Představte si, že na planetě Yelkon jsou dva měsíce a vždy jednou za 18 let jsou oba najednou v úplňku. V okamžik vrcholu může prostřednictvím jejich síly vstoupit na zem bytost z jiného světa. Ta bytost si vybere tělo, které má ty nejlepší předpoklady a ovládne ho. Nesmí jí to ale překazit mocný a mírně potrhlý čaroděj Rukočar. Nikdo nemohl tušit, jak daleko může vést cesta za hledáním pravdy a co všechno se může na ní stát. Z toho důvodu Rukočar nerad cestuje.

PS: Tahle pohádka je už dost stará, psal jsem ji asi před pěti lety, takže styl nemusí být tak dobrý.

Vůně magie

Noc jiných bytostí

I. Mezi Ragem a Loven Sitou je prales. Jedná se o takový druh lesa, který je v mysli místních lidí znám jak černý mrak ničeho, což samozřejmě nahání hrůzu, až běhá mráz po zádech. Nikdo vám nedoporučuje do něj vstoupit. Pokud budete argumentovat pořekadlem „kdo se bojí, nesmí do lesa“, pomněte že místní lidé žijí s heslem „kdo se nebojí, je blázen“. Bojíte se? Asi ne co? Máte pravdu, není to tak hrozné. Les je sice dost hustý a rozsáhlý, ale i v něm má svá obydlí mnoho čestných občanů Ragonie. Mimo jiné i hezká řádka čarodějů a čarodějnic. Bylo pozdní dusné odpoledne, obloha bez mráčků, bezvětří, slunce se ospale sklánělo k obzoru a lesem se pohyboval stín, obklopen oblakem otravných mušek či jinou létající havětí. Ten stín patřil muži, který si vykračoval po vyšlapané stezce ke hradu Baziliškova Propast. Na první pohled vypadal jako obyčejný měšťan ve středním věku, jenž se po dvaceti letech městského pohodlného života v Trojanu rozhodl, že by konečně mohl ve světě vykonat nějaký ten dobrý skutek a tak se v lehkých šatech a s chlebníkem vydal na cestu vstříc dobrodružství. Teprve druhý pohled by vám měl říct, že jste se poprvé podíval špatně. Inu, kdo by soudil člověka podle šatů, ten by se dost splet. Setkal by se tváří v tvář s mocným čarodějem, Rukočarem. Ale Rukočar byl dobrý čaroděj, někdy až příliš. Byl to typ znuděného kouzelníka, který by nejraději trávil svůj život v teple svého krbu, v kruhu svých blízkých přátel (nejdřív by musel nějaké mít). Měl také rád dlouhé večírky, na kterých se čas od času mohl předvést s nějakým kouzlem, většinou ručním trikem, musely se ovšem konat v jeho prostorném a útulném domku na okraji pralesa. Tak jako většinu čarodějů soužil i jeho problém pohybu z místa na místo, konkrétně cestování(1 - viz poznámky dole). Bylo mu tehdy šedesát let (!), a jako každého i jeho začala trápit otázka blízké smrti. Vyčítal si, že za celou tu dobu, co dělal praktického magika, nikomu své znalosti a zkušenosti nepředal. Měl by si najít učně, kterého bude zaučovat v čarodějství. Tohleto „měl by“ ho mučilo ještě více, protože to všechno znamenalo, že bude muset opustit svůj dům a cestovat. Náhle ho však napadlo, že může využít momentálního putování na hrad Baziliškova Propast a na zpáteční cestě se poptá v okolních usedlostech. V té době ještě nevěděl, že to co ho čeká, nebude zas tak jednoduchý úkol. Zastavil se, aby popadl dech. Mezi stromy již teď mohl zahlédnout siluetu hradu Baziliškova Propast. „Uff,“ vydechl, když to zjistil, „čeká mě práce.“ II. „Říkáte kouzla a čáry?“ podivil se Rukočar, přičemž mezi posledními slovy udělal krátkou pomlku. „Přesně tak,“ přisvědčil vévoda Bazil, „Zlá kouzla, dějící se hlavně při měsíčním úplňku. Už jsme se vypořádali se všemi místními čarodějnicemi.“ Rukočar si změřil obtloustlého muže, stejně vysokého s kulatým obličejem a očima hnědýma, od hlavy, až k patě. „Jaké čáry?“ zeptal se jednoduše. „Poslední dobou toho bylo dost. Například, krávy dojí zkažené mléko, v noci na hradě straší a železné zbroje mají tendenci putovat po chodbách, pasáček vepřů zmizel a místo něho je o jedno prase víc, obrazy na stěnách se mi smějí do ksichtu, kdykoliv se mi stane něco trapného“ „To je všechno?“ „Copak toho není dost?“ zachraptěl. „Neproklel váš hrad někdo?“ „Jak to mám vědět?“ „Tak to asi ne,“ zamumlal Rukočar. Venku zahřmělo. „A kruci,“ zaklel vévoda, „To nám ještě scházelo.“ „Mistře Rukočare, mohl by jste mě následovat?