Osamění v díle Edwarda Hoppera

Není nic tajemnějšího než televize, která běží v prázdné místnosti; je to ještě podivnější než člověk, který mluví sám se sebou, anebo žena, která sní nad svými hrnci. … Je třeba, aby celou dobu všechno běželo, aby ani na okamžik neochabovala umělá moc člověka, aby se na úkor funkcionální a často absurdní nepřetržitosti nechopilo vlády střídání přirozených cyklů. Takto Jean Baudrillard přemítá o Americe, přesněji o jejím strachu z vyhasnutí ohňů, strachu, že by se provoz, na kterém je její moderní verze založena, přerušil.

Ještě před Baudrillardem tuto americkou obsesi nepřetržitým provozem zachytil malíř Edward Hopper. Spojené státy zažívaly svá nejlepší ekonomická léta a jakoby protipohybem člověk upadal do stále většího odcizení. Alespoň v Hopperových scenériích: noční bar s několika osamělými návštěvníky, partnerská dvojice zcela ponořená do oddělených světů, podivuhodná skupina pozorující horizont pouště, kino bez diváků, obsluha opuštěné benzínové stanice.

Na mnoha Hopperových obrazech jsme konfrontováni s dvěma protikladnými elementy: bez ustání proudící energií strojů a zařízení a naproti tomu zjevnou únavou lidí. Na lidech je kromě únavy patrné i osamění. A kdyby bylo možné mluvit o osamění strojů, řekl bych o nich totéž.

Pokusme se o negativní definici samoty. Kdy nejsme sami? Je to tehdy, jsme-li s někým, kdo nám rozumí a komu rozumíme my? Je to tedy nedostatek porozumění, na co upozorňuje Hopper?

Nejsme současníky přítomným věcem, řekl před léty Václav Bělohradský. Myslel tím, že tisíciletí žitá osobní zkušenost s tím, co nás obklopuje, najednou vymizela; stvořili jsme věci, kterým nerozumíme, leda bychom se stali odborníky.

Může být zadumání Hopperových postav způsobeno tímto problémem? Některé z nich se ovšem tváří jakoby nic, lze snad namítnout. Ono jakoby nic tak vytváří druhou polohu jeho díla. Co ale člověku, jehož předstihla vlastní civilizace, zbývá? Může se uzavřít do svého přemítání, anebo dělat jakoby nic.

Zdálo by se, že tato skepse, a snad bychom mohli říci střízlivost, je na Hopperovi mírně neamerická, pokud americkou povahu vyložíme banálně převahou optimismu a sebevědomí. Baudrillard nás ovšem poučil, že i Američané mají své resentimenty, mezi které nepochybně patří  nostalgie po Starém světě. Učiníme-li ovšem malou derridovskou změnu ve slově Starý svět a velké s nahradíme malým, dojdeme ke zcela jiné nostalgii: nostalgii nikoli po evropském, které se tu postupně – vlivem distance – vytrácelo, ale po srozumitelném, které moderní epocha téměř ze dne na den srovnala se zemí jako sídliště indiánů, aby na jeho místě vztyčila mrakodrapy.

Čerpací stanice, železnice, motely, kina a bary velkoměst. V první polovině 20. století místa, v nichž se usídlil duch modernosti. O tom, kolik osamělého přemítání vyvolalo soužití s ním, nám vypráví Edward Hopper. Malíř a básník samoty.