V pasti

Ticho. Jen hodiny smutně tikají. Nikdo neví, kdy zase přijde kontrola. Žaludek mám stažený strachem. Sedíme v kuchyni nad mým dortem. Je mi sedmnáct. Babička šla zanést všechny knížky a zakázané věci na půdu. Maminka jí může stokrát říkat, ať to sem netahá. Ale je to zbytečné. Ve čtvrtek zase něco přinesla. Stojí nám to za to? Řvala na ni. Nestojí. Samozřejmě, že nestojí. Mám strach. Pomalu dojídám dort. To je oslava... Díváme se na sebe. Ty pohledy. Nesnáším čekání.

Hodina uplynula. Jdeme spát. Nemůžu si ani zuby vyčistit, jak se mi třesou ruce. Civím na strop. Spánek nepřichází. Myslím, že ony taky nespí. Tak. Ale ptát se nechci. Všechno je jasné. Když nepřišli dneska, můžou přijít zítra.

Návrat ze školy. Babička stojí u sporáku a nemluví. Mám se ptát? Začne sama. „Dávej si pozor na to, co doma říkáš, Naděždo. Mohli nám sem dát štěnice. “ Hystericky se zasměju. „ Co je tu k smíchu? Říkal to Oleg.“ Oleg, babiččin kamarád, který má informace. Na rozdíl od nás. „ Od teď důležité věci řešit na záchodě.“ Co přijde dál? Telefon už nepoužíváme. Aby nás neodposlouchávali. O to jim jde, chtějí nás odpojit od všech jako ten telefon. Maminka sedí v obýváku. Z práce ji vyhodili už dávno. Sedí a čeká. Neví na co. Na smrt. „Jen aby to bylo rychlé a moc to nebolelo, “ zablekotá opile.

Večer přijde Oleg. Třískají dveřmi a sedí na záchodě. Pak zase vylezou a baví se o banalitách, aby to nebylo podezřelý, že v bytě nikdo nemluví. Znovu na záchod, sedí tam přes hodinu. Hledím do tmy. Kdy umřu? Ptám se sama sebe. Zabijí mě oni, nebo mě k tomu doženou? Doženou. Samozřejmě, že doženou. Potom se to svede na špatné známky ve škole, které mi dávají schválně. „Jenom aby nám tu štěnici nedali i na ten hajzl,“ šeptá mi ráno babička. „Co pak?“ Směje se. „Mně to moc vtipný nepřipadá. No jo no. Neber si to tak děvče,“ vzdychne babička.

Večerní debaty na záchodě trvají celý týden.

Brzy na to mi máma sdělí, že bych měla zůstat doma a nejít do školy. „ Proč? Proč. Proč,“ vloží se do toho babička. „ Musíme jít na schůzi a na to oni čekají. Až bude byt prázdný. Chtějí nám dát tu štěnici i na záchod a šmejdit tady. Nebuď jak malá, Naděždo. Prostě zůstaneš doma a budeš to tu hlídat. Musíš rozsvěcet a zhasínat.“ No tak OK. Odejdou. Absurdita. Hlídat záchod. Už nemůžu.  Zapnu TV, ale stejně to nesleduju. Rozsvítím, zhasnu. V kuchyni zapnu rádio. Zvonek. Sousedka. Potřebuje mouku. Trochu jí dám. „ A jak to, že nejsi ve škole?“ Vyzvídá. „Jsem nachlazená,“ lžu přesvědčivě. „ Musíš se vyležet, děvenko.“ Odkývám. Zdržuje.  Zatáhnu rolety, vytáhnu rolety. Rozsvítím, zhasnu.

 Konečně se vrátí.  Vše jim povykládám.  V babiččiných očích se odráží spokojenost.  Ale jakmile se zmíním o sousedce, vylítne jak čert z krabičky.  „Nemělas jí otvírat.  To bylo určitě domluvený.  Vždyť ona je s nimi spolčená, měla tě zabavit.  Já se na to už vážně můžu vysrat.  Zdá se mi to dost nepravděpodobný,“ zastane se mě máma. „ Seš včerejší?“ křikne babička. Vztekle běží na záchod, vyleze na něj a hledá. „ Nikde nic nevidím. Kam to dali? Tobě něco svěřit Naděždo,“ povzdechne si.

Odteď si jen píšeme.  Hlavně babička s mámou.  Mají strašnou spotřebu papíru.  Za večer klidně popíšou celý blok.  Dneska se babička zmocnila mého sešitu do chemie.  Chtěla jsem protestovat.  Ale babička mě uzemnila, že už ho nebudu potřebovat.  A to je pravda.  Učit se nemá cenu.  Stejně vždycky dostanu nejlíp za tři.  Taky je to odmluvené, samozřejmě.  Učitelky se jich bojí a tak mi dávají špatné známky.  Jdeme spát. Ale babička ne.  Sedne si ke dveřím. „Oni nikdy nespí, víš,” šeptá. Nemůžu usnout.  Když vím, že tam za zdí sedí a čeká.  V zeleném roláku a civí.  Do zdi.  O nočních kontrolách slyšela od Olega.  Jak mám teď spát?  Nechci se probudit nepřipravená a nerozloučená. Nechci už žít.

