chodil ve školce hrdě do oddělení předškoláků. Také se mu začal hýbat první mléčný zoubek. Monika byla v červené třídě, kam chodily menší děti. Jejich školka stála v prostorné zahradě plné vzrostlých kaštanových stromů kousek od domu, kde bydleli. Děti do školky chodily rády, ale pouze dopoledne, spát se jim ve školce nechtělo, i když barevné postýlky, které tam měly nachystané, ke spaní přímo lákaly. A tak děti každé ráno prosily tatínka, aby je vzal domů „poo“, což znamená po obědě a že nechtějí jít „pospa“, tedy po spaní. Tatínek jim trpělivě vysvětloval, že „poo“ chodí až v pátek a děti jednohlasně povzdechly „ach joooooo“. Stal se z toho takový denní rituál a rána byla stejná. Maminka odcházela časně ráno do práce, když ještě všichni spali - obyčejně v posteli u rodičů. Táta vstával později než máma,
a když vylezl z postele, probudil i děti a začal připravovat snídani, po které si všichni vyčistili zuby, děti si samy oblékly oblečení, které jim máma večer nachystala a pak přišla na řadu otázka – jdeme „poo“ nebo „pospa“? – na kterou táta odpověděl vždy stejně a konečně vyrazili společně do školky. Protože Tomáš chodil do předškoláků, musel být ve školce do osmi hodin ráno, což byl trochu problém pro tatínka, který byl zvyklý chodit do práce později, a většinou přišli několik málo minut po osmé hodině. Někdy se nad dětmi babička slitovala a vzala je „poo“. To bylo radosti.

Doma měly děti útulný pokojíček, ve kterém spávaly, a Tomášek se vždy před spaním postaral o své plyšové hračky, které uložil do postele, pěkně je přikryl a dal jim dobrou noc. Mezi žlutým kuřátkem

a červenooranžovou příšerkou Kuko, spal fialový Chlupáček a vedle modrého malého delfína leželi tři další barevní chlupáčci.

Celkem jich bylo tolik, kolik měla Monika let. Prvního chlupáčka našel Tomáš venku na chodníku, když šel s babičkou ze školky „poo“. Uviděl na zemi ležet cosi chlupatého, fialového a hned to zvedl, protože rád sbíral nalezené věci. A tento kus chlupaté jemné látky velké asi jako tatínkův prst vypadal velice slibně. Tomáš si ho hned na první pohled zamiloval a tak ho přinesli k babičce domů, vyprali a Tom ho pojmenoval „Chlupáček“.

Od té doby bydlel Chlupáček  s dětmi na Erbence. Tak se jmenovala ulice, kde měly děti svoje království plné hraček. Chlupáčkovi se u Toma moc líbilo, ale byl smutný, protože neměl kamarády. Tom přemýšlel, jak Chlupáčkovi udělat radost a vytvořit mu rodinu. Vzpomněl si na babičku Alenku, která měla doma barevnou, jemnou vlnu. Babičky mu občas pletly pro jeho plyšáky vlnové peřinky, kterými Tom svou sbírku oblíbených hraček přikrýval a tak ho napadlo, že by babička Alenka mohla z téhle jemné vlny uplést fialovému Chlupáčkovi kamarády. Nemohl se už dočkat, až budou
u babičky spát a on ji zkusí přemluvit, aby pletla.

Netrvalo dlouho a konečně nastal den, kdy sice nepůjdou „poo“, ale mají si nachystat batůžky, do kterých si zabalí kartáček
a pyžamko s tím, že večer půjdou k babičce spát.

Tomáš nemusel babičku dlouho přemlouvat, vzala do rukou barevné dlouhé jehlice a začala plést. Za chvíli byl na světě další chlupáček, který byl o dost menší, než původní fialový. Tomáš chtěl ale fialovému Chlupáčkovi uplést celou rodinu a přemluvil babičku, aby upletla ještě další dva. Celkem vznikli tedy tři noví Chlupáčci, z nichž dva byli malí a jeden velký, dokonce větší než Chlupáček fialový. Tomáš si je opatrně nabalil do svého batůžku a těšil se, až je večer představí jeho fialovému Chlupáčkovi. Konečně stáli
i s Monikou u dveří Erbenky. Po zazvonění otevřela maminka, přivítala se s dětmi a Tom s Monikou ihned zmizeli ve svém pokojíčku, chystali pro Chlupáčka překvapení, které mu než půjdou spát, ukáží.