“ Vévoda ho odvedl do jeho komnaty, vysvětlil mu něco ohledně zvyků rodu Bazilů, zvláště hlavně těch všedních(2). Potom co si čaroděj odložil své věci a tornu v komnatě, byl pozván na společnou večeři a celá rodina Bazilů se sešla v jídelně u velikého stolu. Vévoda čarodějovi představil svou ženu Elinor, svého mladšího dvaadvacetiletého syna Divislava, který zároveň omluvil svého staršího bratra, jenž byl na válečném tažení na východě Langaje a černovlasou skoro osmnáctiletou dceru Linaie. Večeře proběhla celkem v klidu, bez většího vzrušení. Posléze, když nad Ragonii zavládla tmavá, černá, bouřlivá noc a příslušníci rodiny, příbuzenstva a služebnictva se odebrali do svých komnat, nechal se Rukočar slyšet u vévody „Pane...“ prohlásil Rukočar, když vstoupil. „Ty pány si odpusť čaroději. Řekni rovnou oč ještě žádáš a bude-li to splnitelné, pomůžu ti.“ Čaroděj si odkašlal. „Dobrá, tak tedy. Abych mohl zjistit zdroj magie, lépe řečeno určit tu osobu, potřebuji mít umožněn vstup do velké části hradu po celou noc.“ „V noci?“ podivil se vévoda, „Dnes v noci? Zapomínáte, že dnes je dvojí úplněk,“ poznamenal. „No právě. Dnes v noci by se mohlo něco stát. A propos neříkal jste něco o tom, že to všechno, ta kouzla se objevují, když nastane jeden z obou úplňků?“ „Říkal...,“ souhlasil vévoda. „A dnes, kdy má nastat dvojí úplněk, má ...“ „Začínám to chápat,“ rozjasnil vévoda tvář, „Tak proto jste tak dlouho nepřicházel. Začínali jsme si myslet, že jste zapomněl.“ „Kdyby jste poslali posla o čtyři dny dříve, přišel bych hned. Dvě noci na to měl nastat poslední jednoduchý úplněk měsíce Trvání.“ „Takže...“ „Chci říct, že jsem přišel na poslední chvíli. Od posledního dvoj-úplňku se na vašem hradě objevil někdo, kdo má magické schopnosti.“ „Mohl tu být i před tím,“ namítl vévoda. „Těžko. Fakt že se stále bavíme v opevněném hradě a ne v rozvalinách nasvědčuje tomu, že se zde objevil teprve posledních osmnáct let.“ Vévodovi zmrzl úsměv na tváři. Změřil si čaroděje od hlavy, až k patě a začínal mít pocit, že mu čaroděj neprozradil všechny podrobnosti, které měl právo vědět. „Tedy před osmnácti lety?“ „Nerad vzpomínám na ten den, kdy zmizel jeden Nizerský hrad prakticky z povrchu zemského. Nezůstalo po něm zhola nic. Stalo se to tu noc, která měla být, jako ta dnešní bude. Jediný kdo se zachránil, byla ona čarodějnice, které se to povedlo a to proto že byla pod ochranou astrální sféry Isahel. Říkala si Černá dáma a všichni mágové po ní šli téměř osm let, avšak nakonec i ona zahynula v boji s modrovlasou čarodějnicí.“ Rukočarův hlas nabýval na hlasitosti a chraptivosti, že se proti němu vévoda zmenšoval na velikosti myši a měl pocit, že se dívá na kocoura který se rozhoduje s čím si tu bílou myš má udělat. Rukočar skončil a vévoda se probral s toho hrozného snu. „Dobře,“ zvolal, „zajdi si na strážnici. Dostaneš všechny klíče.“ „Děkuji...“ poděkoval a dal se na odchod. „Čaroději,“ zavolal. Rukočar se u dveří otočil. „Ještě než vejdeš do jakýkoliv dveří, zaklepej. Nerad bych měl potíže s místními ženami, zvláště s kuchařkami. III. Za okny hradu se zablesklo a než stačil Rukočar napočítat do tří přiběhl i hrom. Bouře byla tedy dosti blízko. Vyhlédl z okna své komnaty a mezi mraky zahlédl dvě silná světla - paprsky odraženého světla obou měsíců teď prozařovali mraky, přestože byly tak husté. Neměl již moc času. Otevřel svou tornu a po sobě z ní vyjmul několik roztodivných věcí. První z nich byl jednorožčí roh - totiž napodobenina to byla dokonalá, ve skutečnosti se jednalo o předmět ve tvaru kužele, který měl roh z jednorožce nahrazovat. Jenomže démona, který rozpozná jed v jakékoliv látce, Rukočar nesehnal. Nikdo z jeho známých theurgů nedokázal takového démona vyvolat, místo toho se jim podařilo přivést na zem démona Vůně magie. A tak jej theurg do rohu zaklel, aniž by se sám přesvědčil co udělal. Rukočar zaplatil za jeho službu, a až později poznal o kolik se alchymista okradl. Protože žádní čarodějové ani mágové nemohou „ucítit“ magii. Vidí sice magickou auru kolem svého kolegy, ale magický předmět vždy budou pokládat za obyčejný, dokud se zakletí samo neprojeví. I zde mají alchymisté velký obchod, protože mají s magii své zkušenosti a oko na odhad kolik magie je v okolí. Druhá podivná věc, kterou našel čaroděj v torně, byla, na první pohled, krátká černá hůlka s jedním bíle-zbarveným koncem. Byl to černý bič, který ve vhodnou chvíli vytvořil nad bílým koncem magické lano. Objevil tam i prsten ochrany, pak si k boku připevnil svitek ochrany proti démonům a všelijaké další rozmanitosti. Uvědomil si že je ticho. Podíval se z okna a vzhlédl na oblohu. Mraky se dávno rozestoupily a vytvořili malá okna pro odražená světla z měsíců. Zrakem postupoval po kuželi měsíčních paprsků až se zastavil na jednom okně hradu. Kužel z druhého měsíce byl namířen tím samým směrem. Sestupová cesta byla připravena, čekalo se jen na ten okamžik, kdy odbije půlnoc. Rukočar vyběhl na chodbu a zamířil ke komnatám vévody. Před dveřmi ho zastavil strážce. „Potřebuji mluvit s vévodou“, zachraptěl Rukočar, „je to naléhavé.