Od včerejška sedávám s babičkou taky.  Noc je strašně dlouhá.  Bez spánku.  Maminka si radši dá prášek na spaní. Já spím ve škole. Na všechno už kašlu. Prohlídka. Přišli tak nečekaně. Psala jsem zrovna úlohu. Zvonek. Babička se falešně usmívala. Měla jsem takovej strach, co kdyby chtěli na půdu? Nervy. Nemůžu dopsat ani ten úkol, jak se mi třepe ruka. Stojí nade mnou. Píšu zubatý čísla. „ Je jim asi zima co?“ Smějí se. Pak odejdou. „ Bylo to nějaký krátký,“ strachuje se babička. To byla jenom obhlídka. Další kontrola bude horší.

Babička odešla za Olegem. Tak to je jediná příležitost. Půjdeme s mámou na půdu a spálíme všechny ty knížky a věci. Honem. Schody. Dřepíme na půdě. Vypotřebujeme asi troje sirky. Popel sypeme z okna. Až se to dozví ona, bude strašně zuřit. Ale to se nedá nic dělat, když s ní není rozumná řeč. Babička se nevrací. Do noci si čtu. Kde je? Kde sakra je? Přece ji nesebrali. „ A co by jí udělali,“ ptám se. „ Mučili by ji. A jak? Různě, třeba tě svážou a bodají tě vidličkou pod nehty. Co?“ Úplně mě to ochromilo. „ Vyslýchají od rána do večera. I když všechno prozradíš, stejně tě nepustí. Většina lidé si tam hodí smyčku.“ Je mi z toho všeho zle. Běžím na záchod a dávím. Nejdřív naprázdno.

Najednou něco slyším přes stěnu. Babička. „ Kde jsou ty věci? Jaký věci? Nedělej blbou prosím tě, ty víš moc dobře, co mám na mysli. A proč jsi byla na půdě? Ty jsi zase něco donesla, že jo? Nech toho! Fakt už!“ řve máma. Vyběhnu ze záchodu. Běžím rovnou do ložnice. Zamknu se. Brečím a vyhrožuju, že se zabiju. „Ale no tak Naděždo, neblázni přece, “ prosí babička. „ Tak spal ty věci, co jsi donesla! To nejde! A proč? Protože až to skončí, tak to bude mít velkou cenu. Ale ono to neskončí mami,“ hádá se maminka. „ To dřív skončíme my!“ Odemknu. Spát nejdeme. Mohli by přijít. Jejich taktika. Přijít v noci. Když všichni spí. Moment překvapení. Abychom se nemohli bránit. Té další kontroly se hrozně bojím. Babička totiž tvrdí, že tahle bude poslední a pak šlus. „ Tak to abychom si pustily plyn nééé?“ řve opile máma. Nikdo nepřijde. K ránu usnu.

Druhý den jdeme na návštěvu k Olegovi. Neposedím u něj ani hodinu, když začne babička vyskakovat z gauče a říkat, že má divný pocit. Raději se sebereme a spěcháme domů. Babička si všimne nějakého muže. Zdá se jí divný. „ Asi přijde kontrola, děti.“ Praví babička. „ Musíme být doma dřív než oni.“ Maminka křičí: „Uštvou nás. Oni nás uštvou.“ Už rezignovala. „Ticho“, okřikne ji babička. A utíkáme.

Doma zoufale pobíháme po bytě. Všechny víme, že tahle kontrola bude zlomová. Babička radí vlézt do skříně. Někteří to tak dělají. Vlezou do skříně a dělají, že nejsou doma. Ale do které? Ta v ložnici je moc malá, nevlezeme se tam všechny. A taky má velkou škvíru mezi dvířkama. To by nás viděli. Celá se třesu jako v tranzu. Spěcháme do obýváku. Velká skříň je plná obleků po dědovi. Trvalo by to všechno moc dlouho. Nestíháme. Už vidím, jak se nám smějí do ksichtu. Zvonek. Strach. Rychle se rozhodujeme. Zamkneme se s mámou v ložnici. Babička jde otevřít. Slyším hlasy. „Kontrola! Otevřete!“  Máma mlčí a hledí do prázdna. Ona už se z toho zbláznila.

Cítím neobvyklý klid, který se mi rozlévá celým tělem až do konečků prstů a zase zpátky. Otvírám okno a lezu na parapet. Všechno dělám mechanicky se zvláštním pocitem zvrácenosti. Bez rozumu. Jako bych to věděla už dávno. Co mám udělat. Zdá se mi, že se to neděje mně, ale někomu jinému. Skáču. Ani se neohlédnu. Při pádu zaslechnu užaslý výkřik. Ale pak už nic neslyším.