Pan Šfejcárek, Růženka a vánoční kocour

Jednoho dne, přet Vánocemi, poslala maminka pana Šfejcárka, ať koupí nějakí kapri.

„A ne, že je doneseš zase živí, jako vloni,“ řekla mu.

„Každí trouba umí kapri zabít, jen ti ne. A to si říkáš chlap.“

Pana Šfejcárka samosebou vůbec nebavilo tídlec hlopí kidi poslouchat, tak vzal do kapsi igelitku a rači richle vysmahnul z domu. Bilo mu všelijak. Von totiš ve sfích povítkach píše, jak je krvelační, to je fšak jen taková literární fikce. F reálu kref nesnáší a je mu na omdlení, diš nějakou zahlídne, biť bi to bila kref kapří.

Tak šel. Bila hrozná zima. Prodavači kaprů, to se ví, zmrzlí jako sobolí hovna, eště víc neš kapruchtiví zákaznici. Tak si furt dávali teplí grog a punč, aš se s toho zahřívání jevili celí rozverní.

Pan Šfejcárek přišel k první kádi a koukal na tí prodavače. Oba vipadali jako vrahouni. Říkal si, že rači pude eště dál.

Šel teda a mjel hrozně těškí srtce. Přišlo mu těch chudáků, neviních kaprů strašně líto.

U další kádě nebili žádní lidi a prodávájící vipadal takoví zakřiknutí chudinka. Hnet bil panu Šfejcárkovi simpaticki. Akorát, že nevipadal na to, že bi mjel odvahu ribi vraždit.

„Zabíjíte?“ Zeptal se pan    Šfejcárek, sfím úsporním spůsobem.

Chlápek se zatvářil tak vyjeveně, jakobi mu pan Šfejcárek řek, že je mafián a žádá otpalní.

Najednou se objevila zčistajasna, jako bi spadla přímo s nebe, Pavlíková Růženka. Okamžitě sfou virtuální lásku poznal a krve bi se v něm nedořezal. Vono je to něco jiního, milovat někoho tajně na dálku a to se ví, potkat ho z ničeho nic f reálu.

„Blek, flek,“ zablekotal pan Šfejcárek, celí červení jako rajče.

„Jéééé, pane Šfecárkuuu, gde se tu bereteeee, kupujete kapri?“

Zavolala Růženka, celá šťastná, že pana Šfejcárka vidí. To se ví, poznala ho taki hnet, páč jí bil dicki hrozně simpatickí.

„Já sem přijela ze Lhotki, abisem nakoupila nějakí dárečki, páč u nás se nic pořádního nedostane. To bisem se nebila nadála, že vás tu potkám.“

„blek,“ vipadlo pro změnu s pana Šfejcárka.

„Je hrozná zima, pane Šfejcárku, poťte, skočíme si na nějakí grog, nebo co.“

„Jsem abstinent,“ viletěla konečně s pana Šfejcárka jedna nerozvitá vjeta.

„No jooo, šak já vííím,“ smála se Růženka, „jen sem vás skoušela.

Tak si dáte čaj a já si dám grog i za vás. Je mi fakt strašně zima.“

Klidně se do pana Šfejcárka zavjesila a táhla nebožáka k nejbliššímu restaurantu. Připadal si jako praštění pitlem, tak vůbec neprotestoval.

A Růženka furt mlela pantem. Vikládala co je novího ve Lhotce, jak to bilo s novoučkou stodolou starího Wintera, co mu zas shořela a že je jí bes toho nevjerníka Pavlíka doma dost smutno.

Pan Šfejcárek mlčky usrkával čaj a okouzleně poslouchal.

„Pane Šfejcárku, teťaka mje tak napadlo,“ drmolila Růženka.

„Co dibichom si udělali Vánoce spolu? Mje bi nebilo samotní smutno a vi biste se nemusel otravovat doma. A kapri já umím zabít i vikuchat.“

To se ví, bistrá Růženka mjela hnet jasno, jak to s panem Šfejcárkem je.

Ten se na slovo nezmoh, jen tupje přikívnul, omámen Růženčinou vířečnosti i neskutečnou krásou.

Zlámaná Lhotka, přivítala Štědrí den f Ladofském hávu. Pan Šfejcárek viles s autobusu a říkal si, že ještě nic tak krásního neviděl.

Ani se fšak nestačil pořádně rozhlídnout, kdiš se s protější chalupi viřítila babizna. Svraštělá a suchá, jako stará lípa na námjesti, co uschla uš přet třema rokama a starosta se eště nerozhoupal, abi ji nechal pokácet.

F hubje ji kmital drbaví jazik.

To bude určitě stará Karcofka, pomislel si pan Šfejcárek. A taki že jo.

„Že vi ste pan Šfejcárek a přijel ste za Pavlíkovou Růženkou?“

Vichrlila hnet všetečnou otásku.

Ale to uš oba viděli bježící potavičku Růženky. Přilítla celá zadíchaná a hnet vijela na stařenu.

„Karcofko! Uš ať ste doma. Eště se nachladíte a vesnice příjde o informační zdroj.“

Babice zklapla a zahučela do chalupi. Jen zvjedavje vykukovala za záclonou, naštfaná, že to Růženka tak richle stihla. No, aspoň sem pana Šfejcárka viděla, řekla si a hnet začala žhavit mobil.

