Hostina bohů

Pomalu přicházím k sobě. V hlavě mi vytrvale pulzuje nesnesitelná bolest. Uvědomuji si, že na mém těle vlastně není místa, které by nekřičelo bolestí Mé oči zůstávají zavřené. Nic neslyším. Kde jsem? V Řecku? Snad. Pomalu otevírám oči. První zřím šedivou oblohu. Otřásá mnou ranní chlad. Končí nadvládá noci. Zvolna se zvedám na nohy a pak se rozhlížím kolem sebe. Severním směrem se tyčí majestátní horské štíty a na východě se rozkládá širý oceán. Na jeho vlnách začaly svůj každodenní tanec paprsky vycházejícího slunce. Stojím na prašné cestě, která západním směrem míří k městu vzdálenému tak hodinu chůze. Bušení tisíců kladiv v mé hlavě pomalu ustupuje. Slyším vzdálený smích vycházející přímo z mé mysli. Snad se Thaksis baví opovážlivostí mého činu. Jen běž smrtelníku a poznej.....! Zvedám ze země svou hůl a mířím k městu. Doprovází mě jen šumění moře a šustot mého černého pláště.

Jsem asi tak v půli cesty k hradbám, když koutkem oka zahlédnu dvě ženy v bílých řízách. Stojí nalevo od cesty a mně se zdá jako by se zjevily náhle a odnikud. Míří ke mně. Jedna z havraními vlasy, klidnou tváří a hřejivým úsměvem. Druhá vlasy v barvě slunečního kotouče a ve tváři krutost s vypočítavostí ruku v ruce kráčí. Černovláska mne osloví: „Vítej poutníku z cizího světa. Mé jméno je Kirké. Ve tvém světě by mě nazývali bohyní čisté magie stejně jako Paladina. Budu tvou průvodkyní tímto světem“. Druhá žena mírně skloní hlavu na znamení pozdravu. „Vítá tě ta, jež je všemi Helény nazývána Hekaté. Mluví o mně jako o bohyni příšer a temné magie. I já budu tvou průvodkyní. Hradby, ke kterým míříš, patří Korintu. My však zatím do města nevstoupíme. Bude ti dovoleno nahlédnout do života prostých Řeků a účastníš se hodokvasu jejich bohů. Hekaté na mě upřeně hledí a já náhle cítím únavu, která mě tíží na ramenou jak obrovský balvan. Přestože se vzpírám, mé oči se pozvolna zavírájí. Vzdávám svůj marný zápas a nechávám se obklopit hřejivou temnotou. Mé tělo padá k zemi a já se pomalu ztrácím v říši snů.

Probouzím se ve velkém sále. Tohle je sen! Cítím, jak na mé fyzické já působí Hypnos - bůh spánku. Ale jak je to možné? Nepatřím přece do tohoto světa a zatím nic o zdejších bozích nevím! Z dálky slyším  smích ansalonské bohyně působící silou ledové bouře. Opustil si nás! My sami na tebe nemůžeme! Avšak helénští bohové....... ozvěna smíchu v mé mysli pomalu utichá.

Kdesi v mém nitru se rodí nový klid. Zvedám se z kamenného lehátka a přemýšlím, proč pro mě vždy bohové volí tak tvrdé lože. Celá místnost je pokryta nástěnnými malbami podlahu a strop nevyjímaje.  Výjevy přírodních krás  - vinná réva na svazích velikánů utápějící se ve sluneční záři či mořské vlny, které znovu a znovu útočí na pobřeží v touze podmanit si i  „suchou“ část tohoto místa – jsou vystřídány obrazy z řecké historie  - Diovým zápasem  s otcem Kronem a obsazením Olympu.

Z vedlejší místnosti se ozývá smích a je slyšet zvonění číší. Vede odsud jen jedna cesta uzavřena těžkými dubovými dveřmi. Ty se najednou bez hlesu otvírají a v nich stojí Kirké. „Vidím, že už jsi „vzhůru“. Pojď tedy za mnou cestovateli a shlédni hostinu bohů.“ Vkročil jsem do obrovského sálu se spoustou stříbrných či zlatých lehátek na nichž leží postavy podobné mi snad jen svou výškou   a všechny mají oblečenou stejnou bílou řízu. Jen dvě jsou nahé „Toto jsou mí bratři a sestry – jíme, veselíme se, sledujeme tance, posloucháme hudbu a popíjíme víno či ambrózii. Nektar bohů. Lůžko ve středu sálu patří Diovi. . Mezi námi chodí Hébé, bohyně mladosti a nosička vína.“ Dívka s rudými vlasy, ladných křivek a jedna z těch jež nemají řízu kráčí ke mně a přináši mi plnou číši. V okamžiku nad sebou ztrácím kontrolu! Chci promluvit, ale slova se zadrhávají v náhle vyschlém hrdle. Beru si od dívky víno a ona se na mě v odpověď usměje. Otáčí se k odchodu a já zhluboka upíjím z číše, abych nad sebou opět neztratil kontrolu. Smrtelníku.......další skvělý zásah Thaksis! Opět vnímám dění kolem sebe a poslouchám slova Kirké. „Druhou bez roucha je Terpsichoré – můza tance. Na světě nenajdeš lepší tanečnici. Klidně procházej mezi námi a věnuj se komu chceš.

