amish army

Tak, jak to všechno nějak začíná.

Mám už skoro rok pocit, že žiju v šedesátejch letech. Jsem zamilovanej do Mariany Věrný - soudobý ikony, kterou žeru pro očividnou naivitu, i pro věrnost, kterou má přímo ve jméně; do veřejný přítelkyně mika džegra. Mám rád jeho hudbu, ale to nic nemění na tom, že bych rád strávil zbytek života s jeho děvčetem, které je teď mrtvé, nebo dost zásadně vrásčité.
 Místo toho si to - ovšem - rozdávám s Andreou Nevěrnou, na záchodcích toho nejhoršího podniku všech dob. Po cestě ze záchodků si provinile zapínám poklopec, a jak vstupuji do davů tančících na nejnovější hity Heleny Vondráčkové, silně si připadám, jako bych byl jediný člověk široko daleko, který má nejenom pořádný, ale také opravdový penis.

Uteču jako kuře. Co jiného mi také zbývá; mohl bych se tak leda ještě chvíli poflakovat okolo, předstírat, že poslouchám, co lidé okolo vyprávějí, a myslet na to, že mi (už dost možná mrtvá) Mariana Věrná neodpovídá. Sem jí tak nějak pozval na kafe, ale očividně se mi to nepovedlo. Očividně proto, že tu stojím, jedinému mi padne oblečení, a jediný přicházím na to, že mě čím dál tím více svědí můj vlastní, milovaný falický symbol, který jsem poněkud nemravně dostal od maminky.
 Přemýšlím tedy nad tou největší otázkou. Největší otázka je něco, co je v literatuře probíráno po spoustu let. Občas je to ta největší odpověď, na kterou je teprve potřeba najít otázku (OH, JAK PŘEKVAPUJÍCÍ!); občas je to prostě otázka.
 Pravdou je, že tahle otázka, ta největší otázka, je skoro častější, než jakákoliv jiná. Může za to hlavně vynález potratu (už dávno totiž netřídíme odpad na plasty - papír - sklo, ale máme i k dispozici novou položku, a tou je život) - od té doby se největší otázky prostě ne a ne zastavit. Řeší je skoro každý, i já jsem jí řešil, a vyřešil jsem jí - alespoň v případě mariány věrný - špatně. Protože naše děti by byly dokonalý. Po mě by byly krásný, a po ní dokonalý - rozuměj nejenom krásný, což jí taky v žádnym případě nechybělo - ale taky milý, hodný, nejchytřejšínacelympojebanymsvětě a tak podobně. Schopný. A tak.
 Děti pochopitelně nemám. Místo nich se těším dvaceti kamarády značky galoise, které si každý den kupuji na metru.
 Tak i tak. Ta největší otázka, kterou právě řeším, není o potratech. Není o politice ani o směru zbytku vlastního, patetického života. Je mnohem prostší. Je to:

 "No a co?"

 Protože to se zdá jedinou otázkou, na které právě záleží. Je mi dvacet v tomhle miléniu; spoustě lidí je míň a větší spoustě víc. Stejně mi je v tomhle miléniu dvacet a stihnul jsem podělat všechno, na co jsem sáh, a vyhořet ve všem, o co jsem se pokoušel. Neil Young by vám možná řekl (a každý plochý idiot to citoval) že je lepší vyhořet, než vyhasnout; jenže kdo by dneska poslouchal moudra frajera, kterej to stejně za svojí kytaru nikdy nikam nedotáhl.

 Tak jsem dneska odmontoval lustr a vyndal si pásek; nemůže bejt nic snadnějšího, než si pásek navlíknout kolem krku a za jednu z děr ho pověsit na hák lustru - no jo, jenže to nemluvíme o jediném člověku na celym širym pojebanym světě, kterej má doma světlo zamontovaný přímo do stropu, bez jakéhokoliv háku - tak, nandavaje si zpět pásek, mířím na metro, a potkávám sestru Juliany Prosté, kterou jsem taky jakože miloval, a která mu společným dialogem zabraňuje v tom, aby pod metro skočil. Proto neřeší otázku, zda-li jet do práce nebo do pekla, ale prostě nasedne ... a poslouchá, a poslední otázka, kterou řeší, je ta největší. "No a co?"

No a co.
 Má prazvláštní pocit, že ho bude provázet, dokud se mu to nepodaří skončit. Bude si číst další noviny, nad kterými si jí bude pokládat, bude poslouchat další hudbu, co se mu bude líbit, a potka další děvčata, ve kterých se nadchne, a ve kterých se bude cítit dobře; a to všechno jenom proto, aby si pokládal tu největší otázku; tu otázku, kterou udělal největší on sám, protože pro nic jiného nežil.
 

Jsem teď v ulicích - v těch, které mi vždycky mají dávat pocit, že jsem někdo jiný, někdo nový. Jenže v těch se žít nedá; vždycky se musím vrátit domů, sedět na kraji postele, na kterém se vlastně sedět nedá, a pozorovat knihovnu, ve které se přehrabovala, počítač, ze kterého jsem jí pouštěl hudbu, i křeslo, na které jsem jí začal ústy zkoumat (moje první a poslední geografická činnost) a přemýšlet nad tou otázkou.

takže - tak, jak to všechno končí; jsem zamilovaný do mariany věrný, v šedesátejch letech, a ona si ještě nevzala mika džegra, a já nemám šajna, že si ho nevezme, a tak pro to musím bojovat - žabomyše, protože to jinak neumím - a vyčítat si to, vědomě i podvědomě, ve snech vychovávat děti, které nemám, a nazývat se králem, kterým nejsem. Mezitím se budu uvolňovat do andrej nevěrnejch a týrat se juliánama prostejma. a i když s největší pravděpodobností pojdu, než ty bitvy vyhraju, stejně si teď můžu na svojí otázku tak nějak odpovědět, že alespoň ráno vstávám pro něco, co mám rád, sebevíc je to vzdálený, nemožný, ztracený, posraný a podobně. a kolik z vás to může bříct. doopravdy - jakože fakt opravdu.