Růženka se zatím do pana Šfejcárka zavjesila a vesele pustila stavidla sfí výřečnosti, coš bilo fajn, páč uš víte z minulejška, že Šfejcárek prostě víc neš sto slof denně nedá.

Doma uš čekal nastrojení stromeček, sedum druhu cukroví a různí jiní pochoutki. Pan Šfejcárek se rozzážil místo vánočního stromečku, jemuš se pokazili sfjetýlka. Von je totiš hodně pažraví a na dobrí jídlo nedá dopustit. Vůbec nedal na Růženčini řeči o zlatím prasátku a klidně se ládoval. A proto to nakonec tak dopadlo. Ale nepředbíhejme.

Přišel magickí večer, jediní f celím roce. Všechno krásně vonělo a zářilo. Za oknem tiše padal sníh, oba spívali koledi a večeřeli ribí poléfku, smaženího kapra a bramboroví salát. Prostě klasika. Stromeček sfítil stovkou barevních sfětílek, co je pan Šfejcárek pohotovje opravil. Bilo to strašně krásní. I dárečki si dali. Pan Šfejcárek dostal starí budík. Teda, fakt hodně starí, jako  starožitní a Růženka… to je tajemstfí.

Blížilo se k půlnoci a Růženka začala bít neklidná. Pořát se rozhlížela. Pan Šfejcárek se zeptal.

„Na co furt čekáš, Růženko?“

„No, na zlatí prasátko, co plní fšechna přání, pane Šfejcárku.“

Pan Šfejcárek si pomyslel, že Růženka je fakt praštěná pavlačí, nahlas to ale neřek. O vánocích se to totiš nehodí.

„Růženko, nejsi přece malí dítě, co vjeří na Ježíška a zlatí prasátka.“

Ftom se před nima z ničeho nic objevil kocour a řekl, „veselé Vánoce vinšuju.“

Oba vykulili oči a pan Šfejcárek si je dokonce přetřel.

„Jeee, kocoure, kde se tu bereš? Nejseš ti kocour Venca ot Maruni s kuchyně? Ale vipadáš nějak líp.“ Ptala se dychtivá Růženka.

Kocour opravdu vipadal líp, neš ten Marunin. Mjel hustí černí kožíšek, bílí ouška a bříško. Stál na zadních packách, mjel na nich obutí červení bačkůrki s bambulkami a pod krkem dokonce červenou šlajfku. Fakt moc heskej.

Pan Šfejcárek jen richle kroutil hlavou, dif si ji neukroutil, jak odmítal v duchu skutečnost, že vidí mluvící, obutou kočku.

„Gdepak,“ na to chlupáč. Já sem Trhlík,  kocour vánoční.“ Líznul si kožíšek aš viletěly zlatí jiskri.

„To je nesmisl,“ řekl suše pan Šfejcárek.

Najednou se fšak ocitli na lodi. Růženka bila slavná spisovatelka a pan Šfejcárek kapitán. Jako tí lodi.

Ale vůbec nevipadali šťastně. Chuděra Růženka bila celá bledá a pohublá, protože tam vařila Maruna s kuchině a schfálně dělala sami hnusní jídla, co Růženka nemjela ráda a ke fšemu musela pořát jíst bílí lajt jogurt a rížoví nákip. Taki ji furt hořeli termíni, skrátka, to psaní uš vůbec nebilo zábavní. Navrch, diš vilezla na palubu, viděla jen to protivní moře, kam aš oko dohlédne a nemjela vůbec žádnou inspiraci. Přetstafte si, že nefungoval ani internet. Tak nemohla na pište povídky, ani na písmáka.

Pan Šfejcárek vidával rozkazi sfím důstojníkům, jelikož chtěl, abi se uš vrátili spátky domů a Růženka zase zářila dobrou náladou, jak to mjela ve zviku. Ale nigdo ho neposlouchal. Tak brázdili moře den po dni, noc po noci a byli pořát nešťastnější a nešťastnější.

Jednoho dne toho mjela Růženka uš tak plní kecki, že začala plakat.

„Já chci domů, do Lhotky,“ vzlykala.

Blesklo, luplo, šup a najednou se ocitli doma u stromečku. Celí zmatení, vistresovaní, Růženka eště uplakaná.

To si oddechli, chudáci.

Vánoční kocour Trhlík se uculoval pod vousama a řekl, „příště si dejte pozor na sfá přání.“

Zase si olíznul kožíšek a š vilítli tí zlatí jiskri a bil fuč.

Z venku se ozval nějaký jekot a spěv. Richle vikoukli oknem ven.

Stará Karcofka letěla na koštěti a ječela strachi.

„Hihihihi,“ smála se uš zas vesele Růženka.

„Tak koukám, že ani stará Karcofka dnes přes den nepostila a kocour jí splnil přáni.“

Pot oknem stál f koroušku sbor zlatích prasátek. Spívaly tenkími hlásky Tichou noc. Sníh se třpytil, obloha bila purpurová a f nedalekém kostele začaly bít zvony, sfolávající lidi na půlnoční mši.

Oba stáli u okna, koukali na ty divi a bili moc rádi, že sou Vánoce a že žijou na sfjetě.

Růženka řekla, „sfjet je překrásní místo.“

Pan Šfejcárek neřekl nic, jen se usmál a pomyslel si, je. Taki si f duchu řek, uš budu Růžence vjeřit, ta holka má něco do sebe.

Tak veselé Vánoce fšem a dejte si pozor na sfá přání.