Pozdní odpoledne

Vycházející slunce váhavě odkrývá tajemství,

z povzdálí smutně pozoruje

jeho rezignovaný postoj nad tím,

že je sám.

Objeví se, jako každý den,

                nejdříve si ho odspoda prohlíží,

                poté ho paprsky objíždí,

jako by nemohl uvěřit,

že tu stále stojí.

Stejně a nehybně,

zrovna tak

 jak včera.

Obzor už překlenul, nyní se vrací,

jemu hra na schovávanou není cizí,

on se podívá a hned zase ztrácí

a doufá, že ten druhý to pochopí

a zmizí.

„Mé větve jsou již vyschlé,

snad včera, kdy v nich bylo ještě trochu vláhy,

to vydal bych se  rychle,

prošlapávat stezky, k minulosti zády.

Prochodil bych svět,

mokrý od potu i slz,

a našel bych ten květ,

nakonec postavil si tvrz.“

Jenže on se dál spokojí jen se svými trny,

protože občas zahlédne i malý list,

což ho přiková právě tam, kde stojí,

to nadšení, že za ním přišel i do těchto míst.

………

Slunce zapadá,

dnešek skomírá,

a zatímco spíme,

přetvoří ho na včera.