Vítej doma III

Přestávám s tím bojovat a prostě rezignovaně usínám, alespoň doufám, že usínám.
Schmizerova tvář se nade mnou směje a za jeho hlavou je jen strop z něhož visí světla skromný lustr.
,,Vida,’’ raduje se Scmitzer, ,,pán je zvyklý na alkohol, ale na hypnotika reaguje podstatně hůře, tak vstávat, vaše lordstvo.’’
Jsem připoutaný k lůžku a hlavu mám pevně zafixovanou : netuším, kde bych mohl být.
,,Kdybyste chtěl, můžete klidně křičet. Bude vám to nic platné, jelikož je to tu téměř zvukotěsné a navíc - jste stále v blázinci a tady je křik více než obvyklý. Ale prosím, račte to zkusit.’’
,,Kde to jsme?’’
,,Ve sklepení sanatoria. Útulné, že?’’
,,Co má být tohle? Aprílový žert v květnu?’’
,,Víte, co je dnes za noc?’’
,,Noc adventistů sedmého dne?’’
,,Myslím z hlediska lunárního.’’
,,Že by to bylo dnes přesně padesát let, co opice poprvé přistály na měsíci? Tak vznikla planeta opic, je to tak, pane doktore?’’
,,Ale vy vůbec nespolupracujete. Jak chcete, nepůjde-li to po dobrém, půjde to jinak.’’
,,Žádná lízátka ani obrázky nebudou?’’
,,Ty prášky na vás ale působí duchaplně. Tak tedy, jak vy jistě nejlépe z této místnosti víte - dnes je úplněk, sice schovaný za mraky, ale už se nám ti černí beránkové trhají…’’
,,Jak s tím souvisí to moje spoutání? To se jako doma o úplňku takhle svazujete? To z vás má vaše stará asi radost, že jste takovej úchyl, děkuju, ale do vašich sado manželských povinností jste mě tahat nemusel.’’
,,Jde o Annu! Ahá, takže jsem si přece jenom vynutil vaši uváženou pozornost. Ten pohled, který se vám teď naskýtá, na ten si zvykněte, budete ho vídat velmi často.’’
,,Tak dost kravin, o co vám jde, Schmitzere?’’
,,Vždyť jsem vám to už řekl, jde o Annu, o mou Annu.’’ Doktor Schmitzer dělá pauzu a nadechuje se. ,,Víte, někdy se vám může stát, že potkáte dívku a ta se vám bude fyzicky líbit, pak ale, když má dojí na - vy víte co, tak to najednou nejde… Ale nezoufejte, chyba není ve vás, je v ní. Jako muž se cítíte špatně, jste frustrovaný, máte pocit, že jste zklamal, selhal. Co teď? Radím vám, a radím vám dobře - pryč od té dívky, pryč a to co nejdřív, jinak se můžete stát impotentním. Napořád. Udělal jste prostě chybu, dal jste jen na vizuální vjem a - neočuchal jste si jí. Pak ale potkáte někoho a aniž by vás třeba ta žena nebo dívka vzhledově uchvátila, víte, že to tam je, že to jde, že vám stojí jako nikdy předtím. Takové dívky se chytněte a nepouštějte.’’
,,Takže jste si očuchal mě a hned se vám postavil? Ale Schmitzere - já nejsem dívka, to by nešlo, navíc nejste můj typ.’’
,,Dost!’’ řve mi Schmizer zblízka do obličeje. ,,Jakmile ji sem přivezli, tak mi to bylo jasné, prolnuli jsme se, musel jsem ji mít, ale blížil se úplněk, nešlo to, nemohl jsem riskovat.’’
,,Takže vy věříte těm povídačkám o vlkodlacích? Myslím, že byste se tu měl ihned zapsat jako pacient, Schmitzere.’’
Schmitzer nijak nedbá mých slov pokračuje:
,,Potřeboval jsem někoho jako jste vy : samotáře, někoho, kdo opravdu nemá rád lidi, sexuálně nevybouřeného, a teď mi pomůžete najít lék pro Annu.’’
