Legendy a morytáty

Stašek se pomazal krví zabitého srnce a vyrazil do potemnělých ulic staré Prahy. Učil se dlouho do noci a explodující elektrické výboje jeho mozku spustily neočekávané pochody. Staškova matka, která ve chvílích synovy duševní nerovnováhy plnila roli náhradního myšlenkového zdroje, lakonicky do prázdna svého bytu poznamenala: I v roce ´39 došlo ke spuštění neočekávaných pochodů. Směrem na východ. Svět byl pochody křížen. Jdi Stašku, jdi!

V době, kdy matka v drogovém opojení pronášela prorocká slova, byl Stašek už na půli své doživotní cesty.

Stašek, ač plně oddaný svému cíli, se ve Vodičkově ulici rozhodl hrát vabank. McDonald´s právě spustil hru o McAuto a MciPad. Zakoupil tedy velké balení žemle. Ještě než stačil otevřít los, ucítil pach zaschlé krve. Šlo o mikročástice krve ženy, která se tady před mnoha lety stala obětí bulharského nájemného vraha jménem Mangev. Mangev ženě prostřelil hlavu na příkaz bývalého vojenského prokurátora, který měl zájem o ženin podíl na činžáku uprostřed Prahy.

Ta vůně Staška táhla k toaletám. V tu chvíli se u pisoáru zrovna nacházel Vlastislav Šoltík, známý  chartista, nesmiřitelný bojovník s komunismem a veřejně činná osoba. Šoltík ve společenství bývalých disidentů získal věhlas mimo jiné i miniaturistickou výzdobou cibulkových seznamů.

Ve chvíli, kdy Stašek překročil močí nasáklý práh toalet, se v bytě jeho matky ozvalo prasknutí kůže. To jehla inzulínové stříkačky projela záhybem předloktí a nabodla žílu. Tmavá žilní krev vytvořila další ze zcela originálních obrazců do průzračné kapaliny pervitinového roztoku. Mozek ženy byl téměř okamžitě atakován chemikálií a spustil stav nezměrné euforie. Stašek vše kontroloval pomocí telemostu.

Zatímco matka seděla v křesle a nemohla se v proudech euforických vln pohybovat, Stašek přistoupil k Šoltíkovi a zarazil mu do hlavy horolezecký cepín. Americkým bufetem se rozlehl příšerný výkřik, jaký umí vydat jen dobře kastrovaný ministrant nebo vražděný antikomunista. Tělo se sesulo k zemi jako tělo Magdónovo, jako tělo Trockého, jako by nadnárodní bufet vyjadřoval radost nad náhlým propojením Opavy a Mexika.

Obraz antické tragédie měl brzy dav diváků. Mačkali se u dveří lační zahlédnout alespoň kapku mozkomíšního moku, lační po atmosféře zločinu, plní zvířecích instinktů, které v přepálené formě právě pozřeli v karbanátcích. A tím davem byl najednou nesen Stašek jako král, jako mistr světa v úderu kladivem, jako rocková hvězda.

Ale pak sirény. Sirény, které si nepodržely nic ze svého starodávného kouzla, jen příšerně pištící zvuky a světla obtěžující v krvi se koupající dav se svým králem.  

Samozvaní strážci pořádku, zvrhlí, neboť zvrhli pohanské oslavy násilí, se dožadovali Staška. A násilí pokračovalo. Stašek už nebyl ve své moci, nebyl v moci učební látky, která byla na počátku tohoto příběhu, a ke všemu byl matkou označen za kopistu praktik NKVD.

Staškův příběh tak zapadl jako slunce nad vzdáleným ostrovem, jako příběh bulharského vraha Mangeva. Kdo po letech ucítí pach mikročástic?