Z úzkosti do radosti...

Hledám.

Zítra ráno vstávám v půl páté.

Stále hledám.

Co budu dělat?! Vždyť já se vůbec nevyspím!

Stále ještě hledám.

Moje hlava, duše i tělo začíná být velmi nervozní a značně ve stresu.

Kde to je?

Nevím, co dělat. Upadnu na zem vedle skříně. Ruce se mi klepou, tělo bezvládně leží. Navzájem mě spoutali stres a úzkost. Sama sobě si namlouvám, že ležím tu jen proto, že nemůžu něco najít. Ne. Nebyl to ten pravý důvod, ale proč si ho přiznávat, když se mi ten pravý nelíbí?

Ta strašlivá bolest hlavy! Ty červené oči!
Někdo jde po schodech. Ty kroky znám až moc dobře. Máma. Její tón hlasu mě přivádí ještě do větší úzkosti a marnosti. Z mých úst se vyloudí slova, která bych jí nikdy nedokázala říct. Jenže teď? Teď se ze mě valí, jako by to byla samozřejmost.

Prásk!

Ticho.

Tentokrát se ocitám na hromadě vyházeného prádla ze skříně. Srdce mi rychle tluče. Slyším mámu scházet po schodech a následně jak otevírá dvěře do kuchyně.

Je klid.

Po pár minutách se dobelhám k posteli. Z kuchyně slyším jakési dunění, připomínající snad i písničku. Slyším najednou i vyšší tóny.

Stojím strnule před psacím stolem.

Minuta. Dvě. Tři. Nevím. Možná uběhlo i pět miut a já tu stále stojím. Tajemně linoucí se tóny z dolního patra mě nepopsatelně lákají. Tak a už běž! Zkus to! Jen se podívej, co to je! O nic tu přece nejde! No ták!

Takhle rychle jsem po schodech ještě neběžela.

Teď pro změnu strnule stojím u dvěří. V hlavě se mi střídají dvě slova stejně rychle, jako tluče můj srdeční tep. Mám, nemám, mám, nemám, mám, nemám. Teď už rozeznávám ty tóny. Moji dva sourozenci, bratr a sestra, si usmysleli, že obnoví naše staré rodinné tradice. „...jaké znějí zpěvy nové v této noční hodině u betlémské...“.

Vejdu. Nahodím přetvařující úsměv. „...krajině. Andělé se tam zjevují...“ Nedalo mi to. Už zpívám s nimi. Během deseti minut, kdy společně zpíváme koledy u zapálené svíčky se můj neupřímný úsměv změnil. Teď už byl jiný. Zcela přirozený.

Už vím. Tahle rodina je to, co mi chybělo...