Princezna, pradlenka a drnčící vůz

Ten den jsem již od rána cítil, že bych dneska mohl počítat hvězdy, že bude pěkně a jasno. Počítání hvězd se stalo mou terapií, odreagováním, léčbou z kalných dnů. Častokrát jsem ale hvězdy nespočítal všechny. Buď jsem usnul, a nebo ztratil soustředěnost a pozornost a koncentroval jsem se na jiné věci, přičemž však oči stále zůstávaly přikovány ke hvězdám. Četnost mých matematických evidencí hvězdného nebe byla celkem malá. Příčinnou toho bylo počasí i místo, kde jsem se právě nacházel, zda jsem byl městě nebo ve volné přírodě.

                Onoho dne, toho rána, jsem byl naštěstí vzdálen asfaltové společnosti hlučného města. Probudil mě drnčící vůz…. Nocoval jsem u řeky, kterou kopírovala nenápadná cesta…. Pohřební průvod – jak slizké přivítání, říkal jsme si, když jsem viděl v dálce postavy oděny v černých oblecích. Cože ? Ne pohřeb, ale svatba?

Průvod se blížil – rozeznával jsem detaily – usměvavé tváře, květiny, nevěstu s ženichem, ale drnčící vůz tu nebyl, třeba se mi to zdálo. Postavil jsem se k cestě, abych pozdravil nový pár s jeho doprovodem.

                Sbalil jsem se. Dnes byla poslední možnost jít na zámek – pořádal se ples, princezna měla svatbu. Zkontroloval jsem naposledy pozvánku a vyrazil…

                Na zámku jsem pradlenu poprosil, aby mi vyžehlila oblek, který se mi v baťohu dost pomačkal. Byla moc příjemná – zeptal jsem se, jestli také půjde na ples – jen se pousmála…

                Oblek začínal opět nabývat na své eleganci.

                                „ Sluší Vám to !“  (tu pradlenku s líbezným, medově sladkým hlasem jsem už nikdy neviděl).

Poděkoval jsem a oplatil jí to slovy : „ Jen díky Vám. Budu na Vás myslet, protože to Vy jste mě učinila takovým, že mně to podle Vašich slov sluší.“

                Ples začal. Princezna se vůbec nezměnila, pořád byla stejná, jen jsem se divil, jak se ona může vdávat. Ona, která se zaříkávala, že svatební obřad nikdy nepodstoupí, jen bude přihlížet cizím. Princ, kterého si brala, ji asi pěkně zkrotil, nebo se do něj příliš  zamilovala, jinak si nedovedu vysvětlit tu náhlou ztrátu ideálů a předsevzetí. Rozmazleně romantická duše poznala, že je vše jinak, neprotestovala proti královským obřadům, proti kterým taky zbrojila, už se pořád nevymlouvala, ani si nehrála na nespoutanou  a svobodnou slečnu…

                Litoval jsem, že nejsem princem po jejím boku – aspoň na pár chvil… Vyměnil jsem si tedy místo s princem a nabídl princezně rámě, abych ji dovedl na místo, kde je o trochu větší klid…

                                „ Jsem tak ráda, že jsme už svoji…. Ty můj princi.“

Usmál jsme se na ni. Měla nádherné šaty  a jak nádherný účes… Chtěl jsem ji políbit, ale zazvonil zvonec a …. …….. a bylo vše pryč princezna, ples, zámek.

Průvod projel. Ještě jsem  chvíli stál  u cesty… Sbalil jsem se. Dnes byla poslední možnost jít na zámek a už teď mám zpoždění.

Paní kastelánka mě mile pozdravila, čišela z ní taková naivní dobrota...  Ráda mě přivítala nejen jako pomocnou sílu na léto, ale i jako společnost, někoho s kým si bude moc povídat.

Provázela mě po zámku.

                „ Studujete  dějepis ? “

                „ Vlastně ani né.“

                „ Takže je to jen Váš koníček ?“

                „ No nevím jestli by se to tak dalo říct, spíše někoho hledám.“

Moje odpověď ji očividně zaskočila. Procházeli jsme loveckým salónkem – lenoška, zbraně a trofeje načichlé doutníky a loveckými debatami. Neposlouchal jsem její výklad, její povídání, tak nebo tak celý průvodcovský text dostanu na papíře… Konečně mě dovedla do mého pokoje. Byl plný starého nábytku, secesních starožitností a na jedné ze stěn na mě z obrazu hleděla kouzelná až pohádkově krásná slečna, prý dcera Krále – v létě tu přebývala, když chtěla být sama.

Uprostřed noci jsem se vzbudil a vzpomněl jsi, že ta dcera královská je princezna, které jsem byl na svatbě …

Ráno mě budil líbezně medový hlas – zámecká pradlena… Jako to ? Jak to, že tu je ? – divím se. Neměl jsem ji přece už nikdy vidět… Co tu tedy dělá ?