“ „Vejdi,“ ozvalo se za dveřmi komnaty dříve než stačil hlídač cokoliv říct. Raději proto bez otálení otevřel a čaroděj vtrhl dovnitř. Vévoda nespal, jen všechno to pozoroval z okna „Viděl jste to?“ zeptal se udýchaně. „Bohužel.“ odpověděl „Čí je to okno?“ „Linaie, mé dcery.“ „Nebude jí náhodou dnes v noci osmnáct let, že ne?“ „Obávám se, že ano.“ Rukočar zaklel. „Vaše dcera,“ pokračoval, „byla jen loutkou, která měla v den svého dospění otevřít svět jiným bytostem. Její mysl bude ovládnuta démonem, a bude se snažit získat vládu nad světem. Zítra už nebude vaší dcerou.“ Vévoda nahlas polkl. „A kdo to bude?“ vyzvídal vystrašeně. „Démon v lidské podobě,“ odpověděl přímo, „tyto bytosti se snaží, za každou cenu dostat se na zem. Využívají k tomu každou příležitost která se jim naskytne. Jednou z nich je dvojí zatmění a druhou dvojí úplněk. A zatímco při té první příležitosti se to povede vždy, ta druhá je více nebezpečná, jak pro démona tak pro nás.“ Vévoda se kousl do rtu. Rukočar opět vyhlédl z okna. Ze všech stran se sem hnaly mračna a stáčely se kolem kruhů, vytvářely tak dva veliké víry. Od nich pak po mracích přebíhaly jemné modravé výboje a nad věží se tvořily Eliášovy ohně. Začalo pršet. „Jémine,“ zvolal Rukočar, „bude půlnoc, musíme jít“ Vyběhli chodbou, po schodech nahoru, dolů, dlouhou chodbou, vpravo, rovně, vlevo, pak zase nahoru až stanuli udýchaní před Linainim pokojem, když zjistili že dveře jsou zamčené. „Lino otevři,“ zaburácel vévoda a zabouchal na dveře. „E-éé,“ naznačil nesouhlasně čaroděj a pozdvihl svou imitaci jednorožčího rohu, jenž mezitím stačil zfialovět. „To bohužel nepomůže.“ Poklekl na zem a obě ruce lehce položil na zámek. Nadechl se, zavřel obě oči, přičemž pronesl nesrozumitelné zaklínadlo. Pod jeho prsty, prosvitla žlutavá zář a vévoda zřetelně uslyšel ulehčené cvaknutí zámku. Ihned po tom co vtrhli do komnaty, byli svědky morfingu(3) černé siluety. Přistoupila k posteli, ke spící dívce a položila svou černou ruku na její čelo. To vše za doprovodu světelných efektů a blesků všeho druhu včetně. Rukočar sáhl po černé hůlce u pasu a přinutil ji, aby z konce označeného bíle, vyšlehl zelený paprsek a zformoval se do zářivého lana. Několikrát švihl po černé postavě. Démon silně zařval, až to trhalo uši. Otočil se na čaroděje, a ze zlosti své si nechal na svých rukou v sekundě vyrůst silné drápy. Rukočar ho bičem držel v úctyhodné vzdálenosti, jak od dcery, tak od sebe. V krátké přestávce mezi šlehy podal vévodovi prsten ochrany a zakřičel na něj ve snaze přehlušit démonův řev. „Nasaď jí ho na prst na levé ruce“ Udělal jak čaroděj řekl. Mrštně proklouzl kolem Rukočara a nasadil prsten ležící, nic netušící dívce. Hned na to si démon uvědomil, že cesta do lidského těla je mu uzavřena. Zablýskl očima a z jeho imaginárních útrob vyrazil velmi nepříjemný, uši trhající křik. Rázová vlna odhodila čaroděje spolu s vévodou do nejvzdálenějšího rohu místnosti. V komnatě se zvedl vítr a vše co nebylo připevněno se vzneslo a začalo kroužit v obrovském větrném víru, mimo jiné koberce, šaty, záclony, závěsy a jak vítr nabýval na síle zvedali se peřiny, trhali gobelíny a hrozilo, že bude létat všechen nábytek. Linaie se probudila těsně před tím, než jí síla větru začala stahovat z postele. Držela se okrajů svého lůžka a sloupů, které už dávno nepodepíraly nebesa, přičemž naříkala a volala o pomoc. Rukočar, dokonale vklíněn do rohu, takže se mu hlavní proud víru úspěšně vyhýbal, se stěží zvedl, odroloval kus svitku, aby se mu jej vítr neroztrhal a začal nahlas číst. Z jeho úst vycházela těžká slova zaklínadla, avšak jejich tíha nezabránila tomu , aby se dala do krouživého pohybu po místnosti. Démon nenadále utichl a do naprostého ticha dozněla čarodějova poslední slova zaklínadla. Poté démon naposledy zaječel, jeho tmavé tělo se roztrhalo jako kus papíru, až zmizel úplně. Rukočarův svitek blafl plamenem. Vše co bylo tou dobou ve vzduchu se zřítilo na zem Na chodbách se objevili pochodně. Sluhové, strážci a jiní, mezi nimi vévodkyně a mladší syn, to všechno se seběhlo k Linainině komnatě. Nastalo dlouhé objímání a vyptávání a všechen ten zmatek kolem. Unavený čaroděj se raději vrátil do svého pokoje. IV. Přiloudal se druhý den a sním oslavy Linainých osmnáctin. Začalo to již před obědem. Rukočar bohužel začátek prospal a tak se ukázal, náležitě ustrojen, až na obědě. Vévoda ho pozval ke stolu a sotva se čaroděj usadil, vévoda se k němu naklonil a zašeptal: „Po obědě se sejdeme v mé pracovně, čaroděj. Potřebuji s tebou mluvit.