Slzy odcizení

Bylo mi tehdy dvanáct nebo třináct let, když jsem poprvé dočasně ztratil polovinu zraku. Slunce viselo blízko nadhlavníku a okolo něj nepoletoval jediný nadýchaný bílý mráček, za který by se mohlo alespoň dočasně schovat. Deset metrů od břehu místní nevelké Luhačovické přehrady, kolem níž se už pátý den soustřeďovala veškerá zábava naší prázdninové dovelené, jsem se znuděně povaloval na dece vedle mámy, která právě trávila svůj odpočinek v jiném světě, světě na stránkách nejmilovanějších knih. “Realitou za zrcadlem” byla zaujata natolik, že téměř nevnímala můj hlas, který jí oznámil, že se jdu schladit do vody, protože dostávám ze sluníčka úpal. Nevím, jestli to nepřesvědčivé pohnutí hlavou mělo znamenat přikývnutí, protože její oči neztratily z kusu potištěného papíru jediné slůvko, jedinou větu z okouzlujícího světa se vší nádherou a ošklivostí sobě vlastní, docela jiného, než vedla každý den. Ty knihy milovala. Byly zajímavější, než její syn, než ona sama, než jakákoli zažitá situace, nad níž by při večerním bilancování jen mávla rukou. Ležela na břiše a vrchní část černých plavek si rozepnula, aby jí sluníčko na zádech nevypálilo proužek. Neměl jsem rád, když tohle dělala, ale copak bych se ji odvážil kritizovat? Nebylo zvykem, aby mi ona něco zakazovala, natož abych umravňoval já ji. Beztak by mě zrovna těžko poslouchala.

Rozhodl jsem se přehradu přeplavat. Ve hře bylo nějakých pět set metrů nepřetržitého plavání. Těšil jsem se, až na mámu z druhého břehu zapískám, ta mě v té dálce vypátrá a fascinovaně zavolá něco v tom smyslu: “Jak jsi to dokázal?” nebo “Ty blázne, to bych do tebe neřekla”. Pomalu jsem vlezl do studené vody a po dvaceti minutách nepřetržité svalové aktivity z ní na druhém konci přehrady vylezl. Daleko ode mě za “velkou louží” spočívalo na hnědé dece malinkaté nehybné tělo, s hlavou natočenou mým směrem, ale sklopenou k zemi. Stačilo ji jen kousek pozvednout a zaměřit oči do dálky, ale nedělo se tak. Pískal jsem, na prsty! Neslyšela. Ti lidé, sedící v mámině blízkosti slyšeli, ale nechápali kdo a čí pozornost se na sebe snaží upoutat. Nemohla se odlepit od té stupidní knížky ani po půlhodině. Jak dlouho už o mě vlastně neví? Mohl bych se klidně utopit a ona by to zjistila až když by knihu odložila. Rozezlený na obvyklou nevšímavost, na niž jsem si prostě nedokázal zvyknout, jsem vlezl zpátky do studené přehrady a pomalu zamířil zpátky. Po dvou třetinách cesty postupného vysilování mě píchlo v levém stehně, dostal jsem křeč a přede mnou zbýval ještě nemalý kus přehrady. Mé oči se se vzrůstající beznadějí zalily slzami. Stále jsem však byl přesvědčen, že situace je zvladatelná, že zatím není třeba volat o pomoc. Matka, ta si v poklidu převracela jednu stránku za druhou. Vtom jsem si uvědomil, že napravo od čtoucí osoby zeje prázdnota, mlha, nic. Zlost mi, zdá se, zatemnila část zraku. Ke všemu si v mé hlavě kdosi rozdělal nepovolený ohýnek, neustále vydávající praskavé zvuky a jako správný ohýnek pálil, jako čert. Ani nevím, jaká síla mě zanesla na břeh. Držíc se za levé stehno jsem dokulhal k nehybné osobě, z níž jsem po celou cestu nespustil zrak, ani tu půlku, co mi ještě zbyla. Ležela ve stejné poloze, v jaké jsem ji před hodinou opustil, stále s odepnutým vrškem opalovaček. Řekl jsem: “Mami, nevím, co se to se mnou děje, ale přestávám vidět.” Nikdy nezapomenu, jak zareagovala. “Jenom dočtu tuhle stránku,” uniklo z jiného světa. Tiše jsem čekal, pozorujíc levou polovinu toho cizího nedotknutelného světa a z očí se mi řinuly slzy odcizení.