Deníček jedné miší slečni 2/4

Čtvrtek

S fridolínou uš do smrti smrťoucí nepromluvím. Pořát se motá kolem Zozáčka a tváří se jako čerstfě narozená, krisa jedna. Nesl ji domů kníšky! Ale fšimla sem si, že diš si mislí, že se na něho nedívám, tak se na mně dívá. Já se na něho nedívám. Teda, něgdi jen tak trochu mrknu, diš se nedívá,  abi o tom nevjeděl a nemislel si.

Kolem mje se pořát motá Aen. On zase nosí domů kníšky mi. Ale nemám s toho vůbec takovou radost, jako diš se mnou chodil Zozáček. I diš se tvářím mile, tak se f duchu trápím. Zaslechla sem Ušatku a Kousafku jak se bavily, že nevím co bich chtěla. Zase závidí.

Maminka je s Aena celá natěšená a říkala, „no, tomu říkám partie.“

Ale tatínek řekl, „prosím tě, neblázni zase.“

Pátek

Diš mje Aen doprovázel, tak mje chtěl políbit. Ale vůbec se mi to nelíbilo. Tak sem utekla. Ach jo. Je sice heskí, ale nemiluju ho. Tak nevím, co mám dělat.

Pondělí

Deníííčku, deníííčku, dva dni sem ti nepsala a dneska se ale stali vjeci, to budeš koukat!

Ve škole sme zase lezli po stěně a jak sem bila rostržitá, tak sem spadla z hrozní víški a skoro sem se zabila. Na chfíli sem o sobje vůbec nevjeděla. Pak sem slišela jak furt někdo křičí, „Hrisko, Hrisko!“

A on to bil Zozáček a s očí mu tekli slzi a fšichni vipadali vystrašení. Ale já sem viděla jen jeho a bila sem celá šťasná. Ale skoro sem se nemohla postavit, jak mje všechno bolelo a zadní tlapka nejvíc. Pak se zjistilo, že ji mám vimknutou.

Tak mje Zozášek odnes f náručí ke školní bričce a zavezl domů. A pak mi seděl u postele i diš sem furt usínala. Ani nechtěl jít domů, ale maminka řekla, ať se de vispat, že mje ohlídají a ráno pro mje přijede Krisík a pojedu se zotavit na pár dní k babičce a diš chce, tak může jet se mnou. A on říkal, že moc chce. Rodiče ho pustí, jelikož sou úplně pokrokoví.

Co na to říkíš deníčku? To sou vjeci co?

Sem ta nejšťastnější miška na sfětě. Pak sem v noci slišela tatínka, jak říkal mamince, „tak to vidíš.“ A maminka řekla, „no jo, no jo, vidím.“ A pak se smáli.

Úterí

Krisík mjel takovou radost, že nás veze k babičce, že bil bujní jako nějakí oř. Nevím co to je, ale říkal to Zozáček, tak to bude pravda. Nechtěla sem se ptát, abisem nevipadala, že sem hloupá. Ale krisík si pospjevoval, pohazoval hlavou do taktu a smál se, tak to bude asi nějakí šašek.

Zozáčkovi se u babički moc líbí a já se vůbec nedivím, protože je to tadi opravdu krásní. Heski to tadi voní, jako nigde jinde. A taki má babička takoví zajímaví starobylí nábitek a obráski svích známích miší i kris, co spolu utekli s laboratoře a pak putovali sfětem. Mišák Vincent bil dokonce i f Africe a různích jiních teplích krajinách. Sou tam taková moc velká zvířata, asi jako domy ot lidi, tak velká. Menujou se sloni. Mají takoví dlouhí čumáky aš na zem  co se jim říká chobotiti a s těma chobotama klidně viškubnou ze zemje strom, jako bi to bila nějaká kitka. A přetstaf si deníčku, tak ti sloni se nás miší strašně bojí. Dicki se tomu smjeju, jak je to vůbec možní.

Ale kočky jak sou u nás, tak to je nic. Tam sou kočki obrofskí asi jako půlka toho slona a strašně řvou. Víhoda je, že o miši zájem nemají, akorát fšechna ostatní zvířata se jich bojí, páč voni je tí kočki žerou. I lidi klidně žerou. Vím že to zní neuvjeřitelně, ale je to tak.

Babička říkala, že nám k večeři uvaří kašičku v zelením rendlíčku, ale mi sme se ošklíbali, že nejsme malí děti. Je to uš stará osoba a nemá s toho rozum, že sme dospjelí a máme spolu pomjer. To sem slišela o Šmajde, že mjela pomjer s kdejakou krisou. To znamená, že spolu chodili. Aspoň mislím. Taki mislím, že se Zozáčkem chodíme, diš sem ho přetstavila rodině. To se tak dělá.

Babička strašně smála a říkala, „miši, gde ste gdo,zachraňte mje.“ Nevím proč.  Ale upekla tfarohoví koláč a ten voněl na celí kolo a taki chutnal jako nic jiního na sfjetě. Zozáček snět tolik kousků, že mjel úplně nafouklí bříško.

Pak sem usnula, páč sem po tom pádu eště celá rozlámaná a furt bich spala.

Středa

Dneska bylo ot rána hrozní horko, tak babička rozhodla, že pojedeme na vílet a zase si jednou uděláme piknik. Mjeli sme všichni hroznou radost. Jeli sme k řece. Řeka  krásně šumjela a voněla a Krisík i Zozáček se pořát koupali a dělali ve vodě blbini. Trochu sem jim to záviděla, ale diš mám na tlapce tu sádru, tak sem do vodi nemohla.

Ftom se stala hrozná vjec. Krisík dostal ve vodě ten elitickí záchvat, jak něgdi mívá a začal se topit. Jak ho Zozáček zachraňoval, tak se uš topili oba. Mi sme s babičkou lítaly po břehu a křičely, „pomoooc, pomooooc!“

Naštěstí přišla záchrana z vodi. Oba vitáhnul vodní krisák. Menuje se Mikejáček a je strašně bohatí. Ukázal nám sfí sídlo. Ale o tom ti napíšu deníčku zítra. Po těch zážitcích sem tak unavená, že bich se uš nejrači viděla f důchodu, jak říká tatínek. Maminka mu na to dicki říká, „To bich ráda vjeděla, co tě tak unavilo.“

A tatínek na to, „stokrát nic.“

Tak dobrou noc, deníčku, heski se vispi, zítra ti to dopovím.