“ Rukočar uposlechl a ihned po obědě zašel do vévodovy pracovny. Právě seděl u stolu a domlouval se s mnichem na podrobnostech ohledně oslav. Nabídl čaroději místo a ten se usadil. Čekal, až vévoda promluví. „Pověz mi čaroději,“ začal vévoda, „ale přímo, žádné okliky. Ona - je to jěště vůbec člověk?“ „Jak to myslíte?“ podivil se čaroděj. „Nedělej si ze mne blázny. Mnoho jsem četl a něco si dokážu domyslet. Ta černá příšernost na ni sáhla. Na její čelo. Říkal jsi, že měla otevřít cestu jiným bytostem.“ Rukočar pokrčil rameny. Byl na pochybách. Kdyby odpověděl ne, těžko by mu vévoda něco zaplatil, jestliže by vůbec přežil jeho hněv. Odpověď ano nemusela být pravdivá. Kdyby se tak stalo, měl by opět práci s novou čarodějnicí a mágové by mu to jistě neodpustili. Tenhle hrad, pomyslel si Rukočar, zatím ještě stojí, ale co když se jiná bytost přenesená do dívčiny mysli probudí a ovládne celé její myšlenky. „Nevím,“ rozhodil rukama, „Potřeboval bych dva měsíce na pozorování.“ Přeháněl. Démoni v našem světě nemají mnoho času na rozmýšlení a pokud by se do měsíce nic neprojevilo, znamenalo by to, že je dívka naprosto v pořádku. Chtěl spíše vévodu odradit od očekávaného úmyslu, což se mu samozřejmě nepovedlo. Vévoda si to v hlavě otáčel všemi směry, až se nakonec přece jen rozhodl. „Tak dobře čaroději, uděláme to jinak. Můžeš tu dva měsíce zůstat. Co můžeš, musíš! Jídlo, šaty, pohodlí to všechno můžeš mít. Budeš jí pozorovat a za dva měsíce mi dáš vědět. Samozřejmě se ti za to bohatě odměním.“ Řekl by, že se dostal mezi dvě roviny. Teď mu bylo jasné, že problém jen oddálil, a že příště bude muset odpovědět jednoznačně (doufal, že to bude vědět). Sám věřil, že Linaie zůstane taková jaká byla, že neprošla žádnou změnou. Avšak, měl nyní možnost prozkoumat její magické schopnosti. Protože ona měla magické nadání, o tom byl přesvědčen. Když si démon staví své tělo, musí do něj vložit tyto vlohy již při jeho početí, takže by se toto nadání mělo dříve či později projevit. Nicméně, jak se později přesvědčil, během prvních čtrnácti dnů se u ní neprojevilo vůbec nic. Nevěděl, že pozorovat mladou vévodkyni bude taková nuda. Třebaže jí bylo již osmnáct let(4), chovala se jako malé děcko. Házela si s míčem, hrála se služkami na slepou bábu, laškovala s místními chlapci a to v době, kdy se neučila elfské písmo, společenské chování, vyšívání a čert ví co ještě. Nic co by nasvědčovalo, že má jakési magické schopnosti. To všechno musel zjistit, aniž by se dívky dotkl, tím spíše provedl nějaké testy a tak podobně. A jak ubíhal čas, mladá slečna se začínala zajímat o tajemnou postavu, která se snažila o nenápadnost a tajně ji při každé příležitosti špehovala. „Jen malinké kouzlo, prosím,“ žadonila Linaie na čaroději. Nejdříve se jen mračil a nechtěl s tím mít nic společného, ale pak ho ta hra s jednoduchými efekty začala bavit. Linaiň zájem o kouzlení ho nijak nepřekvapoval, ba naopak. Vždyť ve společnosti ho každý žádal, aby ukázal svou schopnost vládnout magii a předvedl to na pár jednoduchých, většinou ručních tricích. Rukočar se strašně rád vytahoval, nicméně jako čaroděj věděl, že všeho moc škodí. Jednoho krásného dne, k večeru, si Linaie hrála s malým černým kocourkem. Rukočar ihned poznal svého magického přítele a nějak se s tím nevzrušoval. Uhlíkovi se to zřejmě líbilo. Vzala jej do náruče a kocourek se v ni pohodlně uvelebil. Pak změnila výraz ve tváři a rozběhla se k bráně hrádku. „Vykoupu ho,“ volala na čaroděje, „nějak divně smrdí.“ „Pochybuji, že si to nechá líbit,“ namítl Rukočar, ale to už Linaie pelášila chytit služku. Rukočar se zamračil. Nemohl si vzpomenout, čím by mohl jeho Uhlík zapáchat. Byl přece stvořen magii. Neměl by tedy ničím vonět. I kdyby se chtěl třeba vyválet v bahně, špína se na něm nezachytí. Leda že by - a přitom Rukočarovi zamrazilo v zádech - voněl magii. Linaie se vrátila prakticky celá promoklá. „Možná, že jste měl pravdu, “přiznala, „ale je to zvláštní. Je suchý, i když vyskočil z necek plné vody. „Zato vy, slečno, vypadáte, jako by jste prošla bouří,“ prohlásil pobaveně. Proklela čaroděje a málem ho probodla pohledem. „Věděl jsem to,“ usmál se, „ten kocour je totiž můj.