.fragment.

15. 11.  New Delhi   

Několik minut po šesté hodině jsem dojel metrem na vlakové nádraží, abych si v turistické kanceláři zajistil lístek do Varanasi. Na nádraží bylo rušno. Po špinavé podlaze se váleli spící lidé, mezi nimi hloučky sedících či stojících. Muž v hnědé uniformě mě gestem ruky vyzval, abych si nechal projet batoh rentgenem. Popošel jsem na druhou stranu přístroje a přehodil batoh zpátky přes rameno. Přistoupil ke mně muž ve světle modré košili. "Your ticket," řekl. Nereagoval jsem. Byl jsem si jistý, že mě chce zmást, abych se nedostal ke kanceláři. Pokračoval jsem do prvního patra, kde měla ležet Foreign Tourist Office. "Ticket! Ticket!" křikl jiný muž, který se vynořil proti mě a dlaní mě udeřil do ramene. Zůstal jsem překvapeně stát. Od mých nohou se zvedla vlna úzkosti, stoupala vzhůru a zastavila se někde v nitru mého hrudníku. Doposud nikdo v této zemi nevstoupil do mého těla s takovou razancí. Byl jsem připraven, že budu muset čelit nádražním podvodníkům, ne otevřené agresi. Vystoupal jsem po schodech do prvního patra. Kancelář otevírala v osm. Už jsem věděl, kde leží.

Město se probouzelo. Procházel jsem Main Bazar Street a u prvního stánku s čajem shodil batoh, sedl si s čajem v dlaních na zem a opřel se o špinavé plechové žaluzie jednoho z obchodů. Posledních dvacet hodin jsem probděl. Můj zrak těžce dopadl na protější budovu. Uvědomil jsem si, že zvíře, které zrovna proběhlo po římse, byla krysa. Zavřel jsem oči a zakryl je dlaní. Nepomohlo to. Byl jsem tady.

Hledal jsem v ulicích klidné a bezpečné místo. Potřeboval jsem na několik desítek minut usnout. Asi hodinu pobyl v kavárně, vypil dva čaje s příchutí kardamonu. Ulice se postupně plnily. Nějaký mladík zametal prostor, na který později vyskládal lněné nákupní tašky. Odkopl do středu ulice mrtvou krysu. Všiml si, že ho pozoruji a usmál se. Jakoby nás odkopnutí mrtvého zvířete a pozornost, kterou jsem gestu věnoval, měla propojovat. Uhnul jsem pohledem. Nechtěl jsem se na tom nijak podílet. Za několik minut se u krysy objevil pes. Chvíli ji očichával. Pak zvíře sevřel do čelistí a zmizel z mého zorného pole.

Kolem jedné hodiny jsem vešel zpátky na nádraží a vstoupil do dveří, nad nimiž visela cedule s nápisem Waiting Room. Místnost byla zcela zaplněná, žádné místo k sezení. Zavřel jsem se v jednom ze zarezlých záchodů v umývárně a svlékl se do půli těla. Na kohoutku, který trčel ze stěny, ležel zmačkaný zbytek mýdla. Umyl jsem si vlasy, nohy a ruce. Udělalo se mi lépe. Jako bych ze sebe na chvíli smyl veškerou únavu. Navíc: konečně jsem mohl pobýt chvíli sám. Bez zkoumavých pohledů, které na mě dopadaly a usvědčovaly jako cizince. Napadlo mě, jestli by na mě lidé pohlíželi jinak, kdyby věděli, že se mi jejich zem stane za několik dní hrobem.

Vrátil jsem se do čekárny. Místnost se ještě více zaplnila. Klesl jsem odevzdaně na ulepenou podlahu vedle odpadkového koše a opřel se o sloup obložený tmavým kamenem. U mých nohou seděla na lavičce žena v sárí, na klíně měla asi roční dítě. Uvědomil jsem si, že pohlížím-li na lidi v čekárně zespodu, jsou mi mnohem bližší. Našel jsem způsob, jak si k nim vytvořit osobní vztah: klesnout níž, než oni. Dítě v klíně ženy ke mně natáhlo ruku.