Záhon bylinek

Šustění stromů, praskání větviček pod pneumatikami aut, zpěv drobného ptactva. Jsme tu, pomyslel si. Otevřel oči a nakláněl hlavou ze strany na stranu, aby nejlépe slyšel symfonii přírody.

„Už jsme mysleli, že se neprobudíš,“ řekl zvesele otec obou chlapců sedící na sedadle řidiče, „nejpozději za deset minut jsme na chatě.“ Mladší z bratrů neviděl otcův úsměv i když měl otevřené oči. Naštěstí i hudba může mít barvy a tvary, chlácholil se v duchu.

Skutečně za deset minut dojeli na chatu. Otec pomalu zastavil na mýtince asi padesát metrů do chaty. Starší mladík pomohl svému slepému bratrovi vystoupit z auta. Slepý cítil vůni mateřídoušky, dobré mysli a máty rostoucích v záhoncích kolem chaty, slyšel zpěv kosa i doktora lesů- datla, v mysli mu vytanul obrázek tohoto místa, jak si ho pamatoval. Byl šťastný.

„Davide,“ zavolal na staršího z bratrů otec, „posaď Lukáše na lavičku.“ A sám šel trochu poklidit v chatě. Už to budou tři roky, co tu byli naposled. To ještě žila matka Davida a Lukáše.

David opatrně vzal slepého za loket s úmyslem ho odvést k nedalekému ohništi, jenže Lukáš se mu vytrhl a prohlásil:

„Jsou to jen tři roky, pamatuju si, jak to tu vypadá, dojdu tam sám.“ Pevně věřil, že si pamatuje každičky detail jeho oblíbeného místa. Než se stala ta autohavárie, jezdívali sem všichni skoro každý týden.

Lukáš udělal pár sebevědomých kroků a upadl. Bohužel krtci byli, jsou a budou, a s tím nemohl slepý nic dělat.

David posadil svého mladšího brášku na lavičku u ohniště. Příjemně foukal vítr, bylo teplo a na nebi nebylo ani mráčku. Najednou se Lukáš otřásl. Něco slizkého se mu otřelo o obnažené lýtko. Vzápětí uslyšel jakýsi klouzavý zvuk. Vylekal se.

„Taky si to cítil?“ Zeptal se svého o dva roky staršího bratra.

„To byl jen vítr.“

Byla hluboká noc. Venku houkala sova a občas za oknem zasvištěly křídla netopýrů. Lukáš měl strach. Pořád cítil ten dotyk na své noze. To nemohl být vítr, uvažoval. Věděl, že dva metry od něj spí jeho ochránce a že nikdo jiný v malé místnůstce není, přesto se klepal strachy. Musíš se uklidit, řekl si a přetáhl si deku přes hlavu.

Vzbudil se, tušil, že je ještě noc. Nevěděl, co ho vzbudilo, už se chtěl vrátit do sna, když uslyšel zvláštní zvuk. Bylo to jako, jako když někdo táhne něco po podlaze, ale něco mokrého? Nebo slizkého?!? Zachvěl se. Na čele mu vyrazil studený pot. Uklidni se, je to jen sen! Namlouval si. Jeho přerušovaný dech málem přehlušil pištění, které začlo doplňovat první zvuk. Pištění bylo intenzivnější a intenzivnější a slepý se divil, že to Davida nevzbudí. Najednou pištění ustalo za doprovodu zaklapnutí. Nebo skousnutí? Ne déle než minutu byl klid, než zase uslyšel ten zvuk. Už to nevydržel. Vyskočil z postele a pohmatu našel svého spícího bratra.

„Prosím vzbuď se, je tu....je tu....“ lapal po dechu a snažil se rozpoznat, jestli se TO přibližuje nebo vzdaluje.

„Zase si měl noční můru?“ Zabrblal David napůl ze spánku. Byl zvyklý, že ho jeho mladší bratr budí v noci s tím, že měl noční můry, od té nehody měl fobii snad i z fobií.

„Ne, to ...to není sen. Opravdu!“

„Lehni si ke mně, jestli chceš.“ Konstatoval ospale David a přitiskl se ke zdi, aby měl slepý místo. Lukáš neváhal a vlezl si k bratrovi do postele. Cítil se v bezpečí, cítil teplo svého ochránce a hlavně nic neslyšel.

Připadalo mu to jako chvilka, snad ani neusnul, když uslyšel ten zvuk znova. Byl mnohem blíž. Slyšel jak klouže po linu před jejich pokojem. Uslyšel zavrzání dveří. Bylo TO blíž a blíž. Zároveň ucítil zvláštní pach. Pach smrti, strachu? Zalomcoval bratrovi ramenem.

„Je tu. Už je tu!“ řekl přidušeně. Srdce se mu rozpumpovalo, udělalo se mu špatně od žaludku. Je blíž. Po tvářích mu začaly téct slzy.

„Davide!“ Zašeptal zoufale. Ten se ale se slovy: přestaň už blbnout, zabořil hlavu do polštáře a dál se o slepého nezajímal.

Lukáš hořce plakal, lkal, sténal, přítáhl si kolena k bradě a snažil se si vsugerovat, že si to jen myslí. Najednou ucítil tlak na dece. Něco ji stahovalo dolů. Deka pomalu klouzala z postele až spadla úplně na zem. Lukáš se snažil polapit dech. Uslyšel padání kapky na zem. Nebo sliny? Přitiskl se k Davidovi, ale ten ho odstrčil. Copak to neslyší? Divil se.

Chvíli bylo podezřelé ticho. Pak uslyšel jiný zvuk, jako když se něco plazí, ale po matraci. Najednou ucítil ten slizký dotek, jaký cítil předtím, jenže tentokrát ho cítil po celé noze. Kdyby uměl nějakou modlitbu, asi byl se pomodlil. Počkat. Maminka mě jednou naučila modlitbu. Jak to bylo? Pane bože, jenž si na nebesích...Ale nestačil ji doříct.

Ráno otec i David hledali slepého. V chatě, v lesích, všude. Nikde ho nemohli najít. Celou dobu při jejich hledání je pozorovaly dvě černé korálkové oči. Sss. Koho by napadlo hledat pětimetrového hroznýše v záhonu bylinek?