“ Na důkaz toho nastavil kocourovi ruce a ten mu vběhl do náručí. Pohlédl mu do úzkých oček. „Zlobí se, říká že nesnáší vodu. Je prý moc studená.“ „Vždyť nic neříká,“ protestovala Linaie. „Ale ano,“ přesvědčoval ji Rukočar, „Jenomže, mu nerozumíš. Nikdo mu nemůže rozumět, jenom já. Ale on chápe lidskou řeč. Cokoliv řekneš, on to pochopí.“ „Chtěla bych umět jeho řeč,“ prohlásila rozhodně. „Nemůžeš všechno chtít. To nejde,“ zavrtěl hlavou, „radši mi řekni, jestli stále tak divně voní“ „Stále“ „Není to spíš pocit?“ „Možná nevím,“ odpověděla nejistě. Rukočar se zamyslel. Přikázal kocourovi aby se vzdálil. Pak otočil dlaň nahoru a pronesl zaříkání. V jeho dlani se zhmotnila světélkující věc ve tvaru koule. Bylo to první magické kouzlo, které ukázal dívce. Všechna to před tím bylo pouze ruční umění hbitých prstů. Dívka zatleskala radostí. „Kvůli tomu jsem to nedělal,“ napomenul ji, „řekni, máš ten stejný pocit?“ „Mám,“ zvolala, „ tatáž vůně.“ „Bohužel,“ pronesl a mávnutím kouzlo zrušil. „Proč?“ nechápala „Lino,“ zadíval se jí do očí, „teď mě poslouchej dobře. Máš něco, co nemá každý. Máš možnost cítit magii. Alchymisté na to mají přístroje, někteří i v oku odhad, ale to jsou starci. Po světě běhá pár mágu a to jsou nejmocnější mágové. Nikomu neříkej to co jsem ti tady vyprávěl, a nikomu nedávej najevo, že ,máš divný pocit'. Lidé jsou všelijaký. Slibuješ?“ „Slibuju,“ zašeptala. V. Měsíc uplynul po tom co Rukočar přibyl na hradě Baziliškova Propast. Pak jednoho dne zavítala do rodiny Bazilů návštěva ze sousedního vévodství. Nizerský vévoda přijel projednávat nějaké územní záležitosti a neváhal sebou vzít celou rodinu. Sestávala se jednak z jeho ženy Ágnes, dcery Libuše a hlavně ze tří synů: Richarda, Jana a Josefa. Mladí toho odpoledne okamžitě využili, hlavně muži, kteří stačili vystřídat všelijaké bojové hry, několik rvaček a když se začali nudit, stříleli jen tak kuší do stromu. Dívky si nejdříve špitali o ženských záležitostech, konkrétně Linaie se rozhodovala, který z chlapců je nejhezčí, nejsilnější, nejmrštnější. Zjistila, že to tak jednoduché není, přitom se dobře bavila. Došla řada i na čaroděje. Linaie jim představila Rukočara, který, protože si to všichni nejvíce přáli, předvedl zase pár dobrých triků hbitých prstů bez použití magie. Přesto sklidil velký úspěch. Večeře se změnila ve velkou oslavu na počest uzavření oboustranně výhodné smlouvy o hranici mezi vévodstvími. Linaie byla báječná. Celý večer se dokázala bavit s Nizerskými bratry, poslouchat jejich vyprávění a často je popichovat vtíravými otázkami, což hochy očividně bavilo. Čaroděj nezaujatě poslouchal politické rozpravy mezi vevody, občas do ní přispěl svou troškou, ale do hovoru se moc nemýchal, protože měl pocit, že ne všemu rozumí. Zkrátka a dobře, nic zvláštního se nedělo, večer přehoupnul v pozdní večer, Rukočar zabrán poslechem vyprávěním ani nevnímal okolí. Ze soutředění ho vytrhl křik. Ten patřil Linaie a ještě dnes ho slyší v uších. „Sám jsi korunovanej,“ vyprskla Richardovi do tváře. Následně vše živé v sále přestalo úžasem a vzrušením dýchat a teprve po chvilce ticha začala Linaie vražedně křičet. Na místě, kde před chvilkou stal Richard se teď zmateně rozhlížel vůl se zlatou korunkou na hlavě. Rukočar nahlas zaklel a jal se prodírat nastalým zmatkem k udivenému volovi. Zvedl ruce a vyslovil krátké zaříkání. Nahý Richard se svalil ke svým věcem a instinktivně si zakryl to nejnutnější. Po tomhle incidentu se vévodové rozloučili se smíšenými pocity a hned nato si Bazil nechal zavolat čaroděje. Jakmile Rukočar vstoupil, okamžitě poznal ve vévodově tváří jistou nespokojenost. Proto se pomalu usadil, bázlivě jak dítě před výpraskem. Vévoda chvíli mlčel. „Mohl bych to klidně svést na tebe,“ začal pomalu. „Vím, že jsi jí učil kouzlům. Nic neříkej. Vím toho dost, již nebudu potřebovat tvé služby“ Udělal dramatickou pauzu, jako by si chtěl rozmyslet další větu. „Dostaneš odměnu jakou jsem slíbil. Avšak ty, čaroději, se vícekrát neukazuj na hradě Bazilů a střež se náhodného setkání se mnou nebo s kýmkoliv z rodiny. Domluvil jsem, jdi a zabal si své věci“ „A... ona?“ zeptal se u dveří. „O mou dceru se nestarej, to je moje věc!