,,Lék na vlkodlačivost? Prý pomáhají stříbrné kulky, v rozumných dávkách, dle předpisu.’’
Schmitzer mizí z mého dohledu, je slyšet skřípavý zvuk železa, jako když někdo odhrnuje záclonu.
,,Ještě počkáme až se mraky úplně roztáhnou. Zatím vám s dovolením píchnu tohle.’’
,,Nepovoluje se!’’
Přistoupuje ke mně s injekční stříkačkou.
,,Vykašli se to, ty magore!’’
,,My už si tykáme?’’
Píchá mi to.
,,Šup a je tam - teď už si můžeme tykat,’’ přistoupuje na osobnější vztah doktor magor Schmitzer.
,,Jdi do prdele! Co to bylo?’’
,,Tlumící lék.’’
,,Co by měl jako tlumit?’’
,,Příznaky toho, co by se z vás stalo, kdybych teď úplně odhrnul záclonu a měsíc by na vás zpříma zasvítil.’’
,,Tak to udělej, odhrň záclonu, nech ten blbej měsíc, ať na mě zasvítí! Nic se nestane, nic takovýho jako vlkodlaci není, ty uchylácký pako.’’
,,Prosím…’’
Schmitzer odhrnuje záclonu. Na okamžik jako by mi selhaly plíce, ruka, do které mi vpíchnul tu věc mi skoro hoří, srdce mi chce vyskočit: pálivá sžíravá bolest.
,,Dobře, dobře, stačí!’’
Záclona se znovu zatáhla. Vydýchávám se.
,,Zřejmě jsem vám toho dal málo. Přidám dvojnásobnou dávku.’’
Píchá mi to a mě se vlastně dělá celkem dobře.
,,Jedno mě zajímá Schmitzere: jakou roli v tom všem má Marie?’’
,,Jakou? Žádnou. Je to mladá, hloupá a znuděná kráva. Tohle jí zajímá, vzrušuje ji to, a asi se jí trochu líbíte-, představa vás, jak ležíte spoután na lůžku nebo jak jste zavřený v kleci a my na vás testujeme všemožné léky, se jí líbí ještě více.’’
,,Petra je taky tvoje práce?’’
,,Tak trochu. Dal jsem slečně Svobodové pár kapslí Apomorfinu - takové emetikum vyvolávající silné zvracení. Dvakrát potažených kapslí, takže je pepsin v žaludku rozpustí až za pár hodin.’’
,,Proto jí bylo zle až doma.’’
,,Ano.’’
,,Tohle se provalí, nemůže ti to vyjít.’’
,,Už mi to pomalu vychází.’’
Schmitzer se otáčí, mizí, pochvíli se vrací a v rukou drží dva dvd disky. Tuším, co jsou zač.
,,Záznamy z kamer.’’
,,Přesně tak,’’ směje se Schmitzer. ,,Na jednom je zaznamenáno jedno deštivé odpoledne na pokoji tři a na druhém, v levém horním rohu, je cosi podivného, velkého a chlupatého, jak trhá pana hlídače Ruska na kusy. Záznamy nejsou nejkvalitnější, ale pro identifikaci stačí.’’
,,Co tím chceš říct?’’
,,Na tom večerním záznamu jste vy, jak se evidentně kvůli něčemu hádáte s hlídačem, pak mizíte, a v mžiku na něj štvete cosi, co vypadá jako váš obrovský pes.’’
,,To nechápu.’’
,,Je to Anna, ne vy.’’
,,Bože…’’
,,Ten vám nepomůže, nejhezčí na tom domácím videu je, jak se k tomu psovi tulíte, když je po všem. A pro veřejnost, jste prostě musel zmizet. I se svým pejsánkem.’’
,,Nic absurdnějšího jsem nikdy neslyšel.’’
,,Po vás se nikdo nějak zvlášť shánět nebude, že?’’
