Koně

Hubená dívka seděla ve stínu rozkvetlých stromů a malovala klacíkem do písku siluety krásných dam. Alespoň jí se zdály krásné. Lípy voněly a srdcovitými listy ovívaly kamennou tvář usmívající se sochy panny Marie. Matka stála ve dveřích a plakala. Dva pánové jí odevzdali vláčnou loutku, kterou doposud podpírali. Řekli na shledanou a odcházeli. Dívka se zmateně dívala za nimi.
Pak přešla pohledem na koně s povozem, stáli pokojně na úzké silnici nedaleko hospody a čekali. Přistoupila k nim a prsty jako hřebeny pročesávala plavé hřívy. Ty pohyby ještě dětských rukou byly krátké a úpěnlivé. Oči koní za dlouhými řasami zlatavě jiskřily ve večerním slunci. Dívka se rozhlédla po prašné ulici, zatímco se hnědé dveře tiše zavřely. Dva pánové se sklopenými hlavami zmizeli za rohem oprýskaného domu.
Hladila teplá těla, vyzařoval z nich klid, který obrušoval bolestivé hrany. Viděla před sebou tatínkovu tvář, důvěrnou a přesto tak cizí, zvláštní úsměv, omluvný a zároveň vítězný. Tím úsměvem se cítila zrazená, v té chvíli jakoby vykloubená ze svých malých jistot.
Dívka nehybně stála u koní, jen ruce byly stále živé. Hebké huby odfrkávaly v nepravidelném rytmu a dlouhé vlasaté ohony odháněly dotěrné mouchy. Domů přišla až za tmy.