Jak pan Šfejcárek šel, nešel edíímu na autogramiádu

Pan Šfejcárek ot prvopočátku PP strašně obdivuje ediehoesisku a vždicki mu prorokoval, že bude slavní. Sice říkal, že jako jediní, to se splet, páč já budu slavná taki, to je teť ofšem irelevantní.

No a fšichni určitě víte, že edíímu Mladá fronta vidala kníšku. Napsala sem o tom tu nepovedenou recenzi.

To se ví, že chtěl pan Šfejcárek edíího vidět, jak jako vipadá.

Že sem odjakživa hrozní dobrák, tak sem na fezbúku zjistila, gdi je autogramiáda.

Pam Šfejcárek bil celí natěšení a děkoval mi. Eště sem mu psala, ať si nezapomene vzít tu kníšku. Podpis tam sice určitě má, jako já ve sfí kníšce, proto že sme si ji objednali brzo a prvních dvacet bilo s podpisem. A stejnak edíí řek, že mi kníšku podepíše každopádně, tak to bi sem se divila, dibi to neřek i panu šfejcárkovi, sfímu nejvjetšímu virtuálnímu fanouškovi. Ale eště bi mu tam moh něco napsat, že jo?

Jenže, jak se termín blížil, pan Šfejcárek mjel pořát vjetší strach. Von je totiš kluk ušatá strašně nesmělí.

Napsal úvahu, proč že tam jako nepůjde. Sami výmluvi a bláboli o superstar. Jako bi v naších končinách bili spisovatelé za takoví hvjezdi. Tak sme mu fšichni psali ať jako neblbne, já ho lákala na krásní obdivovatelki co tam budou, že bi se jako některá mohla do pana Šfejcárka případně zamilovat. A dokonce sám edíí si to přečet a šfejcárka osobně pozval.

Tak sem si říkala, fajn, půjde. No a předstafte si, pondělí k večeru a von se tadi klidně pan Šfejcárek objeví, místo abi obivoval edíího f tí knihovně. To mje dožralo. Tak sem na něj hnet skočila, co tu okouní, jak to, že není tam. Asi se mu to rozleželo, dal si říct.

Jel tím expresem do Radotína a šel co noha nohu mine k tí knihovně.

Venku před sálem kouřili nějací mladí lidi, asi kamarádi edíího. Pan Šfejcárek zase stratil odvahu, tak počítal knoflíki. Mám, nemám, mám, nemám, znáte to, že jo. Višlo mu mám. Tak počítal listí na zemi, a přesky a sloupky a furt mu vicházelo, jako že jo, že má.

Nedalo se nic dělat, šoural se ke dveřím. A přetstavte si, u jednoho stolu tam seděli nějací lidi s oobrofskííím, hnědím psem.

Pan Šfejcárek se hrozně lek. Jen mu blesklo hlavou - Co f knihovně dělá pes?! Otočil se na potpatku a pelášil prič tak richle, že málem porazil nějakou menší blond paní, co mjela na krku šátek.

Abi to tak bila edíího maminka, lekl se.

No, mislím, že nebila, bila to možná nějaká teta.

Tak, tak to dopadlo.

Jako s tou holkou, co byla oblečená, neoblečená, ani nešla, ani nejela, fspomínáte?

Tak i pan Šfejcárek, bil, nebil edíímu na autogramiádě.