O chytrém Kakankovi a hloupém Kele

O chytrém Kakankovi a hloupém Kele

 

Na motivy z knihy Ilegi Ödulöga Sobí lidé

 

Prolog: Žila kdysi v tundře žena z národa Čukčů se dvěma dětmi a mužem, který se jmenoval Kakanka. Léta spolu všichni žili šťastně. Až jednou v létě, když se svým stádem kočovali Sibiří, stala se jim nemilá příhoda. Navštívilo je Kele. Kele to je zlý duch východní Sibiře. Tělem podobný medvědovi, ale mluvící lidským hlasem. Kele přináší neštěstí lidem.

 

OBRAZ 1

 

žena: Půjdu do tundry pro jahody.

 

Kakanka: Jen jdi ženo. Ať máme pro děti něco sladkého. Jen dej pozor ať nepotkáš zlé Kele.

 

žena: Dám pozor.

 

Vychází ze stanu a sbírá jahody. Pobrukuje si neurčitý popěvek. Na scénu přichází čenichající Kele. Všimne si ženy.

 

Kele: Kolik máš dětí

 

žena: Dvě!

 

Kele: Jak se jmenuje tvůj muž?

 

žena: Kakanka! Kakanka se jmenuje.

 

Kele: Vrať se domů.

 

Žena couvá a rychle vběhne do stanu.

 

Kele: Hm, mám chuť na dětská játříčka. Konečně zase mohu škodit lidem.

 

Mne si tlapy.

 

OBRAZ 2

 

Ve stanu leží muž a dvě děti. Žena k němu poklekne a zatřese jím.

 

žena: Vstavej Kakanko. Musíš něco udělat. Kele obchází kolem našeho stanu.

 

Kakanka vstane. Ozve se Kele.

 

Kele: Jsou už Kakankovi děti dospělé?

 

PAUSA

 

Kele: Jsou už Kakankovi děti dospělé?

 

Kakanka: Och to volá Kele! Nabrousím nůž!

 

Kele (zpívá): Ach, Ach, Kakankovi děti jsou již veliké. Sním jejich játříčka!

 

Děti: Jé my se bojíme.

 

Kakanka: Nebojte se! Kele je hrozné, ale hloupé.

 

PAUSA

 

Kele: Kakanko!

 

Kakanka: Co je?

 

Kele: Dej mi jedno dítě!

 

Kakanka: Nedám!

 

Kele: Tak tě sním. I se stanem vás spolknu.

 

Spolkne stan. Kele si hladí břicho.

 

Kele: Ha-ha-ha! Všechny jsem vás snědl.

 

Kakanka: Nevadí. (jakoby z hlouby) Nám je tu dobře. Je tu teplo.

 

Kele: A ták! Vyženu vás tedy ze svého břicha.

 

Kele zvrací.

 

Kakanka vyleze ze stanu a prořízne Kele hrdlo a opět zaleze.

 

Kele: Och-och! Bolí mě krk. Podejte mi rychle dítě, namažu si krk jeho tukem.

 

Kakanka: Otevři tlamu, hodím ti do ní dítě.

 

Kakanka na ženu: Podám mu měch s močí.

 

Kele otevře tlamu. Kakanka vyhodí měch s močí. Kele jásá a polyká měch.

 

PAUSA

 

Kele:Kakanko, ty jsi mě podvedl.

 

Kakanka: Cho-chó! Podvedl jsem tě!

 

Kele: Zalezu k vám do ložnice.

 

Kakanka: Zalez.

 

Kele vyplázne jazyk a leze do stanu.

Kakanka spálí žhavým polenem Kele jazyk.

 

Kele:Och-och! Já jsem se spálil. Och-och-och.

 

Kele nemotorně poskakuje.

 

PAUZA

 

Kele: Musím si trochu zdřímnout, jsem velmi unaven.

 

Lehne si a hlasitě chrápe. Kakanka vyleze ze stanu nanosí dříví kolem chrápajícího Kele a zapálí ho.

 

Kele: Ach-u-och! To je tu najednou horko! Uhaste oheň.

