O lesních zvířátkách a strašidýlkách

Rostl byl, jednou jeden hluboký les. V tom lese žila všelijaká lesní zvířátka – zajíci, veverky, lišky, ptáci, vlci, houby, srnky a mnoho dalších. Žilo se jim vesele a bezstarostně, žádná práce, jenom pastva, popřípadě lov, a vyměšování. Výjimečně bylo nutno prchat před hajným, což ovšem nebyla žádná námaha, neboť tamější hajný byl slepý jak patrona a nerozeznal lišku-savce od lišky-houby.

Jak už jsem řekl, život zvířátek v onom idylickém lese byl idylicky idylický. Jednoho dne však nastal dramatický zvrat – do lesa se nastěhovala – strašidýlka. Tím pádem bylo po nočním klidu – ten se doposud striktně dodržoval, vždy od 22:00 do 4:00 – , strašidýlka hulákala a vřískala klid neklid a budila všechna zvířátka, s výjimkou sůviček a netopýrů, které pro změnu rušila od oběda. Netrvalo dlouho, a zvířátka byla už dost nakrknutá. „Tohle by nešlo, včely z toho stresu přestaly kálet med!“, rozčiloval se Medvěd. „No bodejť, dyť jim od toho řevu chcípla královna, tak truchlej“, glosoval Jelen. „Zajíci vůbec nevylejzaj z děr“, hořekovala Liška. „A žížaly sou taky nejmíň metr pod zemí!“, zařičel Krtek. Medvěd, který se ustanovil šéfem veškeré lesní zvěře v korunách, podrostu i pod zemí, to shrnul: „Vzpomeňte si, nevol– vlastně, přátelé, jak nám tu bylo všem krásně, za těch starých časů… No chybělo nám snad něco?!“ Jeho tvář začínala brunátnět (což ovšem přes chlupy nemohlo být vidět). „Má pravdu!“, přitakávala zvěř. „Až co ta pakáž strašidelná přitáhla, všechno šlo do hajzlu!“ „Jasně, ty průhledný svině!“, řvala zvířata jako jeden hlas – v tu chvíli se snad nejvíc podobala lidem – „Prů-hledný svině! Prů-hledný svině!“ skandoval dav. „Pryč s něma, vyženem je z našeho lesa ven!“, završil Medvěd seanci, a ihned začal vymýšlet plán akce.

Mezitím strašidýlka zvesela strašila a záležitosti smrtelných hovad je naprosto netížily. A která strašidla že se to do onoho lesíka přifařila? Tak především Hejkal, Smejkal, Krutibrk, hejno duchů, druhé hejno duchů, Ruprecht, dále 3 lesní žínky, 2 žínky mycí a baba Vidlibaba. Asi by bylo záhodno pozastavit se nad jejich popisem:

Prvně jmenovaný, Hejkal, je notoricky známý z všemožných konvenčních pohádek, jakožto osoba opičího vzhledu, vydávající skřeky, hejky apod., za účelem vyděšení lidí. Efekt zpravidla umocňuje skoky za krk a rajtováním na oněch lidech. Smejkal, to je podobný případ; je však urostlejší, lysý, v podstatě člověčího vzezření. Charakteristickým poznávacím znakem je výrazné alkoholové aroma, jež je cítit doslova a do písmene „na sto honů“. Lidi nenapadá, pouze se válí po zemi a nechává o sebe zakopávat. Děje se tak vždy za tmy, takže lidé si pak myslí, že se jim smekla noha – odtud „Smejkal“. Je nebezpečný zvláště ženám, na něž má spadeno, díky čemuž má další krajový název Šustil… Oproti tomu Krutibrk má spadeno toliko na muže, a co jim provádí, to myslím vyplývá z jeho pojmenování jasně. Kdo se s ním v lese za šera potká, ten je jako muž odepsán. Hejna duchů poletují a všelijak povykují, což je obecně známo i malým dětem, stejně jako jejich vzhled. Co říci o Ruprechtovi? Soudě podle sociologického průzkumu, provedeného PhDr. Doležalem, zastává tento v hierarchii komunity nejvyšší post, jedná se tedy o šéfa strašidel. Za živa to prý byl jakýsi ukrutný šlechtic, který byl tak ukrutný, až se ukroutil, a po smrti pochopitelně nedostal klidu. Oděn je dle poslední korutanské módy (sedmnáctého stol…), pouze poněkud průsvitný, prohání se po mýtinách i mezi stromy na bezhlavém koni (o častých kolizích svědčí množství boulí). Lesní žínky jsou vskutku krasavice. Všechny byly navíc panny, dokud ovšem nepotkaly Smejkala. Žínky mycí už tak hezké nejsou. Leží na pokraji lesa, vlastně se ještě nepohnuly, zapáchají… Nabízí se spekulace, že vlastně o žádné nadpřirozené bytosti nejde, že je tam prostě nějaký člověk pohodil. Kdo ví? Baba Vidlibaba žije v chýši uprostřed nejtemnějšího lesa, kde nežije ani zvěř. Ví proč. Když ji posledně spatřila zbloudilá veverka, zkameněla a spadla jí ze stromu na hlavu. O jejím vzhledu asi tolik – je hnusná, hnusná, hnusná!

„Tak je všechno oki?“, syknul Medvěd. Zajíc vztyčil palec. Stejně učinili Krtek, Liška, Užovka, Jelen, Veveřák, pták Ohnivák, Jezevec, Tarzan, Srna, Hajnej, Kuba, Anče, Prase divoké a další. Medvěd odpočítal na prstech a komando smrti se pohnulo vpřed. Krtek pod zemí, Pták Ohnivák s Tarzanem vzduchem, ostatní vedli pozemní útok. Strašidla měla zrovna merendu, seděla kolem ohně, popíjela gin. Masívní útok je zaskočil. Po krátkém, nerovném boji bylo rozhodnuto. Strašidla byla pochytána a připravena k převozu do Trautenberkova zvěřince. Medvěd si stoupnul jednou zadní nohou na Ruprechta a chystal se k vítěznému proslovu, když vtom se přišourala s holí a tradičním zpožděním Vidlibaba. Zvířata, jak ji spatřila, hrůzou a odporem pochcípala. Efekt minul Krtka, protože má zakrnělý zrak, a Hajného, jelikož si zapomněl brejle. Dali se na útěk, Krtek se začal zahrabávat, bohužel pro něj do ohniště, Hajnému se uprchnout podařilo. Přesto však tu ještě někdo zbyl – Medvěd, který byl zaslepen úspěchem. Než stačil procitnout ze svého opojení, odvedla si ho babizna k sobě do chaloupky a učinila ho svým manželem. A jak to dopadlo s ostatními strašidly? Inu, zůstala v lese a jestli je nikdo nevysvobodil, straší tam dodnes.