PARANOIDNÍ MĚRKA

Zachvátila mě panika. Jdou po mně! problesklo mi myslivnou a taky jsem mohl zaslechnout jejich hlasy a dokonce se mi podařilo koutkem oka zahlédnout fragment uniformy. Schovával jsem se v šatně mezi nahými děvčaty. Otírala se o mne svými prsy. Byl jsem vzrušený a napjatý. Naštěstí si mě nevšimli. Minuli mě a mně se přímo neskutečně ulevilo.

Protože jsem nepřestával pociťovat strach, povídal jsem si s holkami o filosofii. Asi patnáct minut v kuse jsme plkali nesmysly o metafyzice a smyslu života. K ničemu podstatnému jsme nedospěli. Naše názory byly často rozdílné a obávám se i poněkud imbecilní. Zato atmosféra, ta se nám vydařila. Usmívali jsme se jeden na druhého. Můj penis byl ztopořený a jejich stydké pysky vlhké, přesto k ničemu intimnímu nedošlo. Chtě nechtě jsem musel opustit budovu dokud to bylo alespoň trochu možné.

Popřál jsem holkám štěstí a zdekoval se. Cestou k hlavnímu vchodu jsem se na pobídku iracionální intuice ukryl v kukani školníka. Seděl tam na židli a nechápal, co to provádím. Ale nepráskl mě, i když se mu k tomu naskytla hned dvakrát příležitost. Dokonce na mě v pravou chvíli sykl:

„Vzduch je čistý, mladej.“

Vyběhl jsem ven. Začínala zima. Bylo mi jasné, že musím emigrovat. Jestli zůstanu v Anonymní republice, tak mě dostanou a s největší pravděpodobností provedou násilnou lobotomii. Zapomenu na minulost. Budoucnost, která mě potká, bude impotentní na mentální podněty, jež ze mě činí inteligentní bytost. Proměním se v tupý mechanický stroj. Mé pohyby budou strnulé a přesně naprogramované. Uposlechnu každý povel, který mi bude dán. Udělají ze mě poníženého sluhu bez rozumu a naděje… Ale taky by mě mohli zabít.

Možná bych vám teď měl prozradit, kdo vlastně jsem. Nebo spíš co. Jsem chyba. Napadám fiktivní skutečnost do nebe volajícími nesmysly a ničím tím předivo zvrácené kauzality, která je završena něčím tak neskonale pitomým, jako smrt bezesporu je. Komu se chce být dobrovolně tuhý?

Asi mým největším proviněním, kvůli němuž bylo na mě zahájeno stíhání, byla prostá touha po svobodě. Odmítl jsem se zapojit do systému. Místo toho jsem zešílel a měl upřímnou radost z existence. Netušil jsem, že je to trestné. A už vůbec mě nenapadá, jak na mě vlastně přišli? Byl jsem přece tak opatrný a všechno to tutlal v sobě. Navenek jsem nedával najevo naprosto nic. No fakt, věřte mi.

Rozhodl jsem se, že pojedu do Afriky. To je kontinent, kde mají válku a AIDS na každodenním pořádku. Věřil jsem, že právě tam budu v bezpečí. Tato má představa se však ukázala být utopickou. Panovalo tam sucho a diktátorské režimy. Humanitární pomoc podléhala zmaru a bezvýchodnosti z dané situace, která nebyla jiná, než katastrofální. Každý koho to napadlo a byl toho schopen odtamtud utíkal pryč. Tento nával mě zviklal a jako proud dravé vody vzal sebou.

Vláčen osudem a nepřízní, ocitl jsem se bezmála jakousi formou nevysvětlitelného zázraku, na ostrově kdesi v Tichomoří. Byl plný kanibalů, kteří mě přinutili vrhnout se z útesu do oceánu. Abych se zachránil, uplaval jsem několik kilometrů a začal tonout. Nedisponoval jsem silou, jež by mi umožnila otevřít ústa a vydrat z nich nějaké souvislé volání o pomoc. Dokonce jsem si nebyl schopen ani odchrblat. Přesto to nebyl můj konec.

Zachránila mě jakási dívka, která mě uchopila za vlasy a přetáhla přes okraj člunu na jeho palubu. Poskytla mi dýchání  z úst do úst, usmála se na mě a pronesla:

„Jste zatčen.“

Byla z Interpolu.

*

Momentálně prodlévám ve vězení a čekám na smrt. Slíbili mi ji u soudu. Odmítl jsem toto jejich rozhodnutí přijmout, ale moji námitku ignorovali.

Abych neměl dlouhou chvíli, mučí mě od rána do večera. Upadám do bezvědomí a zase se probírám. Nemohou se nasytit mé bolesti, křiku a pláče. Dělá jim to moc dobře na psychiku. Svým způsobem je to ukájí. Vyvrcholení takto dosažené slasti se dá přirovnat k výronu spermatu.

5. prosince 2011

Petr Měrka