Kdyby...

sobectví

ulice jsou prázdné krky města

mají hlad

všichni mají hlad;

tvá matka, dítě, soused a sousedka

ale ty vidíš jen svůj

snahy

když vstanu

občas mám před očima jen černo

závrať položí na mě zpocené ruce

a strhne mě zpátky

odkud jsem chtěla už tak dlouho vstát

jen když točím se,

točím se na špičkách

a sál se rozpustí, podlaha zbělalá přitiskne se ke stropu

uvnitř přichycené hlasy zmlknou

až tehdy jsem

pryč

když zima trvá 12 měsíců

tvé ruce jsou zmrzlé, jako kopce v zimě které oholené

připomínají lebky

a když je mráz uvnitř, místo krve koluje

hledáš venku mezi jinýma rukama; cizíma rukama, cizí krví a je to jedno

najdeš srdce, ale vyklouzne ti, jako hřbet hadů

pak celý svět změní se v kluzkou ledovou plochu

doufání

svlékala rukavičky, krajky a zatopené oči

až jen výstřih zůstal

rty jako vlčí máky ukazovaly

až teď jsem volná, až teď mohu nebýt

díval se

a pohyb, najednou nebyl hmotný, když ubylo z ní vše, rostl

a volal ji zpět

jsem tady, je tady tvar a zvuk

vše co jsi chtěl

kdyby

I.

kdyby

tvůj pohled byl cizinec rozhlížející se po mém těle

a kdyby aspoň vlasy, řasy, třásně

byly ti dost dobré

pak bych uvěřila; když duše je z kovu

ve vodě zreziví a

odložím ji

II.

kdyby lampa odstínila všechny můry,

které na ni sedají a přenášejí lepkavé

sny, chtěla jsem zabalit je pod peřinu

aby se ohřály aby už nemusely

dál

III.

a nůžkama chtěla bych kreslit do kůže aby zděravěla a plnila se krví,

abych neslyšela že srdce zase

vynechalo

aby z prohlubní staly se průchody

malé chodby pro světlo

lze

I.

žilnatina listu jako by se otiskla do mraků, pohánějí mízu nebe

a zdá se že uniká

ale než spadne na zem

přemění se

--- pak mráz kreslí na slupky oken stejné obrázky

my musíme jen odloupnout

a vidět

II.

občas spadne do snu krůpěj zraku,

vidíme jasně míhající se tváře

jako na peróně u vlaku který se rozjíždí a váháme zda naskočit

s rozedněním padají oči

pod kolejiště

a paměť ztrácí tenké mosty

naposled

listí se rozvířilo, až přecházelo v písek

přikryla si dlaněmi oči,

čekala až přistane a chodníky naplní se klidem

ale listy jako ostré břity slov pokácely sloupy,

obratle co drží oblohu