 Konečně nastal večer a všechny Tomovi plyšáci už leželi v jedné posteli přikrytí peřinkami až na fialového Chlupáčka,který ležel na kraji odkrytý, a určitě mu musela být zima, protože tatínek pouštěl topení teprve tehdy, až byla v bytě opravdu chladno. Tomáš chtěl Chlupáčka překvapit s novými kamarády a proto za ním vylezl nahoru na postel. Fialový Chlupáček ale tvrdě spal a tak ho Tom nerušil, přikryl ho měkoučkou peřinou, aby mu bylo teplíčko
a rozhodl se, že mu nové kamarády představí až ráno, zatím si je vezme k sobě do postele. Máma jim přišla dát pusu na dobrou noc
a ještě pustila pohádku na poslouchání „O pejskovi a kočičce“
a potom Tomáš s Monikou usnuli.

Když zjistil fialový Chlupáček, že děti spí, posadil se na posteli a rozhlédl se. Ostatní plyšové hračky tvrdě spaly. Chlupáček spánek jenom předstíral, nevěděl, že Tomáš má pro něj nové kamarády a byl rozhodnutý vydat se dnes v noci na výpravu za hledáním dalších chlupáčků. Byl si jist, že určitě nějací existují. Ale kde by mohli být?

Chlupáček měl vymyšlenou i cestu, kterou se dostane z bytu ven. Na jejich domě právě zedníci opravovali omítku a on z  postele, která byla nahoře, viděl, že za okny je lešení vedoucí až dolů do zahrady.

 Sešplhal z postele dolů po dřevěných schůdkách, podíval se ještě jednou na spícího Toma s Monikou, u kterých mu bylo tak dobře, ale vůbec si nevšiml třech dalších chlupáčků, které měl pro něj Tom nachystané a schované pod peřinou. Potichoučku vyšel ze dveří pokojíčku, slyšel hlasy mámy a táty z kuchyně, a proto se patrně plížil podél zdi, až zapadnul do tátovy pracovny, kde byly pootevřené dveře na balkon.

 Chlupáček vyšel dveřmi ven, stál na balkoně a před ním se objevilo obrovské vysoké lešení vedoucí dolů do veliké zahrady, která náležela k domu. Chlupáček dostal strach, venku byla zima
a tma a svět byl najednou daleko větší, než kdy předtím.

Náhle bouchly dveře, táta je přišel zavřít, aby doma nebyla zima, a když v zámku zarachotil klíč, Chlupáčkovi se definitivně zavřela cesta zpátky domů. Už nemůže jinak. Musí se pokusit sešplhat dolů po lešení. Ani ve snu si nepředstavoval, že to pro něj bude tak složité. Tím jak byl malý, skoro jako tátův prst, okolní svět byl pro něj obrovský. Kdyby s ním šlo alespoň žluté kuřátko, které vedle něj spávalo v posteli, pomyslel si a zároveň si uvědomil, že je úplně sám. A to, že je sám, chtěl ze všeho nejvíc změnit. S odhodláním najít si nové kamarády vyšplhal na zábradlí balkónu
a skočil.

Podařilo se mu to.  Doskočil jen několik málo centimetrů od kraje lešení a se strachem v očích se podíval dolů. Výška to byla obrovská. Spočítal okna pod ním a zjistil, že bydlí úplně nahoře až v posledním patře. Z podlážky lešení vedl žebřík do nižšího patra na další podlážku a tak se to opakovalo až úplně dolů. Chlupáček měl ještě jednu nevýhodu. Vypadal, jako kdyby neměl ruce, ale on je měl. Byly akorát trochu krátké a tak bylo pro něj šplhání dosti obtížné. Musel se pevně držet, aby nespadl a pomalu slaňoval po trubkách lešení z podlážky na podlážku. Konečně doskočil na poslední část lešení a ocitnul se jenom kousek nad zemí. Chystal se k poslednímu seskoku, pevně se chytil, spustil nohy dolů a chtěl se pustit, ale
v tom se pod jeho nohama mihlo cosi obrovského. Chlupáček se zrovna pouštěl a tak doskočil přímo na hřbet veliké bílé kočky, která v noci lovila myši.

 Fialový Chlupáček se pevně chytil kočičí srsti, zavřel oči
a doufal, že nespadne. Kočka skočila obloukovým skokem nahoru, poté dopadla na zem, chytila do tlamy myš a chystala se přeskočit plot zahrady. Chlupáček křičel, co mu síly stačily, aby zastavila
a nechala ho slézt dolů, nechtěl ze zahrady pryč, mohl by se přece ztratit. Nikdy za plotem nebyl, ale to už kočka skočila a uháněla nocí neznámo kam. Chlupáček začínal tušit, že už se domů za Tomem
a Monikou nevrátí. . . .