Druh: Nadčlověk neviditelný

Jako po dni noc je zrádný čin následován trestem. Alespoň taková souvislost byla od nepaměti zakomponována do základů lidské společnosti. Když se Jidáš rozhodne pro sebevraždu, jde jen o logické omezení dané imperativem  Nového zákona, které zakazuje trestat zradu smrtí. Křesťanství je ještě příliš dialektické, kritizoval Nietzsche a navrhoval vydat se cestou mimo dobro a zlo.

Nietzscheho titánské uvažování zároveň fascinuje stejně jako znepokojuje (není ale tohle nakonec také jeho smyslem?). Autor, který metafyziku rozbíjel kladivem, byl dost možná ale sám velkým metafyzikem. Cožpak není touha najít v člověku smysl pro nerozlišování hodnot, odstup od existenciálních hnutí a resentimentů projevem bájivého myšlení?

Vrůstat do světa znamená také nabalovat na sebe stovky a stovky tíživých zkušeností. Osvobození z takto ztěžklé chůze životem a světem často může poskytnout jen omezenost paměti, která je její paradoxní kvalitou. Nietzsche ale navrhuje jiné řešení: nespoléhat na milost paměti, nespoléhat ani na jakoukoli jinou milost, ale utvořit si v sobě svůj zákon mimo všechny lidské zákony: zapomenout na morálku. Ta myšlenka je nanejvýš kacířská, jak ostatně zní asi nejčastější přídomek jejího šiřitele. 

Člověk dělá chyby, proviňuje se. Někdy je vina tak těžká, že se ústřední otázkou člověka stává jak smířit takovou vinu se svým dalším životem? Jan Skácel nenápadně, a přesto neuvěřitelně silně o takových chvílích básní: Je studánka a plná krve / a každý z ní už jednou pil / a někdo zabil moudivláčka / a kdosi strašně ublížil / A potom mu to bylo líto / a do dlaní tu vodu bral / a prohlížel ji proti světu / a moc se bál a neubál…

Idea bytí mimo dobro a zlo taková tázání a bání se nepřipouští. Tam, kde se relativizují morální kategorie tak radikálním způsobem, vina neexistuje, neexistuje žádná příčinná souvislost mezi činem a následkem; jsou jen činy a jejich aktéři; ovšem že jen ti, kteří si činy probíjejí cesty.

Zdá se, že Nietzscheho vizionářství nelze podceňovat: současná situace ve společnosti jakoby kategorie dobra a zla vylučovala kamsi na okraj, do míst pod čarou, kde se vedou anonymní diskuse nevědoucího lidu, s možností je kdykoli rozptýlit zásahem cenzora. Oficiální místa jako by si uložila za úkol nepochybovat o vinách jistých lidí. Jak jinak si vyložit ohromný nepoměr mezi stovkami miliard vytunelovaných z veřejných a polosoukromých zdrojů a počtem lidí označených státní mocí za viníky takového stavu?

Byl tedy Nietzsche skutečně takovým snivcem? Nenadešla nakonec doba prvního nadčlověka? Prvního nadčlověka se svými věrnými posluhovači s ambicí stát se jednou také nadlidmi? Ty posledně jmenované občas zahlédneme, když se na ně snese kritika. Ovšemže ne ze strany dohlížitelské moci, neboť té jsou sami obvykle reprezentanty. 

Je nepochybně dobře, že v naší zemi nekončí nepohodlní státní zástupci rozmetáni do širokého okolí výbušninou, jak bývalo zvykem na Sicílii. Je ale docela možné, že nejde příznak kultivace mafiánských praktik, ale o totální úbytek takto nepohodlných státních úředníků, či jejich likvidaci systémovou (odstavení neloajálních od kariérních postupů, jejich výměna v průběhu řízení apod.).

Vyznačuje se tedy první nadčlověk globalizované éry svou neviditelností? Nietzscheho hrdina ve své první aktualizaci pochodoval v kožených holínkách a dusot těch bot se měl rozléhat celou Evropou. Nadčlověk ve své druhé aktualizaci je ale tichý, tichý jako plamen pohlcující podivnou směnku politika, jako tok miliard optickými kabely do bank ve Švýcarsku. 

Taková aktualizace velkého básnického díla o člověku z hor a jeho věrných zvířecích souputnících by byla jistě vulgární. Jenže i s velkými díly je to jako s člověkem, který se časem ušpiní pěnou dní; na rozdíl od něj ale napsaná myšlenka nemá paměť, která by jí ulehčila, a tak se teorie velkého německého filosofa mohou vznášet jako memento nad situací, do které jsme se nechali vtáhnout. Systémem, nekontrolovatelně rychlým pohybem kapitálu, vládou lobby, pohodlností? Pravděpodobně směsí toho všeho.

Nikdo nežádá pro manažery zkrachovalých bank a kmotry starověké tresty. Pro začátek by stačilo, kdyby si alespoň pojetí viny podrželo něco ze svého starověkého přídechu a jako takové bylo opět součástí systému. Možná potom by nadčlověk nové éry nemohl našlapovat tak tiše a nepostřehnutelně.