“ Zapadly za ním dveře. Nakonec to možná dopadlo dobře, pomyslel si Rukočar, jak pro něj, tak pro vévodu. Pokrčil rameny. Jeho věcí to nebylo, koneckonců je to jeho dcera, a pokud něco provede, nebude jeho, kdo to bude dávat do pořádku. Ta dívka má moc o který vévoda neví, a v případě, že se k tomu bude stavět takto, tak netušil co všechno se může stát. To Rukočar nevěděl, že vévodův perný život začne hned zítřejšího rána. Tak si čaroděj sbalil své věci do torny a brzo ráno opustil vévodský hrad. Byl tak trochu rád, že má všechnu práci za sebou a ještě radši, že jeho měšce jsou o pár zlaťáků těžší a plnější. Cesta domů, do jeho domku na převisu nad městem Trojan, měla trvat něco okolo dvou dnů, proto musel v půli cesty udělat malou přestávku a přespat pod smrkem. Nocí temnou, bezměsíčnou se prodíral ještě černější stín. Možná, že by mohl nahánět strach, protože tohle byl prokletý les, avšak ten kdo by chtěl vyzkoumat samotnou podstatu stínu by zjistil, že samotný stín utekl mnohem dřív, než ten někdo stačil cokoliv říct. Ale nic takového se nestalo a proto temná postava došla pěkně po cestičce až k milému spícímu čarodějovi a tam se zastavila. Ne, čaroděje nezahlédla, ale zarazila jí podivná vůně. Vůně magie. Dlouho se postava rozhodovala, zda udělat další krok. A udělala ho. Rukočar se leknutím probudil, respektive ho probudilo zaklínadlo. Někdo či něco muselo projít slupkou a muselo to být tak velké, aby mohlo ohrozit čarodějův život. Současně s tím uslyšel ženské leknutí. Pronesl několik slov, a když magický světelný zdroj, ve tvaru malé koule, která se vznášela nad jeho dlaní, ozářila okolí jasným světlem, pohlédl do tváře neznámé. Totiž do tváře známé. Zahlédl už jenom, jak se její oči otočili v sloup a ona se složila na zem. Ten pocit při procházení slupkou byl opravdu hrozný. Rychle se sehnul k ležící postavě a zatřásl s ní. „Lino,“ volal, „prosím tě, prober se“ VI. Po krátké snaze přece jen Linaie otevřela oči. Chvíli hleděla na nebe, načež se její zrak stočil na svého zachránce. „Čaroděj...,“ zašeptala. „opravdu nejsem krásný princ,“ prohlásil Rukočar. Posadila se a chvíli civěla do prázdna. Snad vzpomínala na poslední okamžiky těsně před tím než omdlela. „Utekla jsem,“ řekla. „A jeje, a pročpak tak najednou.“ „Ani nevíš co se stalo, potom, co jsi odešel,“ vzdychla Linaie. Začala vyprávět. Druhý den ráno ihned po čarodějově odchodu zakázal vévoda své dceři vše co bylo možné. V tom se ukázal na pravém světle a bylo vidět, že čaroděje zcela nepochopil (či lépe řečeno, nepochopil vůbec). Předně dostala domácí vězení. Otec jí zamkl v její komnatě ve věži a vyhrožoval jí, že mohla dopadnout hůř. Pak jsi uvědomil, že by mohla využít svou nenadálou moc a nechal jí uklidit celou jídelnu a umýt všechno nádobí po včerejší oslavě. Během dopoledne tak dokonale překážela všem kuchařkám, které připravovali oběd. Když se pak upečená husa sebrala a odletěla na jih a dřevěný stůl zapustil kořeny a vyrašil pupeny, zavřel milovaný otec svou roztomilou dceru sklepa - abych pravdu řek', pokusil se o to. Linaie spěšně opustila roztomilého mourovatého kocourka, co zůstal v podzemní kopce, sbalila si své nejnutnější věci a vydala se po stopách mocného čaroděje. Cestou jí nepotkalo nic horšího než tma - a čarodějova slupka. Čaroděj pokýval hlavou. „Možná že to bylo nejrozumnější. Přece jen jsi, už velká holka ne?“ usmál se. „No... ano. Víte, utíkala jsem za vámi a... “ koktala , „chtěla jsem... přemýšlela jsem... že chtěla bych rozumět kouzlům.“ „Myslíš umět čarovat, vládnout magií, kouzlit a proklínat?“ Rozzářila se. Na každé jeho slovo kývala. „Chceš se stát čarodějnicí? Ale jistě že. Znám jednu dobrou čarodějnici. Doporučím tě.“ „Fakticky?“ neudržela se. Přikývl na souhlas a dívka radostí zatleskala. Rukočar musel na své cestě udělat kratší zacházku a stavili se u jedné lesní čarodějnice. Znal jí jako velice dobrou a působivou dámu a taky jako schopnou učitelku. Její třídou už prošlo bez mála pět učednic. „Musíš si dát pozor, ona, víš, Markéta, je taková nervózní. To už je tím stářím,“ vysvětloval Rukočar, když přicházeli k docela pěkné chatrči celé ze dřeva s doškovou střechou. Ta střecha už nebyla v tak perfektním stavu, jako ostatní pozoruhodné věci, mezi nimiž nechyběl hlavový plot, zahrada masožravých rostlin, záhonek vlkodlačích jazyků a netopýrník (jakýsi holubník pro netopýry). Ježibaba se