                „ Dobré ráno,“ rozhrnula závěs a prozářila pokoj, „ Nesu ti čisté šaty.“

Nesu ti ? Ona mi tyká ? Jak to, že mi tyká ?

                                „Děkuji, ani nevím, jak bych Vám měl poděkovat.“

                                „ Asi jsi už zapomněl, že si tykáme, co ?“

Nechápavě jsem se protahoval – co se včera stalo ?

                                „ Měl bys vstávat, abys nepřišel pozdě.“

                                „ To už tu budou turisti ?  ….a kolik je vůbec hodin ?“

                                „ Turisti ? Nejsem vzdělaná v cizích jazycích, takže nevím co to, „turisti“ znamená, ale jestli nevstaneš, propásneš snídani.“

No, asi budu muset opravdu vstávat……. „Kolik je hodin ?“

                                „ Pátek ….“

Odešla….

                Oblékl jsem se - za dveřmi stál lokaj, který mě zavedl do jídelny….. První novomanželská snídaně prince a princezny – vajíčka, šunka, ryby, slanina, ovoce, koroptve,paštiky, zvěřina a víno ….

                                „ Prohlížíte si jídelnu ?“ přeje dobré ráno kastelánka. „ Pojďte, čekají turisti !“

                U pokladny zacinkali peníze a já vyrazil na svou první průvodcovskou směnu:

Toto jsou dochované zbraně z doby Krále, říká se, že byl náruživý lovec….. Jeho dcera dlouho vzdorovala královským obyčejům, ale pak ji zkrotil jeden princ…..měli se moc rádi a o jejich svatbě se prý vyprávělo široko daleko….. Za její vlády království rozkvetlo – zavedla zavlažovací systémy…. Postupte si…. Nesahat…. Všimněte si….Kupte si suvenýry…. Děkuji…. Naschle….

                                „ Už jsem si myslela, že tu nebudeš.“

                                „ To bych ti neudělal.“ Vstal jsem a naznačil princezně, ať si sedne vedle mě na lavičku – čučeli jsme pak spolu na fontánku uprostřed zámecké zahrady.

                                „ Chtěla bych se za tebe provdat….. chybíš mi…“ trochu zčervenala.

                                „ Já …“ koktal jsem, „ Já….“

Políbili jsme se –  proč ? Kdo ví ? Já snad proto, že jsem ji moc miloval.

                                „ Kam jdeš ?“ Nechtěl jsem, aby mě hned opustila.

                                „ Musím přivítat velvyslance ze sousedního království.“

                Provedl jsem další výpravu…. Navečeřel se s kastelánkou….

                                „ Ahoj !“  ….. líbezně medový hlas.

                                „ Jak rád tě vidím…..Pojď se projít….“

Sedli jsme se do pohodlné lenošky, kolem nás chodily dámy ve večerních róbách v doprovodu uhlazených panů, ale nás si vůbec nevšímaly. Přitulili jsme se k sobě a povídali se….. dva polibky….. hladil jsem po ruce…..opřela si o mě hlavu….Setrvat tak věčně v tomto objetí - jak moc  ji miluji……

                                „ Nechci ti zkazit svatbu,“ řekla už né líbezným, ale zkroušeným hlasem.

Jediný, kdo však svatbu zkazit může, nebo nemusí, jsem já a princezna.

                                „ Jsi nerozhodný,“ řekla.

                                „ Jsem zamilovaný,“ říkal jsem si.

                                „ Jsi nerozhodný,“ zašeptala.

                                „ Jsem vůbec zamilovaný ?“ říkal jsem si.

Malý polibek…….

Průvod projel – květiny, lidé i ten drnčící vůz, žádná svatba, ale pohřeb. Byla poslední možnost se rozhodnout něco dělat. Pradlenka mi medově zaklepala na rameno : „ Jsi nerozhodný:“   Co  chci ? To a nebo ono ? Není kompromisu, střední cesty. Jsou dvě cesty osudu – ano nebo ne, žádné možná. ( Ani jedna z cest ale není dobrá, proto nikam nemohu.) Míjel mě pohřeb mého rozhodovaní.  Chtělo se mi ještě říct – A jak jste na  tom vy ?  To mě ale kastelánka volala, že mám nejvyšší čas – dnes mám přece svatbu s princeznou Pradlenkou – tak ať už to mám za sebou….

                Vaši slohovou práci na téma  „ Co dělám ve volném čase“ hodnotím jako špatnou (nedostatečnou). Z celé práce nevyplývá, co děláte ve volném , nedržel jste se předepsaného slohového útvaru, je to zmatené a není to k pochopení. Příště mi Vaše sentimentální pohádky nepište do slohové práce ! 

Pozor na práci s přímou řečí !!

                                                                                                                                                            nedostatečně