Zdobnické Záhoří (2. místo v Povídce měsíce, listopad 2011)

Ve městě, kam do včerejška let dojížděl do práce, svítívaly autobusy dopravce "Aleš Fousek" už zdálky červeným logem "AF" na zářivě žlutém podkladu. Vzpomněl si na ten hřejivý pocit z červených písmen AF, jakmile se teď autobus ČSAD vynořil v zatáčce od Javornice. Ano, pořád se ještě jmenuje ČSAD. Tady je více než 150 kilometrů od teritoria Aleše Fouska. Na zastávce, kterou znal jako dítě. Stejné dvě lípy u kříže na návrší, stejný vlnitý plech, jen je prorezlý.  -tin si při nastupování připadal, jako by znovu začínal studovat na gymnáziu. Jenom ta jízdenka byla tenkrát levnější, pomyslel si, když vlasatému řidiči sypal mince do masité ruky. Naposledy tudy jel před 24 lety.

Stoupali serpentýnami ke Studánkám. Užíval si okamžik, kdy nemusel nic rozhodovat, nic sledovat a nic dohánět.

"To je ta jediná výhoda dojíždění," říkával manželce. Tedy byla. Drkotával se těch 33 kilometrů z jejího domu do kanceláře v létě v zimě. Až do včerejška.  Už nikdy nepojede s "Fouskem" do práce. A do jejího domu se vrátí už jenom pro pár věci. Zbytek života na jednom místě. V Záhoří. Tolikrát si to tajně představoval, když nemohl nad ránem spát, a teď se to stalo. 

Rozvod proběhl nečekaně lehce. Jediná dcera se dávno ztratila kdesi na jihu Čech a dávala o sobě vědět jen o předepsaných svátcích. Majetek jí nechal "tam". Konečně nemusí vyslovovat jméno toho města, kde pohřbil všechny svoje životní plány.

Za okny autobusu sněžilo a v ranním přítmí se ztrácely načernalé lesy po obou stranách silnice. Stromy za těch dvacet let vyrostly. Po tehdejších exhalacích a zničeném porostu nebylo ani památky. Na kunvaldském sedle vjeli do husté mlhy. Autobus se řítil s kopce, jako by řidič ignoroval námrazu a nulovou viditelnost. -tin se od poslední havárie na náledí bál, a proto se mimoděk přidržoval sedadla před sebou. Ještě že neřídí on .. .

No, neříkal to! Kola se začala klouzat a autobus se neovladatelně sunul k okraji silnice. Pod ním byl svah k potoku. Řidič strhl řízení do protisměru, namířil si to mezi dva stromy a zkusil zabrzdit. Nepomohlo to, autobus se otočil o půl kruhu a zamířil do příkopu. -tin si zakryl hlavu rukama a zapřel se koleny o sedadlo před sebou. Autobus se naklonil, opřel se bokem o svah a zůstal stát. Cestující se porůznu zaklínili mezi sedadla a okna.

Nikomu se ale nic nestalo. Řidič je vytahal ven. Tam si -tin poprvé uvědomil, jaká je Záhoří zima. Za ta léta si odvykl.

Zlobilo ho také, že řidič jen postává. Osopil se na něj:   

"Zavolejte přece na dispečink."

"Jak asi?" vykulil na něho řidič oči.

"Snad mobilem!"

Řidič dělal, že nerozumí, a dodal: "Počkejte. Za chvíli pojede sypač nebo traktor ze statku. Ten nás vytáhne."

"Děkuju pěkně. Teď už to dojdu," rozhněvaně poznamenal -tin a vyrazil po silnici dolů. V husté mlze neviděl ani na požární zbrojnici. Přitom tam někde musela být. Dobře si pamatoval její oprýskanou omítku.