právě snažila přesvědčit jednu masožravou rostlinu a získat tak docela tlustou mouchu, kterou potřebovala k nějakému zaklínadlu, když jí vyrušil Rukočar svým zavoláním. „Kdo mě to votr... Ále, zdravím je mistře čaroději, copak nám nesou,“ ozval se hlas, který se jen náhodou pletl se skřípavým zvukem zavírajících se dveří čarodějničiny chatrče. Malá, shrbená postava popošla blíže a Linaie si jí mohla pořádně prohlédnout - nikdy neviděla nic horšího. Na svůj věk byla Markéta docela roztomilá babizna. Její zjev se ani v nejmenším nelišil od ustáleného a všeobecně i oficiálně zavedeného standardu. Dlouhý nos, tvář pokrytá množstvím podivně tvarovaných bradavic a jiných kožních onemocnění. Ohyzdnou tvář byla jen tak vyvážena oblečením tvořené na oko spíchnutými hadry všelijakých barev, mezi kterými dominovaly hlavně tmavé, zvláště pak odstíny černé; přestože tato barva žádné nemá. To vše pak dokonale jistil široký špičatý klobouk, který si právě nasadila na hlavu šedivých vlasů a to asi jenom ze zvyku. „Ale, ale, ale, copak to tu máme, “ řekla nečekaně a její zrak se upnul na Linaii, přičemž se snažila o roztomilý výraz ve tváři. „Maj' docela hezkou dívčinu, kolikpak nám je?“ vyptávala se. „...sumnáct...,“ odpověděla dívka tiše a zmateně. „Nemám moc času, Markéto,“ ozval se Rukočar, „pustíš nás dovnitř? Musím s tebou mluvit.“ Čarodějnice učinila krátké pokývání hlavou. Pokynula jim a vedla je do své chatrče, která, ač se to na první pohled nezdálo, byla docela slušně zařízena a uspořádána tak, aby to na případné zákazníky udělalo patřičný dojem. Na každé stěně, která by měla zůstat holá, visela polička. Záleželo pak co mělo na té poličce ležet, jestli knihy, či nějaké sáčky s všemožným kořením, nebo butylky s pestrými tekutinami. Vprostřed byl stůl, nalevo u stěny obrovská dřevěná truhla, okovaná a napravo zděný krb v němž zavěšen na trojnožce se kýval bronzový kotel. Naproti vchodu viděli zavřené dveře, zřejmě tam byla ložnice. „Udělám šípkový čaj,“ zaskřípala Markéta, když se oba posadili ke stolku. Linaie se nemohla vynadívat. Vše kolem bylo takové,... no podivné. „Chtěl jsi, se mnou mluvit, ne?“ připomněla mu. „Samozřejmě Markéto,“ přikývl a nadechl se. Hledal slova, kterými by začal. „Jistě si slyšela o Síle dvou.“ „Jistěže, tohle musí znát každá čarodějnice, přece. Noci jiných bytostí, které se snaží dostat se do našeho světa. Půlnoc za dvojího úplňku. A proč?“ Rukočar nenápadně zašilhal na dívku - která seděla po jeho pravé ruce a prohlížela si světničku s výrazem údivu a úžasu. Markéta hned pochopila a přisedla si naproti ke stolu. „Aha,“ řekla, „Vzpomínám si, že tato noc nastala někdy před měsícem. Ví už něco o vůni magie?“ „Neměla by snad?“ Markéta se zamyslela. „Inu, měla i neměla. Ale, asi ano, protože alespoň ví na čem je. V žádném případě by to neměla nikomu říkat. Lidé mohou mít překvapivé reakce. Mohou jí považovat za černokněžku nebo černou čarodějnici a upálit ji na hranici.“ „Avšak, mohla by toho využít. Nedávno jsem viděl, jak v její přítomnosti se proměnil člověk ve zvíře. Ani v nejmenším to nebyl čarodějník.“ „Mohl to byt výboj zbytkové magie,“ namítla Markéta a zašilhala na dívku, která je poslouchala a neúspěšně se je snažila chápat. „Mágové se učí o Carthenově zákoně o magickém náboji, “ pokračovala čarodějnice, „Sama tomu nerozumím, ale stává se to lidem, kteří nikdy v životě nečarovali.“ „Ona má ještě šanci se to naučit.“ „To by musela...,“ hlas jí poklesl, když si to uvědomila. „Ale ne! Ruky! Doufám, že si mně to nepřišel navrhnout. Jsem už dost stará na takové věci.“ „Jsi nejlepší. A ona by mohla být dobrou čarodějnicí, nemyslíš? Má nadání a vůni - chtěla by se jí stát.“ Linaie horlivě přikyvovala. „Ale nadání ještě nic neřeší,“ namítla pomalu. „Když jí dáš příležitost. Pamatuješ na ty doby, kdy jsi chtěla mermomocí někoho vyučovat, ať to stojí co to stojí. Chtěla jsi vyučit čarodějnici která by byla stejně mocná jako ty, možná mocnější. Pokud vím, všechny, které prošly tvou školou, tvůj sen nesplnili úplně. A žádná z nich neměla tak silné magické předpoklady, a žádná z nich neměla vůni magie.“ „V té době mi nebylo sto třicet. Nezapomeň, že každou chvíli může zaklepat ON.