,,Polib mi prdel! Co to seš, sakra, za člověka?’’
Jeho obličej se přiližuje, je tak blízko, že cítím pach z jeho úst.
,,Jsem jen umělec, poháněn nehynoucí láskou, který se musel dívat , jak jeho vyvolenou prcá lidská hyena, která si nezaslouží žít. A to mě tak trochu nasralo.’’
Pomalu se vzdaluje, fixuje očima ty mé (snažím se nemrkat), potom se se svým vítězoslavným pohledem otáčí, aby kamsi položil ty dvě dévédéčka.
,,Naštěstí to všechno posloužilo svému účelu,’’ říká po chvíli. ,,Udělal bych cokoliv, cokoliv, abych Annu měl.’’
,,A co chceš pak udělat se mnou, myslím, až budeš mít ten lék?’’
Jeho obličej se znovu objevuje na stropě.
,,Až budu mít ten úplně nejlepší a nejvhodnější lék pro sebe i Annu, a až budeme já a ona stejní, pak z tebe udělám naši svatební večeři. Třeba do psích mističek.’’
,,Ty se tím chceš stát taky?’’
,,Jistě, až budu vědět, že to budu mít ale úplně pod kontrolou. Život je nudný, hnusný - pryč, pryč, pryč z něj. ’’
,,Co tvoje žena a děti?’’
,,Pryč od nich.’’
,,Pak kdo je tady hyena.’’
,,Ano, a- co to?’’
Něco zašramotilo na chodbě. Využívám šance: volám o pomoc.
,,Nebuďte směšný - jediný, kdo má klíče od této části budovy je v této chvíli pouze slečna Marie.’’
Schmitzerův obličej mizí.
,,Haló?’’ volá, ale z chodby se neozývá žádná odpověď. ,,Kdo je? Marie?’’ Žádná odpověď. ,,Hm.’’
Doktor Schmitzer dělá pár kroků zpět, ze stolu bere něco - na poslech - kovového a znovu se přemisťuje ke dveřím, které pomalu odemyká.
Celou dobu vidím jen špinavý strop plný pavučin, vlhkých map od nesčetných vytopení, pár stínů, které přelétávají sem a tam. Jsem oslepován drobným kuželem světla z žárovky nade mnou. Mžitky.
Schmitzer vykřikl a něco vráží do stolu na němž ležím. Lůžko vyjíždí z původního postavení, mimo světelný kužel. Doktor křičí, sténá, prosí nově příchozího, který těžce a hlasitě funí. Vrčení přerušje hlasité zadunění - Schmitzer s vyraženým dechem sípe a pak už jen, tišeji a tišeji, chroptí.
Hlasitý a horký dech se blíží. Čekám a chvilku nic, až se na stropě zjevuje Annin obličej se zakrvácenými ústy. Její hlava se zpocenými vlasy, rozšířenými nozdrami a rozšířenými zorničkami. Namísto pozdravu mne vášnivě líbá a tře mi rukou rozkrok. Cítím v ústech pachuť krve. Anna odemyká, rozvazuje pouta, uvolňuje fixaci hlavy, osvobozuje mne. Hlava se mi z počátku motá, ale po chvíli, je mi zřejmé, že na podlaze leží mrtvý Schmitzer s roztrženým hrdlem. Anna mi pomáhá vstát, trochu vrávorám. V koutu místnosti je velká klec, ve které jsem měl být chován, vedle stůl s chirurgickými nástroji, naproti cosi jako malá chemická laboratoř, pod stolem leží všelijak skroucené Schmitzerovo tělo, kterému se z tepen krku ještě řine krev. Vyznávám Anně lásku a ptám se, kde je Marie.
,,Na samotce, a na chodbě, částečně.’’
,,Ach tak. A co teď, my?’’
,,Půjdeme odsud.’’
,,A kam?’’
,,Ven.’’
,,A co venku?’’
,,Venku je úplněk, lásko.’’