Osaměl sem. V jednom z koutů se zhlukla skupinka postav a něco probírají. Poznávám mezi nimi Hekaté a jdu k ní. „Zdravím tě mágu, pojď mezi nás a poslechni si, jak ovlivňujeme životy lidí. Pak mi povíš co si o nás a o zdejších lidech myslíš.“ A tak se přede mnou zvolna odrývají povahy  Čtyř.....

Kračím po prašné ulici směrem k náměstí.

Opět se v mé mysli ozývá známý smích. Ale proč nyní?.....

„Chyťte ho! Chyťte toho bastarda! Má můj měšec! Pomóóóc!“ Mým směrem běží chlápek, podle tváře se špatně upraveným strništěm odhaduju tak pětatřicet, na sobě má červenou tuniku, kožené kalhoty a vysoké boty. Tedy vysoké... Vysoké vzhledem k jeho vzrůstu Sám má  stěží něco přes tři stopy. A v ruce drží váček. Nejsem zrovna hrdina, ale na tohle ještě moje síly stačí. Pomalu recituji a náhle muž narazí do vzdušné bariéry. Vidím jeho nechápajícím pohledem a musím se usmát. Pokračuju na náměstí. Míjí mě funící holohlavý muž, který zřejmě nepohrdne menším kancem k svačině. „Ty zmetku!“ Stále ještě ochromený zloděj dostává řádný kopanec.....

Stojím mezi bohy a jen ze zdvořilosti se mé rty občas dotknou rudé hladiny vína, aniž by ho však okusily. Chci si zachovat čistou hlavu. Víno z číše však stále ubývá. Hekaté se usmívá a ukazuje na jednu z žen v hloučku. Tohle je Áté, bohyně zaslepenosti. Dobře se dívej!

Usedám do jednoho z křesel.  Je fajn být zas doma. Ve městě se toho stejně moc neděje. Co byste taky čekali v Korintu? Možná už jsem zaujatej.Jdu si pro misku s fíky, když někdo zabuší na moje nový dveře! Sakra, co si ty lidi o sobě myslí? Jen si tam počkej! Dojdu pro fíky a položím misku na zem vedle křesla. „Co se děje? Mám pro vás dopis pane.“ Ze záhybu roucha vytáhnu stříbrňák a hodím ho běžci. „Díky pane.“ Odchozí sehnat si další práci. Bez běžců se dnes nikdo neobejde. Další dopis od Deianeiry. Aspoň se trochu pobavím. Ještě že si mohu ty běžce dovolit. Většina mých přátel hodně cestuje a proto si spíš píšem. Jako znalec Umění si nežiju až tak špatně. Magie docela vynáší i přesto, že jsem teprve adeptem. Projdu kolem zrcadla a jen tak mrknu na svůj obraz Odkládám rudé roucho a uvelebuji se na lehátku i s miskou a dopisem....

Z mého nitra vychází nesnesitelný spalující žár. Svět se se mnou zběsile točí!Hebé mi rychle pomáhá k jednomu z lehátek. Ozývá se šlehnutí bičem! Padám! Vítězný smích bohyně! Znám toho, jenž se díval do zrcadla! Znám sebe!

Dopis pomalu končí. Skvělý jako vždy. Vždycky se dobře bavím. Deianeira píše přesně podle mého gusta. Už si takhle píšeme víc než dva a půl roku.

Odkládám svitek a chvíli vzpomínám.

 Seznámil sem se s Deianeirou na jedné z bezpočtu slavností pořádaných pro slávu našich bohů. Milá básnířka z Théb se zářivým úsměvem, připravena naslouchat problémům. Většinou. Někdy mám pocit, že mě Deianeira neslyší přesto, že mám její plnou pozornost. Cílevědomá, tvrdá k sobě samé a totéž očekávající od ostatních. Volná. Sršící vtipem. Žije s velitelem městských stráží v Thébách Adónidem. Skvělý mladý muž. Ale někdy mám z něj takový zvláštní pocit. Uzavřený, na nových místech těžko hledá přátele. Deianeira je v tomhle směru pravý opak. Myslím, že pokud mají vůbec nějaké problémy, týkají se Deianeiřiny volnosti. Nedávno jsem četl jinou zprávu z Théb: Tady v Thébách se pořádá slavnost a já jsem měla v plánu na ni vyrazit. Řekla jsem to Adónidovi. Prohlásil, že on nemůže, a proto bych tam neměla chodit ani já. Chápala sem, že mu povinnosti velitele stráží nedovolí jít. Ale už sem neviděla důvod, proč nesmím jít já!