“ „Nemluv tak Markéto! Máš přece přítelkyni, které táhne na sto pětačtyřicet. Ty jsi ještě mladé děvče,“ chlácholil. „Kéž bys měl pravdu,“ zasténala. Zavládlo ticho. Markéta pohlédla na černovlasou a prohlédla si ji. Nemohla si nevšimnout mírného odlesku od jejích jiskřivých očí, od záhadného pohledu hodného právě pro čarodějnici. Znovu si vzpomněla na dobu, kdy zaučovala Denisu, Jusitu, Tasilu, Editu či Magdu. Ze všech se staly schopné čarodějnice, těšili se uznání a života splněních snů a přaní. Na opačné straně se Markéta obávala o vše v případě, kdyby si pro ní přišel Il. O svůj domek, zahrádku, o své vzácné knihy o svou moudrost, znalost a zkušenosti. Představila si všech pět učednic a Linaii postavila vedle nich. Ta představa zvítězila. „No dobrá, přemluvil jsi mě,“ pousmála se, „Zkusím to ještě jednou. Opráším staré výukové metody a zkusím to. Můžeš se začít stěhovat, děvče.“ „Děkuji paní čarodějko, mnohokrát,“ klaněla se, červenala se a radovala najednou. „Odedneška Markéto,“ opravila ji. „Může zůstat tady rovnou, vše co jí ještě zbylo má v tlumoku a není toho moc.“ Možná, že i tohle bylo dobrým uvedením mladé studentky. Většina Linainých předchůdkyň měla ze začátku příliš přehnané nároky, div si nepřivezli celý svůj dům. VII. Uplynulo šest měsíců od té doby co se s vévodovic dcerou rozloučil. Mezitím se po okolí rozšířilo mnoho pokroucených zvěstí o zmizení vévody Bazila s dcerou. V hostincích se vyprávělo mnoho pohádek o tom, jak vévoda se dvou dcerou utekli do cizí zemně, že vévoda k tomu byl donucen, že Linaie je čarodějnice, která ho k tomu donutila a přesto si nikdo v hospodě nevšiml vypelichaného kocoura, jenž je se zájmem poslouchal a tiše odpočíval a rozvaloval se u krbu. Jeho život se stal náhle jednodušší. Sestával se ze spaní, krmení, chytání myší, vyhřívání se na slunci nebo lenošení u krbu, na peci, v kuchyni, zvláště pak v zimě, kde na těchto místech bylo nejtepleji. Na jaře se poohlídl po nějaké kočce. Byl spokojen a dávno zapomněl, že kdysi býval vévodou kraje okolí Trojanu. Pak jednoho krásného jarního dne, k večeru, se čaroděj vrátil z města a u dveří ho přivítal Uhlík. Po tom, co ztrávil bezmála měsíc na toulkách hvozdem, se vrátil domů, aby oznámil pánovi nejnovější zprávy. Musel však pána zklamat a povědět mu tu nešťastnou novinu, o Markétině smrti. „Ajaj,“ zaklel, „chudák dobrá ženská,“ zalitoval. Potom se podíval kocourovi do tvářičky a znejistěl. Ale co potom ta její učednice, pomyslel si. „Hledáš mě čaroději?“ ozvalo se za jeho zády. Rukočar se rychle otočil a v duchu zaklel. „Ne, myslím, že ne,“ řekl spěšně, ale pak se přece jen uklidnil. „Tvůj kocour mě sem přivedl,“ usmála se a pohledla na kocoura. Rukočar vzdychl. Linaie se usadila u stolu, přičemž nespouštěla s čaroděje oči. „Jak vlastně zemřela Markéta?“ „Přišel si pro ní hrobař Il, viděla jsem ho.“ „Cože?“ Čaroděje to doslova přibilo na židli. „Je to takovej ten příjemnej chlapík s tou kosou, ne?“ „To ti řekla Markéta?“ nevěřil. „Ruky, já jsem ho viděla, přísahám. Nejdřív jsem se bála, domnívala jsem se že si přišel pro mne. Ale ujistil mě, že čas každého je přesně vyměřen, protože jinak by to poškodilo nějakou ... “, chvíli potichu překládala jazyk a kroutila ústy, aby nakonec vyslovila slovo, „realitu“ Takže Vůně? Noc jiných bytostí? Ta věc udělala z té dívky skutečnou čarodějnici, proto může vidět věci, které ne každý spatří. Možná, že trochu pomohla Markéta, ale opravdu jen trochu. Linaie pokračovala, jako by znala Rukyho myšlenky: „Markéta mě vlastně nic nenaučila. Byla už stará a trpěla zapomětlivostí. A já, nechci už být čarodějnicí.“ „Opravdu?“ zeptal se s nadějí. „A čím pak?“ Později se dozvěděl, že se asi takhle ptát neměl, i když Linaie byla tak horlivá, že by se tomu nevyhnul. „Čarodějkou.“ odpověděla nadšeně. „Jaký je v tom rozdíl?“ podivil se, „Čarodějka nebo čarodějnice, to je přece jedno.“ „Ale není!“ nesouhlasila, „Jsou čarodějnice nebo čarodějníci a čarodějky nebo čarodějové. Muž čarodějnice se jmenuje čarodějník. Muž čarodějka je čaroděj. Jedině čarodějníci nejsou, protože muži na to nemají povahu. Když tak se stávají hraničáři - a nebo naopak - mágové.“ „Hra se slovy. Tohle ti taky řekla Markéta?“ Přikývla. „To je jí podobné - vždycky rozdělovala čaroděje do skupin.“ Opět přitakala: „Mluvila ještě o zaklínačích a léčitelích, druidech, černokněžnících a - “ „To stačí“ přerušil jí, „Jenomže já neznám žádnou čarodějku, která...“ „Snad znáš nějakého čaroděje?“ usmála se. „No to jo, ale...“ nedůvěřivě pohlédl na Linaie. Už dávno pochopil kam její nadšení míří. Chvíli mlčel a přemýšlel. Pokračování příště.

---