U zubaře

     Taky chodíte neradi k zubaři? Já teda jo, až donedávna. Před pár lety skončila moje paní zubařka a já hledala jako šílená někoho nového. Nakonec jsem našla svou bývalou žákyňku a hned jsem se k ní nahrnula (jó, protekce, to je mrcha). Přivítala mě se slovy: „Tak na tenhle okamžik, až Vás budu mít na lopatě, jsem se těšila už dlouho!“ Věřila jsem jí. Vím, jaký má smysl pro humor. A opravdu – vždycky jsme se nesmírně nasmály a já se přestala bát.

     Až… V únoru mě rozbolel zub. (Šestka vlevo dole.) Pochopila jsem, že je zle, protože byl už dlouho na odpis a přežívaly jsme spolu jen silou (mé) vůle. Po víkendových drogových hrátkách (to už jsme spolu dva dny nespaly) jsme oba už nereagovaly vůbec na nic. Zub bolel zcela nezávisle a samostatně, ať jsem baštila cokoli, a mně to bylo jedno. Jen jsem věděla, že v pondělí se spolu rozloučíme.

     V devět ráno jsem „ležela“ před zubárnou a TĚŠILA SE, až se usadím do křesla a Zuzka vezme kleště. Ale to jsem nevěděla, na co se těším! Pacholkovi se totiž ode mě nechtělo, a tak si už v dětství zasunul kořeny hezky pod sousední zuby!

      Akce proto probíhala následovně: Zuzka viklala se zubem, sestra mi držela hlavu, aby neviklala i se mnou, a já v pauzách hlasitě fandila své už dost zoufalé zubařce. Po hodině (opravdu HODINĚ) se situace změnila – povolala se posila! Přichvátal kolega z vedlejší ordinace a oba lékaři si práci rozdělili. Zuzka jakýmsi dloubákem zoubek nadzdvihávala, doktor viklal, otáčel a jinak kejklil, sestra držela mou hlavu a já už ani nefandila. Já se vduchu modlila ke všem svatým (ne, že by to bolelo, ale – co je moc, to je moc). Za hodinu dvacet to zub vzdal a všichni jsme si oddychli. Bylo to vítězství!

     I cesta domů byla veselá – metrem (s přestupem) a pak vlakem. Celou tvář jsem měla sice umrtvenou po injekci, proto jsem si připadala docela v pohodě, ale lidé se po mně dívali stále udiveněji, dokonce šokovaně. Až když jsem neviděla na oko – pochopila jsem! Celou jednu půlku obličeje jsem měla oteklou tak, jako bych se dívala do úlu, jestli jsou včely doma. Otok mizel zvolna čtrnáct dní a dokonce i mí žáci mě litovali.

     A proč Vám to tu vyprávím? Před chvílí mi vypadla plomba – sedmičla vpravo dole…