„Jsme pár, a proto by jsme měli chodit po slavnostech spolu! Thémis to tak určuje.“ Zůstala jsem zírat, rty sevřeny do tenké bílé linky.

Na chvíli odpoutávám pozornost od hádky a ptám se: „Kdo je Thémis?“ Přistopí ke mně postarší žena, která je však stále hrdě vzpřímená. Napadá mě, že bohové vlastně nestárnou a tato podoba je jí dána od počátku věků. „Zdravím Reistline, já jsem Thémis. Střežím tradice a zaběhnutý pořádek. Zdravím též bohyně. Nezdá se ti, že příliš svazuješ? Tradicemi. Jak zvláštní je přeci argument, že na slavnost musíme jít spolu, protože si to žádá zvyk?“ Thémis se usmívá: Řekové si nás sami stvořili, sami se svazují. My jsme jen podobou jejich myšlenek. Přemýšlej o tom mágu.

„Adónide, to bez tebe nemohu udělat ani krok? To přeci nemůžeš myslet vážně!

To víš, že ano. Ty bys pořád někam chodila s přáteli. A co já? Co mám dělat já?

Adónide, víš, že jsme spolu, jak to jen jde. Jenže to nejde stále. Zkus si najít pár nových přátel i tady. Sám. Já ti přece nemohu přátele obstarávat. Ale taky kvůli tobě jen nezůstanu sedět doma...

Odvracím oči od obrazu, který přede mnou Áté otevřela. „Tohle je tvoje práce?“ Odpovědí je mi skromné prohlášení: „Tak trochu“. „Velkou část práce vlastně vykonali sami. Beze mne.“ Áté se lhostejně vrací k obrazu. Ona má vlastně pavdu. Co bych udělal já na jejich místě? Co bych já řekl Deianeiře či Adónidovi? Jemu radím, smířit se s její touhou po volnosti. Možná méně žárlit. Nevím, jak to přesně vyjádřit. A jí radím, věnovat víc pozornosti jeho slovům. Snad víc pochopení pro jeho zaslepenost láskou. Možná v některých chvílích žiješ nohama až příliš na zemi. Vím proč to děláš, ale vím, že stojí za to, změnit tento stav. Vracím se zpět do kroužku bohů....

 Ležím na lehátku s miskou fíků. Adónis a Deianeira. Oba skvělí lidé. Jak moc jim přeji jejich společný život.  A jak jim ho také v koutku duše závidím. A proklínám za to sebe sama.

Otvírá se přede mnou nový obraz. Jen nevím, který z helénských bohů stojí za scénou odehrávající se před mými zraky....

Vzpomínám též na slavnost v Mykénách, kam sem se vydal i pro zábavu i za nějakou tou mincí.

Chodím mezi lidmi. K někomu prohodím pár slov, někomu předvádím menší trik. Žádná skutečná magie. A náhle mé oči spočinou na ní! Příliš se s nikým nebaví. Prochází, bez cíle, bez zájmu? Nebo má jen strach? Úsměv na tváři. „Je libo malá ukázka? Ne, díky. Není možná, že tu tak zajímavá a mladá dívka kráčí osamocena.......“

Tak sem byl u ní blíž a blíž, ale o tom už je řeč jinde.

V mých očích vše vypadalo skvěle. Zůstal sem nějakou dobu v Mykénách a celý ten čas trávil  s ní.Artemis v podobě měsíce nám byla společnicí za dlouhých nocí, které jsme „jen“ prohovořili a smáli se. Za teplých řeckýh dnů jí Zefyros, bůh mírných západních vánků, čechral vlasy. Jak skvěle mi tehdy bylo! Apřece jsem si jednou uvědomil, jak málo o ní vím. Jak málo pronikla do mého světa. Světa malých radostí, příběhů, hudby. Loučí se se mnou větou: „Budeme přáteli.“

Ale tehdy to nebylo důležité.Byla tady.

Jenže jsem nemohl v Mykénách zůstat na trvalo Odjel jsem sem směrem ke Korintu a až tady sem si uvědomil, že mi moc chybí. A byl na světě další důvod, proč platit jednoho běžce za druhým a to už nejen do Théb, ale i do Mykén.

Sleduji před sebou svůj vlastní obraz! Jen v řecké podobě. Mé roucho není černé, ale červené. Nejsem mocným mágem schopným putuvat mezi světy, ale jen začínajícím adeptem. Můj řecký obraz má však proti mně něco víc. Je lapen v sítích překrásného citu. Je to však něco víc? Seznamuji se s Eufrosýné, bohyní půvaba a krásy jenž utěšuje lidské srdce. Ale  Áté opět mění scénu.....