Lipová alej kolem cesty se vůbec nezměnila. Autobus i cestující brzy zmizeli v mlze za ním. Vydechoval hustou páru  a štrádoval si to dolů. Za prvními domky se silnice rozšířila. Tam tušil obecní úřad. Pro jistotu došel až k nažloutlé budově. Na ceduli vedle vchodu stálo: "Místní národní výbor Zdobnické Záhoří". Asi natáčejí nějaký film z doby socialismu, pomyslel si. Za obecním úřadem v bývalé mlékárně by měla být prodejna. Ano. S nápisem "Jednota". Zase nějaká kulisa.

Vešel a pozdravil stylově, "čest práci!" Prodavačka s sebou trhla a špitla něco neurčitého. I nabídka zboží věrně napodobovala rok 1989: kondenzované mléko, staré rohlíky, olezlý salám a na pultě Rudé právo.

"Jaký film se tu natáčí?" zajímalo -tina.

"Pročpak by se tady měl natáčet nějakej film?" utrhla se na -tina bába. Znal tu reakci. Tak se chovali lidé z vesnice, když je někdo překvapil nezvyklou otázkou.

"Vždyť tady máte všechny nápisy jako za socialismu."

"Jestli nepřestanete provokovat, zavolám na vás esenbáka," znervózněla prodavačka.

"Toho vám sem taky namaskovali?"

Mlčela. Pak si -tin uvědomil, že ji přece musí znát. Je to jeho rodná vesnice: "My se musíme znát. Narodil jsem se tady. Jsem - tin xxx od Rykrů. Kterápak vy jste?"

"Nepoznala bych tě. Míval jsi takové kudrnaté vlasy. Vždyť naše Dana  s tebou šla k zápisu do školy. Já jsem Šprincová," roztála prodavačka, "pročpak si myslíš, že by se tady natáčel nějakej film?"

"Inu, místo obecního úřadu máte MNV ... . Ten přece skončil po revoluci."

"Po jakej revoluci?"

"Teto, nedělejte si legraci. V roce 1989 byla revoluce a komunisti byli svržený."

"Co to poudáš? U nás se nic takovýho neříkalo. Ani od autobusu z Roketnice jsme se nic takovýho nedověděli," měřila si ho nedůvěřivě. Už jako dítě býval takový hloubavý. Říkali, že je "divnej". Že by se z těch škol ve světe dočista pobláznil?  

"No, nejdřív svrhli komunisty, pak se stal prezidentem nějakej Havel."

"Prosimtě, Havel, vo tom jsem nikdá v televizi neslyšela."

"Potom se odtrhlo Slovensko."

"Neřikej! A co Morava, ta taky?" 

"Ne. Pak se rozdaly továrny v kupónovej privatizaci," přešel -tin do místního dialektu a hned zalitoval, že použil slovo "kupónová". To stařence jistě nic neřeklo, "komunisti, co měli nakradený, převzali ty továrny, zrušila se vojna, vstoupili jsme do NATO a do Evropskej hospodářskej unie. Všechno se vrátilo živnostníkům, póle i dílny i baráky. No všechno ne, Židům a Němcům se nevrátilo nic. Potom taky zkrachovaly státní statky a lidi utekli z venkova. Nakonec jsme se zadlužili a celá Evropská unie se rozpadla ..." nazdadřbůh vykládal, co si tak povzpomínal na události posledních desetiletí, "jo a taky se může cestovat všude po světě. Auto si člověk může koupit, jaký chce ... . nechápu, jak ste se před tim celou tu dobu mohli schovávat, co se třeba stalo se zdejším státním statkem ..."

"A co ty? Máš rodinu? Kde děláš?" zajímalo tetku více.

-tin se zarazil. Nechělo se mu vykládat všechna ta povolání, kterými prošel, štěstí i neúspěchy ... Musel si sednout na lavici pod oknem, aby mohl pronést: "Já jsem tím tak nějak proplul. Včera jsem se rozvedl a dneska jsem se vrátil domů ..." Položil obličej do dlaní a mnul si tváře, aby si ho zahřál a aby nemusel mluvit dál.