Ranní pozdravy

Zná to každý. Ráno zazvoní budík a nastartuje se tradiční ranní koloběh.

Na jedné straně se semele rozcuchaný, nevyspalý, hladový a tudíž také špatně naladěný tvor, na druhé straně pak vyskočí učesaný, oblečený a jakžtakž kultivovaný homo sapiens, který má na první pohled s předchozím shodný jen občanský průkaz.

Venku je podmračeno, nevlídno, zima, drobně poprchává…. Psa by nevyhnal. Vás ovšem ano.

Mrzutě kráčíte k zastávce autobusu, lomcují s vámi poryvy větru. Mezi pokusy o udržení rovnováhy a koordinací spodních končetin vás zaplavuje ukřivděný pocit na nespravedlnost světa. Jak se to mohlo stát? Vytrženi z ráje peřin, tepla, sucha a snění se v téhle slotě šinete na zastávku MHD. Je to vůbec normální? Tohle je ta slavná civilizace? V době mamutů by nikdo v takové mizérii nevystrčil z jeskyně ani malíček, natož celého člověka! Kde zůstal humanismus?!?! O zdravém rozumu ani nemluvě…

Na ostrůvku už postávají stejně zachumlané postavy. V jejich tvářích čtete, že se taky ještě smiřují s tím, kde jsou. Zařadíte se mezi ně. Místa, kde fouká nejméně, jsou už zabraná. Slota. Ponurost. Zima.

Autobus přijíždí. Mokrý, umolousaný model, co brázdí silnice už dobře třicet let. No co, vy konec konců taky, dokonce víc než to…

Dveře rachotiny se s vrznutím otevřou. Mrzutě se chystáte protáhnout kolem řidiče, když v tom se ozve velmi hlasité, veselé: DOBRÝ DEN MILÁ SLEČNO, ZDRAVÍM VÁS DÁMO, RAČTE DÁL, MLADÝ PANE…“

V první chvíli usedám na sedačku poblíž dveří a ani mi to tak docela nedochází. Že by si nás řidič s někým spletl? Nebo zdravil tu paní vedle? Proč by nás všechny, proboha, zdravil, kdyby nás neznal? Nebo…nebo si ráno trochu „cvakl“ něčeho silnějšího, aby mu dnešní den nepřipadal tak šedivý???! Šmarjá!! To by tak ještě scházelo.

Okamžitě pojmu k tomu dobrému muži nedůvěru. Ze své pozice na něj dobře vidím. Dušuji se, že budu sledovat koordinaci jeho končetin, obratnost při točení volantem a při sebemenším zaváhání raději vyskočím a počkám na další spoj. Neklidně se uvelebuji na sedačce. To bude jízda. Řidič halasně pozdraví ještě několik nastupujících a autobus se rozjíždí. Řídí ale skvěle, klidně a bez jediného náznaku nejistoty.

Když autobus přistane u další zastávky, dveře se otevřou a show pokračuje.

„DOBRÝ DEN MADAM, DOBRÝ DEN HOLČIČKO, KRÁSNÝ DEN PANE…“

Je to neuvěřitelné!

Na další zastávku už čekám s napětím. Jen co řidič spustí svou zdravici příchozích, už se nepokrytě culím. Se spolucestujícími si vyměňujeme pobavené úsměvy. Dalším zastavením se rovněž kuckavým smíchem prodýchám.

Při dalším už mě však smích trochu opouští. Mezera mezi zastávkami je delší. Přemýšlím o tom chlapíkovi za volantem. Rozhlédnu se po autobuse, vidím pobavené tváře. Samotné mi ještě oči slzí od smíchu. Kdyby mi někdo před čtvrt hodinou tvrdil, že mě za chvíli něco dokáže rozesmát k slzám, nevěřila bych. Na další zastávce už zdravici vyslechnu beze smíchu, zato s rostoucí úctou k člověku za volantem. Vystupují nějací lidé a říkají „nashledanou“, kynou hlavami směrem k řidiči.

Přistihnu se, že už si sama v duchu v hlavě formuluji slova, kterými se s řidičem rozloučím až budu vystupovat.

Zastávky míjejí, lidé vystupují, nastupují, pozdravy se vyměňují jeden za druhým.

Venku je stále tatáž slota, mokré chodníky, chladno, vichr…a já se usmívám…a je mi dobře.

Když se za otevřenými dveřmi objeví lem zastávky, kde vystupuji, zvednu se. Slyším se jak zdravím a přeji řidiči krásný den.

„I vám, i vám, nádherný den vám přeji,“ říká s úsměvem, a když se otočím, dokonce mi i zamává.

O tři dny později, když hovořím u zkoušky ze sociální psychologie, si na tohoto muže znovu vzpomenu. Velmi pravděpodobně nečetl žádná tematická skripta, přesto byl svým způsobem výborný sociální psycholog – dokázat takové množství rozmrzelých lidí příjemně naladit, natož je přimět k pozitivní interakci, to už je tedy kumšt.

Tak...třeba jej také potkáte. Moc bych vám to přála.