Začínám mít strach, že je něco špatně. Běžci u mých dveří stále dostávají svou odměnu na číši vína. Dopisy z druhé strany jsou však takové zvláštní. Jen okomentují můj poslední list todstavec po odstavci a já sám se nic nedozvídám. Přestože o mých dopisech hovoří pochvalně, něco....

Jen oči Áté prozrazují, že téměř neznatelně pozměnila záměr Eufrosýné.

Ještě téhož dne kupuji na trhu arch nových čistých pergamenů a píši. Zaslepen! Doufající! Blázen! Abych si udržel přízeň dívky z Mykén, vyznávám své city k ní a chci znovu přijet do jejího města. Strávit s ní v klidu a pohodě nějaký čas. Zase se budeme smát a povídat! A Artemis nám opět bude tichou společnicí.

Odpověď, která přichází z Mykén mě zaráží. Nejezdi sem! Chráním sebe i tebe! Jestli dorazíš, přibouchnu ti dveře! Nestálo by to za nic potom, co jsi mi takhle popsal své city a přece neodryl nic ze svého vnitřního světa.

Zůstávám v Korintu a jen posílám dopis za dopisem. Jako podporu. Jenže odpovědi buď nepřichází žádné a nebo jsou chládné, z donucení. O tom všem se už od počátku svěřuji i Thébám. Adónis píše báseň. „Tato dívka tě spálí a zbude z tebe jen bílý prach.“ Vím to a přece pokračuji...

K Diovu lehátku se vlekou tři bohyně. Sestry. Lity. Bohyně proseb. Nyní konečně vidím, proč člověk občas vznáší své prosby k bohům zcela zbytečně. Lity jsou chromé a téměř slepé. Ani mladík v rudém hávu už se jejich pomoci nedovolá. Proč si lidé vytvořily takové bohyně? Snaha zakrýt vlastní neschopnost? Sebelítost? Snad.

I dívka z Mykén se seznámila s thébským párem. Ale potom, co přečetla Adónidovu báseň, dlouho a dlouho neposlala jedinou zprávu. Proč? „Že by kdokoliv nemohl svobodně vyjádřit své mínění?

A pak jednou příjde z Mykén nový list. Přestože je sychravé počasí, beru si pergamen ven a při čtení se procházím po pláži. Na konci dopisu je psáno o někom místním. Z Mykén. Příjemný, vtipný, dobře se nim bavím. „Viď, že ti nevadí dělit se o mě?“ Čtu si tu větu nejmíň patnáctkrát! Dělá si srandu?!

Nejdřív odpovídám zdráhavě. „Co si o tom mám myslet?“ Časem přicházím na to, že mi to vadí! Žárlivost? Tentokrát marně stojí běžci u mých dveří. Žádný dopis do Mykén.

Nový list. Znovu cesta na pláž. Mé zraky přelétají řádky utěšujících slov. Závěrem: „Ty pako! Což sem ti neřekla, že budeme přáteli? Nic víc!“ Oči se topí v jakési mlze, čtu a přeci slova, která jsem právě přeletěl okamžitě zanikají v temných hlubinách.

Za nějaký čas stojí posel znovu u mých dveří a nese tentokrát psaní z Théb. Milý a příjemný. „Jsi v pořádku? Nám už zase píšou Mykény. A píšou dost často. Jako by vůbec nexistovala odmlka. Vypadá, že je vše zpět. A covy? Vyříkali jste si všechno? Ona tvrdí, že to máte zasebou.

Áté odchází z obrazu.

Vyříkali?! Ty pako! Po mém boku leží jen prázdná miska od fíků. Škoda, že jen ona. Opouštím svůj dům a mířím na pláž. Jen Artemis je mi tichou společnicí A prudký severní vítr boha Borea do mne naráží jak vlny do pobřeží.

Stojím v jejich kruhu a všichni se mi hnusí. „Ó jak jste krutí bohové Helénů!“ Kolem je ticho. Vracím se do sálu za dubové dveře. V mysli zvoní tisíce zvonů na poplach! Pořád dokola! „Lidé si nás vytvořili sami!Lidé si nás.......“

Vracím se na kamenné lehátko. Už nemyslím na bohy. Myslím na něj. Opovrhuji jím! Jeho sebelítostí. Jeho neschopností. Vždyť proč by si jinak vytvářel Áté nebo sestry Lity? Je mi z něj zle. A přece: „Ty pako!“ Ty pa.. Ty....

Probouzím se ve věži Vysoké magie v Palantasu.  Budí mě smích Thaksis. Další ledová bouře bičuje mé vnitřní já. Nikdy víc. Ty..... Už nikdy. Ale co?