Vzpomínky

"Tohle už dávno není město nespočetných tajemství," řekl, a já ho poprvé uviděla takového, jaký opravdu byl: pivní mozol nad ´plesnivými´ džínami, které přestaly být v módě někdy kolem doby kdy jsem se narodila, červený nos, zpocené čelo trochu příliš vysoké (naštěstí nezkoušel onu u pánů pozdního středního věku tolik oblíbenou fintu s přehazovačkou, která stejně nikdy nikoho neoklame): vystoupila jsem ze svých představ a Učitel přestal být mentorem, duchovním vůdcem na cestě Poznání - seděl předemnou náhle nahý, anonymní v dlouhém zástupu přestárlých kantorů kteří o všechny iluze o svém povolání přišli asi tak před tisíci lety, a teď už na svých místech za katedrou jen s mlčenlivou rezignací obrůstají mechem.

Věděla jsem, co mě čeká. Tak jako s neměnnou pravidelností přichází po noci den (nebo, pro některé, po dni noc), tak po páté číšce levné vodky s Učitelem přicházela přednáška o tom co všechno jsme prošvihli, o co všechno má generace přišla: jako listy ze stromů opadávaly v Učitelových vzpomínkách listy z kalendáře, jako sochy dávných pohanských bůžků na Petříně se kácely milníky doby. Revoluce, samozřejmě. Nezvonili jsme klíči, jsme tedy prohnilí a tupě přijímající řád, postrádáme odvahu a vlastní názor. Skutečnost, že mnozí z nás v době, o níž s takovým zápalem mluvil (možná proto, že před dvaceti lety byl ještě schopen něco cítit, bytostně prožívat) zvonili tak akorát chrastítky, nataženými na gumičce mezi šprušlemi batolecích ohrádek jen odmávával rukou, stejným trochu podrážděným, převážně však lhostejným gestem jako když si v létě lebedíme na zahrádce pod reklamním slunečníkem, a on se pokouší zbavit příliš dotěrné vosy, snažící se usadit na obrubě jeho oroseného půllitru.

"Bylo mi PĚT," namítám a zapaluji si cigaretu "...jak po mně, natožpak po celý generaci, můžete chtít zodpovědnost za něco, čemu jsem v tý době absolutně nerozuměla, o čem jsem ani NEVĚDĚLA?!" rozčiluji se, ale už je tu další číška vodky a další příběh - šedesátý osmý, vzpomínky dusící v krku, jsou zapadané prachem, který se zdvíhal za pásy tanků, projíždějících zemí na Prahu. Myslím na svého otce, mladíčka stěží osmnáctiletého, s ještě nezvrásnělou tváří a fešáckou patkou, jak ho znám z fotografií, myslím na svého otce, jak za kavalkádou pětatřicetitunových monster křičel cosi o právu a o svobodě a byl za to odměněn sprškou z kulometu; se strýcem, který byl s ním, strhli tehdy svůj moped do příkopu a oba přežili, jejich bezmocné mávání sevřenými pěstmi už nikoho nezajímalo, bylo to stejně prázdné gesto jako když Učitel v létě odhání vosy od svého piva, kolona projela, děsivá a netečná, a vše co po ní zbylo byl krátící-se dech a prach, který se usadil v záhybech zpocených tváří a změnil je v egyptskou pohřební v masku, celý národ se změnil v masku na příštích dvacet dlouhých let.