 

Kakanka: Počkej! Otevři ústa. Hodím ti do úst dítě. To víš, mám jich doma moc. Rád se jednoho zbavím.

 

Kele otevře tlamu. Kakanka mu do tlamy hodí hořící poleno.

 

Kele: Ach, ach! Spálil jsem si ústa! Proč se mi posmíváš?

 

Kakanka: Cho-cho-cho! Proto se směji, že jsem tě zabil.

 

Kele: Jak to zabil? Vždyť jsem dosud naživu. Počkej, já tě sním!

 

Kakanka: Nikoli! Nesníš! Ty jsi mrtvý. Jdi k moři.

 

Kele: Ach ták.

 

Kele pomalu odchází.

 

Kele: Kakanka mě zabil. Kanka mě zabil! Jak budu nyní jíst dětská játříčka?

 

Obraz 3

 

žena: Ty jsi Kakanko tak chytrý a statečný.

 

Kakanka: Já vím!

 

žena: Děti už snědly jahody.

 

Kakanka: Půjdu na lov a přinesu jim něco dobrého.

 

Děti: Játra! Játříčka! Mňam.

 

Kakanka: Dobře zabiju sobí mládě a přinesu vám lahodná játříčka.

 

Děti: Anó.

 

Opona

 

Dějství druhé

 

obraz 1

 

Ve stanu leží Kakanka se ženou a dětmi.

 

Kakanka: Tady je hrozná zima. Přitul se, ať se zahřeju.

 

žena: Kdyby alespoň pořád nefoukalo…

 

Kakanka: Sněžný šaman dělá vítr… Počkej odříznu sněžného šamana.

 

Kakanka se posadí a vyndá si nůž. Chvíli sedí a tiše se soustředí. Pak rychle sekne nožem ve vzduchu a vítr přestane skučet.

 

Kakanka: Odřízl jsem sněžného šamana!

 

žena: Dík. Jsem ráda, že mám takového muže.

 

děti: Kakanka je mocný odřízl sněžného šamana.

 

Opět začne skučet vichr.

 

Kakanka: Neodřízl jsem sněžného šamana. Jeho kouzlo je mocnější než mé.

 

žena: Aha.

 

žena: Neměl by ses jít podívat ven na stádo, aby se nám v té vánici nezatoulalo, nebo aby ho neodehnal zlý člověk.

 

Kakanka: Hrozně tam fouká. Nikam nejdu. Vůdčímu býkovi jsem svázal přední nohy a samice se budou držet u něho. A kde by se tu uprostřed Sibiře vzal teď ve vánici zlý člověk? Cho, chó. Ty jsi ale hloupá žena.

 

žena: Ještě že ty jsi Kakanko tak chytrý.

 

Kakanka: Stan je stejně zavátý sněhem. Musel bych se ven prohrabat. Pojď spát.

 

jedno z dětí: Můžu k vám?

 

Kakanka: Ne!

 

druhé dítě: A já?

 

žena: Ne!

 

zlý člověk: Jsem zlý člověk. A jdu ukrást Kakankova stádo. Ho, hó, jsou to dobré stádo. To si polepším. Stačí, když lapím hlavního samce a všechny samice i s mláďaty půjdou za ním. Je to prosté!

 

pausa

 

zlý člověk: To ale potom bude Kakanka chudý! On, jeho žena i jeho děti budou mít hlad! Nám zlým lidem ale takové věci nevadí. My se z nich radujeme. To je dobře, že jsem zlý. Hned se cítím lépe.

 

Zlý člověk odchází ze scény a chystá si laso.

 

obraz 2

 

Kakanka: Vichřice ustala. Půjdu se podívat na stádo.

 

žena: Jen běž Kakanko. Zabijeme soba. Došlo nám sušené maso a já i děti máme hlad.

 

Kakanka vyleze ze stanu a rozhlédne se. Žena vylézá za ním.

 

Kakanka: Někdo nám ukradl stádo.

 

žena: Ne!

 

Kakanka: Ano! Nemáme už žádné soby.

 

žena: Co budeme jíst?

