Odyssseus

Dávám stáhnout filmy Edith Piaf a Nový svět. Jsem kultura sama. Tři tobolky analgetického APO-GABU 300 – bývají obvykle mé maximum, ale dnes jsem se rozhodl trochu si zaexperimentovat a tak přihazuji půlku spavého Zolpinoxu a lezu si do vany. S albem Best of od Edith Piaf ve sluchátkách, sešitem a propiskou v rukách, se nořím do vody. Za zvuků písně La vie, L’amour připouštím horkou vodu a čekám, co se bude dít. Sotva udržím víčka, natož sešit a propisku, ale tak nějak mám dobrou náladu: prdím, směji se a užívám si hudbu, kterou většinou neposlouchám. Je smutná a pak zase najednou veselá – každopádně skrz naskrz plná emocí a mě se na ni dobře reaguje. Papír trochu šedne, propiska je nejistá, hadice sprchy se pohybuje a dlaždice se třesou ve spárech. Ale já stále zapisuji a rochním se v horké vodě. Rozhoduji se umýt si vlasy, což znamená rozloučit se se sešitem, propiskou a Edith. Doufám, že až se k nim vrátím – budu stále schopen zapisovat dění. Sundávám si sluchátka. Vedle někdo vlezl na záchod. Má průjem. Moc to neprotahuje, po chvilce šramotí roličkou toaleťáku, šustí papírem a už splachuje a odchází. Zachoval si důstojnost – před veřejností (Vámi) a Edith. Tak já si tu hlavu teda jdu umýt… Jsem zpět. Drhnul jsem si hlavu dost dlouho, než jsem si uvědomil, že ve vlasech nemám žádný šampón. Je už téměř nemožné psát. Následuje peeling obličeje – chci se blýsknout před Edith – je to přece francouzská dáma. To mytí je nepřítomné, myšlenkami někde u nezdárných děl… Znovu musela následovat pauza, protože jsem vylezl z vany. Pečlivě jsem se vykartáčoval, osušil, oblékl a dal si do vlasů čelenku. Pěšinka se mi moc nepovedla. Cestou do pokoje, se mi zdálo, že na zemi leží lžíce – chtěl jsem ji nakopnout, ale nebyla tam, zmizela. Funguje to. Vracím se k Edith a jejímu hlasu. Ležím ve své posteli a světlo lampičky žloutne, stinná místa rozšiřují svá území. Film Edith Piaf je stažen na sedmdesát pět procent a stromy na obrazech se hýbají pod nápory větru. Dal bych si Malickovu esej Nový svět, ale ten film ještě nebyl zcela stažen. Píšu znovu slovo Mallick a má ruka má o pár stínů a prstů navíc a slovo Mallick se rozrostlo o jedlo ,,l‘‘. Je přesně půlnoc a Edith zpívá Mon Dieu – těžké, dojemné – jak všechno šedne a zaniká v mlze…

    ,,Což takhle si namazat obličej Niveou, pane?‘‘

    ,,Proč ne.‘‘

    Film Edith Piaf je stažen a Markétina fotka na stolku se vzdouvá a usmívá.

    ,,Jak jste kdy jen mohl mačkat takové kozy, pane?‘‘

    ,,To nevím.‘‘

    ,,I když – ukažte! Ahá, takhle je to – vy máte na každé ruce devět prstů…‘‘

    ,,A co teprve ty stíny!‘‘

    ,,Teď už je mi to úplně jasné.‘‘

    ,,Pssst!‘‘

    ,,Co je?‘‘

    ,,Myslím, že tu nejsme sami.‘‘

    ,,Já mizím.‘‘

    ,,Edith?‘‘

    ,,Oui?‘‘

    ,,Jste to vy?‘‘

    ,,Vů-le-vů buár?‘‘

    ,,Děkuji, ale víno teď ne.‘‘

    Blíží se ke mně cosi podivného. Říkám si, hergot, co to je?

    ,,Jsem Markétino prso.‘‘

    ,,Já umím myslet nahlas?‘‘

    ,,Ne. Ale já a pak ještě to levé, tvůj vnitřní hlas slyšíme.‘‘

    ,,Páni. A mohl by mě slyšet ještě někdo?‘‘

    ,,Je tady ještě jeden orgán, ale ten se momentálně nemůže dostavit.‘‘

    ,,Škoda – už jsem ji dlouho neviděl.‘‘

    ,,I já už musím jít…‘‘

    ,,Fajn. Tak sbohem, Markétino prso.‘‘

    ,,Sbohem, Luboši, dobře se vyspi.‘‘

    ,,Dík. Zkusím si ještě psát…‘‘

    Terrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr… Malllick.

    ,,Pane Malicku – jste to vy?‘‘

    ,,Ano, Luboši, jsem.‘‘

    ,,Vy mluvíte česky?‘‘

    ,,Nemluvím.‘‘

    ,,Chtěl jsem se vás na něco zeptat – v tom vašem filmu Nebeské dny-‘‘

    ,,Ale Luboši – ty by si už měl jít spát. Povíme si to jindy.‘‘

    ,,Slibujete?‘‘

    ,,Je to jen na tobě.‘‘

    ,,A jó, vlastně.‘‘

    Ten, co zmizel, stromy, mastička, Edith, Markétino prso a pan Mallllick – říkají:

    ,,Dobrou noc.‘‘