Paříž

Raději si naplním hlavu

francouzskými slovíčky

jejich něžný zvuk mě hladí

když jich přibývá

jako by ke mně přicházely

dávno zapomenuté sny

Až jich nasbírám

tu správnou hromádku

vydám se na cestu

už ne němá

vstoupím do míst

o kterých zatím jen sním

Eiffelově věži

přepočítám nýty a výšku

pyramidou vstoupím

do dávných obrazů

možná že mě tam

budou muset zamknout

tolik krásy není přece možné

vdechnout za jediný den

bušící srdce

katedrály Notre Dame

dávným příběhem připomene

pošetilost touhy

a věčnost lásky

V rosetách gotického krajkoví

zatřepe barevnými peříčky čas

V Ottově opeře mezi áriemi

snad zaslechnu úpění bastillských vězňů

možná tu ještě někde v kulisách

řinčí svými bolavými dušemi

V Comédii Francaise

zas na jevišti

s poslední replikou na rtech

šťastně zemře Moliére

a opět se tu narodí jeho hra

V Luxembourských zahradách

stanu se na chvíli kamennou

sochy prý v hrudi nebolí

když se palčivě zamilují

Na náměstí Svornosti u obelisku

zahlédnu rychlé ostří gilotiny

Královský purpur? Krev!

Červený mlýn

mele neřest na prach

smísený s pachy divných dam

kyne v tmavých uličkách

a uspává je

Raději se půjdu očistit

v bělostném Sacré-Coeur

ticho je posvátný chrám

V Pére Lachaise

vyhledám hroby

Edith Piaf a Modiglianiho

zapálím jim svíčku

protože jim to světlo

už dlouho dlužím