 

Kakanka: Asi nic. Jsme chudí.

 

žena: To ale zemřeme hlady a naše děti také.

 

Kakanka: Sníme děti.

 

žena: Ne! Jdi a přiveď naše stádo.

 

Kakanka: Máš pravdu. Pokud ho neukradl zlý člověk, možná se jen zatoulalo a bude nedaleko.

 

žena: Vem staršího syna, ať se naučí, jak se loví sobi.

 

dítě: Anó. Hurá.

 

Kakanka: Dobře. Už umíš vrhat lasem?

 

dítě: Umím!

 

Kakanka: Naučím tě stopovat. Budeš mi pomáhat.

 

žena: Jenom aby jste nezabloudili…

 

obraz 3

 

Kakanka: Vidíš něco?

 

dítě: Nic nevidím. A ty?

 

Kakanka: Ne.

 

Pausa

 

Kakanka: Počkej. Vidím soby. Vidím soby! Jsme zachráněni.

 

dítě: Už je vidím taky!

 

Upřeně hledí oba do dáli. Kakanka si promne oči.

 

Kakanka: Ach ne! To nebyly sobi. To byla jen námraza na řasách.

 

dítě: Hm, nejsou tam žádní sobi.

 

Zase mlčky upřeně hledí do dáli.

 

Kakanka: Vidíš něco?

 

dítě: Ne. A ty?

 

Kakanka: Já už hlady nevidím.

 

dítě: Já už taky.

 

Kakanka: Je mi zima a mám hlad. Naše stádo odehnal zlý člověk daleko. Už ho nikdy nenajdeme. Jsem slabý a bolí mě nohy vrátíme se.

 

dítě: Mě mrznou uši.

 

Kakanka: Říkal jsem ti, ať si vezmeš čepici.

 

obraz 4

 

Na scéně je žena s druhým dítětem u stanu a vrací se Kakanka se synem. Uprostřed scény stojí sněhulák.

 

žena: Stádo jste nenašli.

 

Kakanka. Naše stádo odvedl zlý člověk. Je již daleko. Nemám sílu ho najít. Všechny stopy zavál sněhem vítr.

 

žena: A kde jste byli tak dlouho.

 

dítě: Zabloudili jsme. Kakanka nemohl najít náš stan.

 

Kakanka: Co to je?

 

žena: Udělali jsme zatím ze sněhu zlého člověka. Nyní ho potrestáme.

 

Žena se postaví před sněhuláka s klackem.

 

žena: Zlý člověče, proč jsi nám odehnal naše stádo? Vždyť budeme hladovět.

 

Pausa

 

žena: Ať ti upadnou nohy, ať zemřeš jako mi hlady a netěšíš se z našeho stáda zlý člověče.

 

Urazí část sněhuláka.

 

žena: Ták, zlý člověk je nyní bez nohou. Pomstili jsme se.

 

Kakanka: Hm.

 

dítě: Tam, tam někdo přijíždí.

 

Kakanka: Zlý člověk! A žene naše sobi!

 

dítě: To nevypadá jako naši sobi.

 

žena: To asi nebude zlý člověk.

 

Kakanka: Kdo by to mohl být?

 

žena: Že by hodný člověk?

 

Kakanka: Ano je to hodný člověk.

 

Přichází hodný člověk.

 

hodný člověk: To jsem rád, že vidím živé lidi. Ale proč jste tak smutní.

 

Kakanka: Máme hlad!

 

žena: Taky tě rádi vidíme hodný člověče.

 

hodný člověk: Jak víte, že jsem hodný člověk?

 

dítě: Nemáš naše soby.

 

hodný člověk: Aha!

 

Kakanka: Když jsme spali, přišel zlý člověk a odehnal naše stádo a my teď  umíráme hlady. Nemáme co dát do úst. Nemáš něco k jídlu?

 

hodný člověk: Proč ne, dám vám několik svých sobů.

 

žena: Ty jsi tak hodný.

 

dítě: Přeci jen jsou tam i naši sobi.

 

žena: Máš pravdu.

 

Kakanka: Takže je to zlý člověk.

