Magrittovské meditace

Jak začít text kritikou slova a nepůsobit rozporně? Tak to řekni jinak, mohlo by se ozvat odněkud. Žádný lepší prostředek nemám, odpověděl bych.

A tak přesto: slovo je ještě příliš přímočaré, někdy příliš ostré, někdy zase příliš prázdné. A někdy hlučné a nepříjemně vulgární. Jak naproti tomu rozostřeně a podivuhodně vlídně umí zapůsobit gesto, jediný pohled, mlčení. Anebo obraz.

Když René Magritte maloval svou slavnou dýmku, ostatně tolikrát filosoficky interpretovanou, nevedla ho jistá podrážděnost slovem? Skutečně jen podrýval strukturu jazyka, zpochybňoval vztah mezi označujícím a označovaným? Anebo chtěl alespoň na chvíli předat slovo tichu?

Jisté je to, že ticho je v pozadí všech jeho obrazů. A pokud přece něco zaslechneme, pak nejspíše reprodukovanou hudbu; Magritte prý byl iritován nemožností skloubit obraz s hudbou, a tak si pomáhal alespoň namalovaným gramofonem. Provokatér by namítl, zda jde skutečně o gramofon. Zanechejme hříček.

Do jaké situace diváka Magritte staví? Řekl bych, že nejčastěji do situace svědka. Ať už má před sebou výjev vraždy, milenců, kosmických útvarů v krajině nebo z nebe pršících mužů. A svědek je nakonec jen dalším příznakem nedokonalosti řeči jako prostředníka: známý je Gadamerův příklad svědka vždy nespokojeného se záznamem své výpovědi. A pak tu máme možnost výpověď – byť jen za jistých okolností – odmítnout. Vedle příbuzenského vztahu a rizika sebeobvinění k nim navrhuji přiřadit surreálnou situaci: Vážený soude, byl jsem svědkem nereálného. Odmítám vypovídat.

Magritte sice dává zřejmé varování v podobě zakrytých očí či celých tváří, ale zároveň své svědky šetří. Na rozdíl od tvorby jiných (a nakonec většiny) surrealistů jako Hanse Bellmera, Luise Buñuela či Salvadora Dalího není v jeho obrazech násilí. I zavražděná s pramínkem krve vytékajícím z úst hypnotizuje klidem. Jde o zákon směny? Nevypovíš-li, nebudeš vydán hrůze.

Dílo toho, kdo se mu zasvěcuje, vábí k bodu, kde je vystaveno nemožnosti. Zkušenosti, která je v pravém smyslu noční, která je samou zkušeností noci. Takto přemítá o prostoru inspirace Maurice Blanchot. Metafora noci není tak úplně jen metaforou. Noc sama je prostorem, jak víme od Hegela, kde utichají vášně a provoz dne, kde je vše náhle rozostřeno jako na obraze impresionisty, aby, stejně jako na takovém obraze, bylo vše blíže skutečnosti (je známo, že impresionisté byli víc realisty než realisté samotní).

Celý náš život je rozprostřen mezi den a noc. A přesto málokdo učinil zkušenost noci. Kdo se rozhodl jen tak, nenucen prací, závazkem hlídkujícího či jurodivou zábavou, probdít noc? Vydat se tichu, jen občas přerušovanému prací zvířat, které člověka obklopí a uzavře, vyžaduje rozhodnutí.

Když je učiníme, možná pak přijde chvíle, kdy mezi hvězdami spatříme zapomenutou buřinku. Odložil ji tam malíř. Spolu se slovy, jimiž se tak ráda nechá nést pravda. Tady jsme na výsostném území nepravděpodobného.