Nejhorší bylo sucho

 Nikdy neměl zeď,
kam by namaloval jakýkoli den,
pouze ten jeden,
vylisovaný mezi lahváčema
měl pro něho barvy

 Odmítal se zařadit na čísla stránek,
proto ho čtou
dětský smích mu lechtá chodidla
v očích zvony otevírají srdce
lampy servou zmačkaný plakát
obscénní sprostota pouze naoko
usíná něhou

 Sojčími pery psal ukolébavky
na hajzlpapír pak trousil sliny
dokud bylo co pít
ožralý slovy

 Nikdy ho nechápali,
jak také mezi svými rodinkami
a radiátorem, kde se reguluje
i prach na koberci

 V tom byla jeho svoboda
v rukávech svetru a věčně otáčené sklenici
A přece se točí

 Chtěl sněhové vločky
jediný šat nezařazeného
jediná hudba toho,
kdo šel na nervy
a miloval

 Vzali mu svobodu tehdy,
kdy měl jedinkrát jasno o volnosti
Chtěl být sám v prosincové noci
zatím suchý listopad
kousl ho do ohryzku na nejcitlivějším místě

 Sám uprostřed davů
hluchých, slepých, němých
s proslovy, které nemají jazyk
v kvádrech, kde není místo pro díry
s hranou slušností,
kde chybí cit

 Tak si to nepředstavoval,
osaměl v tlačenici
ani jedna z vloček
se k němu neprodrala
 Byl sám uprostřed zástupu
jenž ho neviděl,
i když se mu přišel poklonit

 Nejhorší bylo

to sucho