 

hodný člověk: Ne, nejsem. Jsem hodný člověk.

 

Kakanka se napřáhne k ráně.

 

Kakanka: Ty jsi nám vzal naše soby! Teď nám je vrátíš zpět! Vezmeme si je zlý člověče.

 

Všichni ho začnou tlouct pěstmi.

 

hodný člověk: Vemte, vemte. Ale já nejsem zlý člověk.

 

Kakanka: Jsi! Máš naše sobi.

 

hodný člověk: Nevěděl jsem, že jsou vaši. Našel jsem to stádo půl dne cesty odtud a připojil ho ke svému. Nikdo u něj nebyl. Jen sáně a zakrvácené boty.

 

Kakanka: Nelžeš?

 

dítě: Lže

 

hodný člověk: Nelžu. Jsem přece hodný člověk.

 

žena: Nelže! Má hezké oči a… Má hezké oči!

 

hodný člověk: Ukážu vám ty boty.

 

Odejde pro boty.

 

Kakanka: Máme zase naše stádo!

 

děti poskakují

 

děti: Hurá, budou játra, játříčka.

 

žena: Nebudeme mít hlad!

 

Přichází hodný člověk.

 

hodný člověk: Tady jsou ty boty. Proto jsem vám říkal, že jsem rád, že vidím živé lidi. Když našel vaše stádo byly tam jen ty boty a prázdné saně. Všude jen krev. I psi zmizeli. Připojil jsem vaše soby ke svým vzal ty boty a uháněl pryč, až jsem narazil na vás.

 

Kakanka: Ale co se stalo se zlým člověkem?

 

žena: Jistě ho snědlo zlé Kele!

 

Kakanka: Ano, ano. Snědlo ho zlé Kele. To Kele je ale hloupé. Chtělo nám škodit a přitom udělalo dobrý skutek. Cho,cho,cho.

 

pauza

 

Kakanka: Děkujeme ti Kelééé!

 

Kakanka: Zlo nakonec potrestalo zlo.

 

žena: Ty jsi tak chytrý Kakanko!

 

Kakanka: Já vím.

 

hodný člověk: To je dobře, že jsem hodný člověk. Hned se cítím lépe.

 

Prolog: Tak dávní Čukčové žili mnoho tisíc let. Lovili soby a pásli svá sobí stáda. Mořští Čukčové směňovali tulení tuk a tulení kůže s Čukči z tundry za sobí kožešiny, parohy a sušené sobí maso. Své mrtvé pochovávali tak, že je nechali sníst psům a liškám, aby se jejich duše rychleji dostaly do nebeských lovišť, kde panuje věčné léto. Tam se pásla nespočetná stáda tlusťoučkých sobů s tučnými lahodnými játříčky, největší pochoutkou kterou Čukčové znali.  Pak se ale setkali s bílím mužem a ten zničil jejich svět. Svět nad kterým se rozprostíralo obrovské stanové plátno, jehož dírami prosvítající světlo věčného léta a jevilo se jim jako světlo hvězd.

 

Epilog

 

Na scénu přichází zlý člověk.

 

zlý člověk: Hm, ale jsou to dobré boty. Lepší než ty staré, teplé a pohodlné. A ta kůže, hm,hm. Však mi taky dalo práce, než jsem ji z Kele stáhl. Nemělo být tak hloupé a sníst mi psy.

 

pausa

 

zlý člověk: Jen toho stáda je mi líto. No musel jsem ho tam nechat, když mi Kele začalo utíkat. Honil jsem ho bosky, brr. A když jsem se vrátil stádo nikde, moje staré boty taky. Jen sáně tam zůstaly. Okradli mě! Mě, ts! No nic jistě najdu dalšího hlupáka, který nechá své jmění bez dozoru. Zlý člověk se v tundře nikdy neztratí.

 

Pausa

 

zlý člověk: Totiž děti zlého Kele se nebojte, je strašně hloupé. Ale bojte se zlých lidí. Ti nejsou hloupí… Nééé! To je dobře, že jsem zlý člověk. Hned se cítím lépe.

 

Konec

---